autor: Rachel
Malé, dětské prstíky odložily vidličku s nožem na prázdný, dočista vylízaný talíř a jejich majitelka se spokojeně opřela o kuchyňskou židli.
„Mmm, to bylo dobré. Děkuji, Billi,“ zářivě se usmála na černovlasého chlapce a napila se ze své oblíbené sklenice vychlazené limonády.
Slunce se již pomalu schylovalo k obzoru a jeho paprsky z posledních sil ozařovaly svou září a jasem večeří provoněnou kuchyni. Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill se spokojeně zadíval nejdříve na Hailiin prázdný talíř a poté na její napapané bříško. Žádná jeho večeře jí ještě nechutnala tolik, jako právě tato.
„Nemáš za co, sluníčko,“ odvětil a dlaní pohladil jemné, světlé prstýnky… jeho činnost však přerušil příjemný, medový hlas, přímo naproti němu.
„Hailie má pravdu. Je to výborné,“ přes Tomovy rty přelétnul milý úsměv a Tom se zadíval do těch dvou nádherných čokolád, které k němu překvapeně vzhlédly. Jen na okamžik mu bylo dovoleno nechat se jimi unášet… dokud jejich majitel plaše nesklopil pohled a roztřeseně se nadechl.
„Půjdu uklidit to nádobí,“ šeptl tiše a vstal, aby mohl ze stolu posbírat špinavé talíře. Hailiiny dlaně odložily prázdnou sklenici a Hailie seskočila ze židle, pečlivě ji zasunujíc ke stolu.
„Billi, půjdu už se koupat, ano?“ zamrkala na černovláska a když se k ní otočil, zářivě se usmála. Souhlasně pokýval hlavou.
„Dobře, tak… utíkej nahoru, vyber si čisté pyžamko a já za tebou dojdu hned, jak to tu budu mít hotové, ano?“ odvětil a viděl, jak malá nadšeně přitakala.
„A Billi… můžu si dát potom do vody tu voňavou pěnu?“ Hailiiny oči se rozsvítily jako hvězdičky a Hailie svým prosebným, nevinným pohledem vzhlédla k Billovi. Moc dobře věděla, co na něj zabírá. Ani tentokrát jí nedokázal odolat.
„To víš, že ano,“ oplatil jí úsměv, který se ještě rozšířil, když zaslechl ze schodů potěšený smích a pištění. Sám pro sebe se pousmál a i se špinavým nádobím zamířil ke kuchyňské lince a k další hromadě nádobí. Zabraný do práce si ani neuvědomil, že jej pozoruje pár mandlových očí od kuchyňského stolu.
Tomovy oči nejprve spočinuly na horním patru, odkud se k němu linul tichý smích… až pohledem utkvěly na chlapci před sebou, otočeném k němu zády. Tom se sám pro sebe pousmál. Snad ještě nikdy neviděl svou malou dcerku tak spokojenou a šťastnou. Snad ještě nikoho si nikdy neoblíbila a nepustila blíž k sobě za tak krátkou dobu v podobě sotva pár dní. A najednou… ten někdo, někdo to dokázal, byl tu… a stál přímo před ním…
Pohledem neustále vyhledával jeho osobu, pozoroval jej svýma oříškovýma očima už od chvíle, co se s Hailií vrátil z bazénu a sedl si ke stolu, stále se však na něj nemohl vynadívat. Pohledu jeho očí neuniklo nic, pozoroval každý jeho, byť sebemenší pohyb, každé gesto a cítil, jak se mu každičký kousínek v jeho těle začíná rozehřívat. Cítil ten nádherný, hřejivý pocit, který se jen díky blízkosti, jeho blízkosti, příjemně rozlil celým Tomovým nitrem a Tom cítil, že už mu nemůže být krásněji. Stačil jediný pohled před sebe a jeho srdce se rozbušilo o poznání rychleji.
Byl krásný, snad ještě krásnější, než kdy jindy. Na sobě měl volné, černé tepláky a krátké, domácí šedé vytahané tričko. Vlasy už dávno neměl pečlivě učesané v mohawku, teď je měl rozcuchané a rozčepýřené snad na všechny světové strany, ani to mu však na jeho kráse a půvabu neubralo. V Tomových očích by byl krásný a dokonalý třeba i v pytli od brambor, tím si byl Tom jist. Se zatajeným dechem pozoroval jeho pohyby a gesta a téměř nedýchal úžasem. Všechno, co dělal, dělal s pečlivostí, pod jeho rukama všechno vzkvétalo a pohyboval se a našlapoval s takovou vznešeností, jakou Tom ještě nikdy u nikoho neviděl. Jakoby ani nechodil, ale vznášel se. Na světě neexistoval nikdo a nic, co by se mu svým půvabem a dokonalostí mohlo jen trošku vyrovnat, o tom Tom nepochyboval. Nebyla to však jen vnější krása, co jej na Billovi tolik upoutalo…
Bylo to také kouzlo, Billovo kouzlo, které vycházelo z jeho nitra, a které se teď rozprostíralo všude kolem Toma. Zavřel oči a zhluboka se jej nadechl, vnímajíc tu nádhernou, hřejivou atmosféru všude kolem sebe. Všude kolem něj se rozprostíralo příjemné teplo… a také vůně. Jeho vůně. Vůně, která naplňovala celou kuchyň, obývák, celý dům… a kterou si tolik zamiloval. Nedovedl si představit, že by tu Bill teď nebyl. Zvykla si na něj jak Hailie, tak i on… a nejen to.
Ještě před necelým týdnem žil úplně jiný život než teď. Neexistovalo pro něj nic jiného, než práce, ze které se vracel až večer, a to do ztichlého, moderního, přesto však ničím nezajímavého a prázdného domu, za svou utrápenou a tichou, až zakřiknutou Hailií. A tak tomu bylo téměř celé dva roky. Žil v temném černém stínu bez kouska naděje, v zoufalství a smutku, který naplňoval celou jeho zraněnou, utrápenou duši. Nevěřil tomu, že se tohle někdy změní. Nevěřil v zázraky a naději. Nevěřil, že by někdo mohl vyléčit jeho zraněnou, bolavou duši…
A najednou se tu objevil Bill, vnesl do domu příjemné teplo, které v něm tak dlouho chybělo, vrátil malé Hailii na tvář její krásný úsměv… a jejímu tatínkovi pěkně popletl hlavu…
„Hailie, ne, už jsem řekl. Víš, jak to dopadlo minule?“ Tomovy kroky přecházely stále dokola kolem kuchyňského stolu a Tom se zastavil, upírajíc pohled ke své malé dcerce, která stála u druhého konce stolu a poulila na něj svá nevinná, modrá kukadla.
„Ale teď už by to nebylo tak jako tenkrát,“ zaškemrala naléhavě a v prstících žmoulala lem svého kabátku, přešlapujíc na svých bosých nožkách. Tom však rázně zavrtěl hlavou.
„Ne, Hailie, prostě ne. Nemůžu tě tam jen tak pustit, když vím, co vy dvě se Sue umíte. Nejsem zvědavý na to, aby mi o půlnoci volala paní Schmidtová a velice příjemným hlasem mi vysvětlovala, jak jste vypustily akvárium se všemi třiceti rybičkami,“ odvětil rozhorleně a na Hailiin provinilý pohled si prsty znova promasíroval spánky, přivírajíc víčka. Už teď jej hlava dost bolela kvůli několika hodinám na přímém slunci a Hailiiny nekonečné prosby a škemrání mu to nijak neulehčovaly.
Znova přešel po kuchyni a nervózně začal podupávat nohou. O tom, že si Hailie domluvila na příští týden návštěvu u kamarádky i s přespáním do příštího dne, až doteď nic nevěděl, a když mu tuto novinu jeho dcerka před chvilkou oznámila se zářivým úsměvem na rtech jen proto, že se prořekla, rázně ji zamítl. Zážitek z minulého roku, kdy Hailie i s kamarádkou Sue obrátily celý Schmidtův dům vzhůru nohama, mu bohatě stačil, a on opravdu nestál o další.
„Ale tati, Sue má narozeniny a bude tam spousta dětí. Taky mi dala dárek, když jsem měla narozeniny, musím jí to oplatit,“ nevzdávala se Hailie a poslušně přicupitala až k Tomovi. Její hlas zněl naléhavěji, než jindy.
„Hailie, ty víš, že se mi to ani trochu nelíbí…,“ začal, malá jej však přerušila dřív, než vůbec stihl větu dopovědět.
„Tatínku, prosím…,“
„Ještě nevím, uvidím. Popřemýšlím o tom… a možná budu souhlasit. Dnes už ale opravdu ne,“ odvětil nekompromisně a prsty si znova promnul spánky.
„Ale já to potřebuji vědět teď, abych to Sue mohla zítra ve škole říct,“ naléhala Hailie dále a cupitala za neustále přecházejícím, vyčerpaným Tomem.
„Hailie, prosím… Teď jsem snad něco řekl, ne?!“
„Ale tati, já…“
BÁC! Hailiina ruka jen nevědomky zavadila o sklenici na kraji stolu, která se teď s obrovským řinčením roztřískla o naleštěnou, čistou podlahu. Hailiina dlaň vystřelila k její dokořán otevřené puse a Hailie pohotově zavrtěla hlavou.
„Já nechtěla!“ vypískla pohotově, se slzami téměř na krajíčku, tohle však bylo i na Toma dost. Bolest hlavy ještě zesílila a jemu připadalo, jako by se rozbila ne jedna, ale rovnou tisíc skleniček.
„Hailie, běž do svého pokoje, ano?“ odvětil klidným hlasem.
„Ale tati…“
„Hailie, prosím,“ přerušil z posledních sil její slova, a když konečně vyběhla z kuchyně ke schodům, z posledních sil se sesunul k hromádce střepů na podlaze. Fyzicky hůř už mu být snad ani nemohlo.
„Ukažte, pomůžu vám,“ jemný, zastřený hlas se dolinul k Tomovým uším… a Tom pomalu vzhlédnul k černovláskovi nad sebou. Pousmál se, sledujíc, jak si i s malou lopatkou v dlani přiklekl, při pohledu na to nadělení mu však úsměv ze rtů zmizel.
„Omlouvám se za ni, to…,“ nedořekl, přerušilo jej Billovo nesouhlasné zavrtění hlavou.
„To je přeci v pořádku, nemáte se za co omlouvat. Hailie je ještě malá,“ odvětil a s lehkým úsměvem vzal opatrně do prstů první velký střep. Tom jej napodobil, tiše vzdychajíc.
„To je, ale někdy s ní opravdu šije sto čertů. To s ní potom není k vydržení, je rozpustilá a… Au!“ Tomův výkřik se rozlehl po celé kuchyni a Tom pustil střep, který až dosud držel z rukou. V jedné vteřině vyskočil na nohy a bedlivě si prohlížel svůj ukazováček, odkud ucítil tu ostrou bolest.
Billovy oči vzhlédly k těm Tomovým a Bill tázavě zamrkal. Aniž by si uvědomil, co dělá, pustil lopatku se střepy a vyskočil k Tomovi.
„Ještě se pořezáte. Ukažte,“ vybídnul jej a za okamžik už očima pečlivě zkoumal poraněný ukazováček. Malý, průhledný střípek se v jeho bříšku opravdu třpytil, naštěstí však nebyl hluboko.
„Trošku to zabolí,“ odvětil a natočil si Tomovu ruku blíž ke světlu. Slyšel, jak Tom bolestí usykl, když mu bříško prstu zmáčknul, statečně však držel dál.
„Tak a je to,“ Billovu tvář rozzářil úsměv a Bill se spokojeně zadíval na čistý ukazováček… Tomův pohled však směřoval úplně jinam.
Pomalu se svými prsty přiblížil k těm Billovým a zlehka se jich dotkl.
„Máš tak jemné ruce,“ zašeptal s malým, téměř neznatelným úsměvem a pomalu vzal Billovu, téměř dívčí ručku do té své.
„Krásně tvarované,“ dodal s neskrývaným úžasem, a aniž by si to uvědomil, pomalu vzhlédnul a…
Jejich oči se střetly v jednom jediném pohledu a oba chlapci se do nich zadívali, utápějíc se v jejich hloubce. Jejich dech se zkrátil na minimum, hlasy obou se vytratily někam do neznáma a oni jen tiše vzhlíželi k tomu druhému, ani nedutajíc. Jako by se svět kolem nich rozplynul, ani jeden z nich nevnímal nic kolem, ba právě naopak. Nechali se unášet hloubkou očí toho druhého a jejich kouzlem tak, že si ani nepovšimli, že se jejich tváře k sobě začínají přibližovat…
Srdce obou tloukla jako o závod, jako by jim měla každou vteřinu vylétnout z krku. Jejich těly prostupovalo příjemné, hřejivé teplo, pocit, který oba cítili po celý dnešní den, a který s každou další vteřinou, s každým dalším pohledem do očí toho druhého, jen sílil a rostl. Naplňoval jejich nitra spolu se stále rostoucím chvěním stále víc a víc… a oni poprvé zatoužili ventilovat jej spolu se svými city, které se stávaly díky síle těchto okamžiků stále silnějšími a silnějšími. Jejich tváře se k sobě pomaloučku, po milimetrech přibližovaly, jejich srdce tloukla jako splašená… a oni jen s tichými výdechy přivřeli svá víčka, když horký dech toho druhého ovanul jejich tvář. Zbývalo už jen tak málo…
„Tati, tati, já se bojím!“ hlasitý, vystrašený dětský hlas protrhl ticho mezi nimi… a přinutil tak Toma probrat se ze sladkého opojení. Pevně semknul víčka k sobě… a uslyšel tichý výdech stvoření naproti sobě.
„Tati!“
„Už jdu, zlato!“ Tomova tvář se odtáhla od té Billovy a Tom popošel o krůček dozadu. Nedokázal potlačit zklamání, které vystřídalo ten nádherný pocit v jeho nitru. Naposled se zadíval do nádherného moře čokolády… a odběhl ke schodům do horního patra.
„Copak, broučku?“ zašeptal mezi dveřmi a viděl, jak k němu Hailie prosebně vztáhla ruce.
„Tatínku, viď, že tu se mnou zůstaneš, dokud neusnu?“ zaprosila šeptem a na Tomův souhlas znova položila svou hlavinku na polštář. Opravdu u ní zůstal, až dokud její víčka nepodlehla čarovnému kouzlu spánku.
„Dobrou noc, poklade můj,“ zašeptal s úsměvem a vtiskl malý, láskyplný polibek na její čelo, tiše vycházejíc ze dveří dětského pokoje na chodbu.
Jeho kroky se zastavily u prvního schodu a jeho oči pomalu shlédly dolů. Stačilo, aby se jejich pohledu naskytlo černovlasé stvoření… a Tom opět cítil tlukot svého srdce až někde v krku. Dlaněmi se opřel o zábradlí a pevně semknul víčka. Kdyby jen věděl, co má teď dělat. Ještě nikdy neměl takový zmatek sám v sobě, jedno však věděl jistě. Teď už nepochyboval o tom, že se s ním něco děje.
A právě proto teď dlaní zalovil v kapse svých kalhot a vytáhnul mobil. Chvilku jen prolétával telefonní seznam, když se však jeho očím naskytlo známé číslo, jediným stiskem jej vytočil a přiložil si telefon k uchu. Tohle byla jeho jediná a možná také poslední možnost.
„Ahoj, máš prosím zítra čas? Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit.“
autor: Rachel
betaread: Janue
Oh … Úžasný díl… Nemám slov … Dokonalé, už se mezi nimi začíná něco dít … Krása … =*
Skvelá FF! strašne moc ji mám ráda <3
vždy se poteším když vidím novej díl 🙂
jen tak dál, vážne úžasná <3
Zmalovala bych jí!!!! Parchanta jednoho!!!! Ješstli je bude takhle vyrušovat tak mi bude lést na nervy! Ještě kousíček a už to mohlo být!!! Ale to nééé ona se bála a tak musela mít tatínka u sebe! Bill ho u sebe musí mít taky! kruciš!!!!!!! xDDDD Né né sakra já chci rychle další díl!!! Užasná povídka!
[3]: Přesně iliyrias s tebou přesně souhlasím. JÁu ž v jejím věku dávno nebála chodila sama spát. Já se ta k už těsila že bude první líbance a ona Tatí já se bojím.
Rachle s tímhle jsi mě trochu naštvala ale vsaídm se že až bude o dva díly dál tak už se to stane.
Moc krásný díl opravdu. Už chci aby se ti dva něja dali dohromady já jsem totiž hodně nedočkavej člověk s viděním do budoucnosti xDDDD
Tak..a teď se na malou Hailie zlobím :oD Přerušit takovou úžasnou chvilku, která mezi nimi nastal? Uf :oD No, každopádně by mě velmi zajímalo, komu to Tom volal. Poslední možnost? Uf..:oD
tak jo, sice mám děti ráda, ale teď teda…to nemohla aspoň chvilku počkat?! když už se teda ve svým věku bojí…tak snad příště…krásný díl:)
Ráchel no vidíš to? Hailie nás naštvala xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
komu jde kvůli čemu jako volat? xDD
tak… a dostala jsem se k tomu až teď, to by totiž nebyla lorry, aby u všeho nebyla poslední *nechápavě kroutí hlavou* 🙂
v podstatě jsem čekala, že je hailie vyruší, jak by taky ne, že? vždyť od toho byly malé děti stvořene, aby sobecky vyrušovaly své rodiče xD oh bože… stydím se za to, že jsem se tak, když jsem byla malá, chovala jistě taky… bylo to podlé 🙂 jsem tááák zvědavá, komu tom volá a co od toho dotyčného potřebuje. uvidíme, nechám se překvapit, každopádně je to moc pěkné, mám tohle povídku vážně ráda <3
Taky by mě zajímalo,komu volá…Hlavně by měl zavolat paní Schmidtové,že u nich může Hailie spát!!Bude za nejhodnějšího taínka pod sluncem,a zároveň se jí šikovně a nenápadně zbaví,aby měl volný prostor na laškování s Billím..xD Moc se těším,jak se to bude dál mezi nima vyvíjet ♥♥♥
[10]: 😀 😀 😀
Děkuju za komentáře, jsou vážně úchvatné, i když si to Hailie u vás teď bude muset žehlit xD Čekala jsem, že ji za to nebudete vynášet do nebe, ale až takhle do ní… chudáček maličká…:-*
Taky se těším, jak to bude pokračovat, i když už to vím xD Těším se na vás a na vaše komentáře zase v pondělí. Jste úžasní :-*
Taký by mně to zajímalo Janči,jdu na další díl