Strážný Anděl

autor: Therese von Loriette

….

Zase… zase prožívám svoje peklo na světě. Proč zrovna já musím chránit tu nekrásnější bytost na světě? On mi ubližuje, i když o tom vlastně neví… Ty pohledy k ní, k Elis, nebo jak se to jmenuje. Přál bych si to taky jednou zažít. Líbat se s ním, mazlit se… ale především, aby ke mně cítil to samé jako k ní, snad i něco víc. Nemůžu, nesmím mu to říct, ukázat se… Zničilo by to mě, možná i jeho. On mě sice ničí i teď, ale aspoň je šťastný… když já nemůžu, tak ať je aspoň on. I když je šťastný s ní, nejhorší holkou ve městě. Podvedla ho už nesčetněkrát a on jí pokaždé uvěřil. Dřív jsem si myslel, že je prostě naivní, ale teď vím, že ji opravdu miluje a že by pro ni udělal cokoliv. O to víc mě to bolí, když vidím, jak si s ním hraje. Nejradši bych mu já sám otevřel oči, ukázat mu, kde v noci je. No, teď už to není jen v noci… Ona snad nemá hranic.  

Nechápu jak to může tak nevinnému stvoření jako je Bill udělat, on je jí oddaný, miluje ji jako nikdo a ona mu přesto dokáže stále ubližovat. Dokáže ho zraňovat dnes a denně. Nemyslím si, že je až tak naivní, že by jí věřil, že si jde sednout s kamarády, nebo že si jde zaběhat… On jí to ale stále všechno toleruje a ještě na ni doma čeká a vždycky když přijde, ji přivítá jeho oslnivým úsměvem, ze kterého se i mně podlamují kolena. Do očí se mi derou slzy, když ty dva vidím. Bohužel s tím nemohu nic dělat. Nesmím, ač bych moc rád. Jednoho dne, až si budu jist, že to Billi beze mě zvládne, to udělám. Ukážu se a řeknu mu všechno… všechno o mně. Vím, že mi uvěří. On je takový můj snílek…

Chci mu pomoci, zachránit ho před tou stvůrou. Dneska si toho chlapa dokonce přivedla k nim domů… opravdu jí nedošlo, že Bill přijde? Nebo to udělala schválně?… Ovšem nejvíce mě zabolela jeho reakce, Billova. On jí zase odpustil, když na něj přišla se sladkými slovy, že neví, co se to stalo, že miluje jen jeho, že už to nikdy neudělá… Ale i když by jí neodpustil při tomhle, začala by ho vydírat, že si něco udělá, že bez něj nechce být… a on by jí to zase uvěřil. Začarovaný kruh, ale on si za to může sám. Možná ho i snad chápu, on ji opravdu miluje, takže by to pomyšlení nesnesl… Asi jako já, když se musím na tohle koukat, jak z něj zase dělá pitomce a pomlouvá ho před jinými, zatímco on jí doma dělá romantickou večeři při svíčkách. Zase ho večer odbude, že je unavená a že nemá náladu, a on jí to zase sežere… Vím, že ho to bude mrzet, ale mě víc, mnohem víc… Bolí mě příšerně, když vidím jeho obličej zkoušený smutkem a stékající slzy po tvářích. V tu chvíli bych ho nejradši obejmul, řekl mu, že to bude dobré, že má mě a já budu mít jeho. Oh, jak snadné by to takhle bylo. To bych ovšem musel být člověk, že?! Mezi námi, elfy, jsem prý ten nejkrásnější… mohl bych mít všechny, na které bych si ukázal, to bych ale nesměl znát jeho. Vždyť on ani nemůže být člověk, jeho nadpozemská krása, ty úchvatné oči, černé uhlové vlasy… tohle je jen on, u nikoho jiného jsem tohle nikdy, nikdy v životě neviděl. A ona to jen tak ničí, jako by se nic nedělo… Proč to aspoň tedy neskončí, když ho nechce… Teď se to stalo ještě horší, začal ubližovat sobě. Pokaždé, když vidím, jak jde do koupelny, pomalu se mi zastaví srdce a zrychluje se mi dech… Mám o něj strach, strach větší, než bych měl o sebe. Zabil bych ji, namístě bych ji umučil, aby si vytrpěla všechno, co kdy musel trpět Bill. Ale snad to úplně nejhorší, co je, je to, že mu to nemůžu zakázat.. nemůžu ho před tím ochránit! Protože to dělá vědomě… s tím nic neudělám, musím jen přihlížet, jak se žiletka zařezává do jeho rukou a krev se vylévá z jeho ran, jen mi stékají po tvářích slzy utrpení.

Chci, aby i ona poznala, jaké to je, takhle trpět pro někoho, koho bezmezně milujeme.

Od té doby se to jen zhoršovalo. Elis se už nijak zvlášť netajila s tím, že Billa podvádí a normálně se vodila s různejma chlápkama po ulici. Tohle už viděl i Bill, jeho si ale ona vždycky zpracovala tím, jak moc ho miluje a že bez něj už nechce žít. Byl pro ni hlavně přísunem peněz pro její velké nákupy. A on, nedá se říct že by jí věřil, ale pořád ji miloval, takže ji nechtěl ztratit. Nechtěl mít na triku to, že by si něco udělala. Hodně jsem pochyboval, že by si zrovna on něco udělala. Ale obráceně jí to bylo jedno, jí vůbec nedocházelo, že by si Bill něco mohl udělat kvůli ní. A on by to udělal, jenomže má strach. On se smrti bojí, to je zatím malinké uklidnění pro moji duši, zatím to není schopen udělat. Dokončit to, co začíná teď už každý den. Vím, že na sebevraždu často myslí. Vždycky v něm probíhá lítý boj. Hádá se sám se sebou, jestli ano nebo ne. Už tehdy mi docházelo, že už opravdu musím něco udělat, nebo ho nadobro ztratím…  

Proto se mi v hlavě začal tvořit plán, ve kterém bych mu všechno řekl. Zaplatil bych sice vysokou cenu, ale pro něj cokoliv. Udělal bych všechno, jen pro to, abych se ho mohl dotknout, pohladit ho po vlasech nebo ucítit jeho omamující vůni. I pro tohle jsem ochoten odejít a už se nikdy nevrátit. Jen jednou ho takto spatřit a budu ten nejšťastnější, a zároveň ten nejsmutnější Strážný „Anděl“ na světě. Byl jsem rozhodnut, že si ještě pár dní nechám, abych si všechno zařídil a tak. Hlavně abych si zařídil další dozor pro Billa. To by se ale nesmělo stát to, co se událo…

Ten den začal jako obvykle. Elis doma zase nebyla, jak jinak. Dalo se to čekat. Bill chodil po domě jako tělo bez duše, pořád ponořený do sebe, tak zamyšlený a s výrazem plným bolesti. Nedá se říct, že bych si na to zvyknul, vždycky to bolelo, vidět ho takhle… ale už to bylo takové… ohrané. Opíjel jsem se myšlenkou, že ho tohohle už brzy zbavím. Dostal jsem totiž další nápad… Zabiju jí… nemůžu už Billa takhle vidět, potom bude šťastný. Bude, věřím tomu. Co už potom tak obvyklé nebylo, je to, že nepřišla ani v poledne. Většinou se na oběd vracela, věděla, že Bill uvařil, nebo že ji vezme do restaurace. Dnes ale nepřišla. Bill to neřešil, pořád se jen utápěl ve své bolesti a ztrácel se ve svém černém světě.  

Zrovna uklízel nádobí, když  někdo rozrazil dveře. V nich stála ona s nějakým borcem. Bouchač… no, vypadal spíš jako vyhazovač v nějakém klubu. Ona na Billa ukázala a ten chlap se k němu rozešel. Vypadal dost nabroušeně, a proto se Bill snažil utéct. On ho ale chytil za vlasy a stáhl ho na zem pod sebe, kde do něj začal kopat. Prvotní Billův pláč vystřídaly výkřiky bolesti. Poté už nebylo slyšet nic. Jeho výraz, nepřítomný výraz bezvědomí, mě zabíjel… pomalu ale jistě mě zabíjel. Udělal jsem, co jsem mohl, nějak jsem se ho snažil probrat. Naštěstí se mi to povedlo. Chtěl jsem Billa nějak dostat do nemocnice, ale nikdo nešel ani kolem, aby mu zavolal záchranku. On ale udělal to nejhorší, co mohl. Vzal si mikinu, obul se, s bolestným sykáním a se slzami na tvářích, vyšel z domu a zamířil si to k železničnímu mostu. Nebyl daleko, takže tam došel docela rychle. Když mi došlo, co chce udělat, nemohl jsem dýchat, málem jsem omdlel, ale věděl jsem, že musím něco udělat. Nepomyslel jsem na to, že jsem chtěl ještě ublížit Elis… nebyl čas.  

Bill je pro mě nejdůležitější osoba na světě. Musel jsem se rozhodnout rychle. Už byl nahoře a přelézal zábradlí. Viděl jsem jeho slzy a dobitou tvář, to pro mě byl jakýsi signál. Neotálel jsem a zezadu ho obejmul. Věděl jsem, že za chvíli zemřu, proto jsem si ho otočil k sobě a políbil ho. „Bille miluju tě, vždycky jsem tě miloval… Prosím, nedělej to. Ale ještě se musím představit. Prosím, snaž se mi uvěřit. Jsem něco jako tvůj strážný anděl… elf.“ Pomalu jsem ho dostával pryč, ale nepřestával jsem ho držet, co kdyby si to rozmyslel. „Slib mi, že si nic neuděláš, nepřežil bych to.“ Já to nepřežiju ani tak, ale to on nemusí vědět. Nenechal jsem ho nic říct, když už se nadechoval a znova ho políbil. „Miluju tě… a sbohem, musím odejít. Tohle se totiž u nás nesmí, ale pro tebe bych udělal všechno.“ Naposledy jsem ho políbil, pohladil po vlasech a nadýchal se jeho vůně. Potom jsem se začal měnit… až jsem se rozplynul, ale jsem rád, že jsem to udělal.

Bill:

Chtěl jsem skočit, ale někdo mi to nedovolil. Nevěděl jsem kdo, ale nechal jsem se od něj líbat, hladit a poslouchal jeho slova. Když jsem chtěl něco říct, umlčel mě polibkem… on byl tak úžasný, ani nevím proč, ale věřil jsem mu, věřil jsem mu všechno. Chtěl jsem mu říct, že jsem se do něj zamiloval hned, při prvním pohledu, ale on mě to nenechal ani vyslovit. Řekl mi, že musí odejít, že se to nesmí. Snažil jsem se ho zastavit, ale on se mi rozplynul v náruči. Po tvářích mi začaly stékat slzy, jediný, kdo mě kdy miloval mi odešel…. Vím, neznal jsem ho ani pár minut, ale zamiloval jsem se do něj tak bezmezně, že mi bylo jedno… ani nevím, jak se jmenoval, můj Elf. Ta bolest, hned po jeho odchodu, se nedala vydržet. Nemohl jsem tu dál zůstat. Musel jsem za ním. Proto jsem uskutečnil svůj plán, se kterým jsem sem přišel… Teď už ale z jiného důvodu. Teď chci za ním. Musím za ním. Miluju ho, stále víc a víc. Jeho úchvatná tvář mi utkvěla pod víčky, když jsem padal z té výšky. Poslední, co jsem řekl, bylo: „Miluju tě, můj Strážný Anděli, moje lásko…“ Poté jsem už neviděl nic… ani jeho… ne moment, někdo ke mně jde, on, prosím, ať je to on… „Lásko, přijď si pro mě.“ Naposledy jsem vydechnul…