Únos, bordel a láska 16.

autor: Kiki

„Páni, Bille, já tě nepoznávám.“ Zíral Tom na Billa, který stál mezi vchodovými dveřmi kadeřnického salónu.  
„Co na to říkáš?“ 
„Že jsi ještě víc sexy než předtím.“ 
„Vážně?“ 
„No jasně.“ 
„A to ještě nejsem nalíčený.“ Pozvedl palec a nahodil americký úsměv. 
„Těším se.“ Políbil ho. 
„Já taky.“ 
„Ty se těšíš na to, až budeš nalíčený?“ 
„Ty nevíš, jaké to je.“ 
„Vždyť je jedno, jestli jsi nalíčený, nebo ne. Na sobě to necítíš.“ 
„Ale vím to.“ 
„No dobře. Prostě jsi raději namalovaný.“ 
„Přesně tak.“ Chytili se za ruku a šli do centra města. Na zmrzlinu. Jak měl v plánu Tom. Bill o tom neměl ani ponětí.

„Dobrý den.“ Pozdravil je jeden chlápek. Oba ho moc dobře znali. 
„Dobrý.“ Opětoval Tom. Měl co dělat, aby se ovládal. 
„Před několika dny jste mi měl vrátit Billa. Není tu.“ Bill při těchto slovech málem omdlel. Co nejpevněji se natiskl k Tomovi. 
Ten nevěděl, co říct. Něco musí rychle vymyslet. „Vracel jsem ho. Předával jsem ho takovému chlápkovi.“ 
„O ničem nevím.“  
„Přísahám.“ 
„Poptám se. Mohl byste mi dát vaši adresu, kdyby něco?“ 
„Ne, nemohl. Nashle.“ Chtěl odejít, ale on si Billa přitáhl k sobě. „Někoho mi moc připomínáš.“ Zkoumal ho pohledem. 
Billovi šíleně bilo srdce. Strachem. 
„To jste si ji s někým spletl.“  
„Ji?“ 
„Ano. Moje přítelkyně.“ 
Stiskl mi zápěstí ještě víc a Bill usykl bolestí. Rány, kdy byl přivázán provazy a pouty k tyči, nebo posteli, se ještě nezahojily. 
„Vážně mi někoho připomíná.“  
„Mě je jedno, jestli vám někoho připomíná. Už musíme jít,“ snažil se mu vytrhnout jeho dvojče z jeho sevření.  
„Nechceš jít se mnou?“ podíval se na Billa.  
Ten se na něj jen vyděšeně koukl. 
„Ne, nechce. Nashle.“ Silou mu tu ruku vytrhnul. Věděl, že černodreda to bolí, ale je to pro jeho dobro. Litoval ho. 
„Pročpak tak spěcháte? Nechcete zajít třeba na kávu nebo tak?“ 
„Ne, díky.“ Chtěli se rozejít, ale… 

„Počkejte. Ať promluví ona.“ Ukázal na Billa. Jako by ho poznal. 
„Myslím, že ona mluvit nechce.“ 
„No tak dobře. Třeba se ještě někdy potkáme.“ Rozešel se od dvojčat pryč. 
„Já doufám, že ne.“ Procedil Tom skrz zuby a Bill se mu zhroutil do náruče.

„Bille, Bille… Co se stalo?“  
„Ty ruce… bolí.“ Mnul si zápěstí a polykal hořké slzy.  
„Promiň. Můžu za to já.“ 
„Ne. To ty jsi mě zachránil.“ 
„Neplakej.“ Setřel mu slzy.  
„Mám strach.“ 
„Nemusíš. Říkal jsem ti, že jsem s tebou.“ 
„Já vím.“ 
„Promiň. Promiň.“ 
„Za co se omlouváš, Tome?“ 
„Vytáhl jsem tě sem.“ 
„Díky dredům mě nepoznal.“ 
„A taky díky tomu, že jsi byl nenalíčený.“ 
„Půjdeme domů, prosím?“  
„Dobře.“ 
„Děkuju moc.“

„Proč jsi mě nazval holkou?“ Zeptal se během cesty, když se trošku zklidnil.