autor: Fabiana
-Bill-
Octl jsem se v dlouhé, temné chodbě bez oken a jakéhokoli zdroje světla. Na tuhle chodbu jsem zvyklý, znám ji jako své boty. Dvacet sedm normálních kroků. Jeden, dva, tři… dvanáct… Kolik jsem to měl? Sakra… Zapomněl jsem počítat! To se mi ještě nestalo. Možná bych měl přestat myslet na Toma a začít se soustředit na mou aktuální pseudomisi. Natáhl jsem ruce a pomalu se vydal správným směrem. Po chvíli jsem skutečně narazil na dveře. Otevřel jsem je – ale zřejmě to nebyly správně dveře, protože jsem se dostal zase ven. Sakra.
Opět jsem dveře zabouchl a soustředil se na počítání kroků. Jeden, dva…dvacet sedm. Přišel jsem až k druhé zdi a otevřel dveře.
Tentokrát jsem se trefil. Stál jsem v nevelké místnosti připomínající sklep. Takhle ovšem vypadá většina místností, tak proč se znepokojovat. Rychle jsem jí prošel a třikrát klepl na rudé dveře na jejím konci, a dva kroky od nich poodstoupil. Za chvíli se otevřely.
„Co chcete?“ Vybafl ostrý hlas, vzápětí se ale změnil. „Hm, Vasko, pojď dál,“ zamumlal a uhnul mi z cesty. Vešel jsem. Těžké dveře za mnou zapadly, takže jsem se octl v další místnosti. Byla to jedna z výjimek, místnost s temně rudým kobercem a krémovými stěnami, velké okno s těžkými tmavými závěsy a lesklá červená pohovka. Ze starého rádia v rohu hrála tichá indiánská hudba. „Jdeš za mnou?“ zavrněl postarší muž s rasta copánky. Pozorně jsem si ho prohlédl. Měl na sobě zářivě žlutý hábit, pod nímž byl takzvaně naostro, což jsem věděl, protože tak chodí vždy.
„Nech si zdát, jdu za Igorem.“ Odbyl jsem ho. Pohrdavě si odfrkl a prohrábl si copánky.
„Jestli já jsem si to nemyslel,“ protáhl a ukázal mi zlaté zuby v širokém úsměvu. „Tak příště pro mě, kotě.“ Prošel kolem mě, samozřejmě mě nezapomněl plácnout po zadku, a otevřel dveře na druhé straně místnosti. Potlačil jsem znechucený výraz a následoval jej do vedlejší místnosti. „Počkej tu,“ zamumlal. Jistě, nejsem tu poprvé, blbečku. Uhm. Kdybych tohle řekl nahlas, dopadl bych moc špatně.
„Můžeš,“ pobídl mě. Prošel jsem kolem něj a on za mnou zavřel další dveře.
„Kdo to sem zas leze?“ Ozval se nevrlý hlas.
„Já, pane.“ Pronesl jsem jasným hlasem.
„Vasko.“ Řekl Igor uznale. „Co chceš?“ Zvedl se ze židle, na níž dosud seděl, a svalil se do pohodlného křesla uprostřed pokoje.
„Přišel jsem… mám prosbu.“ Zamumlal jsem, s pohledem upřeným na naleštěnou plovoucí podlahu.
„Prosbu, říkáš? Nemám zrovna náladu na prosení, leda bys mě nějak přesvědčil, abych tě vyslechl. Co tomu říkáš?“ Nepodstatná otázka. Nezáleží na tom, co říkám. Stačí jen vidět Igorův výraz, a je mi hned jasné, jakým způsobem bych ho měl přesvědčit. Ale… nedělám to pro Igora. Dělám to pro Toma. Pomůže to jemu.
Dvěma kroky se dostanu do bezprostřední blízkosti křesla, na němž se Igor rozvalil. Má na sobě jen župan a celkově vypadá, jako by právě vylezl z vany. Aspoň nebude tak páchnout. Snad…
Pomalu si před ním kleknu a rozvážu chabý uzel na pásku jeho županu. Snažím se nedívat se na jeho tělo a soustředit se na misi. Proč mě to pořád tak odpuzuje? No… Co je to za otázku, komu by se do toho chtělo…
-Tom-
Bille, pojď už! Mám pocit, že se ukoušu nudou. Zároveň mám ale hrozný strach. Že se Billovi něco stane. Jsem blízko nervovému zhroucení. Asi. Nikdy jsem se nervově nezhroutil, ale takhle nějak by to asi vypadat mělo. Bývá to ve filmech. Většinou se to stává ženám, mají strach, a pak prostě omdlí. Proč nemůžu taky omdlít? V této situaci bych to jedině uvítal. Mohu se pochlubit, že jsem ještě nikdy v životě neomdlel. Takže vůbec nevím, jak to probíhá. Je to jako spánek? Nebo se probudím, a vůbec nevím, co se se mnou dělo? Docela bych to někdy vyzkoušel.
Zahleděl jsem se na hromádku spadaných listů kousek od mé pravé nohy. Nikde se nic nehýbalo a pavouk už se neukázal pěkně dlouho. Snad není zalezlý někde v mém oblečení, brr. Kdyby mě kousl, stal by se ze mě Spiderman?
Taková hovadina… Ale… Kdybych se přestal zabývat hovadinami, musel bych myslet na Billa a toho hnusného neznámého chlápka.
Zaslechl jsem hlasy a na chvíli jsem přestal dýchat. Zavřel jsem oči a doufal, že mě nenajdou. Neměli by mě vidět. Neuvidí, určitě mě neuvidí… Jeden z těch hlasů byl ženský. „…asi jo, ale netuším proč.“ Říkala. Druhý byl muž. „Třeba to jenom chtěl.“
„Neřekla bych.“
„Proč myslíš, že ne?“
„Mluvíme o stejném člověku?“
„Jistě. Je nevyzpytatelný. Může všechno a vlastně nemusí nic, jen když chce…“
Zbytek rozhovoru se ztratil v dálce, a i když už nebylo nic slyšet, ještě dlouho jsem strnule seděl a neodvážil se pohnout. Přitom jsem se v duchu modlil, aby už se Bill konečně vrátil. Kolik dalších lidí půjde okolo? Kolikrát se budu bát, že mě najdou? Co když si někdo z nich bude chtít třeba odskočit do křoví, a najde mě přitom?
Bille, vrať se…
-Bill-
„Přestaň.“ Poručí Igor. Poslušně si vyndám jeho penis z pusy a sleduju, jak vstává. Za límec mé bundy mě vytáhne na nohy a vleče mě do vedlejší místnosti. To je jeho doupě. Strhne ze mě bundu i předepsaný bílý nátělník a zápěstí mi připoutá k okovům ve zdi. Jeho oblíbený způsob. Po tomhle mi kývne na všechno, vždycky. Stáhl mi kalhoty a chvíli se jen tak kochal. Tohle se mu vždycky líbilo. Pozorovat lidi, kteří nemohou odejít, nemohou dělat vůbec nic.
Když do mě pronikl, vytryskly mi slzy. Křičel jsem spíš ze zvyku, než kvůli bolesti. Má rád křik. A pláču, protože mě ponížil. A protože přesně to chtěl. Necítím bičík, dopadající na má záda, téměř nevnímám jeho přírazy, které ze mě jindy vyrážejí duši. Nechám Toma, aby si myslel, že to všechno jsou jizvy z boje. Ve skutečnosti nic jako boj nikdy neproběhlo. Celá ta válka je vlastně hovadina. Naši nepřátelé jsou v podstatě pasivní. Likvidování měst má na svědomí Igor. Za všechno může Igor.
Udělal se nezvykle brzy. Když mi osvobodil ruce, zhroutil jsem se na zem a chvíli se otřásal předstíranými vzlyky. Tohle už mě dávno nezraňuje. Jen o tom nesmí nikdo vědět.
„Nefňukej furt. Co že jsi to chtěl?“ Zeptal se Igor, když si znovu oblékl župan. „Ale obleč se. Na tvou krev tady není nikdo zvědavej.“ Ani jsem si nevšiml, že mi teče krev. Nehodlám se tím zabývat. Rychle jsem se oblékl a se sklopeným pohledem odrecitoval Igorovi prosbu, kterou jsem si tolikrát připravoval.
„Mohl bys prosím pustit toho nového vojáka pryč?“ zašeptal jsem a poprvé za celou dobu jsem se odvážil pohlédnout mu do očí.
„Ne.“ Jediné slůvko.
„Ale pane, vždyť…“
„Už jsem řekl. A teď vypadni.“
„Už jsem řekl. A teď vypadni.“
V předklonu vycouvám z místnosti, aby Igor neviděl moje slzy, tentokrát už pravé. Nepustí ho. Tom tu bude muset zůstat. Vrátím se do malé místnosti před Igorovým bytem. Přes slzy skoro nevidím na cestu, okamžitě se mě ale ujmou silné ruce a za chvíli sedím na pohovce v objetí Igorovy osobní stráže.
„No tak, no tak…“ šeptá mi do ucha. Navenek se jeví jako drsňák, ale v popisu práce má utěšování Igorových obětí. Přitisknu se k němu. Ví, co tam uvnitř proběhlo. Odtáhne se ode mě, nepohnu se. Pomalu mi svléká bundu a prohlíží si má záda. „Měl by ses jít osprchovat. Můžeš tady u mě, půjčím ti ručník.“ Poodejde ke skříňce u opačné stěny pokoje a vytáhne z ní rudou osušku. Položí mi ji do klína a otevře dveře do koupelny. „Mýdlo tam je, ale radši ho moc nepoužívej.“ Pomalu vstanu a přesunu se do koupelny.
„Dík.“ Zamumlám, zavřu za sebou dveře a otočím klíčem v zámku. Sprcha mi teď udělá dobře. Pomalu si stáhnu kalhoty i boxerky a odložím je na židli. Velkému zrcadlu nad umyvadlem se pohledem raději vyhnu, tiše vklouznu do sprchového koutu a zapnu vodu. Za chvíli začne téct teplá. Nechám ji omývat mé tělo, lízat rány, které necítím. Pohledem zabloudím ke dveřím do koupelny, a vím, že mě pozoruje klíčovou dírkou. Je mi to jedno. Je impotentní.
Opláchnu si obličej a zastavím vodu, ať neplýtvám. Opatrně se postavím na podlahu, už jsem tu párkrát uklouzl. Zabalím se do osušky a konečně se podívám do zrcadla. Není to tak hrozné. Kromě čerstvého škrábance na levé tváři a značně zarudlých očí, jsem z toho v podstatě vyvázl ještě docela dobře. Minimálně nic, co by šlo vidět. Otočím se a přes rameno si prohlížím záda. Bude to dobrý.
Opět se obléknu a opustím koupelnu.
„Všechno dobrý?“ Zeptá se. Přikývnu, zamumlám tichá slova díků a opouštím místnost. Tentokrát nepočítám kroky, takže do vchodových dveří prostě vrazím. A je mi to jedno. Musím teď za Tomem.
-Tom-
Během dalších několika minut tudy prošli tři různí lidé! Začínám se vážně bát, že mě tu najdou. Bille, pojď už! Všechny ty hlasy… jsou děsivé, ačkoli vím, že mě nikdo z nich nevidí. Krčím se úplně u země, válím se v prachu. Vypadá to, že už tu nepršelo pěkně dlouho. Kdyby teď začalo pršet, jen bych to uvítal. Alespoň bych se mohl napít něčeho normálního. Když o tom tak přemýšlím, taky jsem se dlouho nemyl. Páni, musím strašně páchnout! Až se Bill vrátí, rozhodně bych se ho měl zeptat, kde je tady koupelna. Nebo nějaká… nádrž, prostě něco, kde se obvykle všichni myjí.
Opět zavřu oči. Myslím na Billa. Co teď asi dělá? A jak dlouho ještě bude pryč?
autor: Fabiana
betaread: Janule
Mooc pěkný:)
Ten Igor je ale hajzl, jenom ho využil a pak jeho prosbu stejně nesplnil. Akorát jsem z toho teď docela zmatená. Myslela jsem si, že Bill z toho tábora utekl a je teď v jiném, kde se před tím Igorem skrývá×D no jsem z toho celá dopletená už newm kde sem to vzala. A chudáček Tomí jaké má obavy, ať už si pro něj Bill brzy přijde. Těším se na další dílek nebo spíš jsem hooodně zvědavá.
pfff..jen ho využít a pak nepovolit..to je hnus…x(
To mi děláš schválně že jo..?? víš jak strašně se mí svírá hrdlo..?? panebože..!! kde na ty nápady chodíš..?? užasný a přitom.. mam sto chutí tě zliskat a to tě ani neznám.. :D:D a eště to bylo uplně k ničemu to Billovo tríznění.. že se nestydíš Fabiano.. :D:D ale jinak moc pěkný.. a sry potřebuju to ze sebe dostat..
ten Igor je ještě větší hajzl,než jsem si myslela….fuj! x/
Chudák Bill,takový hnus přestát,a ještě to bylo k ničemu…jsem si myslela,že ten zmetek nedodrží slovo.Teď se bojím,že dostane chuť na Toma….
[6]: ježiš.. dyt toe hrozná představa.. budiž s Billem ten nemá do ženský daleko ale Tom..?? OMG..
Ja to radsi nedomyslim xD chudacek Bill….jsi tyran vis o tom? xD
bylo by super kdyby se Bill stal tím nejvyším třeba místo igora nebo tak=)
Honem další dílyyy …. plosiiim je to uzasnýý 🙂
čítala som túto poviedku na doporučenie jednej kamarátky, ktorá to tiež číta…
všetko som si prečítala, od prvej, po túto časť….nemám v tom zmätok, ako niektoré, ale to bude asi tým, že som nečakala na diely tak ako ony, ale som to prečítala celé naraz…
dosť som pri tejto poviedke plakala, ale aj napriek tomu chcem pokračovanie, nech viem ako to skončí, lebo asi umrem zvedavosťou…
je mi ľúto Billa, aj Toma….ten Igor je teda fakt hajzel, bodaj by skapal pri nejakej podobnej "akcii" čo robil…to by bolo úplne super….
teším sa na pokračko…
bozee.. uz sa nenormalne tesim na dalsiu cast..:)