Anděl z hlubin 10.

autor: Tessyna

Bill se procházel po bytě  jako tělo bez duše. Bloumal od jednoho rohu k druhému a nevěděl co by. Je to už týden, co se dozvěděl o tom, že je paroháč, a co se Tom odstěhoval. A co na tom bylo nejhorší, vůbec nic o něm nevěděl. Nevěděl, jak se má, co dělá, ani kde vlastně bydlí. Ve všech snech viděl svého Tomiho, jak v náručí svírá malý uzlíček a s úsměvem si povídá s rozkošnou blondýnkou. Sen se mu opakoval dennodenně a posledních pár hodin ho viděl, i když byl vzhůru, jako by bděl s otevřenýma očima. A on věděl že obraz před jeho očima je tak reálný, až mu z toho vstávaly vlasy.  

Pomalu se posadil do křesla v obýváku a zdálky sledoval dvě myšky. Dva malé uličníky, kteří se zrovna přetahovali o nevelký kousek sýra, který jim dnes ráno Bill dal. Černovlásek sledoval dění v akváriu před sebou a po tváři mu stékala první slza. Oči ho od neustálého pláče bolely a měl je červené a oteklé, ale přesto plakal dál. Divil se, že mu ještě nedošly slzy, ale také věděl, že jeho žal je až příliš velký, než aby si mohly dovolit dojít. Představa že dva myšáky koupil jako důkaz jejich lásky, důkaz toho, že i dva samečci spolu můžou vycházet a mít se rádi, a teď? Teď by měl správně jednoho myšáka spláchnout do záchodu, nebo vypustit, ale neměl na to srdce. Někde v podvědomí totiž doufal, že se všecko zase spraví. Že se jeho Tomi vrátí s tím, že to dítě není jeho, a že s ní nic neměl, že to byl jen hodně hloupý fór.

Jenže ať čekal jak čekal, nikdo nešel. A jeho už tak labilní psychika pomalu skomírala. Jenže co mohl dělat? Měl snad dolézat za Tomem jako nějaká coura? Ne, to si nemohl dovolit. Nemohl mu ukázat, jak moc slabý bez něj je, jak moc ho potřebuje ke svému život, a jak moc touží po tom, být zase s ním. Netušil sice, jestli dělá svou tvrdohlavostí správně, ale doufal, že Tom přijde a odprosí ho. 

„Cink, cink, cvilink,“ ozval se domovní zvonek a vyrušil Billa z dumání nad nesmrtelností brouka. Chlapec pomalu vstal a coural se ke dveřím otevřít, a když tak učinil, trpce toho zalitoval. Když viděl tu odpornou osobu stojící před ním, jeho adrenalin vylítl nad měřitelnou hodnotu, krev mu pomalu stoupala do hlavy a on měl pocit, že jí asi jednu vrazí.

„Co chceš…?“ zasyčel na blonďatou slepici stojící ve dveřích s falešným, milým úsměvem. „Chci mluvit s Tomem“ odpověděla prostě a opřela se o futro.

„Tak to máš smůlu, před týdnem jsem ho vyhodil a nevím, kde je, čau,“ vychrlil ze sebe a než stačila Kathrin cokoli namítnou, praštil jí dveřmi přímo před nosem. Jeho tělem se opět roznesla vlna bolesti. Měl hrozný strach, že mu jej vážně sebere a on zůstane nadosmrti sám. Sám se svým špatným svědomím a bolavým srdíčkem.  

A v tom znova „cink cink cililililink“. Billovi se zatmělo před očima s rozzuřeným výrazem letěl ke dveřím. Jestli by měl být něčemu přirovnán, tak k fúrii. Myslel, že za dveřmi stojí Kat, a proto otevřel a PLESK! Ozvalo se celou chodbou.

„Z-za co…?“ ozval se tlumený hrubý, a přitom tak jemný hlas jeho nevěrné lásky.

„T-tome…? Já… já promiň myslel jsem, že jsi… ta… no… Kathrin…“ promluvil k němu ještě v šoku a vpustil jej dovnitř. Po tom, co ale prvotní šok opadl, zařval vztekle: „Co tu chceš…?“  

Dredatý chlapec se stále si přidržující tváří se na něj otočil s úlekem v očích.

„Já… jen jsem si přišel ještě pro některý věci a… taky jsem tě chtěl vidět,“ poslední slůvko sotva slyšitelně zašeptal, ale k Billovým uším dolétlo v takové míře, jako by jej zakřičel přímo do jeho ucha.

„Vidět…? A to mi teda řekni proč. Vždyť já nejsem nic. Proč si nejdeš za tou blonďatou krasavicí? Vždyť čeká tvoje dítě, tak běž a ožeň se s ní. Stejnak ti může dát mnohem, mnohem víc než já, tak si vezmi, co potřebuješ a odejdi.“ Vychrlil na něj rozhrabaný Bibi a po tváři mu stekla první slza.

„Bille, prosím, já… ani nevíš, jak strašně mě to mrzí. Hrozně moc se mi po tobě stýská a už dlouho to bez tebe nevydržím. Prosím tě, odpusť mi to.“ Promluvil k němu skoro plačtivě a čekal na jeho reakci.  

„Vyhrožuješ mi…? Jako když se k tobě nevrátím, něco si uděláš…?“ podíval se na něj opovržlivě malý křehulka a čekal, jak se začne bránit teď. Přišel mu až směšný s tím, jak se mu pořád omlouval a vnucoval se mu, ale nechápal, co Tom zrovna prožívá. Že i jeho bolí to, co se stalo, a to, že ho Bill zavrhl, ještě víc.

„Ne, to ne… já jen… to je jedno, stejně nemám šanci.“ Zašeptal a sklopil hlavu.  

Bill s ním už nedokázal nadále setrvávat v jedné místnosti, protože ho do očí tlačily slzy. Nechtěl, aby jej Tom viděl plakat, a tak utekl do ložnice, kde se zamkl a v zoufalém pláči padl na postel.  

Dredáč to ale nemínil vzdát. Rozhodl se, že jej získá zpět, i kdyby ho to mělo stát život. Pomalu došel ke dveřím do ložnice, a po tom, co zjistil, že je zamčeno, zaklepal. Nic se neozvalo, a tak to zkusil znovu, a pak znovu, a ještě jednou, a nakonec na ty zpropadené dveře zabušil pěstí.  

„Bille, no tak. Otevři mi a nech mě, abych ti to vysvětlil.“ Zařval, i když nečekal reakci. Proto ho překvapilo, že se dveře otevřely a jeho malinký budulínek mu padl s brekem do náruče. Plakal, a přitom ho k sobě tisknul, div mu nerozdrtil všechny kosti v jeho těle. Už se jej nechtěl nikdy pustit. Ten týden bez něj byl přímo hororový. Tak strašně moc se mu stýskalo po jeho vůni, po jeho dotecích, hlase a polibcích, že teď hodně nápadně sál jeho vůni a tisknul se na něj celým svým tělem. Teď už si byl jist, že mu musí odpustit, jinak zemře. Bez něj pomalu a velmi bolestně.