autor: Ainikki
Tom ležel na boku v posteli, hlavu podepřenou loktem a s něžným úsměvem na rtech pozoroval pravidelně oddechující klubko vedle sebe. Bill po poledni znovu usnul. Potom vypjatém rozhovoru z rána si ještě nějakou dobu povídali, už ne o ničem závažném, Bill se o Toma opíral, nechával se jím hladit, a pocit bezpečí a znovu nalezené lásky, ho postupně uklimbal ke spánku. Mladý muž ho tedy s největší opatrností přenesl zpět do ložnice a neodolal tomu, aby si k němu pod peřinu nevlezl také. Možná, že i on sám dopřál na pár chvil svým víčkům, aby klesla v blažené cloně snění, ovšem netrvalo to dlouho. Mnohem raději chtěl totiž dozírat na něj, prohlížet si ho a hlídat, aby nebyl ničím rušen.
Bill se vedle něj zavrtěl a podvědomě se k němu víc přitulil. Tom přes něj ochranitelsky přehodil ruku a sklonil se k němu obličejem, aby ho mohl svým nosem polechtat na tváři. Všiml si totiž, že Bill už tvrdě nespí, ale začíná zvolna procitat. Chlapec nakrčil nosík a rukou si sáhl na obličej, aby toho dotěrného obtěžovatele odehnal. Toma to ale přimělo jen k tomu, aby pokračoval. Tentokrát se už o Billovu tvář neotíral jen nosem, ale putoval po ní svými rty, se kterými na závěr sklouznul až k těm Billovým. Vtiskl na ně motýlí, sotva znatelný, polibek a odtáhl se.
„Ještě.“ Zachraptěl rozespale Bill a zamžoural jedním okem před sebe. Jak krásné bylo probudit se, a dívat se do Tomova usmívajícího se obličeje. I on se uculil a nastavil Tomovi svoje rty. Tentokrát se jim dostalo mnohem pozornější a delší péče, přesto to nebylo víc, než něžné drobné polibky. Takové, co tomu druhému šeptají, jak moc pro něj znamená. Tom mu při tom zajížděl prsty do vlasů a čechral je. Bill spokojeně vrněl, jednou rukou Toma hladil po hrudníku a druhou si ho za týl u sebe přidržoval, a při tom ho sem tam drápky poškrabkal na krku.
„Jak ses vyspal?“ Ptal se Tom, když se nabažili těch láskyplných něžností.
„Krásně.“ Usmál se Bill. „Jak jsem se sem vůbec dostal?“ Uvědomil si, že si nevzpomíná na cestu do ložnice. Tom se zazubil.
„Odnesl jsem tě.“ Objasnil tu záhadu jednoduše a bezděčně se dotkl bříšky prstů modřiny na Billově tváři pod levým okem. Byla jediná, ne nijak výrazná či velká; obličej nebyl ten, ve větší míře poznamenaný, přesto tam byla. A právě tenhle jediný nafialovělý flíček to Tomovi neustále připomínal. Zachmuřil se, a pak na to místo foukl. Bill přivřel víčka. Jenže on už neviděl jen tu situaci, kdy přišel do toho domu. Představoval si každičkou ránu, která za tu dobu musela dopadnout na Billovu křehkou schránku, a všechno se v něm svíralo. Bill to svým způsobem všechno tak statečně nesl, usmíval se, mazlil se s ním a on by nejraději brečel místo něj, jen z představy těch hrůz, které musel vytrpět. A to si o něm zprvu myslel bůhví jaké špatnosti. Nejraději by si za to teď nafackoval, ale už to nešlo vzít zpět. On mu to ale vynahradí. Každý den, který stráví s ním, udělá pro něj jedinečným. Ukáže mu, že život může být nejen strach a bolest, ale především láska, pohlazení, bezpečí a porozumění.
„Co si mě tak prohlížíš?“ Vytrhl ho Bill ze zadumanosti.
„Neprohlížím. Jen jsem se zamyslel.“
„A nad čím jsi přemýšlel?“ Tom se tajuplně usmál a zajiskřilo mu v očích. Nahnul se k Billovu uchu a do něj mu sice tiše, ale zřetelně zašeptal.
„O tom, jak velmi moc tě miluju, a udělám všechno proto, abys byl už jenom šťastný.“
„Taky tě miluju.“ Vrátil mu dojatý Bill a objal ho kolem krku.
„Mám docela hlad. Nedal by sis taky něco?“ Billovou odpovědí bylo zakručení v břiše. Nebylo divu. Oběd zaspali, a teď už se pomalu blížil čas večeře, nebo minimálně pozdní odpolední svačinky. Toma to rozesmálo. „Koukám, že dal.“ Zkonstatoval a pohladil Billa po tom jeho vyřvávajícím společníkovi. „Na co bys měl chuť?“ Bill si skousl nehet mezi zuby v gestu zamyšlenosti.
„Tvoje špagety.“
„Oh,“ na oko se Tom zhrozil. „Vážně chceš, abych vařil?“ Bill se culil a horlivě přikyvoval.
„Říkal jsi, že jsou výborný.“ Připomněl mu.
„To jsem sice říkal,“ připustil Tom. „Ne vždycky je ten výsledek ale stoprocentní. Navíc myslím, že s tebou se rovnat můžu jen stěží.“ Billa to nutilo smát se, ovšem nehodlal ho nechat, aby se z toho vykroutil.
„Ale, Tomi,“ pohladil ho po tváři. „Musíš si jen trochu věřit.“ Mrknul na něj. „Na těstovinách není co zkazit. Jen hlídej, aby se ti nerozvařily.“ S vážným výrazem mu uděloval rady.
„Tak to pozor,“ ohradil se Tom. „Rozvařit se mi je ještě nikdy nepovedlo.“ Obhajoval svoje kuchařské umění a šermoval při tom Billovi před nosem vztyčeným ukazovákem.
„No, vidíš. V čem je tedy problém?“
„Žádnej není.“ Pokrčil Tom sebevědomě rameny. Přeci mu nepřizná, že má jen před ním prachobyčejnou trému. „OK, jdu na to.“ Vyhrabal se z peřiny a vyskočil na nohy. „Vrátím se pro tebe, až bude hotovo.“
„Neeee!“ Ozval se z postele protest. Tom se zastavil. „Nechci tu být sám. Vem si mě, prosím, s sebou.“ Zaprosil. „Nebudu rušit.“ Dodal a usmál se způsobem, pod kterým Tom naprosto roztál. Nebylo možné odmítnout.
„Chyť se mě.“ Bill to udělal a Tom ho bez větších problémů vzal do náruče. Chlapec mu ruce kolem krku omotal ještě pevněji, když se octnul ve vzduchu a s nosem zabořeným v jeho krku se pochichtával. „Co je k smíchu?“ Ptal se Tom, kterého to Billovo dobré rozpoložení bavilo také.
„Nic. Já jen…“ Kousl se Bill do rtu a vesele si nohama komíhal ve vzduchu, když byl Tomem eskortován do kuchyně. „Teď si připadnu jako holčička.“ Tom se uchechtl a opatrně ho usadil na židli u jídelního stolu.
„To ty ale nejsi. Jsi můj krásnej chlapeček.“ Rozněžněle mu zaševelil proti rtům, a pak ho na ně krátce políbil. „Donesu ti deku a nějaký bačkory, ať mi tu neofoukneš.“ Myslel Tom na každou maličkost, aby měl pacient co největší pohodlí a tu správnou péči, a odběhl pro slíbené věci. Zabalil ho do ní a do sklenice mu nalil colu, aby prozatím měl Bill alespoň dostatek tekutin, než se mu povede uklohnit ty svoje slíbené špagety.
Hned na to se jal vytahovat ze špajzu a lednice všechny potřebné suroviny a skládal je na linku. Proběhl to očima a přemýšlel, jestli na nic nezapomněl. Pokud to totiž nebude na té hromádce hned, zaručeně to zůstane opomenuto a on se pak, především tu omáčku, bude snažit marně správně ochutit, aniž by ho snad trklo, co dalšího chybí. Drbal se na hlavě a polohlasem si mumlal.
„Možná ještě trochu smetany a nebo mlíka.“ Napověděl mu Bill, který od stolu všechno bedlivě pozoroval.
„Jasně.“ Plesknul se Tom do čela. Pak si uvědomil, co to teď právě Bill udělal, a znervózněl. Otočil se na něj s rýhou zakaboněnosti mezi obočím. „Říkals, že nebudeš rušit a do toho spadaj i ty tvoje odborný rady. Dělej, že tady nejseš, nebo tě vyexpeduju zpátky do ložnice.“ Hrozil mu. Ještě párkrát mu totiž Bill připomene, co udělal špatně, a se vším sekne a budou dojídat pizzu ze včerejška. On na tuhle alchymistickou činnost potřeboval svůj klid, nebo to doopravdy nebude poživatelné.
„OK,“ zazubila se chlupatá hromádka deky a demonstrativně stočila zrak jinam, aby tak dala najevo, že nechává Tomovi volnou ruku. Ovšem hned, jak se Tom otočil zpátky k lince, měl v sobě znovu zapíchnutý Billův pohled. Každopádně ho poslechl alespoň do té míry, že už nic neříkal a nechal ho pracovat. Ne, že by ho tedy na jazyku nesvrbělo pár připomínek. Tom podle něj totiž například špinil zbytečně mnoho nádobí a všude kolem něj se hromadil nepořádek, který by on během vaření po sobě postupně uklízel. Jenže to bylo nejspíš nad Tomovy síly. Ten byl rád, že stíhá obstarat bublající hrnky na sporáku. Bill se výborně bavil, a při tom si prozpěvoval s rádiem, které měl Tom puštěné jako kulisu.
„Máš docela pěknej hlas.“ Okomentoval to Tom, když nad dřezem cedil vodu z hotových těstovin.
„Dík.“ Zahuhlal Bill ne příliš srozumitelně. Byl potěšený, ale podobné lichotky neuměl přijímat. Tom si zatím ze skříňky vyndal dva talíře a na každý nasypal vrchovatou porci. Tu zalil rajčatovo-smetanovou omáčkou, která už byla také hotová, posypal sýrem a spolu s příborem to postavil před Billa.
„Nech si chutnat.“ Popřál mu a s napětím sledoval, jak Bill namotává na vidličku první sousto, fouká, a vkládá si ho do úst.
„Hmm, je to,“ zamyslel se Bill s nepříliš nadšeným výrazem ve tváři, když polknul. „Je to vynikající.“ Přestal předstírat, že je to nic moc, a konečně se rozjasnil. „Povedlo se ti to.“ Usmíval se a nabíral si další. Tomovi se ulevilo a uvolněně se uculil taky. Teprve nyní se pustil i on do své porce.
„Grg.“ Odříhnul si Bill již rozvalený na pohovce v obýváku. „Oh, promiň.“ Omlouval se a dal si ruku před ústa. „Strašně jsem se napral.“
„To je v pohodě.“ Mávl nad tím Tom rukou a ukázkově si krknul rovněž. „Ale jsem moc rád, že ti chutnalo. Popravdě, spadl mi kámen ze srdce.“ Přiznal se.
„Vážně?“ Povytáhl Bill jedno obočí. „Tak to já jsem o tobě tedy nepochyboval.“
„Nepovídej,“ naklonil se Tom nad něj a lehoulinkým tlakem do Billovy hrudi mu naznačil, aby se položil. „Nedíval ses na mě s příliš velkou důvěrou. Nemysli si, že jsou o tom tvém ostřížím pohledu nevěděl.“ Odtáhl z Billa deku, kterou byl opět alespoň do pasu přikrytý, a po čtyřech se přeplazil nad něj.
„Ne, ne, tak to vůbec nebylo,“ hájil se chlapec. „Sledoval jsem tě, ale ne způsobem, jakým říkáš.“ Uváděl věci na pravou míru.
„Nelži!“ Nahnul se nad něj a nosem zavadil o ten Billův. Jejich dechy se o sebe roztříštily a Bill přivřel oči v očekávání polibku.
„Nelžu.“ Vydechl sotva slyšitelně a přiblížil svoje rty k těm, po kterých prahnul. Tom se ale stáhnul. Hrál si s ním. Bill se frustrovaně zachmuřil.
„Tomi,“ zakňoural. Toužil, aby to udělal.
„Copak?“ Protahoval to mladý právník zbytečnými otázkami.
„Polib mě.“ Vyslovil to nahlas.
A Tom už tedy na nic nečekal. Žádostivě se přitiskl na tu rudou vybízející nádheru a Bill mu vyšel dychtivě vstříc. Jejich jazyky proti sobě vystartovaly a setkaly se někde na půli cesty. Tom vklouznul rukou za Billův týl, aby si mohl jeho hlavu trochu vyzvednout a dostat ji tak k sobě blíž a těsněji. On totiž doslova drtil jejich rty ve vášnivých polibcích a Bill mu je plnou měrou oplácel, neuvědoměle si Toma za ramena stahujíc na sebe. Ten se naopak druhou rukou podpíral a odtahoval od něj. Nakonec ten polibek musel přerušit, protože ta strkanice ho připravovala o dech.
„Bille, neblázni.“ Napomenul ho zadýchaně a ochraptěle. „Nemůžu si na tebe lehnout. Nejsi v pořádku.“ Připomněl mu, protože chlapec ve víru roztouženosti na to nejspíš dočista zapomněl.
„Dobře,“ připustil. „Jen nepřestávej.“ Žadonil a Tom se tedy znovu mile rád vpil do jeho úst. Dopřával mu ty žhavé polibky ještě dalších pár dlouhých minut, pak se ale jen velice nerad odtáhl. Nešlo to jinak. S rozbolavělým Billem nemohl dělat cokoli víc, a touhu, kterou v něm i přesto vyvolával, by za chvíli šlo jen velice těžko udržet na uzdě. Již teď ctil, jak se jeho klín probouzí a on nechtěl, aby to zašlo dál. To by si potom musel pomoci sám, a na to teď neměl nejmenší chuť.
Bill nespokojeně zamručel a zvedal hlavu směrem k němu, aby si vynutil další líbání.
„Žádný takový,“ razantně mu to bylo zamítnuto. „Teď bude koupání a pak spaní.“ Bill se zamračil o to víc.
„Tome, nejsem mimino. Nezvládnu prochrnět dvacet hodin denně. Vždyť jsem prospal celý odpoledne.“ Připomněl mu.
„Fajn. Tu sprchu si ale dát můžeš. Já tě tady pak po uši do něčeho zabalím, a když budeš hodnej kluk, tak ti pustím nějakej film.“
„Já jsem pořád hodnej kluk.“ Odfrkl Bill. Tom se musel zasmát jeho uražené umanutosti. Byl zcela evidentně dotčený, že mu odepřel to, co on chtěl momentálně dělat, takže tu teď na něj špulil rty a mračil se jako bouřkové počasí.
„Tak mi to teď ukaž a šupajdi do koupelny.“
„Tak uhni.“ Strčil do něj, protože Tom nad ním stále byl vzepřený na všech čtyřech. Slezl tedy, postavil se před pohovku a natáhl se pro Billa, aby mu pomohl vstát. Ten, jakmile mu bylo umožněno omotat paže kolem Toma, to udělal, jak nejpevněji mohl, využil nestřeženého okamžiku a přicucnul se mu na rty. Byla to krátká pusa a Bill se po ní šibalsky rozesmál. Měla dát Tomovi najevo, že když bude chtít, tak dostane, i přes jeho nespolupráci, to, po čem touží.
„Ty zákeřníku.“ Smál se Tom s ním a lehce ho plácl po zadku, když už byl chlapec na cestě do koupelny. Ještě když za ním zapadly dveře, poslouchal Tom jeho zvonivý smích, který ustal až se šuměním sprchy, a o pár chvil bylo i to doprovázeno Billovým zpěvem. Tom se ten čas rozhodl nějak produktivně využít, proto se vrátil do kuchyně, kde se ještě pořád válela spousta nádobí. Všechno naskládal do myčky, pečlivě utřel linku, a pak ho při pohledu na mísu s ovocem, jež stála na parapetu okna, napadlo, udělat jim k té televizi ovocný salát. Oloupal pár banánů, vypeckoval nektarinky, omyl hrozen vína, dokonce narazil i na mango. Všechno to na kousky nakrájel do velké misky a přidal mandarinkový kompot, aby to mělo nějakou šťávu.
Vzal dvě vidličky a přesunul se zpět do obýváku. Právě včas. Bill vycházel doprovázen příjemnou vůní z koupelny.
„Júúú, mňam.“ Zablikaly mu na to oči, a pak se zarazil. „A nevíš, kam to mám asi všechno nacpat?“ Uvědomil si, že má pořád ještě žaludek plný večeře.
„To se ti tam vejde. Je to jen trocha vitamínů.“ Nespletl se Tom, protože jakmile se Bill usadil před televizi a začal sledovat film, mizel obsah mísy přímo závodním tempem. Potom se položil Tomovi na hrudních a mnohem dřív, než se na obrazovce rozeběhly závěrečné titulky, mu na něm spokojeně podřimoval. A pak že není dítě, které prospí dvacet hodin denně, myslel si Tom, když ho spícího znovu odnášel do ložnice.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Mňáám…taky bych si dala ovocnou mísu..**
Dokonalý díleček toto..**
Nejkrásnější povídka tohle.. uplně jí miluju..!! rychle další díleček… jsem ráda že žu je mezi nima všechno v pohodě…:)
a zase chrníí xDD
Jo přesne tak..zase chrní místo,aby vyvíjel nějakou aktivitu chacah…no doufám, že se dočkam většího sblížení těch dvou
Krásné 🙂 doufám, že bude Bill brzy v pořádku 🙂
Absolutní nádhera!!!Miluju to,jak jsou teď spolu v jednom bytě,myslím,že jenom u líbání dlouho nezůstane..♥♥♥
Kraasa:) fakt jsem si tuto povidku zamilovala:) takze rychle dalsii dilek:D:) pokud to bude v silach:)
krásně sladké:)
Bože to byl nádhernej díl! Snad ten nejlepší, jen mam neodbytnej pocit, že jim ta idyla newydrží dlouho…
uplne suppeeer….ja chci cist daaal..dalsi dilek prosim prosim prosim
Úžasne krásna kapitola. Konečne nič smutné, len láska 🙂