autor: Ainikki
Černé prameny vlasů, vykukující zpod peřiny, se pohnuly, a vzápětí se kromě nich objevila i Billova hlava. Zívnul si a ještě poslepu zašmátral vedle sebe. Svraštil obočí a tlumeně zakňoural, když zjistil, že je tam prázdno. Nejspíš bylo bláhové myslet si, že se vedle něj ráno i probudí. To, že s ním usnul a celou noc se tulil k jeho tělu, bylo nad očekávání. Myslet si, že proškrábne oči a dostane sladký polibek na dobré ráno, bylo naivní a k smíchu. Tom už beztak odešel s největší pravděpodobností do práce.
Tedy alespoň to Bill předpokládal při pohledu na displej digitálního budíku, který stál vedle něho na nočním stolku. 10:26. Musel si protřít oči, aby se přesvědčil, že vidí správně. Nemohl uvěřit, že je tak pozdě. Obvykle takhle dlouho nevyspával. Ovšem on věděl, čím byla způsobena ta ničím nerušená noc plná poklidného spánku. To Tomova blízkost. Stále toho mezi nimi zůstávalo dost nevyřčeného, ale tomu nezabránilo klidně a tvrdě dřímat až doteď. Navíc potřeboval odpočinek. Včera, dokud se Tom neobjevil v obýváku a neodvedl si ho k sobě do ložnice, se cítil k smrti unavený, ke všem těm bolestem ze zranění se přidala i ostrá bolest hlavy a zmučená duše ho naprosto vyčerpala. Přesto spát dokázal až vedle něho.
Už poněkolikáté ho zachránil. Nedovedl si představit, jak rozlámaný a zničený by dnes byl, kdyby se probral na pohovce v obýváku. Tohle bylo o mnoho lepší, pochvaloval si v duchu Bill a přetočil se na záda. Zaskučel. Příliš neopatrný a prudký pohyb, a teprve s ním zjistil, že zdaleka není tak úplně v pořádku, nehledě na to, jakého pohodlí se mu v noci dostalo. Jeho dobité tělo o sobě dalo vědět, a on se znovu stočil do klubíčka. Stisknul k sobě víčka a zakousl se do rohu polštáře.
„Neotravuj! Já teď nezvládnu vstát.“ Okřiknul svůj žaludek, který se hlásil o pozornost a dožadoval se neodbytně něčeho k jídlu. Přejel si dlaní po čele a nosními dírkami prudce vydýchl. Přemýšlel, co si počít. Překonat rozlámanost a rozbolavělost, a odštrachat se do kuchyně pro něco k jídlu, a nebo to vzdát, a zůstat nehnutě ležet, protože jedině tak všechna ta zranění byla minimálně pociťována.
Hrklo v něm, když na chodbě uslyšel kroky, které se přibližovaly k ložnici. Nenapadlo ho, že v bytě by s ním mohl být ještě někdo další, a proto v neuvědoměle obranném gestu schoval hlavu pod peřinu. Pomalu se snad celý vlisoval do matrace a přestal i dýchat, ve snaze stát se neviditelným. Přivřené dveře byly odstrčeny čísi nohou, a hned na to si ta neznámá osoba napochodovala do místnosti. Její kroky utlumil koberec, a pak Bill slyšel, jak s něčím rachotí na nočním stolku, kam následně něco odložila.
„Bille, spíš?“ Ozvalo se nad ním šeptem. Chlapec s hlasitým zafuněním vypustil zadržovaný vzduch z plic, a pak jeho rozvrkočená čupřina vykoukla zpod deky.
„Tomi, ty nejsi v práci? Já jsem teď málem umřel strachy.“ Přiznal mu a drobně se sám nad svým chováním začervenal. Připadal si jako malý směšný strašpytel.
„Proč?“ Vylétlo Tomovi obočí na čelo. Nedošlo mu, že Bill vlastně nevěděl, že tu s ním zůstane, tudíž že by ho mohl snadno vyděsit, když se od něj ráno vyplíží, aby mohl připravit snídani.
„Myslel jsem, že jsi někdo cizí.“ Vysvětlil Bill. „Ty dneska nepracuješ?“ Zopakoval dotaz, na který se mu před tím nedostalo odpovědi.
„A tobě už je dobře, abych odtud mohl odejít?“ Odpověděl proti otázkou a natáhl se přes Billa pro druhý polštář. Billovi chvíli trvalo, než si Tomova slova správně přebral.
„Tys…“ Koktnul. Tom z něj mezitím částečně odhrnul peřinu.
„Chyť se mě kolem krku.“ Vydal rozkaz, nahnul se nad Billa, a když ten udělal, co po něm chtěl, obtočil mu ruce kolem trupu a opatrně ho vytáhl výš a podestlal ho oběma polštáři. Bill malinko usyknul, ale musel uznat, že tohle bylo mnohem méně bolestivé, než kdyby se měl do sedu vydrápat sám. S Tomovou pomocí teď napůl ležel a napůl seděl, a nepřestával na něj poulit oči. Tom se ale choval, jako by se nechumelilo, a něco štrachal na nočním stole.
„Tys tu zůstal kvůli mně?“ Dokončil Bill načatou větu s ohromením.
„Neměl jsem snad?“ Chlapec se zakabonil. Teprve teď si uvědomil, že i když tu o něj Tom pečuje, pořád si udržuje docela značný odstup. Posmutněl a sklonil hlavu mezi ramena. Tom neočekával, že Bill na tu jeho úsečnou větu zareaguje, a rovnou mu do klína položil tác se snídaní. Tak tohle bylo to, co s sebou ten původně neznámý vetřelec donesl.
I přes Billův pokles nálady, si jeho žaludek radostně výsknul. Smažená vajíčka se slaninou, čerstvý chleba, sklenice pomerančového džusu a hrnek voňavé kávy. Billovi se do úst samovolně nahrnuly sliny při pohledu na tu pochoutku. Tohle bylo přesně to, co teď potřeboval. Nabral si vrchovatou vidličku vajíček a celé si to strčil do pusy.
„Mňam.“ Mlasknul a ukousl si kousek chleba.
„Jsem rád, že ti chutná, ale prosím, zkus nedrobit do postele.“ Napomenul ho Tom, ovšem skutečná výčitka z jeho hlasu nezazněla. Musel se pro sebe i nepatrně usmívat. Původně chtěl to jídlo Billovi jen přinést a hned odejít. Přeci jen krmit nepotřeboval. Jenže pohled na něj, jak se s neuvěřitelnou chutí láduje, a u toho si div blaženě nevrní, ho doslova přišpendlil na místě. Sedl si vedle něj na kraj postele a čekal, až Bill všechno dojí.
Netrvalo to dlouho, a doslova vybílil celý talířek, zapil to džusem a na závěr uchopil mezi prsty ouško hrnku s kávou. Přiblížil si ho k nosu a začenichal. Na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Následně okraj přiložil ke rtům a malinko usrknul.
„Moc děkuju.“ Uvědomil si až teď, že to celé zhltnul bez jediného slovíčka díků. „Bylo to výborný.“ Dodal ještě a doprovodil to o úsměv, který už nepatřil aromatickému nápoji, ale přímo Tomovi. Ten pod náporem rozněžnělých pocitů vstal a vtisknul Billovi polibek na čelo a krátce neopomněl polaskat i jeho rty. Byla to spíše obyčejná drobná pusa, ale i ta Billa potěšila.
„Nemáš za co.“ Usmál se nazpět a bral mu z klína tác. „Odnesu to.“
„A vrátíš se ještě?“ Odvážil se zeptat Bill, když už Tom mizel mezi dveřmi. Ten se otočil a krátce se zamyslel.
„No… budeš něco potřebovat?“ Přešlápl z nohy na nohu.
„Ne.“ Sklesle pípnul Bill. „Vlastně jo.“ Rozmyslel si to o překot. „Na záchod.“ Tom povytáhl obočí, ale nakonec kývnul.
„Jasně. Vydrž. Hned jsem zpět a pomůžu ti vstát.“ Ubezpečil ho a zmizel. Bill se kousnul do rtu. Připadal si malinko podle. Samozřejmě Tomova pomoc mu všechno hodně usnadňovala. Rozhodně to ale nebylo tak, že kdyby se nesnažil, nezvládl by z té postele vstát sám a do té koupelny si dojít. Pokud ale Tom hodlá být v jeho přítomnosti, jenom když bude něco potřebovat, pak toho bude potřebovat spoustu a často.
Netrvalo snad ani tři minuty a byl zpátky. Odkryl peřinu z Billa úplně, a ten se ho opět s chutí chytl kolem krku. Shodil nohy dolů z postele a nechal se na ně za pas vytáhnout. Tom ho nepouštěl a trpělivě čekal, jak na tom Bill bude. Jestli chytí stabilitu a půjde sám, nebo ho bude muset dovést. Bill nechal chvíli nos zabořený v Tomově tričku a mladému muži neuniklo, že nasál jeho vůni. Neudělal to totiž zrovinka nenápadně. Ošil se. Tahle Billova blízkost v něm vyvolávala pocity, které teď nebyly žádoucí.
„Ehm, Bille.“ Oslovil ho chraplavě. „Můžu tě pustit? Půjdeš sám?“ Chlapec se zavrtěl a křečovitě v pěsti zmáčkl pár copánků na Tomově týle.
„Jo.“ Zahuhlal neochotně a pomalu se ho pustil. Teď po ránu byl malátnější než obvykle, takže se jen zvolna začal šourat směr koupelna. Tom ho pro jistotu následoval, ale Bill to zvládal vcelku obstojně, takže když za sebou zavřel dveře, nechal toho ostražitého dozoru a vrátil se do obýváku. Ráno vstal poměrně brzy, takže kromě přípravy Billovy a svojí snídaně, si tam stihl odnést notebook a nějaké podklady k práci. Sice se tomu nevěnoval, raději si četl na internetu novinky ze sportu a po očku sledoval zprávy v televizi, každopádně i ten úmysl pracovat by se měl počítat.
Bill za ním dopajdal zhruba o deset minut později.
„Můžu tu být s tebou?“ Tom odtrhl oči od monitoru.
„A nejsi unavený? Možná by pro tebe bylo lepší, kdyby sis šel lehnout.“
„Ne.“ Zamítl to stručně Bill. „Tome, teď jsem se probudil. Necítím se ospalý a nechci být sám.“ Vysvětlil. „Prosím.“ Dodal, když se Tom škrábal zamyšleně v zátylku.
„OK.“ Zvedl ruce v gestu kapitulace. „Tady se posaď.“ Ukázal na opačný konec pohovky, než na kterém seděl sám. Bill nic nenamítal a nemotorně se svalil na určené místo. Tom sebral peřinu, která se ještě zvečera, kdy tu Billovi uchystal spaní, válela na zemi, a celou ji kolem něj omotal. „Vytápění je tu na elektriku a teď dopoledne to příliš nehřeje, takže tu není moc teplo.“ Osvětlil svoje počínání.
„Chceš něco na pití? Nebo cokoli jinýho?“
„Já…“ Zaváhal, jestli s tím má Toma otravovat. „Zapomněl jsem v ložnici zbytek svýho kafe.“ Upřel na něj omluvné oči. Tom ale ani v náznaku nedal najevo, že by mu snad tohle obskakování Billa začínalo být protivné a odběhl mu pro něj. „Děkuju.“ Špitnul Bill vděčně, když mu podával hrneček.
„Já ale pracuju. Budeš se tu se mnou nudit. Nechceš se třeba dívat na nějakej film?“ Nabídl mu Tom možný program. Ve skutečnosti to bylo ale proto, že se mu nelíbilo pomyšlení na to, že on tu bude předstírat, jak se tu věnuje něčemu důležitému, a Bill ho při tom bude pozorovat a koukat mu přes rameno.
„Klidně.“ Pokrčil chlapec rameny.
„A co by to mělo být?“
„Nevím, něco vyber.“ Tom se začetl do titulů, které měl ve sbírce, a pak jeden obal vyndal. Už se chystal stříbrný disk vložit do přehrávače, když se ozval Bill.
„Tome,“ oslovil ho a odmlčel se. „Nechci se dívat na film.“ Zamumlal polohlasem. Tom zaskřípal zuby.
„Tak co chceš tedy dělat?“ Ucedil.
„Já…“ Teď si nebyl tak úplně jistý, jestli by měl začínat o tom, co se mu honilo hlavou. „Neměli bychom si promluvit, nebo tak něco?“ Nač se pořád jen schovávat? Pokud si chce Toma přiklonit zpět na svou stranu, měl by se naučit jednat zpříma, jako dospělý, a nebýt jen malým ustrašeným dítětem. To by takhle kolem sebe mohli kroužit ještě hodně dlouho a Bill už tohle nechtěl. Potřeboval Toma zpět naplno. Strašně moc mu scházel.
„A o čem chceš mluvit?“ Tom se vrátil, sedl si a natočil trup naproti němu, aby na sebe dobře viděli.
Bill sklonil hlavu a začal žmoulat cíp peřiny.
„Ech, já nevím přesně.“ Připustil. „O tom, co se stalo?“ Vyslovil to jako otázku a zvedl k Tomovi pohled. „Co jsem udělal.“ Pokračoval, aniž by uhýbal očima. „Tome, já vím, že jsem to zkazil, a že se zlobíš. Moc se omlouvám. Jen řekni, co bych měl udělat, aby to bylo jako dřív?“
Tom si přejel dlaní po obličeji a zafuněl.
„Bille,“ oslovil ho měkce. „Já po tobě nechci žádný omluvy. Ty jsou vážně zbytečný.“
„Tak co tedy? Co je špatně?“ Vyhrknul téměř až plačtivě. „Tome, mě tohle ničí. Užírám se provinilostí a ty mě od sebe odstr-kuješ.“ U posledního slova se mu zlomil hlas. Chtěl mu ještě říct, jak moc mu chybí, ale dál už mluvit nešlo. Třásla se mu brada a trhaně dýchal potlačovanými vzlyky. Tom se k němu přisunul blíž a chytl ho za ruku.
„Já nemám tak úplně představu. Asi… potřebuju nějaký čas, abych to vstřebal, pochopil to.“
„Co…“ Škytnul. „Co chceš pochopit? Tak o tom přeci mluvme. Tome, já to nedokážu sám. Nevím, co bych měl přesně říct, aby to bylo znovu v pořádku.“ Mluvil pomalu a zhluboka dýchal, aby dostal pláč pod kontrolu. Docela se mu to i dařilo. Vzlyky utichaly. „Já ti ale slibuju, že se ti upřímně pokusím odpověď na cokoli. Už žádné další lži. Jen… jen mi, prosím, odpusť.“ Žádal. Byl ochotný zpovídat se z čehokoli. Ten čas, kdy ho Tom odmítal, ty opovržlivé pohledy, znechucení, jaké u něj pozoroval především včera. Tolik si přál, aby to mohl zmírnit, i kdyby to znamenalo vyprávět o věcech, které nikdy dřív nevyslovil nahlas. Neuměl o tom mluvit, protože se za to tak moc styděl. Jeho stud ale už nebyl důležitý. Pokud pomůže v přiblížení se Tomovi, když bude vzpomínat na ty hnusné chvíle ve svém životě, tak to udělá. Bude se před ním třeba plazit po kolenou, když díky tomu vymizí chlad z Tomových očí a přestane být jen jeho automatickou pečovatelkou a bude zase tím starým milujícím Tomem.
Mladý muž zvrátil hlavu do opěrky a obočí se mu zkřivilo v zamračenosti.
„Nevím…“ Mumlal. „Proč jsi mi to, ksakru, neřekl?!“ Vypálil první otázku, která mu přišla na jazyk. Bill se zarazil. Na tohle neuměl odpovědět. Co Tom očekával, že by mu měl říct?
„Nešlo to.“ Zadrmolil. „Asi… asi jsem se bál. Jeho… tebe.“
„Mě?“ Vykulil na něj Tom oči v údivu.
„Ne, ne přímo tebe.“ Napravoval Bill tu svou špatně vyzněnou myšlenku. „Spíš… tvojí reakce. Že to nepochopíš. Od-soudíš mě a už mě nebu-deš chtít.“ Bill ta slova téměř šeptal. Začínal litovat, že s tím začínal, protože to nejspíš nezvládne. Nedokáže být v klidu a rozumně všechno probrat. Celá ta situace v něm vyvolávala potřebu rozbrečet se, a jak se ji urputně snažil v sobě zadržet, komplikovalo mu to mluvení.
„To je nesmysl.“ Kroutil Tom zamítavě hlavou.
„A co je tedy to-hle, co… co se teď mezi námi děje?“ Stekla mu po tváři první slza a vpila se do koutku úst. „Nechápeš to. Nechceš mě.“ Skoro mu až vyčetl. Tak to totiž vnímal.
„To není pravda!“ Prudce se ohradil Tom a o další kus se k Billovi přisunul. Vzal jeho obličej do dlaní. „Slyšíš? Podívej se na mě.“ Žádal Billa, který klopil své uslzené duhovky někam do polstrování sedačky. „Miluju tě. Seš pro mě momentálně to nejdůležitější. Já jen…“ Došla mu slova. Najednou nevěděl, jak dál pokračovat. Teď to byl on, kdo utekl pohledem a oči se mu zaleskly.
„Řekni, Tome. Choval by ses takhle, kdyby mě jenom mlátil a nic víc?“ Tom nasucho polknul. Tohle byla trefa do černého. Na pár chvil schoval obličej do dlaní. Bill už tu nebyl jediný, o koho se pokoušely vzlyky. Ale tohle chování mu snad nemohl nikdo zazlívat. Bill byl jeho přítel. To jen jemu měla patřit výsada intimně se ho dotýkat, a místo toho jeho milovaného křehkého chlapečka dlouhé roky někdo prznil. Jednoduše se přesto nedokázal tak snadno přenést. Billa od sebe ale nechtěl odhánět. Jen potřeboval trochu času, aby se s tím vyrovnal.
Neodpověděl na Billovu otázku. Jeho reakce byla tou odpovědí.
„Znásilnil tě někdy?“ Místo toho chtěl vědět. Potřeboval to vědět. Užíralo ho to snad od chvíle, kdy mu byla naservírována pravda. Měl k sobě pevně semknutá víčka, když vyčkával, co na to Bill poví a opravdově se bál toho, co uslyší.
„Ne.“ Dolehlo k jeho uším. Úlevou vydechl a rozlepil oči. Chtěl Billovi věnovat potěšený úsměv, ten ale pokračoval. Bylo to, jako by mu to, jak Tom reagoval, vlilo do žil až bestiálně krutou bojovnost. On z něj totiž cítil, že to vnímá tak, jako by ho snad Bill podváděl, zrazoval, a to mu moc ubližovalo. Musel mu ukázat, jaké to skutečně bylo, aby konečně pochopil. Znal podrobnosti a otevřel oči naplno.
„Měl jenom rád mýho ptáka ve svý puse. Pro sebe mu stačila jenom jeho pravačka. A jestli by další otázkou mělo být, jestli jsem si to užíval, tak ti odpovím rovnou. Nenáviděl jsem to! Ale zvyknul jsem si, bylo to totiž přijatelnější, než kopance do břicha a žeber, a nebo dlouhý noci, kdy mě svázaného zavíral do sklepa, aby ze mě vyhnal vzdorovitost. Já se totiž bránil – jako kluk-, ale ono mě to brzo přešlo, když jsem se dlouhé hodiny klepal zimou a do celého těla se mi dávaly křeče, protože jsem se nemohl pohnout. Když jsem pak zjistil, že před ním stejně není úniku, není na výběr, naučilo mě to vyměnit velký zlo za malý.“ Vychrlil na něj snad na jediný nádech, a pak propukl v zoufalý pláč. Po tomhle na něj totiž všechny vzpomínky zaútočily v plné síle a jemu se vybavovaly věci, které už dávno jeho podvědomí potlačilo. Ty otřesné začátky, kdy se po mámině smrti s pár věcmi přestěhoval k němu. Prvních pár dní, kdy byl jako mílius, a pak to všechno začalo, všechny ty hrůzy, jeho snaha nepodvolit se a totální beznaděj, když zjistil, že neexistuje cesta, jak z toho ven. Tedy pro něj neexistovala. On ji nikdy nespatřil, protože Brenig mu dokonale zakryl výhled těmi svými řečmi o respektování posledního přání mámy, poukazoval na to, jak nesamostatný vždy byl a jakožto tupý a podřízený jedinec musí přijmout vedení pána.
Tom zůstal na pár vteřin jako opařený. Tolik informací tedy doopravdy nečekal. Když ale před sebou viděl plačícího Billa, jak zoufale mezi hlasitými vzlyky lapá po dechu, začínalo mu docházet, jak přezíravě, bez špetky empatie, se celou tu dobu choval. Ano, určitě měl právo na menší část ze svých dosavadních reakcí, ale rozhodně ne na to, aby Billa tak okatě přehlížel a cítil se uražený tím, co viděl, a že mu to neřekl dřív.
„Billí, pšššt.“ Promluvil k němu konejšivě a schoval ho ve svém objetí. Bill křečovitě mezi prsty sevřel Tomovo triko a táhnul ho za něj směrem k sobě. Neuvědomoval si ani, že to dělá. Jen nechtěl, aby se Tom ztratil. Hlavu měl položenou na jeho rameni a nepřestával štkát. „No tak. Už bude dobře. Neplakej, lásko.“ Ševelil a v dlouhých tazích ho hladil po zádech. Trvalo ještě notnou chvíli, než byl chlapec schopný se uklidnit, alespoň do té míry, aby nenaříkal nahlas.
Už si jen tiše pofňukával a popotahoval nosem.
„Bille, už ti nikdo nikdy neublíží. O to se postarám.“ Sliboval.
„A ty?“ Zvedl Bill hlavu z jeho ramene a zadíval se na něj svýma uplakanýma smutnýma očima. „Můžeš mě milovat jako dřív?“ Tom si opřel čelo o to Billovo, a pak ho pevným hlasem ujistil.
„Miluju tě mnohem víc než dřív.“ Chlapec se usmál a všechny ty bolavé pocity vystřídalo štěstí a úleva. Po tváři mu skanula jedna poslední slza. Slza radosti, a pak Toma prudce políbil.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Och…tohle je nádherný…!** konrčnš se Tom umoudřilm a obejmul ho…nečekala jsem, že to Bill Tomovi takhle všechno řekne,že se mu to Bill osmělí říct a jsem za to ráda….Teď už to snad mezi nima bude jenom dobrý…;-)
no tak to jsem ale ráda že se Toman vzpamatoval.. maličkej Billí…
Chci ihned další díl!!!!!!!!! krásnééééé :-*
Fakt krasny diel!
hurá!!!!konečně to tom pochopil a je to za nima…takový to divný období….
Bože to bolo niečo nádherné! Celá táto poviedka je nádherná!
Konečne sa Tom spametal a zistil, ako Billovi a hlavne aj sebe svojím správaním ubližoval. A čo na to bolo treba? Presne to čo som vravela na začiatu! Trocha dôvery z Billovej strany a teraz je to niečo okúzlujúce!
Zbožňujem túto poviedku!
a už žádné lhaní…
Ainikki,ty jsi skvělý psycholog…umíš tak perfektně popsat pocity a emoce,já tuhle povídku opravdu miluju,je úžasná!!!Většinou mám v FF raději Billa,ale tvoje postava Toma je prostě dokonalá ♥♥♥
To bolo úplne skvelé.Bill urobil dobre, že to vzal do svojich rúk a trval na rozhovore. Na to ako je zranený, má perfektný zmysel pre riešenie problémov. Je dobre, že zo seba dostal všetko a nechal to Toma vstrebať. Ten to pochopil a snáď mu došlo, že Bill je stále ten istý do ktorého sa zamiloval. No už to musí byť len lepšie…