autor: Jájinka
Chtěla bych moc poděkovat za komentáře 🙂 jste úžasní 🙂 Na nějakou „akci“, si musíte ještě chvíli počkat, chci si to promyslet 🙂 ale nebojte se… za chvíli to začne 🙂 Jájinka
Tom
Otvírám oči, kde to jsem? Rozhlížím se, jasně. S Billem na cestě do Hamburku. Bill hledí zarytě před sebe. Asi nad něčím přemýšlí.
„Bille, lásko… kde mi lítáš?“ mluvím na něj.
„Ale nic… jen jsem se zamyslel,“ hraje to do autu.
Dívám se na něj podezíravým pohledem.
„Zavolej té Anitě,“ zlomí se mu hlas.
Hladím ho po ruce, má ji jen tak líně položenou na páce, hraji si s jeho nehty, ale má pravdu. Potřebuji svoje věci, abych mohl bydlet s ním. Lovím v kapse od kalhot, do ruky uchopím telefon, v seznamu, jenž projíždím, nacházím mnoho neznámých jmen. Jelikož nebyla Anita pod A, mám ji pod nějakou přezdívkou a tu si nepamatuji. Tak, a jsem v háji.
„Bille,“ šeptám k němu.
Bill má určitě Anitino číslo, když mu volala, aby ji za mnou pustili do nemocnice.
„No, co se děje?“ ptá se, pořád hledíc před sebe.
„Máš Anitino číslo?“ odpovídám otázkou.
Bill vztáhne ruku za mě, na zadním sedadle si totiž nechal tašku. Háže mi ji na klín.
„Najdi si tam můj mobil, já teď nemůžu.“
Dál se věnuje řízení. Otvírám jeho tašku, no teda. Co všechno s sebou táhne. Sluneční brýle, lesk na rty… cože? Bill a lesk na rty?
„Bille, ty používáš lesk na rty?“ koukám na něj vyděšeně.
„Tome, prosím tě, najdi si ten telefon a lesk nech leskem,“ odpálkuje mě.
Ale to se hošánek přepočítal.
„Můžeš mi vysvětlit… ten… lesk?!“
Povzdechne si, škrábe se na krku.
„Dobře, dobře… používám lesk na rty… občas!“ zdůrazní nakonec.
Musím se pro sebe usmát. Bill a lesk. Nedokážu si představit, že ho budu líbat a on bude mít lesk, ono ne že by mi to nějak vadilo, ale už to, že vypadá tak křehce jako dívka, a korunku nasadí ten lesk. Nevím, docela se i bojím, že se do toho, že je dívka, tak moc ponořím, že až přijde na věc a já uvidím jeho penis, aby mě to třeba nemrzelo, že je to kluk. Ne, to není možné. Nemůžu být teď tak paranoidní, musím se uklidnit a přestat myslet na takové nesmysly. No nic, vrhnu se na hledání toho telefonu. Hurá, přes všechny ty zbytečnosti, co má Bill v tašce, jsem se prohrabal k mobilu. Přepisuji si číslo do svého mobilu, aby to vypadalo, že ji volám já a ne Bill. Vytáčím číslo, když se obrazovce objeví Miláček, těžce z toho nechápu. Bill říkal, že ji nemiluji, a teď tu mám tohle, že by kvůli ní?
Bill
Konečně se dostal k tomu, aby zavolal Anitě. Telefon u ucha, a čeká, zda-li mu to zvedne. Po tom, co jsem s ní mluvil já, no nevím, nevím.
„Anito, miláčku?“
Miláčku? On jí tak říká? No, ještě, že jí neříká lásko jako mně. Slyším jen její křik v telefonu.
„Ale lásko moje, vydrž to chvilku. Pak se k tobě zase vrátím, k nám do bytu a vše bude jako za starých časů.“
Ano, Tome, za starých časů. Jen co si vzpomeneš, to z mého domu odejdeš takovou rychlostí, že ti nestihnu ani říct „Ne“, natož tak „Nechoď“. Po očku sleduji, jak s ní mluví.
„Lásko, nachystej mi jen ty důležité věci, jako jsou oblečení, čepice, šátky a tak. Co potřebuji, jinak se zase vrátím… jestli budeš chtít.“
To víš, že bude. Jsi přece Tom Kaulitz – děvkař. Tak si věř, ne?
„Cože? Bill ti volal?“
Střelí po mně zlostným pohledem. Sleduji silnici, přece nebudu dělat něco, co by vyvolalo naši hádku. Na tu bude času dost, až si vzpomene.
„Dobře, miláčku, jak chceš… ano, jistě, že můžeš jezdit. To ti nikdo nemůže zakázat, ale chce se ti těch tři sta kilometrů jezdit? A navíc, lásko… kde, že to bydlíme?“
Anita mu asi diktuje ulici.
„Schauenburger strasse 11. Děkuji ti, miláčku.“
No, ano. Dvě hodiny v autě s Tomem, doufám, že bude všechno v pořádku. Ukončí hovor, a dívá se na mě.
„Co se děje, Tomi?“
„Co se děje? Bille, ty ji voláš a já ji mám volat znovu? Vy jste se dohodli úplně na všem. Víš, jak je teď naštvaná? Dobře, může se se mnou rozejít, ale padne podezření na nás dva, ne?“ skoro na mě křičí.
Co mu mám na to říct? Že se s ním nemůže rozejít, protože si ji chce vzít?
„Tome, prosím, teď není vhodná doba na hádku. Volal jsem jí, abych ji na to připravil.“
Odfrkne si a teď uraženě hledí z okna. No, to nám to hezky začíná.
Po hodině ticha, kdy ani jeden nemluvíme. Tom díky tomu, že je uražený a já nechci dolézat, nebo se s ním hádat. Mám docela hlad.
„Tome, nemáš hlad?“ promluvím poprvé.
Otočí se na mě.
„Ne, díky,“ a zase se otočí zpět.
Tak buď uražený. Vidím benzínku, konečně. Zastavím, vylézám z auta, a hned se ke mně hrne obsluha.
„Dobrý den, budete si přát?“
Když už jsem tu.
„Plnou.“
Nechávám ho jeho osudu, kdyby něco, je tam Tom. Vejdu dovnitř, rozhlížím se, co bych si koupil. Nakonec zvítězí šunková bageta, vezmu raději dvě, kdyby Tom chtěl taky, zaplatím i ten benzín a jdu k autu. Sedám si na sedadlo, beze slova hážu bagetu do bratrova klína, zapnu si pásy a zase můžeme vyrazit.
„Díky,“ ozve se po chvíli.
„Nemáš zač, přece tě nenechám umřít hlady,“ usmívám se.
autor: Jájinka
betaread: Janule
Ojojoj 🙁 Moje chyba…zapomněla jsem do textu připsat obrázek 🙁 Omlouvám se Vám všem 🙂
jaaaaj twle ta Anita … já jí tam nechci čůzu jednu vymaštěnou 😀
Oh bože tagle rychle to utnout, to by mělo bejt trestný!
Ja to necem videť nie nechcem…to bude živá katastrofa…ty kss keď si Tom spomene…
Panebože!!To bude průser…já nechci zlého Billa..a Toma,který ho bude nenávidět!!!
Tom bude nasranej až si vzpomene…xD
[4]: 🙂 Tak to vážně, ale vážně nevíím kdy si vzpomene:D 🙂
Jíto piš delej,ted sem prečetla všech deset dilu,nemohla jsem se odtrhnout,tak honem písej písej ej to super:-*
seš sikulka:-*