autor: Pajule
Když… on byl tak velký!
TOM
Hned, co jsme s Billem zapadli do chatky z toho hrozného vedra, posbíral si ten rozkošný černovlásek pár věcí a řekl mi jen to, že jde do sprchy, a že se mezitím mám obléknout do něčeho, co mi je pohodlné, protože to bude dlouhý večer. Neváhal jsem tedy a momentálně tu sedím už snad půl hodiny před skříní, kde mám všechny své věci. Copak já vím, co si mám vzít na sebe? Co si mám vzít na sebe, aby to bylo pohodlné? Co si mám vzít na sebe, aby mi v tom nebylo vedro? Co si mám vzít na sebe, abych se… ehm… líbil…? Vím veliký nic. Pohled mi padne na moje nejoblíbenější tričko. Mám ho sice už od prváku, ale stále není seprané a vypadá prostě dobře. Je jen čistě bílé. Na zádech má dole menší béžový nápis v podobě názvu značky – Kani. Avšak značka pro mě tak nějak nic neznamená. Absolutně netuším, co nebo kdo to/ten/ta Kani je. To tričko je poměrně veliké, na můj vkus, ale myslím, že pro dnešní večer bude ideální. Přes hlavu přetáhnu tričko velikosti XS, které ledabyle složím a dám ho do poličky se špinavým prádlem, pečlivě si pod každé podpaží nastříkám značnou dávku deodorantu a pro jistotu přejedu chladivým sprejem i po břiše.
Natáhnu na sebe velké triko a spokojeně se usměji. Triko by bylo. Teď kalhoty. Nebo kraťasy? Myslím, že nějaké kraťasy, které zároveň slouží i jako plavky, to spolehlivě vyřeší. Začnu se přehrabovat pečlivě srovnaným komínkem, až si nakonec všechny šortky rozložím na postel. Které? Teoreticky se k bílému triku hodí všechno, ale také to musí dobře vypadat na mně. Bílé? Myslím, že zvítězí bílé. Doufám, že nebudu vypadat jako bílá paní, to bych byl velmi nerad. S hlasitým pobrukováním si nějaké, pravděpodobně právě mnou vymyšlené, melodie, srovnám vše zpět do úhledného komínku a dám to do příslušné poličky ve skříni. Pohled mi padne na toaletní tašku. Chtělo by to vyžehlit si vlasy, už tři dny je nosím v malém culíčku a ofinu mám za pomocí sponky danou v temeni hlavy. S potutelným úsměvem popadnu tašku, a jelikož tady v chatce není žádné kloudné zrcadlo, vydám se ke sprchám. Ah, připadám si jak nějaká puberťačka, hrozně se na dnešní večer těším.
BILL
Urychleně ze sebe sundám všechno propocené oblečení, které jen tak nechám ležet na zemi. Sprcha je od místnosti s umyvadly dělená tenkou stěnou. Nemá to dveře, je to čistě jen stěna, od jedné stěny až téměř k té druhé. Tam je nechaný průchod, aby se dalo vcházet a vycházet. Takže vás nikdo nemůže vidět, je to tu vymyšlené opravdu dobře. S hlasitým povzdechem si sundám i poslední část oblečení – boxerky. Do ruky si vezmu sprchový gel, šampón a kondicionér na vlasy a zalezu si do sprchového koutu. Pustím vodu, nastavím ji na přijatelnou teplotu a pak už se jen kompletně úplně celý nechám smáčet, se zavřenýma očima, od hlavy až k patě. V mé mysli se okamžitě vybaví obrázek Toma. Nad svoji myšlenkou se pousměji. Postupně si promítám chvíle, které jsme spolu strávili. Až se mi přemítne v hlavě okamžik, kdy jsem Toma viděl polonahého v chatce. On je zatraceně tak vzrušující. Ani si neuvědomuje, jak moc! Do ruky si poslepu vymáčknu trošku svého sprchového gelu a lehce jej začnu roztírat po celém těle. Když však zajedu do klína, ucítím, že můj penis se hlásí. Tom. Polonahý Tom! Sakra! Nenechává mě to zrovna klidným. Uchopím svůj penis do ruky a líně přejedu. Tam-zpět. Udělám to podruhé. Po třetí, po čtvrté, po páté. Můj penis je okamžitě naprosto tvrdý. Trochu pevněji stisknu a palcem začnu třít žalud. Neubráním se hlasitému vzdechu a téměř okamžitě přidám na tempu, jakým se pohybuje má ruka. Můj dech i tep se rázem zrychluje a já slastí přivřu oční víčka. Představuji si ho. Představuji si Toma. Představuji si jeho úsměv, jeho gestikulaci, jeho pohyby, jeho chůzi, jeho tvář, jeho bříško, jeho ruce. Představuji si, jak leží na posteli. Jak se vysvlíká a svádivě se na mě dívá. Je náhle úplně nahý, mlsně si olizuje rty a hraje si se svým piercingem. Zajíždí rukou do svého klína. Uspokojuje se.
„Oh!“ projde z mých rtů hlasitý výkřik, když mnou projede jedna z vln slasti, kterou si sám přivádím. Nejsem s to, abych myslel normálně, abych se ovládal. Cítím Toma, cítím, jak to, co dělají moje ruce, dělají ty jeho. Jak mě laská, jak tře můj žalud, jak vzdychá ve stejných časových intervalech jako já. Sakra!
TOM
S úsměvem na tváři a velkou kosmetickou taškou si to mířím přímo ke sprchám. Řekl jsem si, že si vyžehlím vlasy a pak jen počkám na Billa. Bude překvapený, že tam jsem. Že na něj čekám. S pobrukováním si nějaké další melodie, kterou jsem si vymyslel, zatočím a mým očím se naskytne pohled na světlince žlutou budovu. To jsou sprchy. Poskočím si a o něco rychlejším krokem se vydám přímo ke dveřím, které jsou naproti. Z okýnka na straně jen vychází troška páry – od sprchy. Zvesela si zahvízdám, pozdravím Vanessu, která jde právě od záchodů. Mrkne po mně očkem a s úsměvem na tváři pokračuje dál. Kdyby jen věděla, že ty její pohledy jsou naprosto zbytečné, bezvýznamné. Povyskočím si, zasměji se a vyjdu těch pár schůdků, které mě dělí ode dveří sprch. Tašku si přehodím do levé ruky a pravou stisknu kliku.
Otevřu dveře a polovinou těla zalezu dovnitř. Avšak když chci vejít dovnitř celý, zarazí mě jakýsi zvuk. Zakroutím hlavou, že mám buď halucinace, nebo je to něco… prostě něco. Udělám lehký pohyb, kdy zvednu druhou nohu, kterou nemám ještě vevnitř v budově. Avšak zarazím se znova. Další jakýsi, zatím mě neznámý, zvuk. Co to ksakru může být? Chvíli počkám, zastavím se v půlce pohybu a čekám, zda ještě něco uslyším. Čekám, čekám, ale nic. Když mám v plánu konečně vejít dovnitř, uslyším ten zvuk znova. Hlasitější, zřetelnější. Ač přemýšlím sebevíc, nenapadá mě nic, k čemu bych to mohl přiřadit. A znova! Zlehka, potichu, vejdu dovnitř a zavřu dveře tak pomalu, aby nebylo slyšet nejmenší vrznutí. Slyším, jak kapky vody dopadají jedna za druhou na dno sprchového koutu. A zase ten zvuk. Pečlivě nastražím uši, abych to nepřeslechl. Jde to ze směru jakoby od sprchy. Sakra, to jde ze sprchy! Udělám krok vpřed a zjistím, že postupně zvuky přidávají na rychlosti a hlasitosti. Vždyť to je Bill! Co tam dělá?
„Ah!“ rozlehne se celou malou budovou a mně to rázem vše zacvakne do sebe. Ty zvuky, které jsem slyšel a nemohl je identifikovat, byly vzdechy. Bill, vzdechy, Bill, vzdechy… eh? Zlehka odložím svoji toaletní tašku vedle sebe na zem a potichoučku, aby si mě Bill nevšiml, a abych ho nevylekal, udělám pár kroků dopředu. Přejdu až ke zdi, která dělí část se dvěma sprchovými kouty a umyvadly. Postavím se za roh a průchodem se podívám na část, kde jsou sprchové kouty. Jelikož mají téměř průhledné zástěny, je naprosto perfektně vidět na sprchující se osobu. První, na co mi padne pohled, je hromada Billova oblečení. Jak to ze sebe vysvlíkl, tak to tady nechal ležet. Avšak pohled na oblečení mě nezajímá. Sjedu pohledem do sprchového kouta. Bill má lehce zakloněnou hlavu, své černé vlasy mokré, oči zavřené a má pusu otevřenou dokořán. Z úst mu vyjde další vzdech. V hlavě se mi jasně objeví obrázek toho, co dělá. Zavřu oči a podvědomě se svým způsobem bojím toho, co uvidím, až je otevřu.
„Oh, sakra, oh!“ vyjde hlasitě ze sprchového koutu a já otevřu oči dokořán. Pohled mi padne na Billovo tělo. Je tak akorát, ani tlustý, ale ani nijak extrémně hubený. Avšak ve chvíli, kdy sjedu k jeho klínu, zatmí se mi před očima a já mám pocit, že jsem rudý až na zadku. Zhluboka se nadechnu a pomalu otevřu oči znova. Billův penis stojí. A Billova ruka jezdí po jeho penisu. Rychle, tam-zpět-tam-zpět. Protřu si oči, jestli se mi to nezdá. Nezdá. Rychle, bez přemýšlení, vezmu nohy na ramena. U dveří popadnu ze země svou kosmetickou taštičku a ve chvíli, kdy otevírám dveře, uslyším dlouhý, hlasitý výkřik. Sakra, jeho penis… Viděl jsem Billa, jak se uspokojuje. A ten jeho penis… Bože! Tome! Když… on byl tak velký! A i přes sklo bylo poznat, že… oholený.
JIMMY
Udýchaně si setřu pot z čela a přidám do kroku. Kamiony jsou tady. Jeden krok, druhý krok a dojdu k závoře. Je to jen obyčejná dřevěná tyč posazená mezi praky. Zvednu ji, aby mohly kamiony vjet do tábora. Na chlápky v kamionech mrknu, a hned za nimi projede luxusní BMW, černé. Řidič se na mě jen usmál, mrknul a v konečné fázi šlápnul na plyn tak, že než jsem stačil otočit hlavu, zastavoval už u budovy, kde byla kuchyň. Zavřel jsem zase závoru a vydal se ke kuchyni. Stále bylo obrovské vedro a já, ač jsem měl na sobě jen kraťasy s tílkem, jsem se neuvěřitelně potil. Doklusal jsem k tomu chlápkovi, který měl nejen luxusní auto, ale i luxusní oblečení. I přesto, jaké je počasí, září svěžestí. Je blbost, aby tohle byl zvukový technik, ne? Nebo že by? Třeba má ty nástroje a techniku jen na starosti. Třeba jen naviguje ty chlápky, jak to mají udělat. Těžko říct, jak tomu je. Vlídně jsem se na něj usmál, udělal ještě pár menších kroků a s úsměvem jsem k němu natáhl ruku.
„Dobrý den, Jimmy Dickens, těší mě,“ usmál jsem se ještě víc a on si sundal sluneční brýle. Je mladý. Myslím, že mu může být tak okolo dvaceti, možná pětadvaceti. Těžko říct.
„Dobrý. Jacob Allen. Zvukový technik,“ mrkne na mě, když podle mého mírně nechápavého obličeje odtuší, že absolutně nemám páru, kdo to je. Spustí na mě plynulou angličtinou. Zatím.
„Oh, neodpustím si – pěkné auto,“ ukážu na bourák, o který se opírá. Vždycky se mi líbila auta, kterými se jezdí po Evropě. Takové značky se do Ameriky moc nedostanou.
„Díky,“ mrkne na mě a narovná se, abych si mohl auto prohlédnout. Auta mě vždycky zajímaly. Jeden čas jsem si dokonce říkal, že by mi nevadilo být automechanikem. Když jsem jel pak se svým prvním autem do servisu, přešlo mě to.
„BMW M5? Desetiválec?“ obejdu auto. To se mi líbí. Moc. Jacob jen přikývne a otevře kapotu.
„E 60. Přes 100 koní pod kapotou. Z nuly na sto to má za necelých pět sekund,“ úžasné autíčko. Myslím, že trochu pročistím svůj účet a koupím si BMW M5 E60. Ono není ani špatné to M4, které mi půjčili na letišti, ale…
„Jakou to má spotřebu?“
„Necelých deset listrů na sto kilometrů.“
„Úžasné auto, opravdu ano. Ale… asi bychom se měli jít pustit do toho, proč jste tady, že? Chlapi už začínají být mírně nervózní,“ pohledem přejedu řidiče kamiónů a jejich spolujezdce. Rázem jich tu je asi deset.
„Ano, to měli. Kam to budete chtít všechno dát? Nejdřív se domluvíme na místě, a zatímco to chlapi budou skládat, my si pak vyřídíme papírové záležitosti,“ aha, takže to není jen zvukový technik. Vypadá to, že buď je z nějaké společnosti, nebo má svoji vlastní firmu. Těžko říct, moc se v tom nevyznám. Hudba mi nebyla nikdy blízká. Ke všemu jsem to hledal na internetu, na nějakých německých stránkách a rozuměl veliký nic. No, hlavně, že jsou tady a vypadá to dost slibně.
„Přijde to do skateparku. Je tam na to plac a je tam rozvod elektřiny. Je už na vás, kam to složíte. Nejlepší bude vedle U-rampy. Nebo klidně rovnou na ni. Tady jsou klíče od klubovny. Tam je přístup k rozvodu elektřiny. Je to hned napravo, uvidíte to, hned jak tam vlezete,“ mrknu a klíčky podám Jacobovi. Ten je jen hodí nějakýmu chlápkovi, německy mu něco, čemu já absolutně nerozumím, pravděpodobně vysvětlí, a ten, který dostal od Jacoba klíče, začal dávat pokyny těm ostatním. V tu chvíli se všichni vrhli do práce. Začali z kamiónů vynášet všechno možné. Něco bylo vidět, jak to vypadá, protože to bylo jen tak. Něco vidět pro změnu nebylo, protože to bylo buď v nějakých černých krabicích, nebo v pouzdrech. Odvrátím od toho pohled, poprosím Jacoba, aby šel se mnou. Půjdeme do společenské místnosti, abychom mohli vyřešit všechny věci ohledně papírů.
BILL
S hlasitým výkřikem dosáhnu svého vrcholu. Nevěřil bych, že to může být až tak silné. Z Toma naprosto šílím. Co to se mnou ten blonďatý kluk udělal? Mám z něj naprosto pomotanou hlavu. A to se známe teprve… jeden, dva… jedenáct dní. Rychle si umyji hlavu. Nakonec, ač nerad, naposledy se pečlivě opláchnu horkou vodou, kterou následně jediným pohybem ruky vypnu. Otevřu dveře sprchového koutu a vylezu ven. Důkladně si celé tělo vysuším ručníkem a obléknu si na sebe čisté černé boxerky, které jsem si vzal s sebou. Okolo boků si omotám vlhký ručník, do rukou vezmu své špinavé oblečení a s úsměvem na tváři zamířím do chatky. Když jdu cestičkou od sprch, pořád okolo mě běhá Esther. Tam a zpět. Předpokládám, že je to od její chatky ke sprchám. Avšak nikdy mě nezapomene pozdravit, i když už to udělala nejméně milionkrát. Co všichni vyšilují? To je tak bere ten jejich dnešní večer? Pravda, jak jí, tak Vanesse, je patnáct, puberťačky, vše mají před sebou. Obyčejné holky z velkého města. Kdo by po nich co chtěl? To, co život vlastně znamená, jim dojde až za pár let.
Sám musím přiznat, že ač mi je osmnáct, vlastně téměř devatenáct, teprve teď začínám přicházet na věci, o kterých jsem neměl sebemenší tušení. Vím jen to, že člověk dospěje až jako starý. Ač už si třeba myslí, že v osmnácti dopěl, ve třiceti si řekne, že nechápe, jak si mohl myslet, že je v osmnácti dospělý. Ano, možná věkem, možná papírově, ale myšlenky na tom správném místě nejsou. To přichází s věkem, se zkušenostmi, s prostředím, ve kterém žijete, s lidmi, kteří jsou okolo vás. Avšak… každý to má jinak. Než si to stihnu uvědomit, už stojím před dveřmi. Všechny věci, které nesu, si chytím jen jednou rukou. Sáhnu po klice a dveře otevřu. Tom je schoulený v malém klubíčku na své posteli, hlasitě a pomalu oddechuje. Vypadá to, jako by spal. Myslím, že spí. Tiše našlapuji, abych ho neprobudil, a jdu si dát věci do skříně. Trochu to poskládám a začnu se hrabat v čistých věcech. Najdu nějaké tričko a tenčí tepláky. Když sahám po deodorantu, nedopatřením ho shodím na zem. Tiše začnu klít a hledat kutálející se deodorant pod postelí. Stále se snažím být co nejtišší, i když to moc nejde. Sakra!
„Já nespím, Bille,“ ozve se nade mnou. Urychleně popadnu deodorant, a co nejrychleji se snažím dostat zpod postele. Samozřejmě, nezapomenu se praštit do hlavy. Větší pako, než jsem já, opravdu neexistuje! Promnu si bolavé místo na hlavě a vstanu. Pohled mi padne na Toma. Sedí na posteli, opírajíc se o zeď. Ve tváři je úplně rudý. Přeměřím si ho pohledem. Čekám, jestli mi bude svůj pohled opětovat, ale neopětuje. Pohledem těká všude po místnosti, ale na mě ne. A když ano, hned jím uhne, protože zpozoruje, že se na něj dívám. Shodím z boků ručník, vyzuji si žabky a obleču se. Vlezu k Tomovi na postel. Poznám, že se něco stalo. Řekne mi to? Nebo vlastně – co se děje? Tom vypadá dost zaraženě, vystrašeně. Připadá mi, jako by se dokonce styděl. Co se mohlo stát?
„Co se děje, Tomi?“ už to nevydržím a místo toho, abych na to šel pomalu, a pomalu zjistil, co se děje, na rovinu se ho zeptám. Možná bude lepší to vyřídit rychle. Už ani není čas. Kamiony přijely o půl osmé. O půl deváté tam mám přijít a vše to zkontrolovat. A v devět je zahájení dnešního večera. Tedy, nejpozději v devět. Ti mladší půjdou spát o půlnoci, ty starší půjdou o hodinu později. Nerad bych pak něco řešil. Je to naplánované, a i kdyby mě kdokoli přemlouval, nepovolím. Super, teď je pár minut po osmé. Máme co dělat. Toma si tam vezmu s sebou. Je hudební nadšenec, rozhodně hudbě rozumí více než já. Takže, co se nástrojů týká, kdyby někde něco nesedělo, tak chci, aby se na to přišlo. A myslím, že tohle ten můj blonďák zvládne.
„Nic se neděje,“ stručně odpoví na moji otázku a zčervená ještě více, jestli je to vůbec možné. Nic, aha. Tak jsem tím pádem hluchý, slepý a bezcitný.
„Nepovídej mi tady, že se nic neděje, Tome. Mám oči,“ a nejen je. A už je to tady zase. Už zase se mnou nechce mluvit, nechce mi říct, co se děje. Sednu si do tureckého sedu, a otočím si Tomovu tvář k sobě. Stále pohledem uhýbá.
„Nechci o tom mluvit,“ opět mě odbude stručnou odpovědí.
„Neříkal si náhodou, že se mnou budeš mluvit? Že nechceš, aby se ty dva provázky, ty lanka, co spojují náš vztah, naše osoby, přetrhly. Nebo snad chceš?“ zeptám se ho s mírnou panikou v hlase. Nořím se do propasti lásky stále hlouběji a hloubě ji, a byl bych velmi nerad, kdybych se musel vynořit. Baví mě to.
„Ne!“ odpoví rychle. „Samozřejmě, že nechci, aby se přetrhly!“ vypálí, ale následně opět sklopí svůj pohled k lemu tenké deky, kterou má přes sebe přehozenou.
„Tak proč mi nechceš říct, co tě trápí?“
„Protože je to moc… čerstvé. A já se… stydím,“ kuňkne. Aha. Stydí se. Tak to myslím, že z něj nic nedostanu. Alespoň teď ne. Tak dobře.
***
„Páni!“
„Páni? Co tím myslíš?“
„Ubírá se to všechno zajímavým směrem.“
„Všechno?“
„Dobře, abych to upřesnil, myslím tím jejich vztah. Vypadá to, že se začínají někam posouvat. I když se znají jen nějakých… jedenáct dní?“
„Ano, jedenáct.“
„I když i to je hodně, myslím. Nebo ne?“
„Jak pro koho. Pro Toma málo, pro Billa hodně. Člověk to sám vyvodí z toho, jaké žijí, popřípadě žili, životy.“
„To je pravda. Takže si vlastně mohu v konečné fázi říct, že je to tak akorát. Chtělo by to krok vpřed.“
„Na ten si musíš počkat.“
„Počkat? Proč?“
„Naše dnešní schůzka končí.“
„Cože? A co hudební večer?“
„Ten si necháme až na příště, je to dlouhé povídání. Spousta nových pocitů, nových zážitků, nových věcí.“
„Dopovíš mi alespoň to, co se dělo před tím večerem, prosím?“
„Dobře.“
***
„Nebudu to z tebe tahat, Tomi.“
„Děkuji,“ šeptne a poprvé od doby, co jsem přišel ze sprch do chatky, se na mě krátce podívá. Zlehka ho pohladím po ruce. Přisunu se k němu a líbnu ho na čelo.
„Žádný problém. Ale teď už půjdeme, ano?“ mrknu na něj a vstanu z postele. Ve skříni začnu hledat ponožky.
„Už? Vždyť je sraz daný až na devátou,“ vykuleně se na mě podívá a pozoruje, jak si oblékám ponožky.
„Já vím, to sice ano, ale ještě to musím přejít, aby vše bylo v pořádku, než odjedou. A já tomu všemu moc nerozumím. Ty jsi v tom určitě mnohem lepší,“ mrknu na něj. Stydlivě se usměje.
„Jenže já si ještě musím vyžehlit vlasy, víš?“ obuji si tenisky a otočím se na něj. Svraštím obočí v nechápavém výrazu.
„Proč? Vždyť ti to takhle sluší.“
„To bych neřekl. Hrůza! Už tři dny jsem se pořádně nečesal. Chápeš? Tři dny!“
„Aha. Tak tam pak za mnou přijdeš?“
„Kam?“
„Do skateparku.“
„Dobře,“ přikývne v souhlas a já vyběhnu z chatky. Sakra také bych potřeboval trochu zkulturnit. Chtěl bych se… ehm… líbit. Ale myslím, že čas na to ještě bude. Alespoň nějaká ta, ať už malá či velká, chvíle. Doufám.
autor: Pajule
betaread: Janule
rofl… :D:D
to je…dokonalý xDD
jsem zvědavá na ten….hudební večer 😉 ;D
Chudák Tom,teď bude mít doživotní trauma xD!!!!!
A ta hudební produkce,nebude to čirou náhodou TH xD??!!
No hej jako.. Oh..oh.. DOKONALOOOSTT..!
Já si toho Billa umim živě představit ehmm v tej sprše :D:D:D lolec 😀 Honem dáááál :))
chudák Tom takovej šok…xD
Jááj ten Tom byl sladkej jak se styděl. Ještě, že jak vybíhal z těch sprch o nic nezakopnul a neupozornil na sebe, to by bylo teprve zajímavé×DDD no jako už ho vidím, jak vysvětluje Billovi, co viděl×D to beztak psychicky nedá a ještě se tam chudák samou stydlivostí zhroutí×D Ale jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál, co ten hudební večer a vůbec. Bylo to perfektní, těším se na další díl.
Já tady toho Toma úplně žeru..^^ Takový stydlín..ale prostě to k němu sedí…!
Moooc se těším na další dilek! **
*YES* dokonalost…=) <3 škoda že se Tom v těch sprchách nějak neprozradil…mohlo by to být zajímavé, kdyby Bill věděl, že Tom viděl…=D
jujky chudák Tom 😀 bude poznamenanej na celý život XD
jsem si myslel ze se na Billču ve sprše vrhne a on ma chudak trauma z toho. No ja videt takhle billa tak asi taky zíram
Včera jsem z toho byla tak odvařená, že jsem se radši vykašlala na komentář, protože by neměl hlavu ani patu, takže se s nim vracim dneska a nebudu to prodlužovat, prostě perfektní. 🙂
Jooo.. za chvíli tam budou beztak oba 😀
WoW…ty jejich obrácené povahy to se mi líbí:) Vždycky je taková citlivka Bill…Moc hezké, chtělo by to pokračování:P