Lutte pour l’amour 20.

autor: Lady Kay

Znovu a znovu si pročítám slova na displeji a přemýšlím na co se vymluvit. Možná zatmění  mysli… Nebo dočasné pomatení smyslů… Jo, to by šlo. Jednou jsem se díval na nějakej pořad v telce a tam říkali, že se může stát, že se někdo dočasně pomátne, a pak zase normálně funguje. Proč by se to nemohlo stát mně, že? Ať tak či tak, rozhodně jí nemůžu říct: ‚Víš, Wee, to ti poslal Bill. To nic, toho si nevšímej, můj brácha mě jen šíleně miluje, chce se mnou spát, ale jinak jsme normální.‘ Billa z toho musím vynechat, takže všechen její případný hněv padne na mou hlavu. Když jsem u něj, vyskočila mi v mysli jedna otázka. No, ale to teď řešit nebudu, to má čas. Můžu se pak mrknout na net, nebudu se ptát svojí kamarádky, sice mám dojem, že má přehled naprosto o všem, ale nechci před ní vypadat jako úchyl. Ne, že bych to chtěl zkoušet, to vůbec, ale je fakt, že by mě zajímalo, jak by Bill mohl a nebo možná může… Dost, Tome!

Radši bych měl koukat něco vymyslet, protože pár zelených očí na mě hledí a jejich majitelka zřejmě očekává a chce slyšet nějaké vysvětlení. Můj milovaný bratříček jí totiž dost drsným způsobem poslal až… až tam, nadal jí do všeho možného i nemožného, a ještě mi zavařil tím, že napsal, že někoho mám, a že dotyčnou osobu miluju. Takže teď nevím, co Violett chce slyšet spíš, jestli omluvu za to, jak jsem byl sprostý, nebo ji zajímá ta osoba, se kterou mám údajně prožívat neskutečnou lovestory. Z toho se přece nikdy nemůžu vymotat! V SMSce tu osobu opěvuju tak, že to vypadá na lásku jako trám, a teď ji mám říct, že je to kec? Už mě napadlo i říct, že to byl vtip. No, Violett má sice velký smysl pro humor, ale tohle by asi ani jí směšný nepřipadalo, takže taky ne. Buď to pomatení smyslů a nebo sebou prostě seknu, ona se o mě bude muset postarat a na nějakou zprávu zapomene. Mít Billa po ruce, tak mu zakroutím tím jeho krčkem.

„Wee, já…“

„Ano?“ Tohle přesně nesnáším a dělají to jen dvě osoby – Violett a matka. Vždycky když začnu o něčem mluvit a zaseknu se, podívají se na mě, a řeknou to „ano“, kterým mě jen vykolejí, takže skoro nejsem schopný pokračovat v tom, co jsem chtěl říct. Obzvlášť moje rodička má tenhle zvyk. Vždycky když jsem před ní plný odhodlání nastoupil a chtěl jsem se jí žádat o svolení k něčemu, vyhrkla na mě to svoje „ano“, upřela na mě oči a moje odvaha byla tatam.  

„No, ta SMSka…“ Zajímavý, jak se tak výřečnej člověk, jako jsem já, dokáže proměnit v ukoktanýho kluka, co není s to říct jednu souvislou větu. „Ona vlastně ani nepatřila tobě…“ Snad jsem konečně přišel na něco, co by mohla považovat za uspokojivou odpověď. Vymlouvat se, že jsem byl nějak nepříčetnej, je blbost. Nejjednodušší, a zároveň pro mě a Billa nejhorší řešení, by bylo říct pravdu.

„Ale… Nepovídej, a komu?“ Wee se opře a její oči si mě zkoumavě prohlížejí. Netváří se, že by mi moc věřila. Sice se mi ani za mák nechce lhát, ale není zbytí. Jenže na koho se vymluvit? Čí jméno říct? Tentokrát mi vzpomínka na Billa pomůže…

„Pamatuješ si na tu bloncku? No, tu… Jak jen se jmenovala?“ snažím se předstírat, že si nemůžu vzpomenout na jméno. Přitom mám její afektovaný úsměv před očima a zrovna tak se mi v hlavě ozývá její hlas. „Anett… Vzpomínáš si na ní?“ Hodím to na tu blbku, Violett ji ani osobně nezná, nebaví se s ní, tak co.

„Hm,“ zamyslí se moje kamarádka a usilovně pátrá v paměti. „Ta, co ses s ní na jedné akci vyspal a ona tě pak otravovala ve dne, v noci?“

„Trefa! Tak to bylo pro ni.“ 

„Aha… To je sice hezký, co mi tu povídáš, ale vysvětli mi, proč to došlo mně, a obzvlášť pár minut po tom, co jsem ti napsala?“ A sakra, zřejmě mi něco uniklo. Nejenže Bill napsal mojí kamarádce dost hnusnou SMSku, ale ještě mi smazal tu od ní. Takže mě nutí ze sebe udělat nejen lháře, ale i sklerotika nebo lépe řečeno blbce.

„Ty jsi mi psala, fakt? Mně nic nepřišlo…“ vyvalím na ni oči.

„Jo, psala, proto se tě na to taky ptám. Kdybys mi to poslal jen tak zničehonic, moc bych to neřešila… Ale přišlo mi to jako reakce na mou zprávu.“

„Wee, ty víš, že bych ti něco takového nikdy nenapsal! Ne záměrně,“ udělám na ni psí oči. Sice je to moje kamarádka, ale pořád je to „jenom“ ženská. Musí na ni platit co na všechny a tenhle pohled mám už za ta léta osvědčený. Zabral pokaždé, tak snad i teď. „Jsi moje kamarádka a něčeho tak hnusného bych nebyl schopen.“  

„Tomajs, neřešme to, prostě to smažeme a hotovo.“ Bože, děkuji ti! Už jsem se bál, že v té komedii budu muset pokračovat. Kdoví, jak by to nakonec dopadlo…

„Radši povídej…“ změní okamžitě téma, a najednou se tváří, jako by o žádné textovce nebyla ani řeč.

„O čem?“ 

„O čem asi? Kde jsi byl celou dobu, hm? O Billovi přece…“ 

No tak, zrovna o tomhle tématu si mi po dnešku mluvit nechce. Pomalu vstanu od stolu a sunu se k lince. „Dáš si něco? Třeba kafe?“ nabídnu ji. Snažím se rozhovor na téma vztah dvojčat Kaulitzových co nejvíce oddálit, i když je to asi zbytečné.

„Ráda,“ přijme moji nabídku. „Vyřešilo se to nějak?“

„Ani moc ne,“ odpovím jí, když vytahuji dva hrnky z linky. Podle mě se to spíš ještě víc zkomplikovalo, dost zkomplikovalo.

„Pořád je tak uzavřený? Pořád tě od sebe odhání?“

„To ani ne, ale…“ Tak moc bych potřeboval to ze sebe dostat, promluvit si s někým, jenže bych to akorát zhoršil, a copak můžu do světa vytrubovat, že je moje dvojče do mě zabouchnuté? Violett je sice kamarádka, ale můžu vědět, jestli by zrovna tohle pochopila?! Kdybych to řekl komukoli jinému, měl by mě za blázna a Billa by odsoudil. To nechci, sice je to… Jak to říct? Nechutný? Absurdní? To je jedno… Prostě ať je to, jak chce, ten blázen, co se do mě zabouchl, byl, je a bude napořád můj malý bráška.

 „Proto jsi tak divnej…“  odhadne správně příčinu mého dnešního rozpoložení,  „Počkej, něco jsi chtěl říct.“

„Já?“

„Jo, než jsem tě přerušila, řekl jsi „ale“… Ale co, Tomi?“

Postavím hrnky s kávou na stůl, Violett mi kývnutím hlavy a úsměvem poděkuje a vyčkává, zda se jí svěřím, co se za tu dobu odehrávalo. Nakonec se rozhodnu jí alespoň část říct, a to tu pro ni přijatelnou část. „Než jsi přišla, mluvil jsem s ním.“ Přiznám, a hned na to pokračuju: „Rozhodl jsem se, že si od sebe dáme pauzu.“

„Pauzu?“ Jistěže mě nechápe. Celou dobu jsem jí tvrdil, že chci s Billem trávit maximum svého času, a teď vyrukuji s tím, že si od sebe musíme nějaký čas odpočinout.

„Abys tomu dobře rozuměla. Myslel jsem si, že mě nenávidí, ale je to naopak. Bill je na mě strašně fixovaný, upnul se na mou osobu. Celý jeho svět se točí kolem mě a lidé kolem jsou mu ukradení.“

„Tomi, to je logické, jsi jeho dvojče, a když uvážíš, v jaké je situaci… Ta nehoda obrátila celý jeho život vzhůru nohama. Potřebuje pocit bezpečí, jistoty a hledá ho u tebe. Potřebuje tě, potřebuje cítit, že jsi tady pro něj, že se na tebe může spolehnout.“

Všechno, všechno, co mi říká, si moc dobře uvědomuji. To samé jsem si myslel i já sám, dokud jsem nepřišel na to! Je mi jasné, že Billův život je celý vzhůru nohama, a že potřebuje někoho, na koho se může vždycky spolehnout, že potřebuje cítit lásku, jenže ode mě vyžaduje jiný cit než jen ten bratrský. Celou cestu domů jsem nad tím přemýšlel. Jistě, teď mu moje projevy sourozenecké lásky stačí, ale co kdyby časem vyžadoval víc a víc? Dočasné odloučení je jediným správným řešením. Během té pauzy si snad uvědomí, že na světě jsou i jiní lidé než jeho starší bratr.

„Wee, tohle všechno vím, jenže chápej… On na mě neuvěřitelně visí, a kdyby bylo po jeho, uvázal by si mě k sobě. Ztrácí pojem o světě venku, v jeho světě jsem jen já a on. Chtěl jsem mu pomoci překonat to, a začít znovu žít, jenže on nemá zájem. Moje blízkost mu spíš…“

„Ubližuje?“ vytuší správně, co se jí pokouším sdělit. „Bill se potřebuje znovu začlenit do lidské společnosti, ta nehoda poznamenala jeho psychiku, a kontakt s lidmi pro něj není dvakrát jednoduchý a příjemný…“

Naslouchám jejím slovům a vzpomínám si na to, co mi před pár dny svěřil sám Bill. Vyprávěl o soucitných pohledech, projevech lítosti, o něž nestojí, o setkání s mamčinou známou. Všechno si pamatuji slovo od slova.

„Tome, nechci se tě nějak dotknout,“ Wee se na mě podívá a na okamžik se odmlčí, „ale nepřemýšleli jste, ty a vaše máma, že byste vyhledali pomoc odborníka, že byste jej vzali k nějakému terapeutovi? Ti lidi na to mají školy, setkávají se s tím dnes a denně, pomohli by mu…“

To je gól, spíš já  bych potřeboval na psychinu a urychleně. Sice mě to napadlo… Už dřív… Billovi by to jistě pomohlo, ale jak bych ho tam dostal, nemám tušení. Už ho slyším, jak po mně ječí, že není žádnej blázen, a že k žádnýmu cvokaři ho nedostanu. Na její návrh neodpovím, okamžik jí hledím do očí, pak si povzdechnu a vstanu od stolu. Zapomněl jsem jí podat cukr. Síla zvyku… Sám si kafe nesladím, ovšem moje kamarádka ano. Jak sama v žertu říká, nějak si ten hořký život osladit musí.

„Neber to tak, že je Bill blázen. Potřebuje se s tím vyrovnat, začlenit se, a ty bys byl asi nejlepší možnou volbou člověka, který by mu s tím měl pomoci…“

„On se nechce začlenit,“ skočím jí do řeči, „chce žít ve vlastním smyšleném světě se mnou! Chápeš to? Jen a jen se mnou! Vymyslel si vlastní realitu, ve které spolu my dva…“ raději sklapnu nebo to na ni nakonec vybalím.

„Klid… Nemusíš na mě přece křičet.“ 

„Promiň,“ sklopím pohled. Má pravdu, vždyť za nic nemůže, snaží se mi jen nějak pomoci. Jenže na mě je toho moc!

„Pokud je to tak, jak říkáš, byla by pomoc odborníka na místě. Nevím, jak je na tom Bill… Neviděla jsem ho, nemluvila jsem s ním. Odhadovat jeho stav musím z toho, co říkáš…“

„Hele, nechtěla jsi být náhodou psycholog nebo tak?“ usměju se na ni, když se vracím s cukřenkou v ruce.

„Jo, uvažovala jsem o tom, ale nakonec jsem to zavrhla. Asi bych na to neměla. Zpět k věci. Ti lidé v jeho situaci se mnohdy utápí v těžkých depresích, neustále si přehrávají onu událost a může se to stupňovat. Mohly by se u něj objevit sebevražedné myšlenky, a dokonce by se mohl o sebevraždu pokusit. Netvrdím, že je to zrovna Billův případ, ale…“

Její poznámka mě  vyděsí. Můj bráška… Můj malý bráška… Co když  jsem mu dal teď záminku pro to, aby… To by mě zabilo! Všechno mi připadalo tak samozřejmé! Pauza a pak vše v pořádku. Neuvědomoval jsem si, že by moje rozhodnutí mohlo mít až tak hrůzné následky. Začíná se mi dělat špatně, točí se mi hlava, nemůžu popadnout dech a všechno kolem mám rozmazané… Slyším Wee, jak volá moje jméno, její hlas je tak strašně daleko, celý svět se se mnou zatočí, a pak už jen tma…  

..::Bill::..

Ten syčák! Podrazák! Lhář! Sebestřednej parchant! Bezcitný monstrum! Jak mi tohle mohl udělat? „Vezmu tě kamkoli na tomhle světě,“ pitvořím se, snažíc se napodobit hlas dvojčete. „Strč si to někam, ty slibotechno!“ 

Naštvaně roztrhám další  Tomovu fotku na malinkaté kousky, které hodím do koše. Už nemám ani co trhat, a tím ventilovat svůj vztek. Všechny naše fotky, co jsem našel, to už odnesly. Popojedu tedy k posteli a zalovím pod matrací. Vytáhnu svoje desky, vyhodím z nich obrázky krajin a nakvašeně rozsápu první společnou kresbu nás dvou. „Idiote!“ nadávám sám sobě.

Po víc jak hodinovém hysterickém pláči se mě zmocnil naprostý amok, kdy mám chuť  zničit všechno, co se mi dostane pod ruce. Před mamkou jsem přirozeně  ani nehnul brvou, teda pokusil jsem se o to. Přestože jsem kladl odpor, nacpala do mě jídlo, pomohla mi na vozík a nechala mě o samotě, jak jsem ji poprosil. Vytáhnu další kresbu… První z těch odvážnějších, kde jsem naplno dal průchod svým touhám. Tomův obličej zkřivený vzrušením je pro mě jako červená barva pro býka. Jak jsem byl sám na sebe pyšný, když se mi podařilo zachytit ten výjev takhle věrně. Teď ten výkres nenávidím a čeká ho stejný osud jako ten předchozí a i ostatní. Všechno, co jsem roky tvořil, do čeho jsem vkládal svoje nejtajnější sny, vezme za své. Prázdné desky, v nichž zůstala už jen podobizna jedné dívky, která mi po našem setkání utkvěla v paměti, hodím na zem.  

Poslední cíl je na stole, Tomova fotka v rámečku. Je mu tam asi kolem patnácti, takový ucho, ale mně se tam neuvěřitelně líbil, vlastně líbí. To pro jeho úsměv, který mi dodával sílu. Ale už ho tu nechci! Rozmáchnu se a mrštím rámečkem proti dveřím, od nichž se odrazí, dopadne na zem a sklo se roztříští.

„Bille,“ vtrhne mamka do dveří. Asi slyšela tu ránu. No, nutno uznat, že je hodně rychlá. Byla tu během několika sekund. „Stalo se…“ Svou otázku ani nedopoví. S vytřeštěnýma očima hledí na tu spoušť kolem. Zřejmě je šokovaná, čeho jsem i přes svůj handicap schopný. Její oči okamžitě přitáhne rámeček, shýbne se pro něj a pohledem těká z fotky Toma na mě.

„Zlato, ta fotka za nic nemůže,“ přejde ke mně a přidřepne si. „A ty obrázky taky ne.“ Jediné  štěstí, že jsem je rozcupoval na takové miniaturní kousky, aspoň nic nepozná. Ještě aby se k tomu všemu dozvěděla, že jsem do bráchy zamilovanej!

„Do smrti ho nechci vidět, sketu jednu prolhanou!“ 

„Ale no tak… Pojď ke mně.“ V momentě, kdy si mě k sobě přivine, se znovu rozbrečím. Tisknu mezi prsty její halenku, už mám jen ji. Je jediná, kdo mi zůstal. Nevěřím tomu, že se Tom vrátí. Nevěřím mu a ani nechci, aby se vracel. Proč taky? Aby si to po čase zase rozmyslel a znovu zdrhnul?  

„Měla jsi tu zůstat, mami,“  šeptají moje rty. „Neměla jsi mě tu s ním nechat.“ To neměla. Kdyby neodjela, nestrávil bych s ním tolik času, držel bych si ho i nadále od těla. Sice bych se trápil, ale to, co jsem prožíval předtím, bylo nic proti tomu, jak mi bylo po našem telefonátu.

„Broučku,“ hladí mě po vlasech, „nechceš mi už konečně říct, co se stalo?“

„Obelhal mě. Slíbil mi, že za mnou bude pořád chodit, že budeme spolu,“ podívám se na ni uslzenýma očima. „A dneska… On mi… Řekl mi, že to musíme odložit… Vykašlal se na mě, zase.“

„Slíbil to a Tom sliby drží. Pokud ti řekl, že přijde, přijde,“ mrkne na mě povzbudivě.

„Ale já ho tu už nikdy, nikdy nechci!“ prsknu. Mamka za to nemůže, křičím na ni bezdůvodně. Bohužel ten, na kom bych si rád zchladil žáhu, tu není. Odskákala to ona, a to je další, co mě štve… Spíš mrzí. Je jedinou osobou, co pro mě dělá první poslední, stará se o mě. K jako malému děcku ke mně vstávala, když jsem se uprostřed noci probudil s pláčem, hodiny proseděla u mojí postele, když jsem byl nemocný. Všechno, co pro mě, pro nás, dělala kdysi, dělá dodnes.

„Kdyby přišel, nepouštěj ho ke mně.“ Uzavřu debatu na téma Tom. Mamka ještě okamžik hledí do mých očí a pak se s tichým povzdechnutím zvedne. Podle mě si je jistá, že mě ten vztek přejde, a že až se moje dvojče zjeví u dveří, přivítám ho s otevřenou náručí. Upřímně… Pokud jde o mě, nezbývá mi nic víc, než se modlit, aby tomu tak nebylo…