autor: Ainikki
Tom zaparkoval auto u vily a umlčel motor. Ze zadního sedadla vytáhl cestovní tašku s Billovými věcmi a pomalým krokem se vydal k vchodovým dveřím. Bill za ním tiše cupkal se skloněnou hlavou. Na jednu stranu byl rád, že už má za sebou celé to vyšetřování v nemocnici, kde prohlíželi snad každou část jeho domláceného těla a všichni ti lidé se vyptávali na tolik věcí, na které on chtěl co možná nejrychleji zapomenout. Na strnu druhou, měl teď ale před sebou čas, kdy bude jenom s Tomem, a toho se svým způsobem obával. Očekával, že se na jeho hlavu každou chvilkou sesype spousta Tomových výčitek a nadávek, ovšem mladý právník neříkal vůbec nic, což bylo snad ještě horší, protože Bill tak neměl ponětí, co si může myslet. Každopádně nepředpokládal, že by to bylo cokoli dobrého.
Tom v bytě odložil jeho věci v obýváku na křeslo a pokračoval dál do kuchyně. Z lednice vytáhl láhev minerálky a hltavě se napil.
„Mohl bych se umýt?“ Kuňknul za ním Bill, který se osmělil následovat ho až sem. Nebo spíš se plížil jako duch, aniž by o tom mladý muž věděl. Úlekem se zakuckal. Otočil se jeho směrem a pár vteřin na něj zůstal koukat, při tom mu stružka vody stékala z koutku úst na bradu. Bill před ním přešlapoval a upíral na něj provinile pokorné, zároveň i vděčné oči. Ať už s ním Tom totiž zamýšlel cokoli, momentálně cítil vděk, že mu dovolil být u něj.
„Jasně.“ Vzpamatoval se Tom a hřbetem ruky si otřel pusu. „Koupelna víš, kde je a já ti tam donesu ještě nějaké čisté ručníky.“ Tom kolem něj prošel a v ložnici z prádelníku vyndal velkou žlutou huňatou osušku a k tomu stejný malý ručník. Trochu ho zamrzelo, že nebyl natolik pozorný, aby to Billovi nabídl sám hned, jak přišli, nýbrž si o to chlapec musel říct.
A při tom se to dalo tak snadno předpokládat. Vždyť měl pořád na obličeji trochu zaschlé krve od krvácejícího nosu, a co teprve to ostatní. Muselo mu být nepříjemně a sprcha byla nejspíš tou jedinou věcí, na kterou teď myslel.
Billa v kuchyni už nenašel a v obýváku pořád stála jeho cestovka. Tom ji vzal také a šel do koupelny. Klepnul na zpola zavřené dveře a vešel dovnitř. Bill postával na koberečku před umyvadlem a prohlížel si svůj obličej v zrcadle.
„Tady.“ Pozvedl Tom ručníky a položil je na pračku. „A ještě tvoje taška, kdyby ses chtěl převléknout.“
Měl v úmyslu zase hned odejít, ale mezi futry se zastavil.
„Všechno se to zahojí, uvidíš. Umyj se a hned bude lépe.“ Tom zvlnil rty do čehosi, co by se s trochou fantazie dalo označit jako povzbuzující úsměv. Bill kývl a rozepnul si zip od svojí mikiny. Zvolna ji sundával.
„Chceš pomoct, nebo to zvládneš?“ Nabízel mu Tom pomocnou ruku.
„Zvládnu.“
„OK, tak kdybys cokoli potřeboval, stačí zavolat.“ Přivíral Tom dveře, že už ho nechá o samotě, ale pak si ještě vzpomněl. „Raději se tu nezamykej, ano? Myslím jen… kdyby se cokoli stalo. Třeba jsi uklouznul nebo tak…“ Drmolil Tom. Malinko se do toho zamotal. Nechtěl, aby to teď vyznělo, že má snad v plánu Billa šmírovat. „Prostě, abych nemusel vyrážet dveře.“
„Rozumím.“ Ujistil ho Bill a muž s copánky tedy konečně opustil koupelnu.
Chvíli postával přede dveřmi z obavy, že když nechá Billa samotného, doopravdy by se mu mohlo něco stát. Pak si ale uvědomil, jak hloupě se chová, a odešel. Posadil se v obýváku na pohovku a z kapsy saka vylovil mobil. Nejdříve zavolal do pizzerie, aby jim objednal něco k večeři, a potom hned šéfovi. Všechno mu stručně vylíčil a neopomněl zmínit, že Bill teď bude bydlet u něj. Pan Konrad si ho vyslechl, a pak mu nabídl:
„A nechtěl byste si vzít na pár dní volno a být s ním, dokud se nedá trochu do pořádku?“ Tom zaváhal.
„Já… o tom jsem zatím neuvažoval.“ Přiznal popravdě.
„Zvažte to. Určitě by to pro něj bylo lepší. Vy si můžete těch pár schůzek s klienty telefonicky přehodit na jiné termíny, a to ostatní vám neuteče. Stejně jste ještě od doby, kdy jste u nás nastoupil, dovolenou neměl.“
„Ehm… dobře. Popřemýšlím o tom a dám vám ještě vědět. Zatím nashledanou.“ Rozloučil se Tom a telefon vedle sebe odhodil na pohovku.
Mnul si kořen nosu a kabonil se. Chce tu s Billem zůstat? Vůbec si ten dlouhý společný čas nedovedl představit. Co by tu s ním asi tak dělal? Pak mu ale došlo, že Bill není nejspíš ještě natolik fit, aby se tu o sebe sám plně postaral. Beztak bude určitě většinu času spát, a když se probudí, dá mu něco najíst, popřípadě pomůže, s čímkoli si bude chlapec přát. Těch pár dní to přeci vydrží. To nějak spolu zvládnou. Vlastně by měli. Uvědomil si. Vždyť on si ho nastěhoval do bytu, a když tohle rozhodnutí udělal, nemyslel jen na pár dní. Rozhodně chtěl, aby Bill tady u něj byl dlouhodobější záležitostí, a teď tu nesmyslně uvažuje nad tím, že by snad s ním neměl vydržet v jedné místnosti a mnohem raději před ním utekl do práce.
‚Zbabělče!‘ Otituloval se nelichotivě v duchu Tom. Už od první chvíle, kdy Bill před pár týdny poprvé překročil práh tohohle bytu, si nepřál nic jiného, než ho tu mít, protože chlapcova přítomnost by těmhle prostorám nanejvýš slušela. A pochopitelně to nebylo jen kvůli tomuhle. Tom už tenkrát tušil, že v místě, kde Bill žije, se děje něco špatného, a kdyby ho mohl mít u sebe, od všeho by ho uchránil. Navíc už v podstatě v začátcích jejich vztahu věděl, že Bill je ten, po jehož boku by se chtěl probouzet dlouhou řádku let do budoucna. A teď tu dřepí a vymýšlí, jak se mu vyhnout. Takhle přeci ubližuje jedině jemu. Měl by se vzpamatovat a dát mu najevo, že ho stále miluje, ať už se stalo cokoli.
To se ale mnohem snadněji říká, než potom dělá. Tedy alespoň Tom stále nebyl ochotný přejít k činům, ani když Bill po slabé půlhodince opustil koupelnu a ukázal se vedle něj v obýváku. Nic neříkal a měl znovu ten pohled. Byl stejný od doby, co se dnes objevil u Billa doma. Tak nešťastný, plný bolesti, zároveň strachu a tiché prosby – neopouštěj mě a odpusť. Navíc se mu nepřestávaly třpytit potlačovanými slzami, kterým ale Bill zatím ani jednou nedovolil, aby se přehouply přes okraj řas a rozkutálely se mu po tvářích. Tom se musel zadívat jinam, protože ta bolest, která v chlapcovi byla, a všechna se odrážela v jeho duhovkách, se nedala snést. Zraňovala ho taky a to se mu nelíbilo.
Ksakru! Vždyť ten kluk si za to v podstatě mohl sám. Proč mu to jen neřekl? Ušetřil by si tolik utrpení, a hlavně, už dávno by byli spolu. Tom to nedokázal ovládnout, ale svým způsobem se stále cítil uražený a zrazený. Bill mu nevěřil a raději si nechal ubližovat. Lhal mu. Lež to byla pokaždé, když mluvil o tom, že ten chlap je vlastně dobrý. Navíc ty historky o tom, jak přišel ke všem těm svým zraněním. Co měl jenom v hlavě?! To si snad myslel, že by Tom nepochopil, nepomohl a otočil by se k němu zády? Vyloučeno. Takhle to být nemohlo, když mu celou dobu dával najevo, jak moc ho miluje a je pro něj tím nejdražším. Tak proč tedy?
„Sedni si.“ Vybídl ho, když se mu zdálo, že Bill nad ním už moc dlouho jen tak postává. Chlapec s úlevou přijal místo vedle něj a naprosto automaticky naučeným pohybem sáhl vedle sebe, kde na měkkém polstrování sedačky volně spočívala Tomova ruka. Neodehnal ho, ale stisk mu neopětoval. Bill se trhaně nadechl a zadusil v sobě hlasitý vzlyk. Nerozuměl tomu, co se kolem něj dělo, nerozuměl Tomovi, jeho chování. Proč ho jenom tak moc ignoruje? Věděl, že se zlobí, cítil to z něj. Tak ho měl nějak potrestat, vyhubovat mu, cokoli, jenom nedělat, že Bill je tu jen pouhý vzduch. Tolik by se potřeboval stulit do jeho náruče a v teple toho bezpečí zapomenout na všechny ty hrůzy. Copak ale mohl? Určitě by ho odstrčil.
„Tomi,“ zapípal jako malé ztracené kuřátko. Jeho hlas ale zanikl ve zvuku domovního zvonku.
„To bude večeře.“ Odhadoval Tom, a jako když do něj střelí, setřásl Billovu ruku, vyskočil na nohy a hrnul se ke dveřím. Chlapcovi připadalo, že snad byl rád za to vyrušení, aby se konečně mohl zbavit jeho dotěrné bezprostřední blízkosti. Setřel si z tváře jednu zbloudilou slzu dřív, než se Tom vrátil, a mohl si jí všimnout.
„Pojď se najíst.“ Vyzval ho, když kolem něj procházel do kuchyně a v rukách svíral dvě krabice s pizzou. Tom už ji měl přendanou na talíři a ze šuplíku vyndával dva příbory, když za ním Bill přišel. Sedl si k jídelnímu stolu a tiše poděkoval, když mu byl podán příbor. Necítil hlad. Přesto si nedovolil protestovat a ukrajoval si malé kousky, které pečlivě a dlouho žvýkal. Snědl sotva tři trojúhelníky, talíř odsunul kousek stranou a napil se ze své sklenice s jablečným džusem. Tom se s večeří potýkal obdobným způsobem. Sice toho do sebe dostal víc než Bill, ale zdaleka to také nedojedl všechno.
„Tome,“ zkusil ho Bill oslovit znovu. Možná, kdyby se omluvil a poprosil o odpuštění, přestane Tom s tím přehlížením. Oslovený k němu zvedl pohled a čekal, co dalšího z Billa vypadne. Ten se svěšenými rameny seděl na židli a hypnotizoval zbytky na svém talíři. Pak si nejspíš dodal trochu kuráže a koukl se na něj také. „Já… chtěl bych říct, že… že… prosím…“
„Nemusíš nic vysvětlovat.“ Přerušil Tom tu jeho nesrozumitelnou snahu se vymáčknout. „Ne teď. Jestli jsi dojedl, měl by sis jít lehnout. Musíš odpočívat. Připravím ti spaní.“
Tom odešel a Bill osaměl. Opět se v něm jen prohloubil pocit, že Tom před ním utíká. Nechtěl si ho ani vyslechnout. Bill začínal být zoufalý. Udělal by cokoli za jediné pohlazení, snahu pochopit a odpustit. A ta nepříjemná prázdnota z toho, že ho Tom nechce, narostla přímo do obřích rozměrů, když se zvedl od stolu a našel Toma v obýváku, jak mu připravuje peřiny na pohovce. Musel se zachytit futer, aby se udržel na nohou, protože mu poklesla kolena z toho šoku. Uteklo mu dalších pár slziček, ale Tom o nich nevěděl. Nevšímal si jich, stejně jako jeho. Byl příliš zabraný do snahy natáhnout na válendu bílé prostěradlo.
„Pojď.“ Vyzval ho, když byl hotový. „Zkus usnout. Spánek pomůže.“ Bill si tedy poslušně lehnul, i když mu bylo jasné, že spaní je to poslední, co by se mu mohlo podařit. Nechal se od Toma přikrýt, a při tom na něj nepřestával upírat svoje ztrápené oči. Třeba si to ještě rozmyslí. „Budu v pracovně, kdybys něco potřeboval.“ Nerozmyslí. Vyvedl chlapce vzápětí z jeho bláhové naděje, letmo ho líbnul na spánek a zmizel z místnosti. Bill ještě dlouho potom přejížděl bříšky prstů po místě, kde se ho dotkly Tomovy rty.
Ten, jak řekl, zavřel se ve své pracovně a zapnul počítač. Bylo ještě vcelku brzy, aby si šel lehnout také. Navíc nepochyboval o tom, že dnešní noc stejně celou probdí. Procházel si něco do práce. Výhoda toho, že nemusel sedět v kanceláři, a přesto se mohl věnovat svým povinnostem. Povedlo se mu tak zaměstnat na pár hodin svou mysl natolik, že se naplno nezaobíral jen Billem. Vytěsnit ho úplně nešlo, ale soustředit svou pozornost někam jinam pomáhalo.
Když koukl na hodiny, bylo už dávno po půlnoci. Se zjištěním času, jako by si náhle uvědomil, že ho pálí oči a dostavuje se únava. Možná by se měl jít alespoň pokusit spát. Zvedl se ze židle a protáhl si ztuhlá záda. Tiše vyklouzl z pracovny, a nehlučně našlapujíc, prošel kolem obýváku do koupelny. Dal si krátkou sprchu a natáhl na sebe jen čisté boxerky. Po cestě do své ložnice ale zatoužil ještě po něčem k pití.
Vrátil se tedy. Když procházel přes obývák směr kuchyň, jak nejtišeji jen uměl, aniž by si rozsvítil, aby snad neprobudil Billa, viděl, že jsou to zbytečná opatření. Chlapec nespal. Seděl na pohovce, peřinu kolem sebe omotanou a na jeho siluetu dopadala trocha měsíčního světla.
„Bille,“ promluvil na něj překvapeně. Ten sebou viditelně trhnul. Nejspíš se Tom doopravdy plížil natolik potichu, že o něm Bill neměl potuchy, a teď ho jen vyděsil. „Promiň,“ omlouval se rychle. „Nechtěl jsem tě vylekat.“
„V pořádku.“ Odpověděl mu do tmy Bill, a pak místnost zalilo slabé světlo. To Tom rozsvítil lampu, kterou zapínal, pouze když sledoval televizi. Nevydávala totiž příliš jasu, ale stačilo to k tomu, aby ho z obrazovky nebolely oči.
„Usnul jsi alespoň na chvíli?“ Ptal se ho se starostí v hlase a přisedl si vedle něj. Odhrnul mu z obličeje pár pramenů vlasů. Bill měl únavou zarudlé oči a vůbec celkově vypadal hrozně ztrhaně a unaveně. Působil jako hromádka neštěstí a Tomovi ho bylo neskutečně líto. Nemůže ho tu přeci nechat samotného.
„Ne.“ Zavrtěl Bill hlavou, takže mu vlasy napadaly zpět. Bylo rozhodnuto. Tom jen vzal jeho polštář a natáhl k němu ruku.
„Pojď se mnou.“ Řekl jen, když Bill váhal, netušíc, jak by si měl to gesto vyložit. Po těch slovech se ale chytl Tomovy dlaně a nechal se vytáhnout na nohy.
Tom posunul po posteli svůj polštář a položil vedle něj druhý. Hned po koupi tohohle bytu si sem jako jednu z prvních věcí pořídil prostorné letiště. Měl rád hodně místa na spaní, a zároveň také počítal s případnými známostmi, kterých bývalo dost -dříve-, ale v době, kdy už pracoval, a mohl si tak dovolit zaplatit tohle bydlení, to poněkud utichlo. Nikdy v téhle posteli nespal nikdo jiný, kromě jeho. A teď měl konečně možnost místo vedle sebe nabídnout člověku, kterého z celého srdce miloval. Lehnul si a nadzvedl cíp peřiny. Bill neváhal příliš dlouho a vklouzl pod ní. Nechal se přikrýt až po bradu a uvelebil se na boku čelem k Tomovi. Přesto mezi nimi byla docela značná mezera. Neodvažoval se blíž. Byl vděčný i za tohle, a nechtěl být vyhozen. Tom se otočil také čelem k němu a stiskl k sobě víčka. Doufal, že se mu podaří brzo zaspat. Po pár minutách ale oči vypoulil zpět do tmy před sebe. To oddechující klubko tepla bylo příliš blízko, zároveň tak daleko, a jemu to tak nevyhovovalo.
Posunul se po matraci o kousek blíž, omotal paži kolem chlapcova pasu a přitáhl si ho do těsného objetí. Bill na vteřinu zapomněl dýchat, když se stalo to, co si nevýslovně přál snad od momentu prví rány, kterou dostal, když se včera vrátil do pěstounova domu. Být v Tomově náručí. Úlevou mu zafuněl někam do prohlubně mezi krkem a ramenem a najednou se z ničeho nic rozvzlykal. Zadržoval pláč dnes celý den, a teď už to prostě potřebovalo jít ven. Všechen ten strach, hrůza, pošpinění, vysmívající se obava, že Toma ztratí. Musel to ze sebe nechat odplavat, a ty potoky slz všechny tyhle špatné emoce ochotně odnášely pryč. Ulevovalo se mu. Navíc Tom ho ještě konejšivě hladil po zádech a drobné polibky mu sypal do vlasů. Možná, že nakonec přeci jen bude všechno dobré. Spraví se to, pokud ho Tom už nikdy nepustí.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Já jsem z tohoto dílku taková smutná..:(
Billa je mi strašně líto…Tom by se s ním mohl bavit a ne ho nechávat jen tak….Jsem zvědavá, jak to nakonec mezi sebou vyřešej…
Úžasný díl … Billa lituji a doufám, že si k sobě zase s Tomem najdou tu správnou cestičku =) …
at tom prestane bejt takovej blbec!!!copak za to muže že ho znasilnoval lastni otcim??!!??!!
maličkeeeej… sladkeej.. je mi ho hrozně moc líto.. zlatíčko.. Bill.. A je fajn že se Toman taky vzpamatoval..
Při tom posledním odstavci se mi tak ulevilo.. už sem se děsně bála, že ho tam nechá samotnýho.. doufám, že už to mezi nima bude jenom dobrý…:)
tak snad vse bude o.k
ať se ty wado Tom vzpamatuje, opravdu newím jestli je to opravdu takový hovado aby se Billovi takhle vyhýbal, ale poslední odstavec mně uklidnil 😀
Snad to Tomovi vydrží, aby zase ráno neměl ty nerozhodné stavy…
Skvělý díl 🙂
Tohle je bezkonkurenčně nejlepší díl,nádherně napsaný!!!!Ty prostě umíš tak úžasně vylíčit jejich pocity,obavy i lásku,kterou k sobě navzájem cítí…Tomovu frustraci a zklamání z toho,co před ním Bill celou dobu zapíral,Billův strach,že ho Tom už nebude chtít,a na konec,jak všechny ty emoce v podobě pláče vyletí z Billa ven…můžu jenom konstatovat,že jsi to napsala dokonale,pravdivě,a s neuvěřitelným citem a láskou,prostě srdcem.Nádherná povídka ♥♥♥!!!
Tome koukej se wzpamatowat! Billí tě potřebuje!