Životní sen 10.

autor: BlackAngel

Bill  

Dozpívám už asi po sté mou písničku… Zadívám se na text, ruce se mi klepou. Tolik si přeju, aby se to rodičům líbilo…  

Tom

„Bille, lásko, no tak, už je to naprosto dokonalý,“ vejdu do učebny a obejmu ho kolem pasu. Zvednu ruku, pohladím Billa po jeho trochu bledé tváři a zastrčím neposedný pramínek jeho vlasů za ucho. „Hele, co kdybychom zítra šli ven?“ zeptám se. Budeme mít prázdniny, tak doufám, že spolu budeme každou volnou chvilku. Než mi však Bill stačí odpovědět, do dveří strčí hlavu Gustav: „Kluci, už to začíná!“ pak zase zmizí. Popadnu Billa za ruku a jdu dozadu za podium.

„Páni, Bille, to je lidí!“ zašeptám a ucítím, jak i mě ovládá tréma, a jak mě slabě bolí břicho.  

Bill  

„Bille, lásko no tak, už je to naprosto dokonalý,“ uslyším ten krásný sametový hlas a ucítím dotyk jeho dlaní na mých bocích. To slůvko lásko, mě zahřálo u srdíčka. „Já mám prostě strach, že to zkazím,“ vydechnu a podívám se na Toma. Jsem rád, že u toho bude se mnou. Bez něj bych se asi složil, jen co bych vstoupil na podium.

„Hele, co kdybychom zítra šli ven?“ usměje se ten ďáblík a nakloní zvědavě hlavičku, se musím usmát. Otevírám pusu, že mu řeknu, že jsem pro, ale zase to někdo překazí… Gustav: „Kluci už to začíná!“ Tom mi stiskne ruku a jdeme se mrknout za podium, jak to tam vepředu vypadá. Hala práská ve švech. To když uvidím, div sebou neseknu.  

Tom  

Na podium vejde naše  ředitelka a vypráví o dnešním představení, kdo se ho zúčastní  a další informace. Když uslyším moje a Billovo jméno, úplně  se mi stáhne žaludek. Pevně stisknu Billovu ruku.

„Au, to bolí!“ sykne chudáček.

„Promiň, já jsem nechtěl, jsem děsně nervózní,“ nahodím smutný kukuč. Zvednu oči k podiu, ředitelka odešla a představení začíná, my jsme jako poslední. Postupné vystupují všichni žáci. „Jdeme do kabinetu!“ houknu na kluky a odcházím. Sednu si v učebně do křesla a namotávám si jeden z copánků na prst.  

Bill  

Hledám pohledem, jestli neuvidím rodiče, ale mezi tolika lidmi je prostě nespatřím. Kolem mě  projde ředitelka a vejde nahoru. Mluví o představení a představuje účinkující: „A jako poslední vystoupí Bill Kaulitz, Tom Felton, Georg Listing a Gustav Schäfer. Nasucho polknu. Se mi rozklepou kolena, po zádech mi běhá mráz, a ještě k tomu ke všemu mi Tom asi chce rozlámat klouby v ruce.

„Au, to bolí!“ syknu a vykroutím mu ruku. Chudinka moje, se po ní začnu hladit. Vyčítavě se na něho podívám.

„Promiň, já jsem nechtěl, jsem děsně nervózní,“ nahodí ten svůj pohled a la nakopnutý štěně a já hned roztaju. Tom do mě drbne a otočí se na kluky za námi: „Jdeme do kabinetu!“ Odejdu s ním, začnu přecházet sem a tam po učebně a odfukuju, jako kdybych právě odběhl maraton.  

Tom  

Ježíši, tady to fakt dlouho nevydržím. Sleduju to vysoký, hubený, hlasitě odfukující stvoření. „Bille, hele nech toho, sedni, vždyť tě mezitím, než dojdeme na řadu fakt švihne a… a, zničíš si plíce!“ chytnu Billa za paži a stáhnu ho vedle sebe. Pak dostanu nápad, otočím se na Gustava: „Gustave, máš tady karty?“ houknu na něj a tak tak uhnu před letícím balíčkem karet. Vytáhnu karty, zamíchám je. „Zahrajeme si, jo?“ mrknu na Billa a rozdám karty, hrajeme prší. Postupně se přidají i Gustav s Georgem, nevnímáme čas, hrajeme pořád dokola. Začnu prohrávat, což se mi teda ale vůbec nelíbí. Gustav je lepší než já.  

Bill  

Chodím pořád tam a zpět. Dělám, že nevnímám Tomův upřený pohled na mou osobu. Pak už to ale nevydrží a ozve se: „Bille, hele, nech toho, sedni, vždyť tě mezitím, než dojdeme na řadu fakt švihne a… a, zničíš si plíce!“ Stáhne mě k sobě na sedačku.

„Já nedokážu jen tak sedět a čekat, to je na palici!“ bráním se. Natáhnu se do misky pro gumové medvídky. Nabídnu i Tomovi, ten ale zakroutí hlavou a křikne na Gustava: „Gustave, máš tady karty?“ Gustav se nakloní nad svůj batoh a vyloví balíček, který pak mrští po Tomovi. Tom uhne a balíček mine cíl.

„Sakra!“ zabrblá Gustav, se chtěl asi trefit do Tomovy kebule.Tom vytáhne karty, zamíchá a začne se culit: „Zahrajeme si jo?“ Karty hraju rád, ani v tom nejsem tak špatný, kývnu na souhlas. Hrajeme prší. Kluci se pak k nám přidají. Gustav viditelně hraje často, protože Toma pěkně drtí. Ten se začne rozčilovat jak malý dítě. „Už mě to nebaví,“ vzdám to po určitý době.