autor: Rachel
Ahoj zlatíčka,
tak tu máme sedmý díl xD Myslím, že je nejdelším dílem z celé povídky, ale napsala jsem ho tak dlouhý proto, že jsem chtěla, aby se věci trošku hnuly. Začíná se to pomaloučku rozjíždět… a já doufám, že se vám to bude líbit.
Děkuji moc za všechny vaše komentáře, mile jste mě překvapili, nečekala jsem takové ohlasy. Děkuji moc a komentujte prosím dál, dává mi to neuvěřitelnou energii k psaní:-D
Takže ještě jednou díky a přeju příjemné počtení (už konečně):-D
Vaše R. xD
„Billi, kdy to budeš mít hotové?“ zvědavý dětský hlas protrhl ticho v kuchyni a děvčátko znova položilo svou otázku. Už poněkolikáté si poposedlo na židli u stolu, prstíky si zastrčilo několik neposedných hustých pramenů za ucho a netrpělivě vyčkávajíc, stočilo pohled svých modrých studánek k černovlasému chlapci, stojícímu u kuchyňské linky.
Na jeho rtech se usídlil úsměv a Bill se sám pro sebe pousmál. Už asi posté se k jeho uším dolinula Hailiina otázka a on ji už posté nechal bez odpovědi. Ani on sám nevěděl, kdy bude se svou prací hotov. Narychlo si opláchl nůž pod vodou a nato vzal do rukou další kousek zeleniny. Když jej včera večer Tom požádal, jestli by pro návštěvu nepřichystal malé občerstvení, neváhal a ochotně souhlasil. S přípravami občerstvení začal sotva před hodinou, když dovedl Hailii ze školy, a nebylo pochyb, že si dával záležet. A zatímco Tom venku připravoval posezení na terase, on pečlivě připravoval pohoštění pro návštěvu, statečně odolávajíc Hailiiným zvědavým a netrpělivým otázkám.
I on se však na dnešní odpoledne těšil a byl velmi zvědavý na Georga, kterého dosud ještě neměl šanci poznat. Z Tomova včerejšího krátkého vyprávění o něm, se dozvěděl, že se jedná o jeho dobrého kamaráda, pětadvacetiletého mladíka, který si svými vtípky a osobou dovede získat každého – dokonce i malou Hailii. Stačilo jen pár vět o něm a Bill nepochyboval, že Georg neodmyslitelně patří a je součástí celé rodiny, která jej má moc ráda. Poznal to už včera, z Tomova vyprávění a dnešní Hailiino básnění o něm celou cestu ze školy jej v tom jen utvrdilo. I on byl na toho mladíka velmi zvědavý, a to jej ještě ani neznal.
Pečlivě dozdobil poslední chuťovku, položil ji k těm ostatním na talíř a líně se protahujíc, spokojeně se zadíval na své mistrovské dílo.
„Už je to hotovo,“ oznámil s úsměvem směrem k děvčátku… jeho slova však zanikla s prvním cinknutím domovního zvonku.
Hailiiny oči bleskově upřely svůj pohled k oknu… a jakmile zahlédly známé auto, stočily se na Billa.
„Půjdu otevřít,“ vyhrkla nadšeně a bleskovou rychlostí odběhla k domovním dveřím.
Rychle sáhla po klice… a když jí byla odpovědí rozesmátá tvář toho nejlepšího strejdy na světě, neváhala ani chviličku a šťastně se rozběhla k jeho otevřené náruči.
„Ahoj strejdo!“ vypískla nadšeně a pevně jej objala svou malou náručí, tulíc se do té jeho. Georgovy rty se zvlnily do zářivého úsměvu a on si to malé, roztomilé stvoření více přitiskl do náruče. Vůbec mu nevadilo, že stále klečí na zemi. Pro dcerku svého nejlepšího kamaráda měl vždycky slabost – a výjimkou nebyl ani dnešní den.
„Ahoj myško,“ oplatil jí pozdrav a letmo políbil do hustých, rozpuštěných vlasů, sledujíc, jak se od něj malá s úsměvem odtáhla.
„Konečně,“ zadívala se do Georgových očí a viděla, jak se v nich blýsklo.
„Konečně,“ odvětil s nemalým úsměvem a šibalsky na malou mrkl. „Náš pozdrav, princezno,“ připomněl s úšklebkem a napřáhl svou pravou dlaň k té Hailiině.
Bylo to něco jako rituál v podobě různých posunků a pohybů rukou, který prováděli vždy, když se viděli, oběma se to však velice líbilo. Bylo to pro ně typické, a navíc velmi vtipné, zvláště jednou, když Hailie s Tomem narazili na Georga v supermarketu. Svůj pozdrav však dodržovali za každých podmínek. I teď, když stáli v předsíni a oba se smáli na celé kolo. Jak Hailie, tak i Georg, kterému se teď v očích objevily první slzy smíchu. Rád rozesmíval dcerku svého kamaráda a dělal ji šťastnou… a to se mu právě povedlo.
Sehnul se k tomu chichotajícímu se malému stvoření a se smíchem jej vzal do své náruče.
„Tak co, těšila ses na strejdu?“ optal se s úsměvem, odpověď se však dostavila téměř vzápětí.
„Kdyby se na tebe naše malá princezna netěšila, byl by to osmý div světa,“ Tomův pobavený hlas se roznesl celým domem a Tom s úsměvem zamířil do předsíně. Stačil jediný pohled a on viděl, že Hailie je celá štěstím bez sebe. Nikdo s ní nedovedl udělat to, co jeho kamarád.
„Ahoj, Geo,“ pozdravil s úsměvem a otevřel dveře předsíně, pohledem vybízejíc Georga i Hailii dovnitř.
„Ahoj, Tome,“ oplatil mu Georg a přátelsky poplácal svého kamaráda po rameni. Už jen toto důvěrné gesto jim oběma připomínalo doby, kdy byli nerozlučná dvojka mladých kluků, kterým leželi u nohou všichni a všechno.
„Doufám, že nejdu příliš brzo,“ Georgův hlas protrhl ticho mezi nimi a Georg si krátce sundal svou koženou bundu, odkládajíc ji do předsíně. Tom však zavrtěl hlavou.
„Ne, to je ok, už jsme se tě nemohli dočkat, s Hailie to bylo k nevydržení,“ dodal a tisknouc Hailiinu dlaň v té své, viděl, jak se Georg sehnul pro něco za sebou.
„Tak to jsem rád, taky už jsem se na vás těšil a něco vám dovezl. Tady máme něco pro malou princeznu,“ začal pomalu a usmívajíc se nad očekáváním a zvědavostí v Hailiiných očích, podal jí nemalou dárkovou tašku. Její oči se rozzářily a Hailie jen tiše poděkovala, zvědavě nakukujíc dovnitř stejně, jako její tatínek.
„Neměl sis vůbec…“
„A tady je něco malého pro tebe. Cédéčko od nového začínajícího rapera. Je to kamarád od mého dobrého známého a… já mu tak trochu slíbil, že se o něm před tebou zmíním. Jeho styl je vážně dobrej, poslechni si a třeba budeš ochotný pomoci mu prosadit se, náš velký pane manažere,“ dodal se smíchem a natáhl ruku s cédéčkem k Tomovi, který jej vděčně přijal.
„Zkusit se to může, proč ne,“ pokrčil rameny a se zájmem si prohlížel obal svého dárku.
Pomalu jej s díky odložil, cinkot porcelánu z kuchyně mu však připomněl to, na co by málem zapomněl.
„Chtěl bych ti někoho představit, ještě než půjdeme na terasu. Bille,“ zavolal směrem ke kuchyni a užíval si zvědavosti v Georgových očích. V důsledku nedostatku času a všech svých starostí a povinností, mu o novém členovi své rodiny úplně zapomněl říct.
„Ano,“ Billova postava vyšla ze dveří a Bill tázavě mrknul na Toma, který se otočil ke Georgovi.
„Georgu, tohle je Bill. Je tu nový, pracuje u nás a stará se o domácnost a o Hailii. Bille, tohle je Georg, můj dlouholetý, dobrý kamarád, o kterém jsem ti vyprávěl,“ dodal směrem k Billovi a viděl, jak Georg vztáhnul svou dlaň k té jeho.
„Ahoj, Bille, těší mě, že tě poznávám,“ přátelsky se usmál na černovlasého chlapce před sebou a stiskl jeho dlaň v té své.
„Také mě těší, že vás konečně poznávám. Slyšel jsem toho o vás hodně a chtěl jsem vás poznat osobně. Dáte si kávu, Georgu?“ optal se automaticky a zamrkal, odpovědí mu bylo souhlasné pokývání Georgovou hlavou.
„Ano, ale malou, pokud by to šlo. Díky, Bille,“ poděkoval a s úsměvem se otočil k malé Hailii, která se právě dožadovala jeho ruky. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom upřel svůj pohled na chlapce, otáčejícího se k němu zády.
„Bille?“ oslovil jej tiše zastřeným hlasem a po pár okamžicích se konečně zadíval do hluboké čokolády.
„Mně taky, ano?“ poprosil prosícím hlasem a na černovláskův souhlas poodešel za Hailií a Georgem ke dveřím na terasu.
„Nevěděl jsem, že sháníš do domu pomocníka,“ Georgovy ruce odložily na stůl před sebou mobil a klíče od auta, a Georg se pohodlně usadil do zahradního křesla, rozhlížejíc se po pečlivě udržované zahradě kolem. Cítil, jak se Hailie v mžiku uvelebila na jeho klíně tak, jak bylo jejím zvykem a sám pro sebe se pousmál, svým pohledem vyhledávajíc ten Tomův.
„Neví o tom nikdo, kromě Marka, který mi tu agenturu poradil. Je to tak lepší pro mě i pro Hailii. Vím, že je o ni dobře postaráno, a proto nemusím mít starost,“ vysvětlil, nato se však jeho myšlenky stočily k osobě, sedící naproti němu.
„A co ty? Co ty a ta… ehm… jak se jmenovala… Carol?“ vzpomněl si po krátkém přemýšlení a na Georgovo kývnutí hlavou se spokojeně zašklebil. Georg však zavrtěl hlavou.
„Nic,“ odpověděl stručně a popravdě, a všemožně se snažil ignorovat nechápavý pohled Tomových očí.
„Jak nic? Tuhle jsi mi říkal, že jste se potkali v baru a že je vážně dost dobrá. Básnil jsi o ní celý večer,“ připomněl svému kamarádovi půlnoční telefonát, kdy mu mírně přiopilý Georg za dosti hlasité hudby v telefonu líčil, jak vedle něj sedí ta nejúžasnější sexy kočka na světě. A teď tu sedí jako hromádka neštěstí?
„Jo, to jo. Byl to vážně kus, ale když mělo přijít na věc – bída a utrpení,“ dodal sklesle… a poprvé tím vyvolal na Tomově tváři škodolibý úšklebek.
Zaklonil hlavu dozadu a hlasitě se rozesmál na celé kolo. Tohle byl prostě typický Georg. Jediné, čeho se doopravdy nikdy nedokázal zbavit, a kvůli čemu si z něj Tom nejčastěji utahoval, byla jeho smůla na ženy. A taky jeho panictví, jak Tom s oblibou říkával. Se smíchem si otřel první slzy, stékající po své tváři, jeho smích však přerušila tichá otázka.
„A na jakou věc, tati?“ Hailiina kukadla zvědavě zamrkala a Hailie je tázavě upřela na Toma, do kterého rázem jakoby udeřil blesk. Teď se zase pro změnu rozchechtal Georg na celé kolo.
„Zlatíčko, běž se zeptat Billa, jestli nepotřebuje s něčím pomoci, hm?“ navrhl Tom a s úlevou zaznamenal, jak Hailie seskočila z Georgova klína a poslušně odcupitala dovnitř. Stačilo, aby jen zašla za dveře a oba opět propukli v hurónský smích.
„Billi, můžu ti s něčím pomoci?“ tok Billových myšlenek přerušila Hailiina otázka a Bill vzhlédnul od šálků kávy. Zadíval se na to roztomilé malé stvoření před sebou a pousmál se. Jak by mohl odmítnout ta prosící, modrá kukadla a dětské vyšpulené rtíky, po nichž teď klouzal jeho pohled?
„To je od tebe moc milé, broučku,“ odvětil s úsměvem a natáhnul se pro malý, lehký talířek se zákusky.
„Můžeš vzít ty zákusky, ale jdi pomalu a opatrně, aby se ti nerozsypaly. Polož je na stůl a nabídni nejdřív strejdovi, a pak tatínkovi, ano?“ opatrně jí položil talířek na natažené dlaně a s úsměvem pozoroval, jak malá do puntíku přesně a pečlivě plní svůj úkol.
Stále se usmívajíc se otočil a vypnul kávovar, pokládajíc na podnos druhý šálek kávy. Otřel si ruce do kuchyňské utěrky a i s podnosem zamířil ven k terase.
Terasa byla hned u dveří, vedoucích na zahradu, proto se ani nemusel přezouvat. Popošel o pár krůčků a soustředně se dívajíc na podnos, položil jej na stůl. Neuniklo mu, jak Tomův hlas, až doteď překřikující ten Georgův, utichl, a to jej učinilo trošku nervózním.
„Prosím,“ šeptl tiše a položil šálek kávy i s podšálkem nejprve před Georga, který právě horečně vyprávěl nějakou historku. Nebyl tu však nikdo, kdo by jej alespoň z poloviny poslouchal…
Tomovy oči se upřely k černovlasému chlapci a Tom pomalu zamrkal. Jeho hlas nadobro utichl… a on pozoroval činnost černovlasého chlapce, sotva dýchajíc. Neunikly mu jeho třesoucí se ruce, když mu horký šálek s kávou podával. Viděl, že se chvěje. Tázavě vzhlédnul k jeho očím… a jen na okamžik se s nimi setkal těmi svými. Byl to jen okamžik, jeden z tisíců zlomků vteřiny… dokud černovlásek neuhnul svým pohledem před tím jeho. Svou tvář odvrátil až velmi rychle… přesto si však Tom stačil všimnout lehce narůžovělých tváří, které zalil ruměnec. Podvědomě se pousmál, a když mu černovláskův obrys zmizel z očí, vrátil se zpět ke konverzaci s Georgem.
Billovo tělo se nepohodlně přetočilo na bílém, pohodlném gauči a Bill se mírně ošil, stále hledajíc tu vhodnou, vyhovující polohu. Položil hlavu na měkký polštářek a aniž by přečetl jediné slůvko, rychle přetočil další z několika desítek stran ve svém oblíbeném módním časopise. Sám pro sebe si povzdychl. Nemohl se teď na něj soustředit, teď ne. Jeho ruka pomalu klesla a on se už asi posté, posté během několika posledních minut, zamyslel.
Nejraději by sám sobě nafackoval za to, co se stalo před chvílí na terase. Nejen, že se mu ruce třásly jako malému školáčkovi, a při troše štěstí by i něco rozlil, on se ale dokonce i červenal. Děkoval Bohu, že nemusel na nic odpovídat. Skončilo by to koktáním, tím si byl Bill pevně jist.
Zavrtěl hlavou a očima spočinul na prázdném místě před sebou. Copak to ale šlo? Copak šlo se nečervenat? Copak šlo zabránit třasu svých rukou? Copak šlo skrýt svou nervozitu a chvění… když se na něj dívaly ty nejkrásnější oříškové oči na celém světě? Pomalu zavrtěl sám pro sebe hlavou a znova se zamyslel. Stačilo jen, aby si vybavil pohled, kterým se na něj díval včera v koupelně… a pohled, který na něj upíral před chvilkou… a Bill cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Další věc, kterou nedovedl pochopit. Nedovedl pochopit reakce svého těla, kterých si poprvé všiml včera večer, a které jej provázely celé dnešní odpoledne. Neznal je, nikdy je na sobě nezpozoroval, teď si však přicházely a odcházely vždy tak, jak se jim zlíbilo a… Vždy, když byl nablízku on…
Billovy oči zamrkaly a Bill odložil módní časopis někam vedle sebe. Pohled jeho očí zabloudil někam k terase, kterou šlo vidět skrz pootevřené dveře… a Bill pohledem spočinul na chlapci s černými copánky a bílou čelenkou. Se zatajeným dechem pozoroval závoj jeho krásných, dlouhých řas, které se v letním, teplém větříku jen nepatrně chvěly. Na pouhý zlomek vteřiny skryly spolu s víčky oříškové oči, které sklopily pohled k šálku kávy. Netrvalo dlouho a obmotaly se kolem něj dlouhé, štíhlé prsty, které jej uchopily a pomalu přiložily k narůžovělým, plným rtům s kovovou kuličkou v tom spodním.
Billovo srdce vynechalo jeden úder a Bill téměř bez dechu sledoval ten pohled před sebou. Okraj šálku se nejprve dotknul plných rtů, které nejprve přijaly teplý nápoj, a potom se od okraje na kousek poodtáhly, zatímco jejich majitel odložil šálek zpět na podšálek, špičkou jazyka olizujíc své rty a usmívajíc se na kamaráda před sebou.
Billovy oči spočinuly na jeho snědé, opálené tváři a Bill se sám pro sebe pousmál. Ještě nikdy neviděl chlapce s tak dokonalou tváří, jako byla právě ta Tomova. Dokonalou? Opravdu jsem si pomyslel, že…
Zavrtěl hlavou a aniž by si to uvědomil, pomalu vzhlédnul a… jeho pohled se setkal s tím oříškovým, který se na něj upíral. Nesměle sklopil ten svůj před tím jeho… a cítil, jak mu tváře začíná zalévat ruměnec.
Tomovy dlaně spočinuly na dveřích na terasu a Tom je jedním pohybem zavřel. Venku už se stmívalo, Hailie dávno odešla do postele a on se s Georgem před pěti minutami rozloučil. Zavřel dveře a rozsvítil jen pár malých světýlek v obýváku. Potřeboval najít Billa a společně s ním se pustit do úklidu a do nádobí, které zůstalo ještě venku.
„Bille?“ zavolal automaticky směrem ke kuchyni… jaké však bylo jeho překvapení, když mu odpovědí bylo ticho. Mírně svraštil čelo a popošel blíž do kuchyně. Byla však prázdná a Tom si sám pro sebe zavrtěl hlavou. Nenapadalo jej, kde by mohl Bill být, v tuto dobu obvykle ještě nespal. Poslední možností byl už jen obývák, o tom však Tom pochyboval. I přesto však popošel blíž… a rozhlédl se po ztichlém obýváku.
Jaké však bylo jeho překvapení, když se pozorně rozhlédl kolem… a jeho oči spatřily na bílém gauči spící, černovlasé stvoření. Jeho dech se zatajil, jeho hlas se vytratil někam do neznáma… a Tom jen v němém úžasu hleděl na ten pohled před sebou. Tohle neočekával ani v nejmenším. Několik dlouhých vteřin stál na svém místě jako solný sloup, nakonec však přeci jen popošel o pár krůčků blíž a pomalu si ke gauči přiklekl.
Omámeně hleděl na to spící, ničím nerušené stvoření, neschopen slova. Cítil, jak se jeho dech tají s každou další vteřinou, s každým dalším pohledem do jeho tváře víc a víc. Párkrát zamrkal a znova se zadíval do jeho spící tváře. Přes jeho rty přelétl milý úsměv a Tom se podvědomě pousmál, aniž by věděl nad čím. Nad Billovým spánkem, nad jeho osobou… nebo nad jeho neskonalou krásou…?
Ano, on byl krásný. A Tom si to uvědomil právě teď, v této chvíli. Teď, když počítal tu nádheru v podobě jeho dlouhých, hustých řas, když se zatajeným dechem pozoroval každé, byť sebemenší zachvění jeho pevně semknutých víček, když očima jemně hladil jeho porcelánově bílou tvář. Kolik hebkosti, křehkosti a jemnosti se v ní asi ukrývalo? A kolik té neskonalé krásy, která teď přímo oslepovala Tomovy oči, které se jí nechávaly unášet?
Pousmál se a slabě se kousl do rtu. Nedokázal odolat. Pomalu vztáhnul prsty a velmi jemně, něžně odhrnul pár uhlově černých pramínků z té spící, dokonalé tváře.
„Bille,“ zašeptal tiše, aby jej nevylekal, když mu však bylo odpovědí jen jakési nesouvislé zamručení, přes jeho rty přelétnul úsměv.
„Bille… vstávej,“ dodal o trošku hlasitěji… a opravdu dosáhl svého.
Pevně semknutá víčka odhalila pár mandlově hnědých, čokoládových očí a jejich majitel je jen překvapeně a tázavě upřel na Toma, který si rychle přečetl jejich otázku, zračící se v nich.
„Usnul jsi tady,“ pousmál se a dal tím odpověď černovlasému chlapci, který znova ospale zamrkal a nato vzhlédnul k Tomovým očím, stále ještě trošku překvapeně. Ani za nic by mu teď nepřiznal, že to byl právě on, kdo vládnul jeho mysli, spánku i snům, že právě on byl jejich strážcem, že právě k němu se upírala celá Billova mysl.
Mírně se ošil a znova zamrkal. Klečel u gauče, díval se do jeho očí… a usmíval se na něj tak něžně a krásně, až se černovláskovi tajil dech. Stále měl pocit, že tohle je jen krásný sen.
„Tome,“ vydechl tiše, „omlouvám se…“
„Nemáš se za co omlouvat, Bille. To je v pořádku. Určitě jsi už unavený, běž si lehnout. Zvládnu to tu sám, hm?“ zašeptal a viděl, jak Bill, stále ještě jako ve snách, kývnul. Jeho horký dech ovanul Tomovu tvář, když se posadil a pomalu vstal.
„Tak… dobrou noc,“ šeptl tiše a na Tomovo přání tiše zamířil ke svému pokoji, vstříc pootevřené bráně říše svých snů…
autor: Rachel
betaread: Janule
Juuuu konečně…. už jsou v tom oba dva.. dokonalej díleček! Georg je tady sympaťák! xD
Tak a v příštím dílešku by mohli mít Kiss xD
[1]: jo jo souhlasím Georg sympaťák a ne prudič 😀
Rachel určitě v týhle povídce pokračuj.Zase budu čekat.Achjo.
moc krásný dílek…x)
nádhera :)) jsem hrozně ráda, že se to už pohlo směrem, jakým se to pohlo 😀 úžasné, nemohu se dočkat pokračování :)))
Nádhera, dokonalost …Nemám slov … =) …Prostě krásně napsané …=* ..Už se moc těším na další díl =*
Veľmi krásny dielik…vážne sa teším keď to celé začne a oni budú konečne spolu.
Vyvýja sa to krásnym smerom. Stím že je to ale najkrajší dielik súhlasiť nemôžem…každý nový dielik je krajší a krajší ako ten pred tím…tak bude to stále len a len lepšiw…a ja sa naozaj teším…taak ďalej!
Perfektní díl. Opravdu se mi velmi líbil. Líbí se mi, že oba začínají mít poměrně zamotané hlavičky… Mám představu, jak by to mohlo pokračovat, avšak název povídky mě mírně mate.. No, uvidíme :o)
Musím říct,že tenhle dílek se ohromně povedl(stejně jako všechny předchozí =).Krásně jsi popsala to lehoučké jiskření,které se pomalu,ale jistě mezi nima rozněcuje..Moc dobře se celá povídka čte,a strašně se těším na další díly,protože vím,že se bude na co těšit!♥
Moc moc pěkný díleček, jen tak dál. Taky se mi líbí jak na to jdou pomaloučku… 🙂
Děkuju moc moc za komentáře, holky xD♥ Jsem opravdu ráda, že se vám to líbí a že to čtete opravdu tak, že z toho textu vycítíte, co se začíná pomaloučku dít.
Děkuji moc, jste úžasné:-*
Krásně napsané,jsem zvědava kdy to mezi nima zajiskři naplno.
Pohľady, jemné dotyky a úsmevy… je to úžasne nádherné.