autor: Sajü & Lorett
Odzvonil zvonec
*O rok později*
Tom
Líně se protáhnu, jako kočka. Z kuchyně slyším dětský smích a sám se musím zaculit. Pohledem přejedu letmo stěnu nad sebou, hned na to stěnu vedle sebe, než se přetočím na druhou stranu a zadívám se na budík, ukazující daný čas. Deset hodin? Spal jsem tak neuvěřitelně dlouho a mně to přijde, jako bych spal maximálně dvě hodiny. Zavrním blahem, když si před očima vybavím jeho nesmělou tvář, když se mi včera snažil rozepnout rychle košili. Za ten rok stačil zdivočit na nejvyšší možnou míru. Mazlení a všechny hrátky v posteli se mu nejspíš tolik zalíbily, že nedokáže poslední dobou být v mojí blízkosti v klidu. Pohledem se zastavím na rámečku s fotkou před rokem a s fotkou z nynějška. Změnil se. Jeho vlasy už nemají takový dlouhý, rozcuchaný tvar, nýbrž jsou krátké, po stranách téměř vyholené a přesto mu to dodává na křehkosti, přitom pořád vypadá jako nejdražší drahokam na světě. Hlavu si přitáhnu víc na tělo, když se do mě dá zima, nejspíš proudící dovnitř skrz ne příliš dobře zatěsněné okno, a tiše si povzdechnu. Ta láska, kterou jsem k němu choval před rokem, je den ode dne hlubší, a já vím, že to tak bude nafurt. Nedokážu být bez něj, jako on nedokáže být beze mě. Cítím to a kdykoli si to jen vybavím, moje srdce tluče jako divé.
Konečně se rozhodnu a posadím se na posteli, dlaněmi si promnu oči, než se rozhlédnu kolem sebe po pokoji, který vypadá, jako by v něm včera v noci vybuchla atomová bomba. Moje tváře pohltí červeň a obličej si okamžitě přikryji dlaněmi. Jen to pomyšlení na jeho nahé tělo, líně, pomalu pohybující se proti tomu mému.
*flashback*
Uvolněně se posadím na posteli, pohledem sklouznu na to malé kuřátko, kterému se zvláštně lesknou oči, a lehce mi zacukají koutky ve chvilce, kdy uslyším cvaknutí zámku. Pozvednu s lehkým úšklebkem obočí, když se opatrně, ladnými kroky, přemístí až těsně přede mě, načež se usadí na moje doširoka roztažená stehna, a dlaněmi začne putovat po mém hrudníku, než se vrhne na rozepínání knoflíků. Divím se, že se ode mě nenaučil ještě tak moc nadávat, jeho prstům to dnes nějak nejde, vnímám, jak se mu dlaně třesou, takže mu knoflíčky proklouzávají mezi prsty, v tu ránu už bych klel. On si však raději cosi mumlá sám pro sebe a horečně pokračuje v tom, co začal. Div nezatleská rukama, když se mu povede tu řadu knoflíků rozepnout a z mých ramen spadne jemná, fialová, kostičkovaná košile, která dopadne ledabyle na zem a následuje jí moje bílý tílko. Nechci zůstávat po zadu, proto dlaněmi stáhnu Billímu černé tričko, které hodím k mým svrškům, a přitisknu rty na ty jeho. Tiše vzdychne do polibku, já s ním. Opatrně se prohne proti mému klínu, načež znovu vzdychne a mně se téměř zamotá hlava a přestane bít srdce. Stisknu jeho malý zadeček v dlaních, nadechnu se té podmanivé vůně a otřesu se vzrušením, jakmile se proti mně několikrát prohne a nehty zatne do mých ramen, když rty začnu mapovat bílý, laní krk, zanechávaje za sebou fialové skvrnky. Vzrušeně vykvíkne, v očích se mu znovu zaleskne a pomalu mě nechá se položit na záda. Rty něžně začne zpracovávat můj hrudník a rukou se neodbytně dostávat pod moje kalhoty…
*konec flashbacku*
I přesto je ale dokonale něžný a tak… panenkovský. Nic se na něm nezměnilo, když nepočítám vzhled. Pořád je stejně chtivý po poznávání světa, stále je tak ustrašený z neznámých věcí a neznámých prostředí. Pořád se ke mně v noci tulí, protože má strach ze tmy a ze stínů, které „by si pro něj určitě jednoho dne udělaly místečko a unesly by ho z mýho objetí„, a to přeci ani jeden nechceme, takže ho urputně hlídám.
Jazykem si přejedu po vyprahlých rtech, než se konečně zvednu z postele, nandám na sebe trenýrky, které mi jsou nejblíž po ruce a jsou čisté, hned na to si přes hlavu přehodím tričko s jakýmsi potiskem, co mi koupila moje Polárka v Dánsku – co jsme jako zájezd dostali od Gustava a spol. k mým narozeninám. Na trenky urychleně natáhnu tepláky, a co nejrychleji zmizím z pokoje.
„Tomííí!“ vykřikne svým dětským, vysokým hláskem Marina. Skloním se k ní, vezmu ji se smíchem do náručí a polechtám prsty na bříšku, takže se domem ozve další hlasitý výskot a křičení. To čtyřletý dráče mojí sestřenice je tedy vážně živel. Nevěřícně na mě zakoulí očima stylem, co to jako dělám, a drobnou pěstičkou mě ‚uhodí‘ do ramene. Nahodím ublížený výraz a skoro okamžitě téměř omdlím, když se na schodech objeví to moje kuřátko. Ty silné pocity, které cítím jen při pohledu na něj, jsou nezkrotné. Srdce mám až někde v krku, kde se mi současně tvoří knedlík, a v břiše mi poletují motýlci. Nádherně se usměje, brunetku položím na zem a jako v mrákotách dojdu až k němu. Vztáhne ke mně automaticky ruce, abych ho mohl vtáhnout do svého náručí, učiním tak, jak si přeje. Rty zabořím do změti černých vlasů, vdechujíc omamnou vůni, linoucí se z jeho těla. Roztřesenými dlaněmi putuji po štíhlém těle, které se mi chvěje v náručí.
„Dobré ráno, lásko,“ zašeptám mu do ouška. Zvedne ke mně konečně svou tvář, kterou si opíral o moje rameno, lehce se zaculí a políbí mě na rty, vše při doprovodu publika v podobě malé Mariny. S vlásky sčesanými dozadu vypadá jako ta malá, porcelánová panenka, co má babička v obýváku, a kdybych nevěděl, že je to Marina, tipoval bych, že je to zvětšená podobizna té panenky. Chytím Billího za zadeček, za který si ho natisknu víc na sebe, zády jej opřu o zábradlí schodů. Tváře mu znovu zčervenají, takže vypadá jako cukrátko. Jen olíznout, ukousnout a vychutnávat.
„Dobré r-ráno,“ vydechne tiše, s přivřenými víčky, dlaněmi klouzajíc dál po mojí hrudi na ramena. „Marinka mě přišla probudit, abych se s ní díval na pohádky, když je ten Štědrý de-den a já jí t-o slíbil!“ vykoktá na jedno nadechnutí, oči zabodnutý do mého pohledu.
„Pusinku nedostanu?“ přetočím okamžitě list na to, co vypadá mnohem lákavěji a sám, aniž bych si toho byl ze začátku vědom, našpulím rty, v očekávání polibku. Nakloní se ke mně, rty přitiskne horečně na ty moje a začneme se něžně líbat. Tak, jak to miluji. Tak, jak mi to vždycky vyrazí dech a ledva dýchám.
„Tomííí!“ zatahá mě za tepláky to malé pískle, takže se od sebe s Billím udýchaně odtrhneme, a já jí vezmu chtě nechtě znovu do náručí, lehce políbím svojí Polárku a na rty a rozeběhnu se s tím prckem v náručí pryč z horního patra, následován mojí láskou.
Bill
Šťastně se musím usmívat. Stromeček krásně svítí, Marina ne a ne se hnout od nás, alespoň na krok, a mně to uklidňuje, mít Marinu tady. Ty malé dětičky mě fascinují a nedávno jsem zase brečel v noci Tomimu, že spolu nebudeme mít nikdy tak krásnou holčičku, jako je Marina. Uklidňoval mě, že to přeci nevadí, že si můžeme koupit nového pejska, ale pro mě pejsek není to samé jako miminko. Přitulím se sám k Tomiho hrudníku, když přejde babička s Tomiho sestřenicí za námi. Její veliké bříško, koukající zpod trička, je nádherné, a aniž bych si to byl schopen uvědomit, sám si přejedu dlaní, jako by pod mým bušícím srdcem rostl plod mojí a Tomiho lásky. Pohledem sklouznu na masivní prsten, jenž zdobí můj prsteníček na levé ruce. Zadívám se na lesklé kamínky, kterým je zdobený a uculím se. Nesundal jsem ho ještě ani jednou od loňských Vánoc. Stále ho mám na prstě a střežím ho jako nejvzácnější klenot na světě. Tiše si povzdechnu. Tolik se toho za celý rok stalo. Tomi mě naučil číst a babička zase psát, protože říkala, že Tom píše jak dobytek a já musím psát ladně a elegantně. Babička dokonce uvažovala o tom, že bych šel do školy, ale jak bych mohl jít do školy, mezi prvňáčky? Nepřicházelo to v úvahu, a proto Tomi donesl z půdy všechny věci, které má ze školy a učí mě on sám a někdy mě učí i Gustav. Dostal k narozeninám od kluků týdenní zájezd do Dánska. Byl to jeden z nejkrásnějších týdnů mého života. Připadal jsem si, a vlastně si stále připadám, jako v nejkouzelnější pohádce. V pohádce, která nemá konce. V pohádce, kde opravdu láska vyhrála nad vším okolo. A dokonce i nad pohádkou. Přitisknu tvář k hrudníku svojí lásky. Svojí JEDINÝ lásky. Vím, že všechno, co chci a co potřebuji k tomu, abych žil a dýchal, aby moje srdce tlouklo, je ON. Nikdo jiný pro mě nemá větší cenu než on. Kde bych byl teď, kdybychom se tenkrát nemilovali? To je otázka, která mě trápí téměř každý den, a které se nemůžu za nic na světě zbavit, ale doufám, vím, že jednou ta hloupá otázka, která se prodírá na povrch mojí mysli, zmizí a já už se nebudu kvůli takové věci muset trápit.
Pozvednu hlavu, abych se podíval na babičku, která gestikuluje rukama, a díky jejímu výrazu můžu jasně určit, že se durdí. Znám její gesta zpaměti a musím se znovu lehce pousmát nad tím, jak dokonale jsem stihl poznat věci za pouhých dvanáct měsíců. Dokonce jsem se naučil uvařit i pár jídel, které Tomimu moc chutnaly, leč jsem mu nechtěl příliš věřit, protože Gustávek říká, že Tomi by mi pochválil i to, co by bylo ošklivé. Pokrčím rameny nad tou myšlenkou a znovu zakotvím pohledem na babičce, než z ní sjedu na malou Marinu, která se mazlí se Scottym, svou ruku stále držíc na plochém břiše. Povzdychnu si. Závidím jí. I přesto mám pocit, že JÁ nemám závidět co, naopak ONI mají závidět mě. Po mém boku je ten nejbáječnější člověk na světě. Někdo, kdo mě zachránil a dokázal si mě tady, vedle sebe, udržet.
„Billí!“ kuňkne to maličké, střapaté dítko, kterému se zavírají oči. Je vzhůru od půl šesté a ani já nejsem zrovna nejčilejší. Vztáhnu k ní ruce, jakmile zazívá, a Emma na nás hodí pohled typu, proč mě zase otravuje. Vysadím si ji na klín. Není zrovna nejlehčí, ale rozhodně mi to nevadí, není to ZAS tak těžký jako třeba Scotty. Toho mi Tomi pomalu nechce dávat ani na vodítko, abych se nezlomil.
„Copak, princezno?“ usměji se, když se mi stulí do náručí.
„Špinkať,“ zažvatlá a já se s ní okamžitě zvednu. Mrknu na Emmu, hned na to se rozzářeně zadívám na Tomiho a pomalu se s ní rozejdu ke schodišti, když malou ručkou žmoulá moje vlasy.
(…)
Dám všechno prádlo do koše v koupelně a podívám se na sebe do zrcadla. Odvykl jsem si chodit bez nalíčení. Líčím se jen ve chvílích, když jdeme pryč nebo má přijít návštěva, dnes jsem to ovšem vynechal. Vím, jak důležitý tenhle den je, ale já dnes nemám ani nejmenší chuť použít ta líčidla, která mám úhledně srovnaná v taštičce, co jsem dostal od babičky. Upřu na sebe pohled do zrcadla, uculím se na sebe a usměji se. Srdce se mi intenzivně rozbuší, když koupelnou zavane ta nádherná, okouzlující vůně mého prince. Nejsem sto se otočit a pohlédnout do jeho tváře, místo toho jen stojím na místě, oči sklopím ke svým prstům, kterými se držím umyvadla.
„Stýská se mi,“ špitne tiše, těsně u mého ucha, na které mi vtiskne letmý polibek. Nadechnu se, abych reagoval, ale ve chvíli, kdy se svými božskými rty dotkne mého krku, nejsem sto vydat ze sebe byť jen hlásku. Víčka k sobě pevně stisknu, až mě řasy polechtají na líčku, a ztěžka vydechnu. Nebyli jsme spolu, jen spolu, už několik hodin a mně to přijde jako věčnost. Vždycky, když se ráno probudíme, jsme spolu minimálně hodinu, abychom si sami sebe užili, a pak jdeme vstříc novému dni. Tentokrát jsme spolu nebyli, ani když vstal. Přejedu si jazykem po rtech, znovu přivřu víčka a nechám jeho rty, aby mapovaly můj krk, než se k němu sám otočím a ruce omotám okolo jeho krku.
„Mně také, Tomi, lásko moje,“ vydechnu tiše, načež se svými rty přitisknu k těm jeho a s tichým vzdychnutím se nechám líbat. Dlouze a líně, přesně tak, jak to umí jen můj Tomi.
Tom
Tiše a měkce vzdychne. Jeho oči jsou oddaně přivřené a ruce má obmotané okolo mého krku. Přitisknu se k němu, načež si ho vyzvednu a natisknu přesně tělo na tělo. Štíhlými stehny mi automaticky sevře boky a opět tiše vydechne. Hlavu únavou a možná i touhou opře o mé rameno. Ne, že by byl Bill těžký, ale přeci pro jeho i mé pohodlí ho vysadím na pevný prádelní koš. Stojím mezi jeho stehny, jimiž i nadále objímá mé boky, přesto už se na mě nedrží jako klíště a jeho stisk je spíše jen symbolický. Nakloním se k jeho rtům, jež chci ihned políbit, neskutečně moc mě vábí jejich sytost, a především ta neuhasitelná touha po mém Billovi, která přes celý rok den ode dne roste. Opřu své čelo o to jeho a nosem ho jemně pošimrám. Usměje se jako nejzářivější sluníčko. Přivře oči, jeho maximálně dlouhé řasy se třepotají a jeho dokonalé vykrojené rty se našpulí. Neváhám. Plynule a něžně se do nich vpiju. Okusím tak sladkost sladší, než nejsladší ovoce světa. Nezaměnitelná chuť Billových polibků je vždy famózní, přesto pokaždé tak trochu jiná, pokaždé svým způsobem lepší. Jako kdyby byl kuchař, jenž vaří delikátní pokrmy pro božská veličenstva, a každým dalším pokusem jsou jeho jídla ještě lepší, než byla ta předešlá, ačkoliv i ta byla více než perfektní.
Tiše vzdychnu a dlaněmi majetnicky přejedu po jeho bocích. Pamatuji si ten adventní čas před rokem. Tehdy, kdy jsem poprvé zjišťoval, jak dokáže být láska nádherná, a krutá zároveň, byl náš vzájemný cit dokonalý, a přeci tak jiný než dnes. Bál jsem se o něj na každém kroku a srdce mi strachem div neuteklo, když jsem ho neměl pod svým dohledem, když jsem se od něj musel vzdálit. Tolik si pamatuju poslední adventní den. Ten čas, jenž mi mistr tesař vyryl do paměti, a na který nikdy nezapomenu. Minuty strachu a srdce sevřené ukrutným žalem. Jak moc si vzpomínám na to, jak jsem se na druhý den probudil do opuštěného pokoje, jak se moje srdce roztrhalo na tisíce kousků, aby se pak mohlo znovu slepit, když moje kuřátko i s voňavou snídaní přišlo do našeho útočiště a svíralo mě ve své teplé náruči nekonečně dlouho, než jsem konečně pochopil, že to, co jsem tehdy viděl, ta ztělesněná dokonalost, není můj výplod pestré fantazie, ale opravdová skutečnost, že je z masa a kostí, že není křehký porcelán. Kdyžto teď… Naše láska je sice stále něžná a plná citů, a ač nejsem žádná básník, Shakespearovi musím dát za pravdu, neboť láska je opravdu jako dítě, které roste, sílí a vyzrává.
*flashback*
„Tome, ale proč? Copak nejsem dost dobrý? Jsem špatný? Nějak vadný?“
„Přestaň takhle o sobě mluvit. Nejsi žádná panenka, aby ses nazýval vadným. Zní to, jako kdybys byl špatné výrobní zboží, jež je k nepoužití a končí v odpadu-„
„Nezapomínej však, že mě od tohohle konce moc nedělilo,“ šeptne téměř neslyšeně, načež skloní hlavu k zemi. Jeho dlouhé vlasy mu spadají do obličeje. Povzdychnu si. Všechno začalo tehdy, kdy naživo uviděl tu malou holčičku v tom obchodě, měl sice několik měsíců na to, aby zapomněl, ale když se k tomu připočtou jarní procházky, venčení Scottyho, jakýkoliv únik do společnosti, televize se samýma dětskýma reklamama, vše se naskládá a Bill má svoje nesplnitelné přání pořád před očima. Vysvětloval jsem mu to. Bill je moc chytrý a nepochybuji, že to nechápe, ba právě naopak, řekl bych, že on tu nespravedlnost chápe až moc dobře, přesto se v jeho některých slabých chvilkách projeví ukřivdění, a to pak své malé kuřátko musím neustále utěšovat. Zamžiká na mě přes paprsky zapadajícího slunce, v jejichž záři stojím, nevzal si dneska sluneční brýle, a tak samovolně slzí, nebo alespoň své tiché slzy svádí na dotěrné slunce.
Trhavě se nadechne a unaveně se svalí na lavičku, pohledem hypnotizuje rozkvetlé stromy parku. Nemohu se na něj tak dívat. Dere mi srdce, jak se trápí, leč co bych měl udělat, aby se mu splnil sen? Nemohu mu přeci udělat dítě. Prostě to nejde! Je to proti debilním přírodním zákonům, a s tím se musíme oba chtě nechtě smířit, tak jako tisíce dalších lidí na světě. Scotty někdy rozjařeně lítá za aportem, který jsem mu hodil dost daleko na to, abychom měli chvíli klid. Sednu si k Billovi a němě ho propálím pohledem. Vycítí ho a plně, tolik smutně, se vpije do mých očí. V jeho pohledu je znatelné i hmatatelné množství po breku. Nepatrně zavrtím hlavou, ztěžka polknu a přisunu se ke svojí lásce blíž. Bez jakéhokoliv slova mu stírám drobné slzičky.
„Billi,“ špitnu, jenže on se ke mně neotáčí. Stále urputně sleduje malé děti hrající si na pískovišti nebo průlezkách a švitořící maminky s dětskýma kočárkama. „Nedívej se na ně, slyšíš?“ své dlaně položím na jeho tvář a stočím si ho pomalu k sobě. „No tak,“ tiším jej.
„Ale když!“snad i vzlykne, jak se snaží chabě odporovat skutečné realitě.
„Pšššt.“ Stočím si jej do svého objetí a konejšivě se s ním začnu pohupovat. „Každý nemůže mít všechno. Někdo má děti, ale nemá podporu a lásku, a někdo má zase lásku, ale nemůže mít děti,“ špitám tiše a hladím ho po jemných vlasech. „Ty máš mě,“ špitnu „a já tebe. Možná je to daň za to, že jsi tady zůstal se mnou. Možná je to daň za to, že máš mě a já tebe, Billi.“
„Musím platit za lásku?“
„Ale ty přeci nejsi sám.“
Tiše si povzdychne. „Já vím. Jsme dva, lásko.“
*konec flashbacku*
Bill
Celý dům se po výborné večeři a rozdání dárků zklidnil a osaměl. Jedině já, Tom a Scotty jsme zůstali doma. Babička s ostatními odešli na půlnoční zazpívat si, je to prý každoroční zvyk. Taky jsem se tam chtěl podívat, ale jsem trochu nastydlý, a Tom prostě nechce, abych hodně onemocněl. I při tom mém lehkém škrábání v krku, na které vždycky zapomenu, když nemluvím, ráno je to sice vždycky trochu horší, občas i kašlu, ale do večera se to vždycky uklidní a všechno je mnohem lepší, mi Tom pořád vaří teplé, ovocné čaje s dávkou sladkého medu, jenž bych dokázal přirovnat k jeho líbezným očím. Tomi si mě i nadále, nejspíš podvědomě, prostě hlídá jako oko v hlavě, a ne že by mi to vadilo, jsem šťastný, že jsem ho za ten rok neomrzel a že jsem se mu nezvšedněl, na tu půlnoční jsem se podívat chtěl. I když… jak mi říkal, trčet tam minimálně dvě hodiny v zimě, brr, to fakticky asi letos není pro mě. Však ale na druhou stranu to přeci nevadí. Těch Vánoc, co mám ještě před sebou, je habaděj, a já si to do té doby stihnu jistě hodněkrát. Pohlédnu ven z okna na zasněženou krásnou krajinu. Miluju zimu, když jí s hrnkem horkého kakaa nebo čaje mohu z okna tiše sledovat. Tolik mám rád ty chvíle, kdy mohu počítat padající dokonalé sněhové vločky, nebo obdivovat výtvarné nadání pana Mrazíka, jenž pravidelně ráno na okna v našem domě maluje skvostná umělecká díla. Trochu jsem to s tím kakaem přepískl. Teď musím dávat strašný pozor a musím pořád balancovat, abych nějakou tu kapku nevylil na čistý koberec, po němž jdu.
„Scotty, ne!!“ zahulákám na divocha, který se ke mně s radostí šine a nevypadá na to, že by se nechtěl pomazlit. Raději se i s horkým hrnkem v rukách, který děsně pálí, zastavím na místě a se zavřenýma očima upiju vařící tekutinu. Oooh! Tak to byla teda pecka! Úplně cítím, jak se to ve mně pohybuje, snad mi to i zevnitř vypálí díru.
„Co to provádíš?“ udiví se Tomi.
„Nechtěl jsem to tady zašpinit. Ještě teď si pamatuji, jak jsme to tady drhli, a opakovat se mi to tak brzo opravdu nechce,“ zakoulím na něj očima a hrnek si konečně položím na konferenční stoleček v obýváku. Zmoženě se zabořím do pohodlné sedačky a natáhnu ruce ke svému Tomimu. Kde se tak loudá, je mi po něm smutno za to dobu, co jsem si vařil to kakao. Sedne si ke mně a sedačka se vedle, tak jako obvykle, zhoupne. Usměju se, když se ke mně přitulí a stočí si mě do objetí, aby mě následně políbil. Tolik se mi zatočí hlava, když opět ucítím jeho vlhký jazyk, jenž obkresluje konturu mých rtů. Silně přivřu oči a tichounce vzdychnu, jakmile se mi do hlavy vnese vzpomínka z mého prvního Valentýna. Ten polibek byl přesně jako dnes. Popaměti si na krku nahmatám kulaťoučké srdíčko, jež sevřu ve své dlani.
*flashback*
Odemknu jeho maličký zámeček, pojistku pro nechtěné otevření. Dlaň mi tak tedy z poloviny zaplňuje zlaté, kulaťoučké a otevírací srdíčko, v němž jsou na jedné jeho straně okrasným a přesto elegantním písmem vybroušeny iniciály našich křestních jmen. Poznám je, protože číst mě Tomi už od prvního ledna začal učit. A na druhé straně, na levé, blíže k srdci, je vložená naše nejnovější miniaturní fotečka. Oba se na ní smějeme a oči nám září štěstím víc, jak kdejaké diamanty. Hledím na to krásu neschopen slova. Do očí se mi derou slzy dojetí a ani silné tempo mrkání mých řas je nestihne zastavit. Jak je jejich zvykem, dotěrně se proderou skrz všechny barikády a hráze, které jsem na ně stavěl, a vyplavou tak na mou tvář.
Popotáhnu a hřbetem ruky si kvapně otřu slanou vodu z lící. Obejmu Tomiho okolo krku a jeho tvář začnu celičkou posévat motýlími polibky milimetr po milimetru. Špitám prosté díky a celý vyveden z míry se drobně chvěji. Jeho silné, vysportované paže mě obejmou a sevřou ve svém náručí. Skloní se ke mně a jemně mě políbí. Nejprve se mých rtů dotkne tak, jako kdyby je cítil poprvé, načež je jemně a stydlivě políbí tak, jako kdyby je neznal. Hraje si se mnou jako s hračkou, moc dobře ví, jakou kontrolu nade mnou má a co všechno se mnou dělá. Měkce vzdychnu a hlava se mi zběsile zatočí, když svým jazykem obkreslí konturu mých rtů, které hezky polštářek po polštářku navlhčuje a pomalu rozevírá. Vycházím mu vstříc a všechny polibky šťastně opětuji. Tolik silných pocitů mým tělem cloumá a já nevím, jestli brečet dojetím, anebo se smát štěstím. Zavřu oči docelička. Normálně jako kdyby mi teď narostla andělská křídla, jež pouhou svou myšlenkou roztáhnu, a Tomovy polibky mi dodávají na lehkosti a přidávají na síle, při vzletu. Jako kdybych byl pták, letíce šťastně kupředu. Labuť, jež se elegantně vznáší ke svému milovanému protějšku. Tiše vzdychnu, jakmile jazykem dobývá a něžně, leč s dávnou vášní, plení má ústa přímo mistrovsky. I teď si pamatuji své myšlenky a jedny z prvních dojmů, které jsem při některých z našich prvních polibků měl, a to, že ač jsem se s nikým jiným nelíbal, přísahal bych, že Tomi, můj milovaný Tomi, umí vykouzlit ty nekrásnější polibky, jaké na světě mohou existovat.
„Krásného Valentýna,“ zašeptá tajuplně a vyzvedne si mě do náruče jako nevěstu.
*konec flashbacku*
Šibalsky se usměju. „Prosím, Tomi, pojď zase vyhlížet Ježíška,“ špitnu a koukám na něj tak pejskovsky.
„Ale to ne! Vždyť jsi nemocný, venku je mráz jak v…“ zasekne se, načež svraští obočí. „A já nechci, abys byl nemocný, ani na tu půlnoční jsi nešel,“ namítá.
„Prosím, jen na chviličku. Chviličku maličkou. Chtěl bych si sáhnout na nové sněhové vločky dříve, než se roztopí a…“ sklopím pohled, „a chtěl bych se podívat ještě jednou na hvězdy, ještě uvidím a uslyším ty rolničky znovu.“
„Bille, vždyť Ježíška už jsme letos měli. Venku je mráz, opravdu bys mi onemocněl,“ kouká na mě tak sladce. Snaží se přesvědčit sám sebe, ale to se plete, brouček. Vždyť já vím, že by mi snesl i modré z nebe, a když budu kapičku víc naléhat a prosit, dovolí mi to. Sice s časovým omezením, Tomiho prostě znám, ale dovolí mi to. Láska moje. Jak jinak.
„Podívej, vždyť i Scottymu se chce čůrat,“ kývnu ke kňučícímu pejskovi, jenž sedí u domovních dveří a beznadějně na ně upírá svůj pohled. Tomi se otočí a vzhlédne ke Scottyho černému pohledu. Chvíli na něj kouká, a pak se otočí na mě. Povzdychne si a sklopí pohled.
„Vždyť vy se díváte úplně stejně! Ach jo… tak dobře. Ale musíš se pořádně, fakt pořádně obléct a půjdeme se jen na chviličku podívat, ano?“ Tomi snad nestačí ani dopovědět větu a já mu visím okolo krku.
„Děkuji,“ špitám mu do ouška, které drobně líbnu. Rukama ho celého obejmu a sevřu ho úplně, jak nejvíce mohu. Tomovi trochu vyrazím dech, za ten rok jsem dosti zesílil, avšak stále celá má síla netvoří ani polovinu z toho, co Tomova. Vdechnu jeho vůni a pohledem zabloudím ke Scottymu. Spiklenecky na něj mrku a nenápadně mu ukážu palec nahoru na znamení, že je to jeho super výkon, a přísahal bych, že se to psisko škodolibě ušklíblo vůči svému hodnému a tak sladkému páníčkovi.
Dříví v mohutném krbu zapraská a já se trochu proberu z letargie. Oddálím se od své lásky, pro kterou se mé chvějící se srdce otřásá, a drobně se usměju. Jeden copánek mu zastrčím za ucho. Je kouzelný.
Tomi si mě opravdu festovně oblékl. Myslím, že bych v těch všech vrstvách přežil i na severním pólu, a tam je přeci obrovská zima!
„Vidíš něco?
„Ne?“
„Tak se dívej pořádně.“
Přikývnutí.
Zasměje se. „Pojď sem, ty můj medvídku,“ napřáhne ke mně ruce a já se ke svému Tomovi ihned přitulím. Přesně stejná situace tak jako před rokem. Úplně se mi vybaví, jak jsem poprvé sledoval oblohu, jestli náhodou neuvidím Ježíška. Měl jsem tehdy i stejně kabátek místo černého od sněhu celý bílý, což se stalo snad pravidlem, když drobně chumelí a z nebes se vznáší gigantické vločky. Opravdu mají obří rozměry! Rozhlédnu se po nebi. Není zatažené, tak jako obvykle při padání sněhu bývá. Je celé inkoustově tmavé a prosvětlují ho všechny zářící hvězdy. Rozhlížím se, jak chci, a přesto žádného Ježíška nevidím. To ale nevadí. Hned támhle je nějaké souhvězdí. Jistě to musí být souhvězdí, vždyť to úplně tvoří obrazec, který nad všemi hvězdami úplně vystupuje a jedna hvězda je jasnější, než všechny ostatní. Je překrásná. Srdce se mi rozbije, když se dívám jejím směrem, a v uších uslyším ty povědomé, tiché rolničky. Obejmu svého Toma okolo pasu, jako kdybych se naráz začal bát nadpřirozena. Některé z hvězd nepatrně blikají nažloutlým světlem. Několikrát od samé námahy mého zraku zamrkám a v tu chvíli zčistajasna jedna z těch nejzářivějších hvězd spadne. Srdce se mi zadrhne a následně rychle strachem rozbije. Roztřesu se, tudíž se úplně zavěsím do své lásky a hlavu vyzvednu do výšky, abych na něj viděl, jelikož jsem si v téhle zimě nevzal svoje nejoblíbenější kozačky na vysokém podpatku, ale obyčejné teplé boty s kožíškem, to aby mi přeci nebyla zima, jak říká Tomi.
„Copak?“ šeptne tak krásně. Jeho hlas je jako stvořený pro zvonkohru tichých zbarvených hlásků všemožných rolniček z Ježíškových sání. Jistojistě se tady někde ukrývá. Zahledím se do Tomových očí, jejichž plnost mě spolu s jeho galaktických hlasem dokáže kdykoliv uklidnit. Uvědomím si, že bez něj nemohu žít. Už snad po tisíce mi srdce zazpívá, jak moc ho miluji, a já mohu jen blaženě přivřít oči nad jeho milujícím pohledem, kterým mě hladí po tváři, aniž by potřeboval své jemné dlaně.
Tom
Kouká na mě tak vystrašeně. Tiskne se ke mně, a přitom si mě tak zkoumavě prohlíží. Zrychleně dýchá a jeho oči se pod mým pohledem, jímž se ho snažím uklidnit, páč absolutně nevím, co ho mohlo vyděsit, klidní. Vezme si mé studené dlaně bez rukavic, nevzal jsem si je, ač bych já sám svojí Polárku bez nich ven snad ani nepustil. To je příklad. Ach bože, já jsem hroznej. Ještěže je moje kuřátko tak poslušné a nekazí se tímhle světem. Moje ruce jako ledy svírá v těch svých, mne je mezi sebe a při polibcích, jež jim věnuje, je zahřívá svým teplým dechem.
„Tomi, že… že to nespadla Polárka?“ kouká na mě s prosíkem a otazníkem v očích. Automaticky se rozhlédnu po obloze směrem k severu a zavrtím hlavou.
„Kdepak,“ usměju se a skloním se k němu, abych si ho mohl otočit správným směrem. Vezmu jeho pravou ruku do své a začneme s ní po obloze jezdit, jako kdybychom přimalovávali další a další nové hvězdy, jako kdybychom snad tvořili nové souhvězdí.
„Tam,“ zachraptím. „Vidíš?“
„Ne,“ zavrtí hlavou. „Která? Je jich tady tak moc,“ povzdychne si.
„Tamta. Dneska září nejvíc.“
„Ta? To je Polárka?“
„Ano, ta,“ usměju se a zamyslím se. „Přesně jako ty,“ podotknu tiše. „Už od pradávna sloužila jako východisko. Námořníci a všichni lidé se k ní obraceli. Vedla lidi z temnot jako záchranný bod. Uklidňovala bojácné děti v temných pokojích a provázela zamilované dvojice v jejich romantických procházkách. Už září tisíce, ba miliardy let a byla svědkem mnoha. Viděla bolesti i strasti, lásku i štěstí. Jednou však, Billi, vyhasne, anebo naopak úplně exploduje. Jednou tu ani ona nebude. Kdežto ty, moje Polárko, ty v mém srdce budeš na věky.“
Tu magickou noc zcela nečekaně spadla ona hvězda. Viděli jsme ji a já si přál své hluboké přání. Napsané listy našeho příběhu už vypršely, odbíjí zvonec konce, ale přesto my s mým přáním žijeme náš život dál. Já a moje Polárka. Jsme dva. Na věky věků.
KONEC
Bohužel, nastal onen nechtěný konec. Naše ‚miminko‘, jak jsme si ho nazvaly, končí. A jak řekl Tom, On a jeho Polárka, jsou tady, na věky věků.
Chtěly bychom poděkovat za komentáře, jež jste nám nechávaly pod každým dílem. Leč pro nás neměly tak vysokou hodnotu, jako pocit té druhé z nás, byly pro nás opravdovým posunem a vytvářely nám lehké úsměvy na tvářích. Fakt, že někdo sdílel z naší Polárky stejné pocity jako my, nás skutečně těšil. Takže děkujeme za každý, byť krátký, komentář.
Chceme si poděkovat i navzájem, jelikož čas, který jsme nad tím strávily, je nespočetný. Ve wordu nám ukazuje počet stran čistých 154 a zamyslet se nad dobou, časem, který nám tahle povídka vzala – nebo spíše dala – je neskutečné. Děkuji Lorettko, děkuji Sajünko ♥
A největší poděkování patří JANULI ♥, která je tak báječná a dokonale po nás všechno opravuje. Po NÁS všech. Jsi báječná, Jani… DĚKUJEME! ♥ Za přelouskání chyb, za ten čas, který nad těmi všemi povídkami strávíš a za tvoje dokonalé psaní.
Na věky věků
Sajü a Lorett
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule (není zač, bylo mi ctí a potěšením… :o) J. )
Oh..bože tak tenhle díl mi vhnal slzy do očí..jednudoše řečeno : Naprosto Nádherné!!!!
*vzlyk* není co dodat…nádherné
Co ještě k téhle povídce říct..?Že je překrásná,že je procítěná,že je dojemná,že je něžná,že je křehká,že je prostě kouzelná???!!!Že je to něco,na co jsem se těšila každý den,po čtyři měsíce mi poskytovala úžasný zážitek a vyvolávala ve mě pocit,že čistá láska a nevinnost přece jenom ještě existují….Autorky,máte moji velkou poklonu,doteď nechápu,jak jste něco tak dokonalého mohly vymyslet a napsat,jedním slovem,bylo to NÁDHERNÉ!!!!Polárko a Tomi,někdy mi s váma bylo smutně,někdy vesele a většinou prostě jen krásně,bude se mi moc stýskat….♥♥♥
NÉÉÉÉÉ!!!!!! To NESMÍ skončit! Tahle povídka je prostě nádherná, dokonalá, překrásná a nevím co ještě. Zkrátka mi přirostla k srdci, a nemohu uvěřit, že už končí… Holky já Vás teda opravdu nechápu 😀 jak tohle někdo dokáže napsat 😀 Prostě DOKONALÉ 🙂
naprosto přenádherně ukončené, i když mi to trhá srdce…tohle je prostě jedna z nejlepších povídek, co existují. miluju ji a strašně děkuju, že jsem ji mohla číst. každé slovíčko. bill nám zdivočil 🙂 a stejně je pořád tak křehký a úžasný a tom taky a je vždycky děsně vtipný, jak se třeba zarazí, aby neřek sprosté slovo nebo tak 😀 jednoduše dokonalé, perfektní, stejně jako oni dva!
No takk táto poviedka si zaslúži obrovský obdiv a pochvalu…jedno z najdokonalejších vecí čo som kedy čítala…vedela som že raz to príde…koniec a ten je tu…ale nádherný koniec!
Zaslúži si aspoň sto komentárov nie akési štyri!!! To si sko nikdo neuvedomuje že skončilo niečo naozaj dokonalé??? Vždy mala toľko komentárov a teraz nikdo nechváli…mate za čo lebo táto poviedka dokázala naplniť človeka takou láskou a príjemným pocitom aj v dňoch bez slniečka.
Človeku táto poviedka prirástla k srdcu a hltal každé slovo bez dychu…všetko prežívali spolu s Tomom a Billo…ich lásku…takú čistú a nádhernú…je ťažké sa s tím rozlúšiť…ale na toto nikdy nezabudnem…som si istá!!!
Och…ani se mi neche věřit, že tahle povídka už končí..byla dokonalá a strašně krásně něžná..**
Tak… poslední tři díly jsem nekomentovala kvůli tomu, že jsem nebyla doma a když jsem je dočítala, neměla jsem čas, takže za to se omlouvám xD
Tak konec… myslela jsem si, že 31 díl bude určitě poslední, dalo se to čekat, takže se tu pokusím nějak shrnout ty dojmy z téhle dokonalosti, kterou jsem si prostě zamilovala:-D♥
Povídka se mi líbila už od začátku, od prvního dílu, který jsem začala číst. Nápad byl krásný, spojený s dobou Adventu, neobvyklý a originální. Byl pojatý pohádkovým stylem, což ale nemělo se sladkostí nic společného a myslím, že i ti, co si na romantiku v povídkách moc nepotrpí, tuhle povídku rádi četli a líbila se jim. Asi nikdy bych nevěřila, že dvě autorky, které spolu teoreticky komunikují jenom přes internet můžou napsat společnými silami něco tak úžasného a dokonalého, jako tahle povídka byla xD Ale tohle je jasný důkaz, že to lze. Kdybych ale nevěděla, že jste to psaly obě dvě, určitě bych si myslela, že to psala jen jedna. Vůbec to nešlo poznat, která psala který odstavec a kterou pasáž, každý díl byl napsán výborným stylem, ty rozdíly tam vůbec nešly vidět. Skvěle jste se při psaní obě doplňovaly, věřím, že každá do povídky přinesla "něco" a tím jste daly dohromady tenhle skvost xD
Nevím, co bych jinak napsala. Tahle povídka mi bude chybět, moc se mi líbila a nelituji času, který jsem strávila jejím čtením xD Dovolila mi svým prostřednictvím odpoutat se alespoň na chvíli od reality a ponořit se do světa ochránce Toma a jeho krásné panenky. Tuhle povídku miluju a určitě na ni budu vzpomínat ještě dlouho… a když bude někdy čas, třeba se k ní i vrátím xD Je to krásné, zdařilé dílo vás obou, jste vážně úžasné a já doufám, že Advent není poslední vaší společnou prací xD Budu se těšit na něco nového, ať už od vás obou, nebo jen od každé zvlášť xD
Děkuji moc, byla to nádhera číst:-D♥
bolo to… nádherné, ako vždy ! je mi síce desne lúto, že táto úžasna poviedka skončila, lebo to bola jedna z najkrajších, aké som kedy čítala … úplne nádherá bola, pri každom novom diely som skákala radotou, ked som ho uvidela … a táto posledná časť .. no proste nádhera … na konci mi dokonca vyhrkli slzy :ˇ( ♥ Máte moj rešpekt, táto poviedka sa vám totálne podarila, dúfam, že si niekedy budem moct ešte prečítať od vás ešte nejakú poviedku, ktorá bola len aspon trosku taka nádherná, aká bola táto ! 🙂 ♥
slovo 'konec' mi trhá srdce a nestačím si utírat oči. Tohle bylo to nejkrásnější a nejdokonalejší,co jsem kdy četla. Vždy,když jsem si přečetla další díl Adventu, vzrostla ve mě něha a touha po tom,aby to nikdy neskončilo. Určitě si celou povídku přečtu někdy znovu, protože neudělat to,by byla škoda. Bude se mi po Adventu, Polárce Billovi, babičce, Tomimu a dalších postavách stýskat. Úžasné. Není dostatek slov, pro tohle dílo. děkuju holky,že jste mi právě tím dokázaly přivodit pocity radosti i v chvílích,co jsem byla bez nálady. Jste nejlepší. <3 Doufám,že bude od Vás něco dalšího,takhle krásného. *další vlna slz*
Jako todle není fér! Člowěk se tu chwilku neoběwí a on je tu konec? *wzteká se*
To fakt nejní fér. A ještě tak krásnej, že se člowěk ani nemůže pořádně zlobit… Ach jo, jdu se utopit do toho oceánu co jsem za trwání týdle báječný powídky nabrečela. :'(
No prostě nádhera….
nádhera.. nemám slov,… tak krásná, procítěná povídka .. povedla se.. moc.. 🙂
to je tak překrásně kouzelná povídka!! :'-).. uplně mi přirostla k srdci… myslím, že na ní budu vzpomínat ještě dlouho..určitě si na ní vzpomenu při každém adventu.. jsem ráda, že jsem jí začala číst zrovna ve vánočním čase! ♥.. moooc se vám to povedlo napsat.. prostě DOKONALOST..ještě teď si utírám slzy.. :'-) ♥
Téda …….. musím povedať , že ja – obrovský milovník poviedok – mám zatial vo worde uloženú len jednu poviedku . A možno , že ju bude následovať práve táto . Skláňam sa , úžasný nápad na poviedku . Naozaj kvalitné :). Na začiatku som sa úplne triasla and tým , aký je to úžasný nápad a bola som zvedavá ako ho spracujete . A spracovanie je úplne ….. ♥ . Tak krásne rozprávkové …. taká láska ako bola medzi Billom a Tomom v Advetne snáď ani neexistuje , bola ža moc dokonalá . Keby čítam túto poviedku a hlavné postavy by boli iné , vôbec by ma neoslovila tak , ako keď sú to práve Bill a Tom .. čiže milujem proste twincest 😀 . Som rada , že som si Advent prečítala , aj keď sa mi teda kapitoly zdali dosť dlhé , čím som sa bléžila ku konci , tým zúfalejšie som nechcela nikdy dočítať 🙂 .
Krásně to skončilo,škoda že už je konec.
Ani si nepamätám, kedy naposledy som čítala tak krásnu rozprávku. Bol to nápad ako z mojich snov keď som si predstavovala ako hračky ožívajú 🙂 Som veľmi rada, že to skončilo tak krásne. Chvíľku som sa už bála, že sa Tomovi nepodarí Polárku zachrániť.
Je to nádherný príbeh a určite sa k nemu rada vrátim.
Když jsem se do toho pouštěla, říkala jsem si, jaký jsem blázen, když se uprostřed prázdnin, ve kterých pomalu ani sluníčko nezasvítí, pouštím do povídky, ve které bude určitě ještě daleko větší zima, protože pojednává o tom krásně magickém období, které nám za pár měsíců už zase zaklepe na dveře. Ve skutečnosti jsem se ale pěkně spletla, protože i když jim tam za okny padaly sněhové vločky, nálada v celé povídce byla příjemně hřejivá a vynahrazovala dokonale to neposlušné sluníčko, které pořád odmítá vylézt 😀
Nejsem a nikdy jsem nebyla příznivcem povídek, ze kterých odkapává med z každého slova, ale tahle povídka pro mě měla svoje kouzlo. Možná to bylo tím, že snad každý v dnešní době sní o Vánocích plných lásky a ne o té komerční propagandě, ve které jde jenom o to, aby se prodalo co nejvíc věcí za co nejvíc peněz. Tahle povídka byla taky výjimečná kvůli nápadu, kvůli té krásné pohádce, která mi vehnala slzy do očí přesně jako té malé holčičce, která si nechávala vyprávět od maminky pohádku o Malé mořské víle, i když věděla, že skončí špatně. A já jsem u téhle povídky probrečela vážně hodně dílů 😀 Celou dobu jsem doufala, že se to nakonec povede a že tohle nebude povídka, nad jejímž koncem budu lamentovat se slzami v očích. A Sisa může potvrdit, že jsem si i vyžádala někoho, kdo povídku četl, aby mi řekl, jestli nakonec skončí dobře, jinak že nehraju a dál už to číst nebudu :D:D
Po několik dní se mi tahle povídka stala pohádkou na dobrou noc, vysedávala jsem nad ní dlouho do noci, protože jsem se od ní vůbec nemohla odtrhnout. Hrozně moc bych vám za ni chtěla poděkovat taky kvůli tomu, že i když ze všech stran se na mě v poslední době sesypávaly negativní vlivy na náladu, pořád tu byla tahle povídka, ke které jsem se mohla stáhnout a vychutnávat si její příjemnou, slaďoučkou atmosféru, která se s každým dalším písmenkem příjemně vsakovala i do mě =) Navíc jste mi pomohly alespoň částečně odbourat averzi vůči ich formě, za což taky máte jedině moje díky =))
K povídce se určitě vrátím, když už vím, že se nemusím bát tragického konce. Myslím, že na Vánoce to bude úplně ideální čtení… =)) Překrásné dílo, rozhodně stálo za to se do něj pustit, i když roční období tak úplně nesedělo 😀 =)
krasna povidka 🙂
ze zacatku sem si rikala 'co mi to. bylo doporuceno? Bill jako panenka??' ale jak sem Bill konecne zmenil v cloveka se mi to plne zalibilo.
Musim rict ze Tom je natvrdlej pacholek, porad si mlel to sami dokola 'Bill je krehky nemuzu na nej sahnout. Nemuzu sahnout na jeho nevinnost.' a pritom mu ten vyrobce panenek vyslovne rekl co by mel zkusit.. ale Tom ne.. Zas to vsechno musel zacit sikulka Bill.
hehee bacha Tome az Bill prijde na to ze si miminko muze adoptovat s nim nevydrzis a adoptujete si nejakyho prcka :).
tohle byla spis pohadka, ktera se k tomuhle casu dobre hodi. :).
Tuhle povídku jsem už jednou četla a to když se tu zvěřejňovala. Nedávno jsem si na tenhle skvost vzpoměla a zastesklo se mi po ní, tak jsem se do ní opět po hlavě vrhla. A jelikož jsem si všimla, jak málo jsem komentovala tuhle povídku ( za což se teď opravdu stydím! ), tak jsem se rozhodla, že tahle povídka si opravdu zaslouží, abych k ní napsala alespoň jeden pořádný komentář!
Jak už jsem psala, tak jsem si tuhle povídku už četla, tudíž jsem věděla, do čeho jdu, jak se to bude přibližně odvíjet a dokonce i jak to skončí. A musím říct, že i přes to všechno jsem tuhle povídku hltala každým dílem víc a víc a pár dílů před skončením adventu a případného navrácení Billa do podoby panenky, jsem téměř u každého dílu brečela a bylo mi smutno! A to jsem věděla, že to dopadne dobře!
Opravdu holky, tahle povídka je jedním slovem skvost! Je nádherně originální, pohádková, něžná, roztomilá a jednoduše dokonalá! Dlouho jsem přemýšlela, jak přesně tuhle povídku popsat, ale nakonec jsem se vzdala, protože tahle dokonalost nejde nijak opsat! Je tak jedinečná a jediná svého druhu. Ty city a emoce! Celá povídka jimi byla prosycená. V každé věte, v každém slůvku. Až jsem těm dvoum záviděla tak nádhernou a nevyhasínající lásku. Opravdu mě jejich vztah k sobě okouzlil. Ta Tomova potřeba Billa ochraňovat, všechno mu ukazovat a to jak jej Bill změnil. Nebo Billova nevinnost a to, jak dělal všechno s nadšením! Jak si chtěl vyzkoušet i špatné zkušenosti jako je nemoc nebo bolest hlavy – jenom proto, aby věděl, co to je a jak se lidé cítí! To jeho nadšení pro sebemenší maličkost, kterou my normální lidé naprosto přehlížíme..byla dokonalá! Hrozně jsem si v téhle povídkce oba zamilovala. Pro jejich povahy, pro to, jak se k sobě nádherně chovali a jak se milovali! Opravdu tvoří nádherný pár! A já jsem ráda, že Tom Billovi ukázal lásku ve všech směrech a tím mu umožnil zůstat na světě a být spolu až do konce. Strašně se mi líbilo, jak Bill oslovoval ze začátku Toma jako TOM, mělo to něco do sebe. A to jeho postupné poznávání světa. To, jak se naučil Toma oslovovat Tomi, nebo lásko. Jak přestával být tak moc bojácný a plachý a nevinný. A i přes to všechno, co poznal a okusil si tu plachost a nevinnost v sobě stále zachoval. Bill byl v téhle povídkce opravdová nádherná a milá panenka. Neuvěřitelně moc jsem si ho zamilovala a ve chvílích kdy vzpomínal, jak se k němu všechny panenkdy v obchodě chovaly škaredě a jak si ho nikdo nechtěl koupit, protože byl pro ně příliš ošklivý, mi ho bylo líto. Ale nakonec to přece jenom k něčemu bylo. Díky tomu si ho mohl koupit jeho princ Tom, díky kouzlu andventu se mohl proměnit a pak díky Tomově lásce utéct od toho světa pohádek a zůstat tady. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré!
Hrozně moc Vám chci poděkovat za tuhle povídku, protože tahle jednoznačně patří k mým nejoblíbenějším a já vím, že k téhle povídce se ještě nejdenou vrátím! Děkuji za krásné chvíle prožité u téhle povídky!!!
Páni, skutečně nevěřím svým očím. Už jsem se rozepsala u své Terapie, každopádně i tady musím poděkovat. Jste úžasní, za všechny komentáře moc děkuji! <3
L.
Úplne nádherne dokonalá poviedka. Tak nežná a milujúca. Ďakujem za také krásne umelecké dielo 🙂