autor: Fabiana
-Tom-
„Tome, vstávej!“
Někdo se mnou zacloumal a už podruhé během nepříliš dlouhé doby mě tak donutil probudit se. Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl Bill. „Vstávej!“ Opakoval, a ustoupil stranou, abych se mohl posadit. Pak mi na klín položil úhlednou hromádku oblečení. „Tohle si obleč, ale pospěš si!“ Šeptal naléhavě. Nemám rád, když mě někdo komanduje, ale byl jsem unavený, takže jsem nic neřekl, namísto toho jsem se rozespale postavil a Bill mi pomohl navléci na sebe to něco. Neměl jsem sebemenší chuť ty šaty zkoumat.
Když bylo všechno na mně, svalil jsem se zpět na postel, Bill mě ale opět vytáhl na nohy a drže mě za ruku, táhl mě ven.
Někdo se mnou zacloumal a už podruhé během nepříliš dlouhé doby mě tak donutil probudit se. Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl Bill. „Vstávej!“ Opakoval, a ustoupil stranou, abych se mohl posadit. Pak mi na klín položil úhlednou hromádku oblečení. „Tohle si obleč, ale pospěš si!“ Šeptal naléhavě. Nemám rád, když mě někdo komanduje, ale byl jsem unavený, takže jsem nic neřekl, namísto toho jsem se rozespale postavil a Bill mi pomohl navléci na sebe to něco. Neměl jsem sebemenší chuť ty šaty zkoumat.
Když bylo všechno na mně, svalil jsem se zpět na postel, Bill mě ale opět vytáhl na nohy a drže mě za ruku, táhl mě ven.
První známky lehkého ranního vánku na mé tváři mě donutily protřít si oči a rozhlédnout se kolem. Bylo krátce před rozedněním, na obzoru se začínaly objevovat první ranní červánky. Zívl jsem, to už mě ale Bill vlekl k další budově. Srovnal jsem s ním krok, aniž bych pustil jeho ruku, o což se ale postaral on. Na chvíli mě to zamrzelo, když jsem jej ale následoval dovnitř budovy, pochopil jsem, proč to udělal.
Místnost byla nápadně podobná školní jídelně, kam jsem po týdnu snažení přestal chodit, protože mi tam nechutnalo. Přes celou její délku se táhly dva stoly a vedle nich z obou stran lavice, místy obsazené lidmi ve vojenských uniformách. Pozorně jsem si je prohlédl. Všichni se tvářili víceméně rozespale, popíjeli z navlas stejných hrnečků a žvýkali něco, co nápadně připomínalo týden staré rohlíky.
Bill se posadil asi v polovině jídelny. Zaujal jsem místo vedle něj a prohlížel si rohlík, ležící přede mnou jen tak na desce stolu. Bill krátce usrkl z plastového kelímku, který stál hned vedle rohlíku a zdálky opravdu připomínal hrneček. Nahlédl jsem do svého – byl asi do poloviny naplněn světle hnědou a nepříliš vábně vonící tekutinou, což měla být nejspíš káva. Nakrčil jsem nos.
Když Bill začal jíst, pochopil jsem, že nic jiného už nebude, a také jsem zvedl rohlík. Byl tvrdý, ale kousat se ještě dal. První sousto jsem zapil kávou, lépe se mi pak žvýkalo, ale její chuť ho zkazila. Na chvíli jsem měl chuť rohlík vyplivnout. Ale udržel jsem se. Káva chutnala, jako by byla sedlina použitá už nejméně třikrát.
Když Bill začal jíst, pochopil jsem, že nic jiného už nebude, a také jsem zvedl rohlík. Byl tvrdý, ale kousat se ještě dal. První sousto jsem zapil kávou, lépe se mi pak žvýkalo, ale její chuť ho zkazila. Na chvíli jsem měl chuť rohlík vyplivnout. Ale udržel jsem se. Káva chutnala, jako by byla sedlina použitá už nejméně třikrát.
Statečně jsem se zakousl do rohlíku. V místnosti panovalo ticho, jedinými zvuky bylo hlasité přežvykování vojáka sedícího naproti mně a něčí občasné zakašlání. Pak se ozvala trubka. Zvuk prořízl ticho tak náhle, až jsem nadskočil.
Všichni rázem začali vstávat. Zamíchal jsem se do davu a nechal se dvoukřídlými dveřmi vyvést ven, když jsem se ale pokusil následovat ostatní dál, něco mě zadrželo. Bill. Popadl mě kolem pasu a odtáhl pryč.
Všichni rázem začali vstávat. Zamíchal jsem se do davu a nechal se dvoukřídlými dveřmi vyvést ven, když jsem se ale pokusil následovat ostatní dál, něco mě zadrželo. Bill. Popadl mě kolem pasu a odtáhl pryč.
„Co je?“ Vyhrkl jsem, to už jsme se ale opět octli v keři.
„Tady si sedni,“ zavrčel Bill, „a zůstaň tu, dokud se pro tebe nevrátím. Jestli tě někdo uvidí, jsi mrtvej. A to myslím doslova, takže si dávej bacha. Přijdu pro tebe nejvýš za dvě, za tři hoďky, a jestli tu nebudeš, budu vědět, že už tě zabili.“ Zmateně jsem na něj zíral. „Rozumíš?“ pokračoval Bill, jako by mě ani neviděl. „Zůstaň v klidu a nevystrkuj čumák.“ Otevřel jsem ústa, ale slov se mi nedostávalo, nebyl jsem schopen zformulovat větu. Ani jsem nemusel, protože Bill mi okamžitě přitiskl ruku na obličej a přitáhl mě k sobě. „Hlavně nikam nechoď, prosím… Nikdo tě nesmí vidět,“ šeptal mi do ucha. Jeho hlas zněl naléhavě a smutně, na chvíli jsem ucítil potřebu ho utěšit, pohladit ho po tváři a říct, že to bude dobré. Nemohl jsem ale dělat nic, jen jsem ho k sobě přivinul na znamení souhlasu. Přestal mi bránit v řeči a pravou rukou mě zlehka pohladil po zádech. Pak se odtáhl. „Musím jít.“ Políbil mě na tvář a ostražitě vyhlédl z keře. „Miluju tě,“ zašeptal jsem, když odcházel. Možná mě slyšel, jistý si ale být nemohu.
Rozhodl jsem se zahrát si na poslušného chlapce a zůstat pěkně v keři. Nesedělo se tu ovšem moc pohodlně a chvíli mi trvalo odstranit drobný kamínek, jenž mě tlačil do zadku. Opatrně jsem se rozhlédl, přes husté větve jsem ale vůbec nic neviděl. Tak to má být, pomyslel jsem si. Znamená to, že nikdo nevidí mě. Zavřel jsem oči. Nechci se dívat na větve, jež mě skrývají. Prokazují mi službu, ale určitě jsou v nich pavouci. Nesnáším pavouky. Zvenčí se neozývaly ani žádné zvuky, nic mi tedy nebránilo v přemýšlení.
Kromě mě samého. Nechci už přemýšlet, nebudu. K čemu to je, omílat pořád dokola tytéž otázky, když na ně nikdy – nebo alespoň v nejbližší době – nedostanu odpověď? Zavřel jsem oči a pokusil se vybavit si vše, co mi Bill včera řekl. Pořád nevím, kde vlastně jsem. Jen to, že už odsud nikdy neodejdu, nikdy už neuvidím rodiče, nikdy nepůjdu do mé školy, nebudu jíst má oblíbená jídla, nebudu se smát… Vím, že jsme ve válce. Ale co to říkám, co s tím mám vlastně společného já? ONI jsou ve válce s bůhvíkým, a já… Já vlastně vůbec nevím, co mám dělat. Tak je to. Ztratil jsem se. Ztrácím se i ve svých myšlenkách. Bill tu vyrůstal, je na to zvyklý, všichni jsou na to zvyklí… Ale Bill utekl, to znamená, že to tady bylo příšerné… Ale co mu ten… ten Igor udělal, když ho našel? Jak ho potrestal? Kéž bych to věděl… Muselo to být určitě něco strašného, jinak by mi to Bill řekl hned, jinak by to takhle netajil… Jako by se za to styděl… Co když…
Prudce jsem otevřel oči. Pane Bože – on Billa znásilnil! To je ono! Proto mi to Bill neřekl! Já toho chlapa…
Vymrštil jsem se do stoje a vyhlédl z keře, v tom okamžiku jsem si ale vzpomněl, co mi Bill vtloukal do hlavy. Nikdo tě nesmí vidět, znělo mi hlavou. Opět jsem se přikrčil a obezřetně se rozhlédl, nikoho jsem ale neviděl. Ještěže tak. Pomalu jsem se posadil a upřel pohled na pavouka, visícího asi patnáct centimetrů od mého obličeje. Skoro jsem ho ale nevnímal. Hlavou mi vířily tisíce myšlenek a představ. Jak tenhle Igor jenom vypadá? Když kandidoval na ředitele, několikrát jsem ho zahlédl; myslím, že byl… Hodně vysoký, to jistě, mohutný chlap, určitě vážil víc než metrák… Nedokážu si přesně vybavit jeho podobu. Určitě je plešatý a děsně ošklivý. A páchne. A má chlupatou hruď, podpaží a rozkrok…
Zhnuseně jsem se otřásl. Nějak takhle bude určitě vypadat… Chudák Bill… Bill…
Žaludek se mi stáhl v bolestné křeči a z očí mi vytryskly slzy. Přikryl jsem si ústa rukou, zajíkaje se tichými vzlyky, pravou paží jsem objal svá kolena a přitiskl si je k hrudi. Snad se Bill brzy vrátí… Bille, prosím, vrať se už… Ani nevím, kde jsi, neřekl jsi mi, kam jdeš… A mám o tebe takový strach, větší než o sebe, a kdybych se na tomhle zpropadeném místě aspoň trochu vyznal, vyrazil bych tě hledat, to mi věř…
Už jsem se chystal vstát, chtěl jsem Billa najít, vyrvat ho ze spárů toho chlípného slizouna… Vtom mi to ale došlo. Až teď jsem pochopil význam Billových slov. Jistě že nemohu odejít. Ztratím se, a najde mě někdo, kdo mě zabije! Když zůstanu tady, najde mě Bill, najde mě a odvede pryč… A já se ho nebudu na nic ptát. Budu mlčet a jenom ho obejmu, přitisknu ho k sobě, abych ho utěšil…
Opět jsem se rozhlédl kolem sebe. Větve nezmizely, stále byly připraveny mě chránit před pohledy náhodných kolemjdoucích. Jen pavouk se vypařil, snad ho nemám ve vlasech. Nebo jinde na těle. Bille, pojď už…
-Bill-
Opustil jsem křoví a poklusem dohnal ostatní. Když jsem je dohnal a srovnal krok, byli jsme daleko, křoví jsem už neviděl. Nápad, že Toma schovám a nechám ho čekat, mi najednou přestal připadat tak dobrý. Co když tam Tom nevydrží, než se vrátím? Co když mě půjde hledat?
Dostal jsem chuť vrazit si facku. Tomovi mohu věřit, poslechne mě, určitě tam zůstane. Jasně. Všechno zařídím, a Tom počká mezi větvemi a pavouky. Snad se nebojí pavouků, jsou tady docela velcí. A jedovatí. Ale nic neudělají, když je člověk zbytečně neprovokuje. Možná… možná jsem měl Toma varovat? Ale ne, určitě si poradí, Tom se nebojí pavouků, z těch mám strach jen já. Jo. Tom bude sedět a čekat na mě.
Napadlo mě zrychlit, abych všechno rychle vyřídil, ale musím být nenápadný. Zlehka povyskočím. Ještě nejsme u brány, ani zdaleka. Všichni by mohli zrychlit. No… Fajn, už si radši nic nemyslím. Chápu, že zrychlit nechtějí. Zrovna dneska by ale mohli.
Následuji ostatní až téměř k bráně, asi patnáct metrů před ní se ale odpojím a zmizím za rohem nejbližší budovy. Nenápadně se proplížím pod okny a přeběhnu kousek volného prostoru. Vypadá to, že mě nikdo neviděl. Výborně. Ještě jednou se rozhlédnu, jestli je v okolí skutečně „čistý vzduch“, a zmizím v černých dveřích s nápisem Nevstupovat.
autor: Fabiana
betaread: Janule
páni… jujky, to bude 😀 už sem to ale četla… :D:D:D
Co má Bill za lubem..??
prd chápu.. asi tak.. já bych se na billa urazila.. fakt už jenom při čtení té povidky sem na něj naštvaná a děsně uražená.. a ti pavouci.. mno fuj.. radši požvíkám chrousta než abych byla 15cm od pavouka..
Týjo…dost z toho nechápu, ale snad se to brzo dozvím. Pěkná povídka…:)
No tak už se mi to začíná pomalu všechno ujasňovat. Ale teda já být na Tomově místě a přiblížit se ke mě pavouk, tak z toho křoví vyletím, jak namydlenej blesk×D
ježiš kam zas letí? xD
No tak ja bych z pohledu na toho pavouka taky vylitla z kuze (i z toho krovi )a prosim nemucte me a napiste dalsi diiiiiiiiiil prosiiiiiim…..mimochodem..co ten Bill zamysli?