Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 16.

autor: Kiki

„Tak jsme tady, sestři.“ Klepl Tom na sesternu. Pořád tam byla ta, co je pustila na výlet. 
„Dobře. Jak jste se měli?“ usmála se. 
„Přímo skvěle. Užili jsme si to, viď?“ dloubl do Billa. 
„Jasně. O jedno tajemství míň.“ Usmál se taky. 
„To jsem ráda. Za chvíli bude večeře, tak přijďte.“ 
„Dobře.“ Pokýval Tom hlavou a tahal svého bratra do pokoje.

„Dal bych si sprchu.“ Rozplácnul se Bill na posteli. Tom vedle něj. Na svou.  
„Počkej. Po večeři, hm?“ 
„Nemám hlad.“ 
„Musíš jíst. Jseš jako vyžle.“ 
„Jsem měl od mámy tu bábovku.“ 
„No a?“ 
„No a? Víš, kolik přiberu?“ 
„Od čeho tu jsi?“ 
„Sim tě. Stejně tu nic nepřiberu. I kdyby, tak to shodím doma.“ 
„Jo, ti dva ti daj zabrat, až budou sami chodit.“ 
„Co budeme dělat?“ 
„Jak, co budeme dělat?“ 
„Ty budeš tady, já budu tam. Třeba tě táta za mnou nebude chtít pustit a-“ 
„Poslouchej,“ přitáhl si ho k sobě a začal ho hladit po zádech. „I kdyby to nechtěl, mně nemůže poroučet. Mám právo vidět svou mámu, svýho bráchu a ty dva.“  

„Stejně, ještě nejsi dospělý.“ 
„Bille.“ Povzdechl si. „Budeme spolu. Budu za tebou jezdit. Nebo ty za mnou. Nějak to vyřešíme.“ 
„Ale za dva dny odjíždím a ty taky. Každý se vrací domů.“ 
„Řekl jsem, že za tebou budu jezdit. Neboj se.“ 
„Dobře, ale nechci se s tebou loučit.“ 
„Nebudeš. Neměl by táta vědět, že ty jsi jeho mladší syn a je děda?“ 
„Toho na něj bude moc, ne?“ 
„On to zvládne.“ 
„Nechci, aby to ještě věděl.“ Zakroutil hlavou. Měl strach z jeho reakce. Co když ho nevezme?  
„Jak chceš. Je to jen na tobě.“ Usmál se Tom a strčil mu pramínek vlasů za ucho. „Půjdeme?“ 
„Mně se nechce.“ Zaskučel.  
„Pojď. Najíme se, umyjem a pak půjdem spát, jo?“ 
„Hm… ale chci spát s tebou.“ 
„Dobře, ale musíme se zamknout. Co kdyby sem někdo přišel a-. Nechci to vidět.“ 
„Jo. To beru. Ale pojď rychle, protože cestou asi usnu.“ 
„To seš tak unavený?“ 
„No, po to v tom vlaku,.. jo.“ Zazíval. 
„Tak pojď, ty ospalče.“ Postavil se a tím ho donutil taky vstát.  

Oba vylezli z pokoje, který zavřeli a vydali se po boku toho druhého do jídelny. Opět měli nějaký rohlík se sýrem, k tomu papriku a čaj. V rohu viděli, jak se krčí Gustav i Geo, tak si vzali své jídlo a rozešli se k nim. Museli projít mezi všemi těmi stoly, ale nakonec, povedlo se.

„Jé, vy už jste tu? Kde jste byli?“ přivítal je Georg. 
„Mimo město.“ Prohodil Tom a zakousl se do rohlíku. „Jak tohle někdo může jíst každý den. Vždyť už mi to leze krkem.“ 
„Cože? Jak mimo město?“ zakuckal se Gustav. 
„V pohodě. Prostě jsme byli u nás doma a zjistili jsme jednu důležitou věc.“ Začal ho bouchat do zad Bill. 
„Jakou?“  
Bill se koukl na Toma a ten přikývl hlavou. „My dva nejsme jen… jak bych to řekl.“ Zauvažoval. „Prostě jsme něco víc, než si myslíte.“ 
„To, že spolu jste, to víme.“ 
„Ne jen to. My dva-“ 
„Jsme sourozenci.“ Skočil mu do řeči Tom. 
„Dvojčata.“ Dodal Bill.  

G-éčka se na sebe nejdříve podívala. Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Byli v šoku.  
„No ty vole.“ Dostal ze sebe Georg. „To je dobrej vtip.“ 
„To-“ chtěl zakročit Tom, ale Gustav mu skočil do řeči. 
„Já jsem říkal, že si jste děsně podobní. Měl jsem pravdu. Ale co chcete dělat? Bill odjede do Magdeburgu, ty zůstaneš tady a co pak?“ 
„Budeme za sebou jezdit. A stejně. Táta mi nemůže zakázat vídat Billa a mámu.“ 
„To nevím.“ 
„Proč by měl? Jsme rodina.“ 
„Někdo je prostě proti.“ 
„Táta takový není.“ 
„Nemůžu ti nic říct, protože ho neznám.“ 
„Ale nemůžete bejt spolu, když jste sourozenci.“ Přimíchal se do rozhovoru Geo. 
„Když o tom nikdo vědět nebude.“ Pokrčil rameny černovlásek. „Ostatně, máma o tom ví.“ 
„Ví?“ 
„Jo. Nebyla proti.“  
„To je teda tolerantní. Hodná…“ 
„To ona je. Mám ji moc rád.“ 
„To ti věřím.“ 
„To je dobře. Gustave?“ 
„Hm?“ 
„Pudem spolu někdy ven?“ 
„To si piš, že jo. A můžem spolu jet domů vlakem.“ 
„To by bylo skvělý.“ Usmál se a do pusy si strčil poslední kousek rohlíku a papriky. Potom to všechno zapil a čekal na ostatní. 

„Proč jsi to tak rychle snědl?“ udivil se Tom. 
„Spěchám. Spěcháme.“ Opravil se. „Tak dělej.“ Popoháněl ho. 
„On mě ani v klidu nenechá se najíst.“ Zakroutil hlavou. 
„Jseš poslední, víš?“ poplácal ho po rameni Geo. 
„Není to jedno?“ zapil to a postavil se k odchodu. „Můžeme?“  
„To ti trvalo.“ Neodpustil si Bill komentář a už se taky zvedal.  
„Dojedl si minutu přede mnou.“ 
„Ale pořád jsem byl rychlejší.“  
„Nechte si to na pokoj.“ Popostrčil je k okýnku Gustav. 
„Půjdete na diskotéku?“ optal se Georg. 
„Ne. Máme na programu něco lepšího.“ Zaculil se Bill. 
„Ok, OK. Nechte si to pro sebe.“   
„Tss…“

Všichni položili svůj talíř i s hrníčkem na okýnko a vydali se ven s jídelny.  

„Tak jo. Dobrou.“ Zamával Gustav. 
„Dobrou.“ Ozvalo se trojhlasně a každý se rozešel k sobě.

„Proč jsi tak-?“ zavíral Tom dveře, ale nestihl to doříct, protože se na něj přilepil Bill svými rty na ty jeho.  
„Nedalo se to vydržet.“ Vydechl Bill.  
„Umm… Jsme zvědavý, co budeš dělat, až mě neuvidíš… dlouho.“ Spolupracoval. 
„Teď o tom nemluv.“ 
„Ok.“ 
„Chci do sprchy.“  
„Tak jdi.“ 
„Ale ne sám.“ 
„A s kým?“ 
„S tebou.“  
„Co když nechci se jít sprchovat?“ 
„Vím, že chceš.“ 
„Máš pravdu. Chci… S tebou.“ 
„Tak na co čekáme?“