Midnight Sun 17.

autor: Bubbly

Čas se možná vlekl, možná letěl jako studený vítr ochlazující Billovu uplakanou tvář. Chodba zpustla. Všude byla tma a mrtvé ticho. Jediné, co se hýbalo, byly Billovy slzy. Všechno ostatní zkamenělo, zemřelo. Stejně jako Tom, který nehybně ležel na Billových kolenou.

Bill se po dlouhé době  pohnul. S každým záškubem svalů ho všechno bolelo, jako kdyby se nehýbal několik let. Dotkl se bratrova bledého obličeje a z jeho hrdla se vydral srdceryvný vzlyk. Necítil, že by mu tlouklo srdce, necítil, že by dýchal, necítil nic, co by naznačovalo, že je ještě naživu. Ale i kdyby nebyl, nedostal by se do nebe. V nebi není tolik bolesti.

Tomova tvář byla studená  jako led. Z obličeje mu zmizela veškerá barva, zdálo se, že jeho pleť je bílá jako čerstvě napadaný sníh.

Přes to pomyslné rvaní  těla zevnitř Bill ani necítil vůni Tomovy krve, která byla všude kolem. Přesto, že prsty jedné ruky tápal v karmínové tekutině, nevzbuzovalo to v něm žádnou touhu pít. Toužil jen po jediném. Aby byl Tom znovu naživu.  

Černovlasý chlapec sklonil hlavu k bratrovu obličeji. Jeho hlas se rozechvěle lámal v každém slově, ale přesto dokázal mluvit. „Tome,“ zašeptal a z každého jeho tónu bylo slyšet zoufalství, které ho trhalo. „Tome, vrať se. Tome, slyšíš? Bráško! Vrať se, já to sám nedokážu, Massen mě zabije! Tome, prosím, slíbil jsi, že mě tu nenecháš, že mě ochráníš! Tome, já tě miluju!“ Poslední větu zakřičel a zatřásl nehybným tělem. Jeho vlastní slova se k němu vracela ozvěnou a umocňovala jeho zničující prožitek.

Za rohem v chodbě se ozvaly kroky. Chlapec se lekl, bál se, že si pro něho jde Massen a sebere mu Toma a on ho už nikdy neuvidí. Jaké však bylo jeho překvapení, když se v chodbě objevila Selenia. Zřejmě nevěděla, co se tu stalo, protože když spatřila Toma, zastavila se a zůstala sledovat oba chlapce. V jejích očích se objevilo něco jako lítost.

Bill se jí díval do očí a čekal. Byl připravený chránit sebe i bratra zuby nehty. Pokud půjde do tuhého, nic ho nezastaví. Dokonce ani Massen by mu nedokázal bratrovo tělo sebrat.

Selenia se rozhlédla po kaluži krve, která se nahromadila pod tělem a zalévala chodbu omamnou vůní čehosi lahodného. Dívka, jakožto míšenka blížící  se k čistokrevné vampýrce, ohrnula horní ret a tlumeně zavrčela.  

Bill okamžitě zareagoval. Jediným skokem se ocitl před Tomovým tělem, nahrbil se a vycenil zuby. Selenia se okamžitě stáhla. Schovala zuby a vztáhla ruce před sebe dlaněmi vzhůru.

„Bille, promiň, to ta krev, nechci vám ublížit.“

Bill se ale neuvolnil. „Tak o co ti jde?“ zavrčel.

Selenia na chvíli uhnula očima. Přemýšlela o tom, jestli to, co teď udělá, bude správné. Ale stejně jako Bill, a stejně jako Vania, měla blízko k lidským citům. Nedokázala sama sobě říct ne. Nedokázala jít a říct Massenovi, že může mít svůj poklad pro sebe a nikdo se nebude snažit mu ho vzít. Prostě to nešlo. Nezradila by jen svou sestru. Zradila by sebe. Teď má konečně možnost udělat dobrou věc a uklidnit svoji duši.

„Chci ti pomoct,“  řekla na hranici slyšitelnosti. Bála se, že i stěny mají uši.

Bill se ušklíbl a odhalil tak bělostné špičáky. „Mně už nikdo nepomůže.“

Selenia se nevzdávala. Jen pokývla hlavou, ale nesnažila se zdůvěrnit svá slova. Bill to musí pochopit sám.  

Chlapec přimhouřil oči. Je pravda, že vampýrce nevěřil, ačkoliv byla stejná jako Vania, ale byl ochoten zkusit cokoliv, co by zachránilo život jeho milované Toma. Na chvíli zapřemýšlel. Vlastně nemá důvod jí nevěřit. Nikdy mu neublížila a ani se o to nepokoušela.

„Jak?“ Jediné slovo vložilo naději do jeho polomrtvého těla.

Selenia nezačala hned horlivě mluvit. Chvíli si Billa jen prohlížela. Nechtěla mu dávat plané naděje, ale mockrát viděla skoro vzkříšení mrtvých. Nebyla si jistá, jestli to Bill dokáže, ale cítila jeho nezlomnou lásku k bratrovi a byla si skoro jistá, že to dokáže přesto, že do toho bude muset dát všechno. Dokonce i sám sebe.

„Poslouchej,“ udělala krok k němu. „Nechci ti dát marné naděje, ale Tom má šanci. Je jen na tobě, kolik jsi schopen mu dát.“

„Jak to myslíš?“

„Musíš mu dát sám sebe.“

Bill nechápavě zamrkal. „Jak mu můžu dát sebe?“

Selenia se k němu nahnula. „Přemýšlej. Co vás oba naplňovalo štěstím? Co mu přinášelo pocit, že patříte k sobě? Co přinášelo ten pocit tobě?“

Chlapci několik vteřin trvalo, než si uvědomil, co má udělat. Překvapeně se podíval na Selenii a málem zapomněl zavřít pusu údivem.

„Pospěš si, Bille. Už nemáš moc času. A pamatuj si – nic nemůžeš mít okamžitě. Dej mu čas.“ S těmi slovy zmizela, aniž by Bill viděl, že se pohnula. Prostě se rozplynula jako pára nad hrncem.  

Bill zíral do míst, kde před chvílí stála. Nebyl si jistý, jestli se mu to, co se před pár vteřinami stalo, bylo doopravdy. Když ale obrátil pohled zpátky k Tomovu tělu, uvědomil si, že i vymyšlená naděje je naděje. Sklonil se k Tomovi a rychle ho vzal do náruče. Jeho tělo by mělo být těžší, ale nebylo. Zdálo se mu najednou lehčí, než holubí peří. Rychlými kroky ho odnesl k sobě do pokoje a pečlivě za sebou zavřel dveře. Tomovo tělo položil na postel. Stál nad ním a přemýšlel.

Jediná věc, která  by mohla Toma zachránit, mu připadala možná. Kousnout ho a dostat do jeho těla svoji krev. A Bill nemohl váhat dlouho. Neměl moc času. Raději začal jednat.

Mělo to být poprvé, kdy ublíží sám sobě jenom proto, aby zachránil Toma. Klidně  by pro to i umřel, ale jelikož by pro Toma pak život neměl smysl, Bill nesmí umřít.  

Zíral na svoje útlé  zápěstí. Musí to udělat, pokud nechce, aby Toma ztratil doopravdy. Přiložil si ruku ke rtům a vycenil zuby. Proti svojí vůli si prokousl kůži a sám ze sebe se napil. Jeho vlastní krev mu chutnala, jako kdyby cucal nějaký kovový předmět. A dokud měl zuby od krve, sklonil se k Tomovi a hryzl ho do krku. Nestalo se ale nic. Chvíli držel rty u Tomova krku a pak to vzdal.

Najednou se zase cítil sám. Sám zlomený a zoufalý. Nikdy v životě se necítil takhle na dně. Snad jen ve chvílích, kdy měl Toma daleko od sebe. Posadil se na zem vedle postele a chvíli zíral do plamenů v krbu. A potom se ho zmocnilo to strašně zoufalství. Praštil celým tělem o tvrdou zem a dal se do usedavého a srdceryvného pláče. Lapal po dechu mezi jednotlivými vzlyky, skoro se dusil vlastním žalem. Z jeho hrdla vycházely výkřiky bolesti, která ho rvala vejpůl.  

Bill naříkal neuvěřitelně  dlouho. Pokaždé, když se objevilo Tomovo jméno na jeho rtech, zlomil se mu hlas a on se opět utápěl v slzách. Nakonec, když jeho zarudlé oči vyschly. Jenom ležel na zádech na zemi a hladil Tomovu studenou ruku. Pozoroval jeho kůži, jak je bledá a bezkrevná. Přál si jenom jediné. Aby Tom znovu žil.  

Černovlasý chlapec zrovna upadal do hlubokého spánku, když vedle sebe ucítil pohyb. Jeho jasně fialové oči se rozevřely dokořán a Bill se rozhlížel ve tmě. Oheň v krbu už dávno vyhasl, v místnosti byla nepříjemná zima, kterou ale Bill necítil. Zděšeně se rozhlížel. Bál se, že je v místnosti Massen a chce mu ublížit. Teď, když už nemá Toma, může se stát cokoliv.

Jednou rukou hmátl vedle sebe, doufaje, že nahmatá chladnou ruku mrtvého těla. Jaké  však bylo jeho překvapení, když vedle sebe nahmatal jen prázdnou matraci pokrytou kožešinami.

Nejprve se mu zděšením stáhlo hrdlo. Bill zalapal po dechu. Co když Massen odnesl Tomovo tělo a spálil ho, aby se Tom už nikdy nemohl vrátit? Tahle myšlenka mu na několik vteřin zatemnila mysl. Před očima se mu udělalo temno, ačkoliv v pokoji byla taková tma, že jen stěží si uvědomoval, jak špatně vidí. Najednou byl vyděšený. Bál se, že ztratil i poslední, co mu zbývalo z bratra. Jeho nevinné tělo.

Chlapec se stulil do klubíčka a hleděl do prázdné tmy. Nesnažil se vnímat stíny, jen se třásl a znovu se mu chtělo plakat. A pak se jeho myslí rozneslo měkké zašeptání:

Bill se prudce posadil a znovu se poplašeně rozhlížel kolem sebe. Ten hlas v jeho myšlenkách znal až příliš dobře, ale stejně tak to mohla být něčí hra. Massen se ho může snažit nalákat do pasti.

Bill zacouval k čelu postele a tam si přitáhl kolena k tělu, neustále těkal očima po pokoji. Jeho dech byl hlasitější a jeho tep zázračně zrychlil. Srdce se mu freneticky rozkmitalo.

„Nikdo ti neublíží,“ zašeptal znovu známý hlas.

Bill zavrtěl hlavou a přemlouval svůj vlastní rozum. Sám sobě říkal, že se mu to jenom zdá, že tohle není možné. Rozum to přijal. Přijal všechno, co Bill chtěl, ale jeho srdce na něho z nitra křičelo opak.

„Tohle není možné,“ opakoval si Bill. „Není to možné.“ Sevřel oči a ruce si přiložil na spánky. Doufal, že ho ty halucinace přejdou.

U dveří se ozval zvuk, jako když někdo roztrhne kousek látky. Bill prudce otevřel semknuté  oči a zapátral ve tmě. Najednou jeho tělo ztuhlo, napjalo se. Nebylo vidět žádný pohyb, jako kdyby ani nedýchal. Ohrnul horní  ret a potichu zavrčel. Jeho zuby se i ve tmě zablýskly. Přesto ale cítil strach. Hluboký a zoufalý strach. Jako kdyby nadcházela jeho poslední minutka.

Hned vedle těžké skříně  se cosi pohnulo. Bill se nakrčil na posteli a znovu zavrčel. Ze tmy se vynořila postava. Bill v šeru nerozeznal, kdo to stojí před ním a na jednu stranu to vědět nechtěl, pokud je to někdo, kdo mu přišel ublížit. A musel to být někdo takový, protože černotu v místnosti prořezávaly dvě jasně zářivé fialové oči…