autor: Fabiana
Mlčel jsem. Bill mě opatrně položil na zem a klekl si vedle mě. Zahleděl jsem se na něj očima plnýma otázek (a slz). Opatrně vykoukl z keře, snad zjišťoval, zda je v nejbližším okolí vzduch opravdu čistý, a následně se nade mě naklonil.
„Domů už se nevrátíme.“ Opakoval. To jsem ale nechtěl slyšet.
„Proč?“ zašeptal jsem zoufale. I Billovy oči se zalévaly slzami.
„Poté, co tě Victoria odvezla pryč, bylo město napadeno našimi nepřáteli. Bylo s… srovnáno se zemí.“ Nemohl jsem uvěřit svým uším. Cože kdo udělal s mým městem?!
„A… rodiče?“ zeptal jsem se, s jiskřičkou naděje, již však umlčela první Billova slza, která se rozstříkla o mou tvář.
„Všichni jsou mrtví… všechno je zničené a nepřátelé pokračují v plenění republiky… Jsme ve válce, Tome… Ve válce, do níž jsi byl proti své vůli zavlečen. Vzpomínáš si, jak ses mě kdysi ptal, proč se líčím?“
Pomalu jsem přikývl, ačkoli jsem měl pocit, že se mi za chvíli srdce rozskočí vejpůl, tolik to bolelo.
Pomalu jsem přikývl, ačkoli jsem měl pocit, že se mi za chvíli srdce rozskočí vejpůl, tolik to bolelo.
„Tenkrát jsem ti řekl: ‚Jednou se všechno dozvíš.‘ A teď… přišel čas. To, co mám na tváři, jsou jizvy z boje. A nemám je jen na tváři, toho si asi taky brzy všimneš. Od dětství jsem byl tady, ve výcvikovém táboře, pod vedením Igora, který pak vystupoval pod různými jmény. Byl to ten kandidát na ředitele naší školy.“
„Tak proto jsi nechtěl, aby se jím stal!“ Pochopil jsem náhle. „Ale proč tam byl? To kvůli tobě?“
„Ano. Chtěl mě odvést zpátky do tábora. Já jsem totiž… utekl. Ale podcenil jsem ho. Myslel jsem, že mě nenajde. Ve skutečnosti mu netrvalo moc dlouho zjistit, kde jsem, musel ale najít záminku pro cestu do města. A…“ odmlčel se, čehož jsem ihned zákeřně využil. „A co? Netvrď mi, že tě našel, řekl něco jako ,Ahoj Bille, teď budeme chvíli dělat, jako že nic, a pak se vrátíme‘.“
„Tak proto jsi nechtěl, aby se jím stal!“ Pochopil jsem náhle. „Ale proč tam byl? To kvůli tobě?“
„Ano. Chtěl mě odvést zpátky do tábora. Já jsem totiž… utekl. Ale podcenil jsem ho. Myslel jsem, že mě nenajde. Ve skutečnosti mu netrvalo moc dlouho zjistit, kde jsem, musel ale najít záminku pro cestu do města. A…“ odmlčel se, čehož jsem ihned zákeřně využil. „A co? Netvrď mi, že tě našel, řekl něco jako ,Ahoj Bille, teď budeme chvíli dělat, jako že nic, a pak se vrátíme‘.“
„No… vlastně… jo, jo, nějak takhle to… řekl…“ tvrdil Bill, příliš přesvědčivě to ale neznělo. „Lžeš!“ Vykřikl jsem, a už mi bylo jedno, jestli mě někdo slyší nebo proč mě sem Bill vlastně zatáhl. Prudce jsem se posadil a zacloumal jím. „Co ti udělal?“ Bill na mě jen zíral, se rty pevně semknutými k sobě, a po tvářích se mu koulely slzy. Pochopil jsem. V tomhle spočívalo celé jeho tajemství. Všechno, co mi kdy nechtěl říct, mělo něco společného s tím… s tím Igorem. Proč jsem si to sakra neuvědomil dřív?! Ještě musím zjistit, co mu Igor udělal…
Zadíval jsem se do Billových očí. Vyzařovalo z nich tolik beznaděje. Jen chvíli opětoval můj pohled, pak oči zavřel a sklonil hlavu. „Bille…“ zašeptal jsem. „Co ti udělal?“ Zřetelně jsem viděl, jak Bill polkl. „On…“
„Hej, vy dva! Co tam děláte? Okamžitě ven, nebo na vás podám hlášení!“
Bill se okamžitě zvedl, vyplul z keře a mě vytáhl s sebou. Stanuli jsme před nějakým mužem v uniformě. „Á, Vasko.“ Pronesl, zíraje na Billa. Pak se otočil na mě. „A vy jste kdo?“
„Tom.“ Řekl Bill.
Bill se okamžitě zvedl, vyplul z keře a mě vytáhl s sebou. Stanuli jsme před nějakým mužem v uniformě. „Á, Vasko.“ Pronesl, zíraje na Billa. Pak se otočil na mě. „A vy jste kdo?“
„Tom.“ Řekl Bill.
„Neumíte mluvit?“ Obořil se na mě voják.
„Umím.“
„No tak. A teď vypadněte, nebo na vás podám hlášení.“ Zopakoval. Zřejmě jeho oblíbená výhružka. Bill zasalutoval a já jsem ho napodobil, což zřejmě vojáka dostatečně upokojilo a odešel. Bill otevřel dveře budovy, u níž jsme stáli, a vtáhl mě dovnitř.
Čekal jsem nějaké skladiště nebo něco, bylo to ale spíš něco jako ubytovna. Všude bylo spoustu paland, nějaké stolky a tak, ale hlavně hromada lidí. Prošli jsme místností, já ve snaze nevnímat pohledy, které na nás vrhali všichni ti lidé. Myslím, že to byli muži, možná asi spíš chlapci, přibližně v mém věku. Moc jsem se na ně ale nedíval, pohled jsem upíral na Billova záda a následoval ho, beze slova, po celou dobu. Cesta byla nekonečná, šli jsme jen chvíli, ale připadalo mi to jako několik hodin. Konečně jsem vzadu uviděl zeď. Přišli jsme až k ní, Bill se svalil na předposlední palandu a já se rozpačitě posadil na tu úplně u zdi. Pořád jsem ale nechápal, o co tu jde, a Bill zřejmě nebyl schopen mi to pořádně vysvětlit. Bill… nebo Vasko? Proč mu tak ten chlápek říkal? Co to znamená?
Otázky vířily v mé hlavě a znemožňovaly mi myslet, omílal jsem je pořád dokola, pořád tytéž, odpovědi neznámé.
Pohlédl jsem na Billa; ležel pořád stejně. Nějaký čas od našeho příchodu už uplynul, možná spí. Nemohu ho probudit. Nemám na to srdce. Když jsem viděl jeho slzy… nemožné, Bill přece nikdy nebrečel! Oprava, nikdy nebrečel přede mnou.
Nevnímal jsem pohledy těch lidí, ačkoli jsem věděl, že na mě stále ulpívají. Nechtěl jsem vidět jejich tváře, jejich tváře zohyzděné jizvami. Jim ale nic nebránilo zírat na mě. Na mou neposkvrněnou tvář, v níž se zrcadlila má duše. Jediný šrám na ní vznikl dnes.
I jejich tváře se postupně odvracely a vzrušený šepot utichal. Přestal jsem být zajímavý. Místnost opět pohltilo zoufalé ticho a já se konečně odvážil pohnout. Spustil jsem nohy na podlahu, ale ani tento posez nebyl nijak pohodlný, inspiroval jsem se tedy Billem a natáhl se na palandu. Otočil jsem se čelem ke zdi, abych se nemusel na nic dívat, a aby nikdo nemohl vidět mě. Mou mysl zaplavovaly vzpomínky. Viděl jsem mámu, tátu…
-Bill-
Slyšel jsem, jak se Tom pohybuje. Když se čelem ke zdi stočil do klubíčka, dokonce jsem se odvážil se na něj podívat. Plakal. Bolestí se mi svíral žaludek, nikdy jsem nechtěl, aby byl nešťastný.
Victoria měla pravdu. Měla pravdu, když říkala, abych ho nechal být. Měl jsem ho nechat. Útok na město, v němž vyrůstal, a které měl rád, byl přece naplánovaný už tak dlouho. Neměl jsem nic dělat, neměl jsem se vázat. Měl jsem jen bydlet u Marion a dělat svou práci. Pořídit mapy, fotky důležitých míst, jména a fotografie vysoce postavených úředníků a jejich rodin. V plánu nebylo nikoho zachraňovat. Tak proč jsem se nedržel plánu?
Nedokážu to pochopit. Neumím si vysvětlit své pocity, když jsem poprvé uviděl Toma. Málem se mi rozskočilo srdce. Byl tak nádherný, tak dokonale nevinný. Byl jedinečný. Zamiloval jsem se do něj v první vteřině. Měl jsem zůstat jen jeho učitelem… Kdybych mu nenabízel doučování, nikdy se to nemuselo stát. Kdybych mu nevyprávěl o sobě. Kdybych v sobě udusil všechny pocity.
Kdybych ho tak strašně nemiloval.
Nikdy jsem Igorovi nevěřil, když mluvit o síle lásky. Neznal jsem to. Nikdy dřív jsem nebyl zamilovaný, nikdy nikdo nemiloval mě. Znal jsem jen sex, sex s nadřízenými, byla to povinnost.
Nikdy mi nic z toho nevadilo. Byl jsem dokonalý prototyp vojáka, poslušný a samostatně nepřemýšlející. Proto jsem byl také vybrán pro tu misi. Nikdy jsem neměl námitky. Ostatní si třeba dovolili si stěžovat, já nikdy. Tak začalo plánování. Vybrali mi nové jméno, vybrali mi povolání, vyrobili občanku, pas a rodný list. Byly to opravdu dlouhé přípravy, a já jsem to takhle zkazil. Pak se nikdo nemůže divit, že mě chtěl Igor odvést zpátky. Ale tou dobou už jsem měl něco jako matku, věděl jsem, kdo je můj bratr, a byl jsem zamilovaný. Shodou okolností právě do toho bratra. Ale tehdy jsem nevěděl, že je to špatné! Nikdo mi to neřekl! A pak, když jsem se to dověděl od Marion, bylo už pozdě. Nedokázal jsem Toma opustit.
Čímž jsem zkazil úplně všechno. Všechny plány, na kterých Igor a ostatní tak dlouho pracovali. Takže jsem byl považován za špatného. Když si vzpomenu, jak mě Igor tehdy ponížil… Když přijel a zapojil veškeré své přinucovací metody…
Nemyslet na to.
Každopádně… na žádnou takovou akci už mě nikdy nepustí, takže to vypadá, že celý zbytek života strávím v tomhle táboře. A nejspíš i Tom. V tom lepším případě samozřejmě, pokud ho Igor nebude chtít zabít. Což by neměl. On totiž Igor nezabíjí, pokud nemusí.
Snad nebude muset.
autor: Fabiana
betaread: Janule
Juchůů další dílek, je dokonalej jako vždy. Už chcu dalšíí :D:D
Tomu říkám dějové zvraty….mazec,a ani nejsem o moc moudřejší..Jaká válka,co jsou to vlastně za státy??
jeeejeeee … achjooo já se zblázním co se za tu dobu stalo … jenom učitel a ted tohle … a ten Igor se jmenuje Hnízdo neee ??? 😀
[3]:Já se z tebe picnu,Igor Hnízdo xD xD xD
Oh tenhle dílek je tak smutný. Málem jsem se rozbrečela. Je to tak komplikované, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Bill Toma nedá, nesmí. Přece ho nemůžou zabít to y skončilo opravdu dost zle. Jsem zvědavá na pokráčko.
[3]: žííššš 😀 ale jj 😀 znam to 😀
Nesmí nechat Toma zabít.. Bille, postarej se o něj!
jé, další díl:) a taky něco z Billové minulosti…hlavně nesmí nechat Toma zabít…
[3]: Igor Hnízdo..no mám dost xDD
To je teda zvrat! Z učitele voják, z žáka obětní beránek kterého chtějí zabít! No nemůžu se dočkat dalšího dílku, super Fabi x)
[3]: XD
[8]: tjn, to je teda obrátka XD by mně zajímalo co bude dál…
a do hajzlu…chudák tom, panebože, to musí být hrozný a nejspíš mu to všechni teprve ještě dojde…a billa je mi taky líto, co zažíval, a ted je to ještě horší..a bojim se, co bude…
jinak úžasný!
prej snad nebude muset..:D chudák Tom..!:D
Igora zabít ! Ou jé to je tak zamotaný .. těším se až bude rozuzlení celého příběhu 🙂
no snad nebude muset!!