Forgive me… do not lie 11.

autor: Jájinka

Byl jsem uražený jako malý kluk, aspoň mu poděkuju za to jídlo. Bill se usmívá, to je dobré znamení. Když jsem se urazil jako první, měl bych to teď asi trošku urovnat. Ruku pokládám na jeho, volně položenou na stehně.

„Billí, zlobíš se?“ nahodím jemný hlas.

Bráška se na mě podívá, usmívá se, to je dobře.

„To víš, že ne. Jak bych mohl? Měl jsem ti to říct. Je to moje vina,“ hodí to na sebe.

Rukou vyjíždím po stehně, výš, jeho dech se tají, minu jeho klín a mířím po bokách k vlasům. Uchopím mezi prsty jeho dred. Natáčím si ho na prst a různě si s ním hraji.

„Bille, podle těch „trapných“ časopisů jsem měl taky dredy. Proč už je nemám? To jsem se jaksi nedočetl.“

Asi přemýšlí, protože svraští čelo.

„No… mně jsi jen řekl, že změna je život.“

Určitě lže, protože na tohle by odpověděl hned, nebo jsem mu o tom ani neřekl, a pak jsme o tom asi ani nemluvili.   

No konečně. Po dlouhé  cestě se dostáváme do Hamburku. Teď jen najít tu divnou ulici, co mi Anita nadiktovala, děsný. Vykoktat ji Billovi byla taky sranda, no. A paráda, Bill se tu asi vyzná, protože už jsme tu.

„Jak jsi věděl, kde bydlíme?“

„Jezdil jsem sem za tebou, byl jsem tu asi dvakrát,“ odpoví rychle.

Tak proč jsem se na tu adresu ptal. Asi vidí můj podezíravý pohled a rychle dodává.

„Jen jsem se musel ujistit, nevěděl jsem to jistě.“

Kývám, protože tuhle ulici si zapamatovat, to je na zbláznění. Bill zastavuje, dívám se z okna. Stojíme u menšího domku, anglického stylu, tak tady bydlím? Vystupujeme z auta a jdeme k domu. Branka ladně vrzne, jako by oznamovala příchod někoho domů, kolem kamenného chodníčku jsou malé keře růží. Stoupáme čtyři schodky a stojíme před bílými dveřmi. Bill automaticky sahá po zvonku. Asi nedoufá, že mám klíče. No já v to taky nedoufám, protože si po probuzení minulý život nepamatuji. Ze dveří vykoukne Anitina hlava.

„Pojďte dál,“ usmívá se na nás.

Vcházíme do předsíně. Je to tu úžasné, dýchá z toho pohoda a klid. Podívám se na ni, natahuji k ní ruce, schoulí se mi do náruče a já tisknu své rty k jejím. Musím, je to přece má dívka. Odtáhne se a otáčí hlavu na stranu.

„Jsou tu věci, které jsi chtěl.“

Usměji se na ní.  

Bill  

Dívám se na ně, jsou tak strašně šťastní a já jim to štěstí ničím. Najednou si uvědomím, že na ně civím a  Anita civí na mě.

„Bille, prosím tě dáš mi tvojí adresu? Abych mohla za Tomem přijet.“

Teď nemohu říct, že jí nevěřím. Prostě ji tu adresu musím dát. Tom ji přece miluje.

„Dobře… zapiš si,“ usmívám se na ni.

Otáčí se a hledá kousek papíru, znovu se na mě dívá

„Můžeš.“

„Tak… Ritter str. 27. Je to kousek od Berlínské galerie. To už tam nějak najdeš. Hlavně, ať to nevědí novináři. Zatím mě tam nenašli.“

„To ale bydlíš v centru Berlína, ne na kraji. Jak jsi říkal.“

„No, a to je důvod, proč mě novináři ještě nenašli,“ spiklenecky na ni mrknu.

Usmívá se a vrací  se za Tomem. Do okna mi padnou dnešní noviny. Beru je do ruky. Nalistuji ty „kecy“.  

Bože můj, já idiot jí dám adresu a ona ji určitě řekne novinářům. Dál raději ani nečtu a hrnu se k těm dvěma „hrdličkám“

„Anito, doufám, že jak jsi mluvila s novináři o mé adrese, tak že jim ji teď s chutí dáš!“ křičím na ni.

Dívá se na mě  vyděšeně. 

„Jsi přece bratr mého přítele, myslíš, že i kdybych tu adresu měla… dala bych jim ji? Tom by mi to nikdy nedovolil. I kdyby k tomu neřekl ani Ň,“  křičí zase ona.  

„Miláčku, v pořádku. Bill je jen vyděšený,“ konejší ji Tom.  

Tom je na její straně, no jak by ne, když spolu chodí, spí, žijí. Co bude dál? Budou spolu i dýchat? Ne, Bille, uklidni se, je to v pořádku. Nemám chuť se s nima dál vybavovat, otáčím se na patě a odcházím směr dveře. S hlasitým bouchnutím je zavírám. Naštvaný jsem teda dobře, to musím říct. Procházím brankou ke svému autu. Vezmu za kliku, hrábnu po tašce, z ní vytahuji záchranou krabičku cigaret. Zapálím si, konečně nějaká úleva. Popojdu dva kroky a zlostně kopu do kamínku přede mnou. Druhou rukou vystřelím k tváři a přejíždím s ní mírně po očích, jen opatrně abych si nerozmazal líčidla. Mírně skousávám jeden nehet, teď opravdu dělám vše pro to, abych se uklidnil, potáhnu si, dvěma kroky chodím tam a zpátky, po přesné linii svého auta, co se to sebou děje? Nikdy jsem tak na Toma nežárlil. Přicházím k autu, opírám se zády a potáhnu si. Mám toho, už teď dost, mám sto chutí teď hned to všechno, co si plánuji, zahodit. Říct Tomovi, ať tu s ní zůstane, a jet zpátky domů. Na všechno zapomenout a žít jako doteď. Nikdy si tohle nepřipustit, ale asi by mi to nepomohlo. Divadlo je rozehrané a herec nemůže v půlce odejít. V kapse mi vibruje telefon.  

„Ano, mami?“

„Kdy se vrátíte?“ zní otázka.

Co já vím? Křičím na ni v duchu. Než se ti dva tam „rozloučí“. Ještě si dají třeba sex na rozloučenou, ne? Proč ne? Však Bill tu počká. Dýchej, Bille, dýchej.

„Mami, nevím. Uvidím podle Toma, ale do večera jsme zpátky,“ snažím se o milý tón.

„Dobře, budu na váš čekat, zatím se měj,“ odpovídám jí stejně a zavěsím. Půlka cigarety v háji, no paráda. Znovu si potahuji. Slyším cvaknutí dveří, otáčím se a vidím Toma, s cestovkou přes rameno, ruku v ruce s Anitou a jdou ke mně. Je to jak z nějakého romantického filmu, které já moc nevyhledávám, viděl jsem jich pár, včetně Seznamte se, Joe Black, a brečel jsem, proto se na ně moc nedívám. Anita je nějaká vysmátá, že by proběhl ten sex? Ne, Bille, nemysli na to! Nežárli! A buď milý! Opakuji si dokola. Hrudník se mi zběsile nadzvedá, srdce jako by chtělo vyskočit a zmizet neznámo kam. Odhodím nedopalek, křížím ruce na prsou ale nahazuji milý úsměv.  

„Tak ti děkujeme, Anito, já počkám v autě, měj se pěkně, snad se brzy uvidíme,“nahodím úsměv.

Tome, dělej, ukonči to tady rychle.  

Bože, ať už jsme doma…