autor: Rachel
„Tak dobře, zítra kolem čtvrté odpoledne tě budeme očekávat. Ok, měj se,“ Tomovy ruce odložily luxusní, mobilní telefon na sedadlo vedle sebe a jejich majitel se znova pozorně zadíval na přeplněnou berlínskou silnici před sebou. Jeho noha okamžitě zareagovala na červenou na semaforu a šlápla na brzdu, aby mohla auto na několik následujících okamžiků pozastavit ve své činnosti, Tomovi to však vůbec nevadilo. Pohodlně si poposedl, loktem se opřel o stáhnuté okénko a zadíval se na zářivě červenou barvu, tiše se zamýšlejíc…
Už od brzkého rána, kdy poprvé rozlepil svá ospalá víčka od sebe a vstal z postele, mu úsměv ze rtů nezmizel ani na okamžik. Dokonce i v práci, kde byl většinou nemluvný nebo často i nabroušený, se dnes na všechny usmíval a každému vycházel vstříc. Energie a radost z něj přímo čišela… a Tom si toho sám na sobě všiml.
Mírně vyklonil hlavu z okénka, když mu však odpovědí byla stále stejná, nemizící barva, stáhl se zpět do auta a pohodlně zaklonil hlavu dozadu, přivírajíc víčka. Sám sebe nepoznával. Jindy by už v téhle situaci měl plnou pusu nadávek, sakroval by a vztekle pěstí bouchal do volantu. Teď se však jen usmál a zadíval se na svůj odraz v zrcátku, tiše a klidně vyčkávajíc na zelenou. Už od rána se usmíval, už od rána měl báječnou náladu… a tu mu nedovedl zkazit nikdo a nic… ani taková hloupost jako červená na křižovatce. Znova vyhlédl… a když konečně zaznamenal zelenou, pohotově šlápl na plyn. Dnešní den byl pro něj úžasný i navzdory stále rostoucí a obtížnější práci, a on už se nemohl dočkat, až zaparkuje před svým domem. Lákala ho představa teplé, chutné večeře, toužil po horké vaně, plné pěny a po své měkké, pohodlné posteli a jemných peřinách… a nemohl se dočkat své malé dcerky. Těšil se na Hailii… a nejen na ni…
Jeho dlaně povolily svůj pevný stisk na volantu a Tom se s úsměvem, pohrávajícím na jeho rtech, zadíval na další rušnou ulici před sebou, nořící se do šera a tmy noci. Obraz černovlasého chlapce už asi posté ovládl jeho mysl, a Tom se znova zamyslel nad včerejším večerem, který strávil vyprávěním o své minulosti. Stále měl před sebou jeho pohled, plný slz, stále mu zněl v uších jeho zvláštní, přesto však tak jemný, až zastřený hlas. Netušil proč, ani v nejmenším však včerejšího večera, a toho, co se v něm odehrálo, nelitoval. Připadal si najednou tak lehký, cítil se tak zvláštně, a přesto o mnoho lépe než předtím. Jakoby se mu vyprávěním celého toho příběhu přeci jen o něco ulevilo. Ještě nikdy o svém životě před nikým nemluvil, zvláště ne před nikým cizím. Bill mu však vůbec nepřipadal jako cizí. Zdálo se mu, jako by jej znal celá léta, celé dlouhé roky… i přesto, že se skutečnost podobala jen několika málo dnům. Neznal jej, nevěděl o něm prakticky vůbec nic… a přesto mu důvěřoval. Ani v nejmenším netušil, jak si černovlásek dokázal získat jeho přízeň a důvěru stejně, jako u malé Hailie… jedno však Tom věděl jistě.
Dnes večer se domů opravdu, skutečně těšil. Ano, těšil se vždycky, přeci jen to však dnes bylo o něco jiné než dřív. Dnes už se netěšil jen na svou malou princeznu. Těšil se na svůj čistý, uklizený dům, těšil se na obývák a večerní ticho a klid v něm. Těšil se na tu zvláštní, hřejivou atmosféru, kterou neznal, a která v něm už od včerejšího večera přebývala, hřála jej u srdce svým teplem a dodávala mu energii do dalšího dlouhého náročného dne. Těšil se na novou, příjemnou vůni svého domova, těšil se na teplou, výbornou večeři na kuchyňském stole, těšil se na další překvapení od své malé dcerky, těšil se na její šťastný smích a dětskou radost, těšil se na svou Hailii… a možná, že se těšil i na něj…
Jeho rty se zvlnily do šťastného úsměvu, když jediným mrknutím před sebe zaznamenal, že je u cíle své cesty. Pomalu zaparkoval před garážovými vraty, odepnul svůj pás a se všemi svými nezbytnostmi vystoupil ze své nablýskané Audi, směřujíc po úzkém chodníčku k domovním dveřím.
Klíče se zasunuly do zámku, párkrát v něm zarachotily… až konečně dovolily jejich majiteli vejít dovnitř. Tiše vstoupil do předsíně, zavřel za sebou a odkládajíc klíče k zrcadlu, automaticky se zul. Svléknul svou šedou XXL mikinu a jen v tričku zamířil pootevřenými dveřmi do chodby.
Dům byl ponořen do večerního šera a ticha, když Tom vstoupil a rozhlédnul se kolem, zvykajíc si na rychle houstnoucí tmu. Popošel o pár krůčků a automaticky nahlédnul do obýváku. Byl ztichlý a klidný stejně, jako chodba. Dokonce ani z kuchyně se neozývaly žádné hlasy… a to bylo to, co Toma nejvíce překvapilo. Nechápavě zavrtěl hlavou, už asi posté nahlížejíc dovnitř… veškeré jeho pochybnosti se však rozplynuly ve chvíli, kdy se k jeho uším dolinul tichý, avšak dobře slyšitelný smích.
Tomovy kroky ustaly, zastavily se uprostřed kuchyně… a Tom se tiše, ani nedutajíc zaposlouchal do smíchu, který se k němu celým domem nesl. Ten jeden znal už dlouho, den co den se linul k jeho uším a on jej s úsměvem poslouchal. Miloval to štěstí, tu radost a dětskou roztomilost, která se v něm odrážela. Tentokrát však nebyl sám. Mísil se s ještě jedním… a to bylo právě to, co Toma zaujalo. S tím Hailiiným zněl jeho uším tak zvláštně, tak neobvykle… ale přesto tak krásně. Jeden jeho zvonivý tón střídal druhý v té krásné, avšak tolik upřímné a šťastné melodii, která zaplnila celou Tomovu mysl. Jako by se najednou rozcinkalo tisíc rolniček. Jako by se najednou všechno prozářilo – večerní krajina za oknem, ztmavlý dům… i jeho tvář, přes kterou teď přelétl malý úsměv.
Zamrkal a vzhlédnul k hornímu patru. Pousmál se nad tou zvláštní, zvonivou melodií, a když jeho oči zahlédly slabý proužek světla, pomalu zamířil k prvnímu schodu…
„Dobře, dobře, vyhrála jsi. Ale už stačí,“ Billův smích znova naplnil celou koupelnu a Bill si už tak dost mokrým ručníkem otřel svou tvář. Jeho oči stočily svůj pohled a setkaly se s těmi pomněnkově modrými, které se do nich upřely.
„Tak dobře, ale… Dáš mi medvídka, hm?“ Hailiiny oči prosebně zamrkaly a Hailie vykouzlila svůj nevinný kukuč malého andílka, mrkajíc víčky s dlouhými řasami. Věděla, že tohle vždycky zabere… a opravdu. Její tvář rozzářil široký, vítězný úsměv, když uviděla misku, plnou sladkých gumových medvídků v Billových štíhlých prstech, směřující právě k ní. Natáhla svou dětskou dlaň, a po chvilce šťastně sevřela v prstech zeleného medvídka.
„Děkuji,“ poděkovala s úsměvem a vychutnávajíc si svou oblíbenou sladkost, zvědavě očima vyhledala dveře koupelny.
Její tvář se rozzářila úsměvem a v jejích modrých studánkách se téměř okamžitě objevily jiskřičky radosti, když konečně uviděla vysokou, štíhlou a tolik milovanou osobu.
„Tatínku,“ vypískla šťastně a rychle vytáhla ruce z vody, plné pěny, aby je mohla vztáhnout k Tomovi, který pootevřel dveře a vstoupil do koupelny. Jeho rty se zvlnily do úsměvu při pohledu na Hailii ve vaně, až po okraj plné vody a pěny… a na usmívajícího se Billa, sedícího na mokré podlaze. Neváhal ani vteřinu a rychle popošel až k vaně.
„Ahoj, broučku, promiň, že jsem se zdržel. Ahoj, Bille,“ pozdravil je oba s úsměvem, a už teď cítil, že má v ponožkách jezero.
„Ahoj,“ přes Billovy rty přelétnul jemný úsměv a Bill tiše odpověděl na pozdrav, stále hledíc do Tomových očí. Viděl, jak se na něj usmál… stejně jako na Hailii, ke které se sklonil.
„Jaký jsi měla den, zlatíčko? Nezlobila jsi?“ zeptal se naoko přísně, stačil však jediný úsměv jeho dcerky a její zamrkání dlouhých řas… a on věděl, že veškeré jeho pochybnosti a obavy jsou úplně zbytečné.
„Ne, Billi si se mnou celé odpoledne hrál, pak mi pomohl s úkoly, večeřeli jsme a teď soutěžíme o medvídky. Vyhrála jsem jich už patnáct!“ nadšeně ukazovala na všech prstech a než se Tom nadál, ponořila celou svou hlavu pod vodu s tím, že jde zkusit, jak dlouho to vydrží.
Přes Tomovy rty přelétnul úsměv a Tom pohledem spočinul od vodní hladiny na misce s gumovými medvídky.
„Můžu si jednoho vzít?“ optal se a vzhlédnul k mandlovým očím, které se na něj usmály.
„Samozřejmě,“ Billovy oči zamrkaly a Bill se zadíval na Tomovu dlaň, vztahujíc své prsty podle jeho vzoru.
„Vždycky… vždycky mi nejvíc chutnali ti červení,“ odvětil, ani v nejmenším však neočekával Tomovu odpověď, která se dostavila téměř vzápětí.
„Vážně? Mně taky,“ přitakal s úsměvem a vzhlédnul k černovláskově tváři před sebou.
Jejich oči se střetly během jediného zlomku vteřiny, v jednom jediném pohledu, v okamžiku, kdy by to ani jeden z nich neočekával. Hleděli do očí toho druhého, nechali se vtahovat hloubkou jeho očí… a svět kolem nich jako by přestal existovat.
Tomovy rty opustil slabý výdech a Tom cítil, jak se celým jeho nitrem rozlil zvláštní, neznámý pocit. Hleděl do těch dvou nekonečně hlubokých čokolád a nemohl ze sebe vydat ani hlásku, ani tiché šeptnutí. Jako by mu pohled před sebou vzal všechno – jeho hlas, vzduch i jeho dech… a on nemohl nic.
Očima putoval po té zvláštní tváři před sebou… a dech se mu zatajil při jediném pozorném pohledu do ní. Už v okamžiku, kdy ji jeho oči spatřily poprvé, mu připadala jiná, zvláštně dívčí a už na pohled velmi hebká, teď když po ní stékaly malé kapičky vody, však působila ještě jemněji a citlivěji než kdy dřív. A snad i krásněji… nebo se mu to jen zdálo? Tak proč si teď přál být alespoň na okamžik jednou z těch několika malých kapek? Proč? Aby směl poznat hebkost té porcelánově bílé líce? Aby směl poznat každý milimetr té zvláštní, až dívčí tváře? Aby se směl opravdu přesvědčit o její citlivosti a neskonalé jemnosti, která ji dělala tak…
Sledoval cestičku té jedné, která po ní začala stékat. Vyhnula se tmavému obočí i závoji hustých řas, svou cestu si razila dál, dolů po bílé líci… až k plným, narůžovělým…
„Jééé, dvacetjedna!“ hlasité žbluňknutí rozčeřilo poklidnou vodní hladinu a nadšené pištění naplnilo celou koupelnu… a dolinulo se až k uším Toma. Prudce sebou škubl a probírajíc se ze svých myšlenek, cítil, jak mu na okamžik zalehlo v uších.
„Hailie! Kolikrát ti mám říkat, že mi z tebe jednou prasknou bubínky,“ pronesl podrážděně směrem k rozzářené Hailie a s úlevou zaznamenal, jak se mu sluch vrací do normálu.
„A vůbec – jestli mi budeš pořád takhle pištět do ucha, tak… tak ti neprozradím to překvapení, které pro tebe mám,“ dodal naoko ledabyle a přesně očekával Hailiinu reakci.
„Ty máš pro mě překvapení? Vážně?“ vyhrkla zvědavě a vůbec poprvé se za těch posledních pár hodin doopravdy uklidnila. Tom však jen nevědomky pokrčil rameny.
„No… to se ještě uvidí. Až budeš čistá a vykoupaná, přijď za mnou,“ dodal a s tajemným úsměvem zamířil ze dveří koupelny na chodbu.
„Děkuji, Billi, půjdu teď dolů za tatínkem,“ Hailiiny oči zamrkaly a Hailie se naposled zhlédla ve velkém zrcadle. Oplatila Billovi úsměv a plná zvědavosti z čekajícího překvapení vyběhla v noční košilce a županu z koupelny ven. Pomalu sešla schody a odcupitala do obýváku. Její oči se rozzářily, jakmile spatřily osobu, sedící na gauči zády k ní.
„Tatínku,“ šeptla tiše a za okamžik se setkala s párem oříškových očí, které se na ni upřely.
„Broučku,“ přes Tomovy rty přelétnul milý úsměv a Tom se na svou dcerku zadíval pozorněji. Cítil její typickou, dětskou vůni a nemohl se na ni vynadívat.
„Tobě to ale sluší,“ dodal s obdivem a neunikla mu dětská líčka, která během okamžiku zrůžověla.
Odtrhl oči od svého laptopu a sledoval, jak Hailie rychle přicupitala až k němu. Pousmál se nad malými, roztomilými ťapkami, které za sebou zanechávaly její bosé nožky a dlaní poplácal na svá stehna, aby na nich v následující chvilce mohl ucítit dětské tělíčko. Cítil, jak se dětské paže ovinuly kolem jeho krku a zatahaly jej za černé copánky.
„Tati, a… co máš pro mě za překvapení?“ Hailiino zašeptání někde u Tomova ucha mu vykouzlilo na rtech úsměv a Tom se pousmál. Přesně tuhle otázku očekával. Pomalu se od Hailie odtáhl a pohodlně se opřel o gauč.
„Hádej,“ vybídl ji a dlaní pohladil její světlé prstýnky, sledujíc, jak na něj přemýšlivě kulí modré studánky a špulí dětské rtíky.
„Hmm… koupil jsi mi panenku?“ zkusila nejprve, když jí však bylo odpovědí krátké zavrtění hlavou, znova se zamyslela. Tohle jen na pouhou panenku nevypadalo.
„Pojedeme k babičce?“ vyhrkla stejně vášnivě, její radost však zanikla s dalším Tomovým nesouhlasem. Tom zavrtěl hlavou.
„Ne ne, něco mnohem lepšího,“ zašeptal s tajemným úsměvem, pohled dvou nevinných modrých kukadel byl však silnější, mnohem silnější než on.
„Zítra k nám někdo přijede na návštěvu…,“ začal pomalu a velmi líně, přerušila jej však další Hailiina otázka.
„A kdo?“ vyhrkla zvědavě a pohledem přímo visela na tatínkových rtech, které se začaly pomalu, neslyšně pohybovat.
„G… e… o… r…,“ opakovala po něm, tón jejího zvědavého hlasu však vystřídal překvapený a šťastný, když jí došel význam jediného slova, význam pěti písmen, které do sebe zapadaly jako puzzle.
„Jůů, strejda Georg,“ vypískla nadšeně, nato však hned byla znovu samá otázka.
„On opravdu přijede? A kdy? V kolik hodin?“ nedočkavě chrlila jednu otázku za druhou a nadšeně poskakovala na Tomově klíně.
Tomovu tvář rozzářil úsměv a Tom si i s Hailie na svém klíně poposedl. Opět se mu povedlo to, co uměl jen málokdo. Věděl, že větší překvapení, než v podobě návštěvy svého kamaráda, už pro Hailii připravit nemohl. Snad nikdo Georga nezbožňoval víc, než jeho malá princezna.
„Přijede na návštěvu zítra kolem čtvrté, až se vrátíš ze školy… a už se na tebe moc moc těší,“ odvětil a s úsměvem zaznamenal, jak se malá šťastně vrhla do jeho náruče.
Neváhal ani minutu. Opatrně si přivinul dětské tělíčko do své náruče, pousmál se a láskyplně vtiskl polibek svých rtů do jemných, voňavých vlasů svého malého a přesto největšího pokladu na celém světě.
autor: Rachel
betaread: Janule
a kdy už budou s Billem … sem hrozně nedočkavá … chci aby byli spolu užžžž … plosím plosím nebo aby mezi sebou měli už nějakej konflikt … plosím plosím :):):)
Aww.. jak rozkošné!
To je tak krásně sladkééééé
Já už chci aby se z Billem a Tomem něco dělo xD
No já myslím,že s Tomem už se něco děje..♥
no jooo strejda Georg…to bude radosti…x)
jjjj … bude to štastná rodinka … Billa,Tom a Hailie
Strejda Georg to zní celkem fajn. Aneb jak pravil můj táta. Georg je takový srandovní chlap.
[8]: XD
jj a kde je strýček Gustav? 😀
Mlá Haile je strášne zlatá…a Bill si ju získal aj Toma…
Zdá sa že to začína pomaly ale iste medz nimi iskriť…už minule keď sa Tom spovedal Billovi to tak vyzeralo a Tomova dobré nálada a to všetko len naznačiju že sa začína niečo vyvýjať!!
[10]: Přesně tak… ♥
Děkuji vám všem za komentáře, jsou strašně krásné, děkuju za tu energii, kterou mi dodáváte a ženete mě tak dál:-*
neuvěřitelně roztomilá a zlatáý povídka toto♥
To bola prenádherná chvíľka v kúpeľni pri miske gumených medvedíkov. Dychberúci okamih.
Je krásne jak Tom miluje svou dcéru ale i Bill se mu dostava pod kůží.