autor: B-kay
„Zlobíš se,“ Bill ležel s hlavou opřenou o Tomovo rameno. Jeho hlas byl klidný a tichý. Několik minut jenom tak leželi v objetí, beze slova, bez jediného pohybu. Bill už to nekonečné ticho nedokázal vydržet. Styděl se za své chování. Nic si nepřál víc, než aby mohl vrátit čas. Nikdy by to neudělal, kdyby nad tím chvilku rozumně pouvažoval. On přeci takový nebyl. Nikdy nedělal takové hlouposti, už jako malé dítě byl velmi poslušný a rozumný. A teď, když byl dospělým, se začal chovat jako bláznivé dítě.
Věděl, proč to všechno dělá. Tušil, proč začal takhle bláznit. Dělal věci, které byly pro něj do téhle chvíle úplné tabu. Dělal věci, na které se kdysi neodvážil ani pomyslet. Nikdy k nikomu necítil to, co cítil k Tomovi. V jeho blízkosti se měnil k nepoznání. Nedokázal se ovládat, nedokázal v sobě potlačit to, jak moc jej potřeboval. Zamilovat se do kluka své sestry sice nebylo příliš rozumné, ale zamilovaný člověk už nedokáže přemýšlet nad tím, co je rozumné a co ne. Touží a přeje si jenom jediné – být s milovanou osobou…
„Já se na tebe nedokážu zlobit, Bille. A vlastně ani nemám proč,“ Bill nesměle zvedl tvář, zadíval se mu hluboce do očí…
„Už nikdy takovou hloupost neudělám,“ sliboval šeptem, očima bloudil po Tomově klidné tváři. Jeho něžný úsměv mu dodával sílu bojovat dál. Tom vzal jeho bledou tvář do dlaní, na rty mu vtiskl jeden měkký polibek a stejně tak jej políbil i do vlasů. Nechtěl, aby se trápil.
„Půjdeme domů, ano?“ usmál se na něj a bez jediné výčitky si zapnul džíny. Bill se v tu chvíli málem propadl do země. „Ach bože. Co jsem to udělal?!“
Cestou domů nepromluvili jediné slovo. Tom se snažil nějak navázat konverzaci, díval se na Billa, dokonce prohodil několik slov, ale bylo to zbytečné. Bill se cítil jako ta nejhloupější bytost na světě. Nepřál si nic jiného, než zamknout se ve svém pokoji a už z něj nikdy nevyjít. Krčil se na sedadle vedle Toma, čelo měl opřené o chladné sklo a zhluboka dýchal. V krku cítil nepříjemný knedlík, tak moc se mu chtělo brečet. Všechno to zkazil. Celý večer bylo přeci všechno dokonalé. Proč musel udělat takovou hloupost?
Nedokázal se Tomovi ani podívat do očí. Tak moc se za sebe styděl. Možná měla Chantelle pravdu. Nikdy nenajde nikoho, kdo jej bude milovat, protože byl jenom šmudlou. I Toma ztratí… dříve či později, ale tím si byl více než jist. Nebylo na něm nic, co by jej mohlo nějak okouzlit. Nic, čím by si jej mohl udržet. Nic, díky čemu by vyhrál boj se sebou samotným. Chantelle byla nádherná, on se s ní nikdy nesrovnával, protože věděl, že by určitě prohrál. Tak jako vždycky…
„Bille, počkej prosím,“ jakmile dorazili domů, Bill vystoupil z auta a mlčky kráčel dovnitř. Tomovi se jej podařilo dohonit až u dveří jeho pokoje. Prudce jej chytil za loket, čímž mu zabránil v zbabělém útěku.
„Udělal jsem něco? Ublížil jsem ti nějak?“ Bill nevěřícně pootevřel ústa. Nevěřil tomu, že se jej na to ptal. Vždyť to on po něm vystartoval. On jej sváděl svým nemotorným způsobem… on zkazil celé jejich rande.
„To já jsem udělal. Všechno jsem zkazil,“ odpověděl smutným hlasem. V očích jej štípaly horké slzy, přesto se dokázal ovládnout a zadržel je. Upíral k Tomovi pohled téměř totožný s pohledem malého Sama.
„Nic jsi nezkazil, Bille. Dnešní večer byl nádherný,“ Tom se na něj neustále mile usmíval. Za jeden jediný večer mu dokázal dát Bill tolik lásky a něhy, jaké se od Chantelle nikdy nedočkal. I pouhé držení se za ruce nebo vzájemné dívání se do očí, bylo pro něj vzácností. A to, co Bill předvedl v autě, pro něj nebylo vůbec důležité. Udělal to jenom proto, že byl zoufalý. Chápal jej, protože se cítil úplně stejně.
Sdílel pokoj se svou holkou a jenom jedna jediná tenká zeď jej dělila od osoby, pro kterou by udělal cokoliv na světě.
„Opravdu si to myslíš?“ pro Billa to byla úplně první schůzka. Netušil, co se na takovém rande dělá. Nikdo jej na rande nikdy nepozval. Proto byl sám sebou dost nejistý a po tom, co udělal v autě, se cítil ještě hůř. Když se však díval na Toma a sledoval jeho veselé kývání hlavou, knedlík, který mu bránil v mluvení, se pomalu ztrácel. Ruce se mu přestaly nervózně třást, i jeho pohled měkl. Hned na první pohled bylo vidět, že se na něj Tom nezlobil. V jeho očích se mísilo neskutečné množství lásky a oddanosti. „Ty jsi pro mě ten pravý, Tome. Nyní už jsem si jistý,“ pomyslel si ve chvíli, kdy se k němu Tom opatrně skláněl. Jejich rty se zprvu jenom zlehka otřely. Oba však téměř okamžitě pocítili tu zvláštní vlnu vzrušení a neskrývané přitažlivosti, která je k sobě připoutala.
„Sami spí dneska u mámy,“ zašeptal Bill do ticha, které se celým patrem neslo. Chtěl Tomovi dokázat, že není takový jako Chantelle, a že to, co mu před chvíli předvedl, vlastně nebyl on. Jenom se bál, že jej ztratí. A strach někdy nutí dělat lidi bláznivé věci.
„Chantelle u kamarádky,“ vydechl Tom téměř neslyšně, nádherně se na Billa usmál. Oči mu zářily jako dvě hvězdy na noční obloze. Jejich ruce se v té nekonečné tmě bez problémů propletly. Bill se zhluboka nadechl, zastrčil si neposedný pramen vlasů za ucho, otevřel dveře a společně vstoupili dovnitř. Tom dveře poslušně zavřel a několika kroky popošel k posteli, na které už seděl Bill a díval se na něj očima plnýma očekávání.
Posadil se vedle něj, na krátkou chvíli se zadíval před sebe, aby v sobě dokázal najít ztracenou jistotu. I Bill zůstal nečinně hledět před sebe. Najednou to tak snadné nebylo, jako před chvílí. Tohle ještě nikdy předtím nedělal. Bylo kolem jedenácté večer, ráno měl vstávat do práce. Jindy by už dávno ležel v posteli se svým malým synovcem v náručí, a pak by dlouho do noci nemohl usnout, protože by mu v tom bránil pláč, kterému se nikdy nedokázal vyhýbat…
Omámeně přivřel víčka ve chvíli, kdy na svém krku ucítil jeho rty. Po celém těle mu vystoupila husí kůže, jak téměř neslyšně zašeptal jeho jméno. Srdce mu tlouklo tak prudce, že i sám dokázal vnímat jeho rytmus. Tom se pomalounku prolíbal až k jeho rtům. Zlehka je bral mezi své, pomalu se na Billa pokládal a tím jej nutil dolehnout na postel.
„Přemýšlíš někdy nad tím, co děláš, Tome?“ Tom se od Billa na krátký okamžik odsunul. Jedním pohybem z něj svlékl tričko i tílko, na jeho otázku neodpověděl. Sklonil se k jeho holé hrudi, zavřel oči a přivoněl k Billově bledé kůži. Myslel si, že se mu to všechno jenom zdá. Ale život by přeci nemohl být tak krutej, aby to všechno bylo jenom pouhým snem…
Billova vůně mu stoupala do hlavy jako neviditelná droga. Hořkost a chvění jeho těla mu připomínaly to, po čem tak dlouho toužil a neúspěšně se to snažil najít u jeho sestry.
„Nechci přemýšlet,“ odpověděl tichým hlasem, tváří se opřel o Billovo holé bříško a přitulil se k němu. Jak dlouho na tuhle chvíli čekal?
Jak dlouho o tom snil? Ležel v náručí kluka, kterého miloval. Ano! Miloval! A nyní už nebyl tak zbabělý. Byl si tím stoprocentně jistý. Konečně našel odpověď na svou otázku, co se to s ním stalo. Prostě se zamiloval, poprvé skutečně zamiloval…
„A nechci, abys ty přemýšlel,“ zašeptal smutnějším hlasem, zvedl oči k Billově tváři. Jejich jazyky se propletly mnohem dřív, než se stihli políbit. Tom sjížděl svými polibky pořád níž. Vydláždil si vlhkou cestičku po Billově hrudníku až k podbřišku, kde skončil. S omámeně přivřenými víčky políbil zip Billových džínů. Bill si musel skousnout rty, aby nezasténal.
„Změnil jsi mi celý život, Bille,“ díval se mu do těch dětsky nevinných očí, plných čisté lásky.
„Dovol mi změnit ten tvůj,“ Bill vzal jeho tvář do dlaní. Zamilovaně se na něj usmál a předtím, než mu opatrně svlékl tričko, jej něžně políbil do vlasů…
autor: B-kay
betaread: Janule
že už by se spolu 'vyspinkali' ?:D
Yeah, že by konečně došlo na "TO" krásné? ))) Nehorázně moc se těším ^^
Úžasný, už se těším na další díl 🙂
Juuuu žeby konečně? Koukám že už se toho všechny nemůžem dočkat.. 😉
Krásnej dílek.. postupně si jeden v druhým budujou důvěru a podporujou se a zamilovávaj se víc a víc.. zbožňuju když se jejich vztah takhle upevňuje a začíná a to všechno kolem.. Je to vážně krásný B-kay – smekám a těším se na pokráčko! 🙂
Já se z téhle povídky zblázním!Blahem!Nádherný díl,obdivuju,jak dokážeš krásně rozepsat tu láskyplnou něžnost,která mezi nima je ♥,máme se na co těšit ♥♥♥
Tak jsem si to nechávala dnes na ráno k snídani:-D
Už opravdu nevím, co mám k tomu psát. Tahle povídka by si zasloužila tolik komentářů, tolik chvály, ale přesto by to bylo málo. Styl, kterým je tohle napsané, je uchvacující. Je to úžasné, jak dokážeš člověka, který to čte vtáhnout do děje už jen tím prostředím, těmi dialogy postav a jejich chováním. Musím přiznat, že u některých pasáží mi opravdu vynechávalo srdce a já zapomínala jíst xD Tohle se mi stává jen opravdu málokdy, málokterá povídka mě takhle chytne a já jsem ráda, že to právě tahle dokázala:-D♥
Další moc moc moc krásný dílek!! Děkuju, děkuju, děkuju