autor: Rachel
Tiché kroky černovlasého chlapce se zastavily před velkou školní bránou a jejich majitel se rozhlédnul po prázdné a tiché školní zahradě. Pomalu si sundal z očí muší sluneční brýle a vzhlédnul ke školní budově, tyčící se před ním.
Stále ještě v ní panoval klid, stále ještě se z ní neozval cinkající zvuk v podobě zvonění, který všem malým i velkým školákům oznamoval konec školy a začátek her a dobrodružství s kamarády… a na který tu teď Bill čekal. Rukou zalovil v kapse své krátké, kožené bundičky a jediným pohledem zkontroloval čas na displeji mobilu. Ukazoval mu přesně čtvrt na jednu odpoledne, dobu, kdy zbývalo do zvonění sotva patnáct minut.
Billova dlaň zastrčila mobil zpět na jeho místo a Bill popošel o kousek dál do školní zahrady. Kromě něj tu bylo ještě pár maminek, které si přišly své malé ratolesti vyzvednout, stejně jako on. Nemohl se dočkat, až Hailii konečně uvidí. Naposled se s ní tady loučil ráno, stačilo však jen několik málo hodin a jemu se stýskalo po veselém, zvonivém smíchu, dětském hlásku a modrých studánkách s panenkovskými, mrkacími řasami. Pousmál se při představě malého děvčátka a posadil se na jednu z mnoha laviček, pohodlně se opírajíc. Přivřel víčka, zhluboka se nadechl teplého letního vzduchu a dovolil lehkému větříku, aby si pohrával s jeho černými vlasy. Nastavil tvář teplým, slunečním paprskům a jejich hřejivému pohlazení… a jeho myšlenky se opět stočily k jednomu jedinému cíli…
Bylo to dnes už poněkolikáté, poněkolikáté, kdy všechny jeho myšlenky ustoupily… a zůstala jen ta jedna jediná. Jediná, pro Billa však ta nejkrásnější na celém světě. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod, celým jeho nitrem se rozlil hřejivý pocit a on pocítil to známé, jemné chvění až v konečcích svých prstů. Nebylo mu zase až tak neznámé. Vždyť jej cítil, vnímal už od dnešního rána, kdy poprvé otevřel oči a probudil se do nového, krásného dne. Ba co víc, už včera večer, kdy usínal ve svém pokoji, cítil ten nádherný hřejivý pocit téměř všude, v každé, každičké buňce svého těla, v celém nitru… a také ve svém srdci.
Přes jeho rty přelétnul jemný úsměv a on se sám pro sebe pousmál. Stačilo jen na okamžik zavřít oči… a v jeho mysli se okamžitě vynořila vzpomínka na včerejší večer. Stačilo jen na okamžik semknout víčka… a on si opět vybavil pohled nádherných oříškových očí, v jejichž hloubce se topil, a kterými se včera dobrovolně nechal unášet, byť jen na několik pouhých vteřin. Ty však stačily k tomu, aby si je zapamatoval. Jeho fantazie pracovala na plné obrátky, když se včera dlouho do noci převaloval ve své posteli a očekával spánek, který se však k němu dostavil až po velmi dlouhé době.
Slunce pohladilo jeho tvář zlatými, hřejivými dlaněmi, když ráno procitl z říše snů a otevřel své oči do nového, krásného dne. Kromě hřejivého pocitu, který se příjemně rozléval jeho tělem, však pocítil i strach a úzkost, která sevřela celé jeho nitro. Bál se, moc se bál. Stále ještě opravdu nevěděl, jestli to celé byl jen sen nebo skutečnost, stačilo však jen několik minut… a odpovědi se mu dostalo v podobě toho nejkrásnějšího úsměvu, kterým byl obdařen hned v prvním okamžiku, kdy vstoupil do dveří kuchyně.
A nezůstalo jen u úsměvu. Byly to i dlouhé pohledy oříškových očí, které k němu Tom vysílal. A Bill je moc dobře zaznamenal. Nešlo si nevšimnout dvou čokolád, které sledovaly každý jeho pohyb, každé gesto a nenápadně po něm pokukovaly. Jen jednou, jedinkrát se k nim odvážil vzhlédnout… a nato plaše sklopil svůj pohled se slabým ruměncem ve tvářích. Copak do nich doopravdy mohl, byť jen na okamžik, pohlédnout? Ani v nejmenším nebyl hoden té nádhery, toho kouzla, které se v nich odráželo, kterým on se nechal unášet a které jej tolik omámilo…
Mírně zavrtěl hlavou a prudce otevřel oči dokořán, snažíc se tak zahnat tu nádhernou myšlenku někam do temného zákoutí své mysli. Kolikrát už si ji dnes odpíral? Kolikrát už se pokoušel vyhnat ji z hlavy? Kolikrát už dnes přemáhal sám sebe? Kolikrát se rozhodl, že na něj nebude myslet?
Znova zavrtěl hlavou a rázně si na lavičce poposedl. Tyhle myšlenky musely pryč, ven z jeho hlavy a to co nejdřív. Nemohl přeci takhle uvažovat. Nemohl přemýšlet nad hloubkou jeho očí, nemohl snít o jeho už na pohled měkkých, sametově hebkých rtech a nesměle po něm pokukovat, když… když to byl vlastně jeho nadřízený! Co by si o něm pomyslel, kdyby zjistil, nad čím přemýšlí? A co by si o něm pomyslela malá Hailie, kdyby věděla, že její tatínek se Billimu…
Hlasité zazvonění školního zvonku přerušilo tok jeho myšlenek a Bill se z nich konečně probral zpátky do reality. V hlavě mu zůstala jen jediná – vyhnat jej pryč ze svého podvědomí a nevšímat si jej. To bylo to jediné rozumné, co Billovi ještě zbývalo. Pomalu vstal a pevně rozhodnut se s touto myšlenkou zadíval na velké, školní dveře, ze kterých se začaly valit první skupinky malých školáků.
Ani jedno z těch dětí se nijak nápadně nepodobalo tomu druhému, ani žádnému ze svých kamarádů. A to bylo právě to, co Bill na dětech tolik miloval. Klidně by tu dokázal stát i celé hodiny, pozorovat rozesmáté dětské obličeje a naslouchat tomu štěbetání kolem sebe. Bylo úžasné vidět, jak děti tvoří se svými kamarády hloučky a zaujatě líčí svým maminkám další školní den se všemi podrobnostmi.
Další skupinka se vyvalila ze školních dveří a Bill zbystřil. Chvilku jen očima prolétával dětské tváře… a když se jeho očím konečně naskytl známý a tolik milovaný kukuč, právě se rozhlížející kolem sebe, pousmál se a stoupl si více na špičky.
„Hailie! Zlatíčko, tady jsem!“ zavolal přes všechen ten ruch kolem sebe a s úsměvem zaznamenal, jak se po jeho hlase Hailie okamžitě otočila. Pár okamžiků se jen zvědavě rozhlížela kolem, netrvalo však dlouho a ona se i se svou školní brašnou na zádech rozběhla k černovlasému chlapci.
„Ahoj, Billi!“ zavolala vesele a šťastně se přitulila do Billovy otevřené náruče.
„Ahoj, sluníčko. Tak co, jaký jsi měla den?“ Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill automaticky sundal z Hailiiných zad školní tašku, přehazujíc ji přes své rameno. Nebyla těžká, pro malou, drobnou Hailii to však nebylo nic lehkého. Viděl, jak se její dětská tvář rozzářila a Hailie stiskla ve své drobné ručce několik výkresů.
„Namalovala jsem obrázky a paní učitelka mě pochválila. A taky jsem dostala jedničku ze čtení,“ nezapomněla se pochlubit a v očekávání vzhlédla k černovlasému chlapci, jehož výraz tváře se teď změnil na obdivný.
„Vážně? Ty jsi ale šikulka! A víš co? Až dojdeme domů, dám ti nějakou sladkou odměnu a spolu najdeme pro ty obrázky místečko, ano? Určitě jsou krásné,“ dodal, a když děvčátko s nadšeným úsměvem přitakalo, nabídnul mu svou dlaň a oba společně ruku v ruce zamířili k východu ze školní brány. Ani jeden z nich netušil, co na ně doma čeká.
„Tak a jsme doma,“ Bill vytáhl klíče ze zámku domovních dveří a odložil je na botník, zavírajíc za sebou. Sám se zul a sledujíc, jak si i Hailie vyzouvá tenisky, otevřel jí dveře na chodbu.
„Tak, co chceš dělat první, princezno? Najíst se a udělat si úkoly? Nebo nejdřív úkoly, jídlo a potom hračky?“ nabídnul s úsměvem a odložil Hailiinu školní tašku ke schodům. Neuniklo mu, jak cestou ze školy Hailie trošku posmutněla. A právě proto ji chtěl rozveselit.
„Nejdřív třeba úkoly, to je jedno,“ výraz Hailiiny tváře se změnil na smutný, až zakřiknutý a malá pár tichými krůčky popošla k obýváku. Měla to tu ráda, měla ráda i Billa… to nejdůležitější jí tu však přeci jen chybělo.
„Proč tu nemůže být tatínek? Vždycky se vrací až večer, a to už si se mnou vůbec nechce hrát. Tak dlouho si se mnou už nehrál,“ povzdechla si tiše, odpověď však neočekávala ani v nejmenším. Ani ona… a ani Bill, jehož ruce teď ustaly ve své činnosti a celé jeho tělo ztuhlo jako solný sloup.
„A právě proto je teď tady,“ příjemný, medový hlas se dolinul k uším malého děvčátka a jeho majitel se sám pro sebe pousmál. Na okamžik se setkal s velkými, pomněnkově modrými studánkami… a za okamžik už ucítil ve své náruči malé dětské tělíčko.
„Tatííí!“ Hailiin smích se roznesl celým domem a Hailie se šťastně rozesmála. Připadalo jí, jako by nějaká pohádková kouzelná víla zaslechla její tiše vyřčené přání a splnila jí jej. Přitulila se více do hřejivé náruče a pevně svého tatínka objala, jako by jej už nikdy nechtěla pustit.
„Ale jak to? Kde ses tu vzal?“ špitala svým dětským hláskem do ucha Tomovi, který se sám pro sebe pousmál.
„Chtěl jsem tě překvapit a být s tebou, když je dneska tak krásně. Proto jsem si vzal na dnešní odpoledne dovolenou… až do večera,“ vysvětlil a zeširoka se usmál nad svým nápadem… zatímco se jeho oči střetly s těmi Billovými.
„Ahoj, Bille,“ obdařil jej svým úsměvem a pozdravil jej, načež mu černovlásek pozdrav oplatil.
Tohle překvapení tedy nečekal ani v nejmenším. Stejně, jako Hailie, která si teď tiše pohrávala s Tomovými černými copánky, ani nedutajíc. A Tom si toho všiml.
„Broučku, copak je? Ty nemáš radost, že je tatínek doma?“ zeptal se trošku posmutněle, stačila však jedna dětská pusinka na tvář a jeho zářivý úsměv byl zpátky.
„To víš, že mám, a velkou,“ přiznala Hailie upřímně a zamrkala na Toma, který jí úsměv oplatil a tleskl dlaněmi.
„Tak honem utíkej nahoru převléci se, bazén už na nás čeká,“ odvětil a postavil na zem Hailii, která se s více, než hlasitým pištěním rozběhla do schodů, vedoucích do horního patra, pobrukujíc si něco o nových, růžových plavkách.
Tomovu tvář rozjasnil úsměv a Tom se pootočil k černovláskovi, stojícímu kousek opodál.
„Bille, doneseš nám prosím ven vychlazenou limonádu? Je tam opravdu horko,“ dodal a na Billovo tiché kývnutí si mírně skousl rty. Teď sbíral odvahu k tomu, co se mu v hlavě honilo už několik dlouhých minut.
„Doufám, že nepohrdneš nebo se neurazíš, když ti nabídnu, aby ses také přišel vykoupat. Voda je dnes příjemně teplá,“ zašeptal tiše a v duchu se modlil, aby černovlásek souhlasil. Přes jeho rty přelétnul úsměv a Bill mírně sklopil pohled.
„Děkuji,“ šeptl tiše a se souhlasným kývnutím zamířil do kuchyně.
Dlouhé, štíhlé prsty pečlivě dozdobily druhou sklenici ovocem a Bill se sám pro sebe pousmál nad svou prací, v duchu si tleskajíc. Limonáda v chutně vypadajících sklenicích vypadala opravdu krásně a on se na ni naposled zadíval. Zbývalo už jen sklenice postavit na tácek a odnést je.
Pousmál se a mírně se pootočil ke dveřím na terasu, zjišťujíc, jsou-li otevřeny… v tom však jako by do něj udeřil blesk. Jeho tělo strnulo v jediném pohybu a Bill jen překvapeně zamrkal, hledíc na ten skvost před sebou. Dveře na terasu byly otevřené… a za nimi se rýsoval ten nejkrásnější, nejdokonalejší pohled, jaký Bill kdy viděl. Tiše vydechl a téměř bez dechu upřel oči na objekt před sebou.
Tomovo tělo leželo na lehátku kousek od bazénu a dovolovalo tak slunci hřát jej, vystavujíc se jeho hřejivým paprskům v celé své kráse. Jeho majitel si jen letmo poupravil pár svých copánků a nato volně položil paži podél svého klidného těla, tiše vydechujíc horký letní vzduch. Nezahalovalo jej nic, jen tříčtvrteční plavky v podobě kraťasů, jejichž lem začínal až někde pod jeho podbřiškem. Zbytek svého těla vystavoval Tom slunci a s přivřenými víčky, skrytými za velkými, mušími brýlemi, si užíval letního horka, sálajícího všude kolem něj.
Billovo srdce se rozbušilo jako o závod, jeho hlas se vytratil někam do neznáma a Bill se zhluboka nadechl. Veškerá jeho předsevzetí, která si ještě před chvílí dával, byla tatam. Najednou byla pryč, nezůstalo po nich ani stopy… a Bill si to moc dobře uvědomoval. Zmizela v jediném okamžiku, jediný pohled před sebe je dokázal zahnat do nejtemnějšího zákoutí jeho podvědomí.
Netušil, co by měl udělat. Stačil jediný pohled na tu nádheru před sebou a jemu se tajil dech a srdce tlouklo tak silně, jako by mělo vyletět z hrudi. S obdivem očima putoval po nádherném, vypracovaném těle a přál si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Chválil a v duchu tiše obdivoval každý kousínek té dokonalé, snědě opálené kůže, díky paprskům slunce zbarvené do hněda.
Nesla stopy opalovacího krému, díky slunci nesla nádech zlatavého lesku, a ještě více zvýrazňovala pevné, vypracované a mužné svaly na celém Tomově těle. Billovy rty opustil tichý výdech a Bill naposled spočinul očima na pevném a už na pohled krásně plochém bříšku… až na perfektním, bezchybném obličeji, skrytém za mušími brýlemi, které snad ještě více podtrhovaly jeho krásu. Teď jej čekalo to nejhorší. Donést limonádu… a nedat na sobě nic znát.
Jeho ruce se třásly jako ještě nikdy a celé jeho tělo bylo jako v ohni, když i s táckem zamířil ze dveří terasy k bazénu. Bože, tolik se chvěl… už jen v prvním okamžiku, kdy na sobě ucítil pohled očí. Jeho očí. Tiše položil sklenice s limonádou na malý stolek a s plaše sklopeným pohledem odběhl do domu.
„Hailie, necháš toho,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom přetočil hlavu na druhou stranu. Už chvilku totiž cítil kapičky stříkající z bazénu přímo na jeho tělo.
„A čeho, tatínku?“ Hailiin smích se dolinul k Tomovým uším a Hailie se nesměle uculila, pevně se držíc okraje bazénu. Moc dobře věděla, co Tom myslí.
„Však ty víš, čeho. Počkej, až tě ostříknu já,“ odvětil a v duchu už si spřádal plán na malou uličnici.
„Neostříkneš, protože nejsi v bazénu,“ zachichotala se, to se však přepočítala.
„Vážně?“ Tom zareagoval téměř v jedné vteřině. Sundal brýle, vyskočil z lehátka a s rychlým rozběhem skočil přímo doprostřed bazénu. Viděl, jak Hailie protáhla obličej.
„Tatí, to ale neplatí, jsi mnohem těžší, než já,“ zapištěla na svou obhajobu a malými pěstičkami bušila do smějícího se Toma.
„Ať přijde Billi a my ti ukážeme,“ pohrozila mu prstem a Tom se smíchem přitakal. Pohotově vyskočil z bazénu, a aniž by si to uvědomil, celý mokrý zamířil dovnitř.
„Bille? Bille, tak kde jsi? Hailie vymyslela novou hru, pojď za námi,“ Tomův hlas se dolinul k Billovým uším a Bill se pomalu otočil od kuchyňské linky. Jeho srdce vynechalo jeden úder a on jen s neskrývaným úžasem v očích hleděl na postavu před sebou. Jeho nádherná tvář byla poseta miliony drobných kapiček, stejně jako jeho mužné tělo. Kapky vody stékaly z jeho černých copánků a ulpívaly na jeho krásně opálené pokožce. Byl dokonalý.
A možná právě proto teď Bill zavrtěl hlavou, uhýbajíc pohledem před tím jeho. Copak se mu teď, po tom, co jej viděl, opravdu mohl ukázat jen v plavkách? Jeho tělo se ani z poloviny nemohlo vyrovnat kráse toho Tomova. Vždyť na něm nebyl ani jeden jediný sval, jak by asi vypadalo vedle toho Tomova?
„Omlouvám se, ale… ven asi nepůjdu. Rozbolela mě hlava, tak… a-asi si půjdu lehnout, a pak přichystám večeři,“ zašeptal, pohled však k tomu Tomovu nepozvedl.
„Tak dobře. Jak chceš, Bille,“ Tomovy rty opustil úsměv a Tom chápavě pokýval hlavou.
Otočil se ke dveřím na terasu a tiše k nim zamířil. Nedokázal pozvednout svou hlavu, poraženě svěšenou mezi rameny… stejně, jako nedokázal potlačit zklamání. Rozhodl se však nevzdat, ale bojovat dál. Už kvůli tomu, že volno si dnes nevzal jen kvůli malé Hailii… ale také kvůli němu…
autor: Rachel
betaread: Janule
Bill se nemá za co stydět,oba dva jsou jinak dokonalí ♥ Waah…těším se na další díl…totálně nejvíc ♥
Začíná se to krásně vyvíjet:) jenom škoda že Bill nešel do bazénu…třeba si to ale rozmyslí:):D jen tak dál…už aby byl další díl:)
Bille Bille… Tomovo tělo si umím představit.,… hmmmm…. ách vidět to tak naživo.. o to víc smět se dotknout! xD Honem dál… a Bille ty se nestyď… Tomovi se budeš líbit.. není pochyb xD
aaauuuuuwwww začíná se to pěkně roztáčet :):):)
Rachel,absolutně nechápu,jak to děláš!!!Když Bill myslel na Toma před školou,přesně jsem vnímala jeho pocity,když se vrátili domů,viděla jsem před očima jejich dům,bazén i terasu,zalitou sluncem,vždycky to všechno vidím,jako bych tam s nima byla,tak poutavě to umíš napsat.Ovšem zlatým hřebem byl Tom u bazénu,musím se přiznat,že jsem slintala spolu s Billem..xD!A Bill je truhlík,že se před Tomem stydí za svoji křehkost,vždyť právě to se Tomovi na něm líbí.Skvělá povídka a nádherný díl ♥♥♥
Bille, ty pako!:oD Omlouvám se, jiný výraz jsem v téhle chvíli nenašla. Škoda, že Bill do toho bazénu nešel. Každopádně, musím podotknout, že se mi velmi líbí to, jak se děj sune vpřed. Úžasné.. ostatně, jako vždy ;o)
úžasné, překrásné!! honem rychle dál, tuhle povídku miluju!!
Billí ty blboune. Na Tomovo tělo se koukám pořád tak si umím mco dobř eořpředstavit jaký to pro Billa je. Koukej rychle prát Rachel. Už se nemůžu dočkat.
Jéé další dílek. A zase úžasny. Strašně se mi líbí jak to mezi nima jiskří a nedjou na to nijak hrr
Bill je hloupej, že nešel…x(
Děkuji moc za úžasné komentáře, jste skvělé xD♥
Bill je taký hlupáčik akoby sa niekomu jeho telíčko mohlo nepáčiť. Je krásny a Tom mu to určite aj krásne povie. Nádherná kapitola a úplne krásna poviedka.