autor: Ainikki
Tom se z pocitu relativního klidu, nebo spíše zmatenosti, v které se nacházel ráno, když Billa nenašel v práci, dostal kamsi do stavu totální vyděšenosti. Vyčítal si, že mu to podezřelé nezačalo být okamžitě, a pokud se Billovi doopravdy něco stalo, mohl pomoci již před dlouhými hodinami. Ale to ne. On místo toho řešil nevěru v manželství, díky které se paranoidní hysterický blázen chtěl rozvádět se svou ženou jen proto, že ji ve snu viděl souložit s nájemníkem z druhého patra jejich činžovního domu. A to druhé byla také perlička. Sousedi se přeli o to, čí jablka jsou z větví stromu, přesahující na pozemek toho druhého. Vůbec nechápal, jak k podobné přetahovanici mohli dojít teď v zimě.
Takové nepodstatnosti, a při tom o to jediné důležité – co je s Billem, se zajímal až s takhle velkým zpožděním. Měl strach. To mrazení v zátylku z předtuchy něčeho zlého bylo mnohem silnější než kdy dřív. Prudce sešlápl brzdu, když zastavoval před jejich domem, až brzdové destičky spolu s pneumatikami zakvílely. Branka byla zamčená, on ale neměl v úmyslu zvonit. I kdyby ho měli zažalovat za nedovolené vniknutí na soukromý pozemek, bylo mu to jedno. Přeskočil plot a hnal se k vchodovým dveřím. Ty už zavřené nebyly, takže je nemusel ani nijak pracně vyrážet, na což se už pomalu připravoval. Octl se v nevelké předsíni.
Honem nevěděl, kam se dál vrtnout, ale nakonec to vzal k nejbližším dveřím. Obývák proletěl jako uragán, protože už odtud zaslechl tlumené zvuky nevěštící nic dobrého. Zdroj onoho hluku potom našel v kuchyni. Pár vteřin zůstal na tu scenérii před sebou jen nehnutě zírat. Čekal cokoli, ale tohle tedy skutečně ne. To absolutně předčilo i ty nejhorší představy toho, co se domníval, že by mu ten chlap mohl dělat.
Viděl Billa. Seděl nahý na dřevěné židli, jednu ruku k ní želízky připoutanou. Všude po těle měl spoustu podlitin a modřin, z nosu mu tekla krev, z očí slzy, a sténal. Ne ale bolestí, nýbrž rozkoší. Tedy tak se to Tomovi na první poslech zdálo. Kdyby měl možnost zaposlouchat se víc, došlo by mu, že o požitek tu rozhodně nešlo. Před ním totiž klečel nevzhledný starý chlap s kalhotami do půl žerdi, honil si, a při tom bral Billův penis hluboko do pusy.
Nebyl čas ten výjev nějak podrobněji zkoumat. Musel jednat. Pohotově přiskočil k tomu muži, odtáhl ho od chlapce a pořádnou pěstí do obličeje ho srazil na podlahu. Brenig zařval částečně bolestí, částečně úlekem. Nevzmohl se na odpor, jak byl překvapený, že se tu Tom objevil. Pokoušel se zvednout, ale než tak stihl učinit, Tom ho jedním dobře mířeným kopancem do břicha poslal znovu k zemi.
„Nehejbej se a lež, ty zasranej úchyle!“ Rozkřikl se na něj a plivl mu přímo do obličeje. Brenig chtěl zřejmě něco říct na protest, ale vyšlo z něj jen jakési chrčení.
„Řekl jsem ležet!“ Připomněl mu Tom, a znovu ho nakopnul. Nejraději by toho člověka umlátil za to, že si dovolil sáhnout na Billa. Dokázal se ještě ale opanovat natolik, aby si spočítal, že to by nikam nevedlo. Jen by v poutech odvedli jeho.
A černovlasý chlapec ze sebe za celou dobu nevydal ani hlásku. Tom ho tu našel, ukončil tohle jeho utrpení, ale zároveň ho viděl v téhle nelichotivé situaci, jak tu jako malá děvka bez protestů drží a nechává toho dědka dělat všechny ty věci. Tolik se v tu chvíli styděl. Volnou rukou si zakrýval klín a rozvzlykal se nahlas.
„Tomi.“ Odvážil se pípnout. Mladý muž se na něj zadíval, ale nebyl ochotný cokoli říct, utěšit ho. Byl tak znechucený z tohohle všeho, a hlavně neměl představu, co si myslet, co cítit. Stále byl ještě v šoku. Na kuchyňské lince si všiml malého klíčku. Zřejmě od pout. Hmátl pro něj a Billa osvobodil. Ten se mu chtěl automaticky stulit do náruče, ale Tom couvl.
„Můžeš se hýbat? Nemáš něco zlomenýho?“ Ptal se chladně. Byla to ale jen maska. Ve skutečnosti by se nejraději rozplakal taky. Měl ho litovat, ošetřovat, konejšit a nebo mít vztek, že před ním Bill celou dobu tyhle ohavnosti tajil, i když mu tolikrát dával najevo, že by mohl pomoci? Bohužel momentálně převládal ten vztek. Nedokázal mu projevit trochu vřelosti.
„Ne.“ Kuňknul Bill v odpověď.
„Fajn. Běž se oblíknout a sbal si věci. Tady už nezůstaneš.“
„Já ale nemám kam jít.“ Namítl uplakaný Bill.
„Jdeš ke mně. Cos myslel jinýho?“ Bill se poslušně zvednul a shrbený odcházel pryč. Jeho chůze byla ztěžklá, nemotorná a napadal na pravou nohu. Bylo zcela očividné, jak moc ho všechno bolí.
„Nebo ne, počkej.“ Tomovi došlo, že by měl zůstat tak, jak ho tu našel, aby to viděla policie.
Z pohovky v obýváku stáhl deku, která tam byla místo přehozu a Billa do ni zabalil. „Tady se posaď a čekej.“ Ukázal na křeslo. Chlapec neřekl půl slova. Jen celý ustrašený těkal očima po místnosti, hlavně se vyhnout pohledem Tomovi. Bál se, že tohle bude konec. Tom sice řekl, že půjde k němu domů, ale to určitě myslel jen do doby, než vymyslí něco jiného, kam s Billem. Byl si jistý, že po tomhle všem už ho chtít určitě nebude. Činilo ho to naprosto zoufalým. Tělo ho bolelo, ale to bylo nic ve srovnání s tím, jaká bolest zachvacovala jeho nitro a mysl. Usadil se do křesla, přitáhl si blíž k sobě cípy deky, zavřel oči a zvrátil hlavu do opěrky.
Tom se vrátil do kuchyně a chroptícího Breniga, který stále ještě nebyl sto se vzpamatovat, popadl za loket a táhl ho k topení. Tam ho pouty přivázal k trubce a zavolal policii. Nemohl se tu na něj dál dívat. Musel by mu ublížit mnohem víc. Co noha nohu mine, odšoural se na chodbu, a tam si sednul na schody vedoucí do prvního patra. Opřel si hlavu o stěnu a nepřítomně se díval před sebe. Brečel. Vlastně mu jen z očí vytékalo spousta slané vody.
Byl strašně zklamaný. V Billovi vždycky viděl překrásné bíle poupě nějaké úžasné květiny, a teď přišel na to, že ty okvětní lístky někdo pošpinil, ničil je tím nejodpornějším možným způsobem. A co bylo nejhorší, Bill neprotestoval. Pořád dokola se mu před očima míhal obrázek chlapcova vzrušení. Jak jen mohl? Neuvažoval logicky. V tenhle moment šly všechny semináře, které si vyslechl na škole o tom, jak reaguje oběť na svého trýznitele, někam do pozadí. Nehledal v Billově chování něco vynuceného, co bylo potřeba, aby to utrpení, co mu Brenig způsoboval, nebylo ještě horší, pokud by alespoň předstíraně nedal najevo, že se mu zamlouvá, co mu to staré prase dělalo.
Navíc on byl přeci jeho malý chlapeček, kterého si hýčkal, zacházel s ním tak opatrně a někdo za jeho zády mu po té jeho snaze šlapal. Na jednu stranu byl nahněvaný. Zlobil se na Billa, ale i na sebe, že na to nepřišel dřív a všechny náznaky, že je něco hodně špatně, jen ignoroval a neustále je odsouval do pozadí. Na stranu druhou tu byla velká lítost nad chlapcovým děsivým životem. Tohle se totiž muselo dít dlouhé roky. O tom nepochyboval.
Tom se párkrát zhluboka nadechl, otřel si uslzené tváře a zvednul se. Nemohl už Billa dál ignorovat. To on teď musí být ten, kterému je ze všech zúčastněných nejhůře. Bill ukradl příliš velkou část jeho srdce na to, aby mu teď odmítl pomoc. Našel ho stočeného v klubíčku na křesle, kde mu nařídil sedět. Chvěl se, křečovitě k sobě tisknul víčka a tlumeně kňoural. Ani si nevšiml, že už není sám.
„Bille,“ oslovil ho potichu, aby ho nepolekal. Chlapec se ně něj s nejistotou podíval. „Ještě chvilku vydrž. Za chvíli tu budou.“ Bohužel, jiná slova pro něj neměl. Přešel k oknu a díval se na cestu. Pohled na zmučeného Billa totiž mučil i jeho.
Přijeli brzo. Dvě policejní auta zastavila na chodníku před domem a vystoupilo pár mužů zákona. Tom jim šel otevřít. Všechno jim ve stručnosti vysvětlil, a o pár minut později už Breniga odváděli spoutaného do vozu. Policista ve středních letech si Tomovu výpověď pečlivě poznamenal, zatímco jeho mladší kolega mluvil s Billem. Nebo z toho, co Tom zaslechl, se o to spíše pokoušel. Chlapec prozatím nebyl ve stavu, kdy by byl schopný jim odpovídat.
„Doktore Kaulitzi, je potřeba, aby oběť prohlédl lékař a někdo od nás při tom udělal snímky zranění.“ Doupřesnil mu strážník Kohler. Tom kývl. Běžný postup. „Tak jestli dovolíte, ať se do něčeho oblékne a může jet s námi.“
„Odvezu ho tam sám. Na kliniku svoje lidi pošlete tak za hodinu. Já mu tu ještě sbalím pár věcí. Jsem jeho právní zástupce,“ odpověděl Tom a ani neuvažoval o tom, že by ho Bill v tomto směru odmítl. Bylo logické, že ho jejich firma, a tedy osobně on, bude u soudu zastupovat zdarma.
„Dobře. Zatím nashle.“ Pokynul mu strážník a odcházel. Tom se vrátil za Billem. Ten sklonil hlavu mezi ramena, když se právník objevil v místnosti.
„Bille, pojď se obléknout a já ti pomůžu zabalit pár věcí.“ Bill se namáhavě zvedl. Tom ho zachytil, když zavrávoral, poté ale, co našel ztracenou rovnováhu, pustil ho a vyšel ven z obýváku před ním. „Pokoj máš nahoře?“ Kývnutí. Tom tedy začal zvolna stoupat po schodech a neustále se při tom otáčel, aby se ujistil, že Bill nemá problém jít sám. Šel pomalinku a přidržoval se zábradlí, ovšem zvládl to. Nahoře Tom počkal a nechal ho vejít do jeho pokoje prvního. Bill rovnou přistoupil k malé komodě se šuplíky, druhý odshora otevřel a vyndal si z něj čisté boxerky. Zašilhal po Tomovi, který postával v místnosti a pozoroval ho. Bylo mu trapně. Tom pochopil a diskrétně se podíval jinam. Bill odhodil deku a jak nejrychleji mu to dovolovala jeho zranění, si je natáhl. Pak otevřel velkou šatní skříň, vzal si tričko a rifle, přešel s tím k posteli, kde všechno odložil, a sám si na ni sedl. Dooblékne se takhle. Stání namáhalo.
„Počkej. Pomůžu ti.“ Nabídl se Tom, když si všiml, jak Bill zápasí s trikem, a vzal mu ten kus látky. „Nejdřív ruce, ať je nemusíš zvedat příliš nad hlavu. Nebude to tolik bolet.“ Instruoval ho. Bill před sebe natáhl paže a nechal Toma, aby mu na ně tričko navlékl, ten potom roztáhl otvor pro hlavu, jak jen mu to materiál dovoloval, a snáze ho tak dooblékl.
„Tyhle kalhoty ne.“ Zamítl mu Tom připravené černé džíny. „Máš nějaký tepláky? Nebo cokoli volnějšího, co by nikde netlačilo.“ Ptal se a snažil si nevšímat Billovy poznamenané kůže plné spousty krvavě podbarvených podlitin. Bolelo ho z toho srdce.
„Ve skříni.“ Odpověděl jednoslovně černovlásek a ukázal tím směrem.
„Tady.“ Vytáhl Tom kus garderoby, kterou shledával vhodnější. Bill si to oblékal a Tom ještě hledal mikinu nebo svetr a nějaké ponožky. Všechno to vedle Billa položil na postel.
„Máš tu někde nějakej kufr?“ Bill se s námahou sehnul, zašmátral pod postelí a vytáhl odtamtud malou modrou cestovní tašku. Tom si ji od něj vzal a otevřenou postavil na psací stůl. Naskládal do ní pár nezbytností, jako bylo spodní prádlo, pár triček a kalhot. Nebylo nutné brát všechno najednou. Vrátí se pro to oba, až bude Billovi lépe a bude se toho moci aktivněji účastnit. Přeci jen tu musel mít spoustu osobních věcí, a v těch by se mu Tom snad ani přehrabovat nemusel. Odběhl ještě do koupelny, kde z poličky vzal nějakou Billovu kosmetiku.
„Je ještě něco, co by sis chtěl vzít už teď?“ Bill vstal, zašmátral v jednom z květináčů na parapetu okna a vylovil malý klíč, který pasoval k horní zásuvce psacího stolu. Z ní vyndal malou tmavě zelenou krabičku a uložil ji navrch do tašky. Tom ji jedním trhnutím zipu zavřel a popruh si přehodil přes rameno.
„Jdeme.“ Natáhl k Billovi ruku a ten bez protestů vklouznul do jeho dlaně. V předsíni mu Tom ještě pomohl do kabátu a bot.
„Kam to jedeme?“ Bylo první, co chlapec po dlouhé době řekl, a to ještě způsobem, že to Tomovy uši stěží zachytily. Všiml si totiž, že tudy se rozhodně nedostanou k Tomovi do bytu, a jeho napadla absurdní myšlenka, že Tom si všechno rozmyslel a neveze ho k sobě, nýbrž na nějaké místo, kde ho odloží, ujede, a Bill ho už nikdy neuvidí.
„Do špitálu. Na prohlídku a případné ošetření.“ Úsečně vysvětlil. Když Bill nemluvil, on nehodlal být tím, kdo bude udržovat konverzaci.
…
„Vy jste příbuzný pana Trümpera?“ Ozvalo se nad Tomem, který seděl na jednom ze sedátek na nemocniční chodbě, hlavu si podpíral v dlaních. Vzhlédl.
„Ne. Přítel, kolega z práce, a současně jeho právní zástupce. On má už jen bratra a sestru, ale ti se s ním nestýkají.“
„No,“ zamyslel se doktor. „Jste důvěryhodná úřední osoba, takže vás můžu informovat o pacientově stavu.“ Usmál se vysoký muž v bílém plášti.
„Něco vážného? Bude snad v pořádku?“ Tom vyskočil na nohy. Obavy o Billa potlačit nešly. Navíc už tu seděl dobrou hodinu a půl, a začínal být nervózní z toho, co tam můžou tak dlouho dělat.
„Pan Trümper má mnohačetné pohmožděniny, ale všechno jsou to povrchová zranění. Nemá nic zlomeného a k vnitřním poraněním také nedošlo. Pár dní bude rozbolavělý, ale to se spraví. A pokud byl obtěžovaný sexuálně, tak stopy po análním znásilnění jsme nenašli. Udělali jsme stěry a pochopitelně se bude zjišťovat přítomnost slin, či jiných cizích tekutin.“ Vysvětloval. „Je na tom hůře po psychické stránce. Je otřesený a v šoku. Zkoušel s ním mluvit policejní psycholog, ale moc úspěchu neměl. Myslím, že bude nejlepší, aby se nejdříve zahojily fyzické rány, a pak přijde na řadu to ostatní.“ Vlídným a uklidňujícím hlasem k Tomovi promlouval. „Jediné, co z něj dostali, byla sháňka po vás. Můžete si ho tedy odvést. Já jsem skončil a policie se vám ještě ozve.“
„Děkuju.“ Podal mu Tom ruku.
Bill dřepěl v rohu ordinace na vyšetřovacím lehátku a koukal kamsi do nepřítomna. Tom se dotkl jeho ramene a Bill na něj upřel svoje utrápené oči.
„Pojedeme domů.“
autor: Ainikki
betaread: Janule
Na jednu stranu jsem strašně ráda, že Tom to konečně zjistil, co se tam děje a že Billa zachránil…ale na stranu druhou…:( On se k němu choval tak strašně odměřeně…:( Nechápu proč..:(
Moc se těším na další dílek, jak to bude pokračovat…
Chudáček Bill … Oh ten Tom je tak statečný … Hlavně ať se mezi nimi nic nestane … Moc krásný díl =* …
Konečně to Tom zjistil, a Brenig má, co si zasloužil! Jen doufám, že bude Bill zas dobrej a že ho Tom podrží… Skvělý díl 🙂
dokonalost
maličkéééj. je mi Billa líto. chudáček malej týranej a ještě se k němu Tom choval takhle.. jo měl mu to říct ale tak když byl týranej šlo to těžko noo.. snad se na něj nebude dlouho zlobit.. maličkéééj..
No to snad není pravda,ze šesti komentářů jsou tři reklamy!!To by mělo být normálně trestné,kdyby aspoň napsaly nějaký komentář,i když to radši ne,vzhledem k jejich pravděpodobnému věku.
Ale k povídce:tenhle díl je trošku zvláštní,tím nechci v žádném případě říct,že by nebyl skvělý,naopak,ale probouzí ve mě rozporuplné pocity.Na jednu stranu cítím upřímnou lítost nad Billem,je z něj opravdu hromádka neštěstí,na druhou částečně i zlost,že si za tohle trošku může sám,a přitom se zlobím na Toma,že by mohl projevit vůči Billovi aspoň trošku citu,když ten to zrovna nejvíce potřebuje,protože to musí být pro něho hrozné,vzhledem k tomu,jak se teď před Tomem cítí.Přitom chápu,proč si to všechno Bill nechal celé roky líbit,chápu i Toma,proč mu to tak vadí,musel to být pořádný šok,zjistit,že jeho sladký,nedotknutelný andílek ztratil svou nevinnost,Tomovi to asi připadá,jako by ho Bill tak nějak zradil…je to pro oba moc těžké,chce to prostě čas.Doufám,že si k sobě cestu zpátky brzy najdou….omlouvám se za ten "psychologický" rozbor,ale musela jsem se z toho vypovídat =)
chudák malej…x(
ty jo huste cetl jsem to dvakrat…takze brenig je fakt uchylak
tak jako…pěkná soda X( pro oba
Konečne ho Tom odvedie preč a postará sa oňho. Len myslím, že liečbu na dušu budú potrebovať obaja. Toma chápem, že je sklamaný a nahnevaný. Ale on si to zrovná v hlave a zase bude dobre… dúfam.