autor: Ainikki
Tom z kufru svého auta vytáhl tři velké černé loďáky, jeden podal Billovi a se zbytkem se rozešel po vydlážděném chodníčku ke vchodovým dveřím Brenigova domu. Uběhl téměř týden, co byl u něj, a těch pár věcí, s kterými tam přišel, přestávalo stačit, a protože Bill už se cítil docela dobře, rozhodli se sem vrátit a dobalit ten zbytek. Tom jen doufal, že budou ty tři kufry stačit, ovšem nevybavoval si, že by toho měl nějak mnoho, tedy co si vzpomínal, a sám Bill ho také ujišťoval, že by to mělo být dostačující.
Chlapec zašmátral na dně své kabelky a po zpřeházení nějakého nepořádku odtamtud vytáhl klíče. Odemkl, přidržel Tomovi dveře, aby mohl s celou tou bagáží vejít dovnitř, a zase za nimi zavřel. Bill se vykuleně rozhlédl a Tomovi neuniklo, že se malinko nakrčil a z očí mu vymizela ta bezstarostnost, kterou tam měl za těch posledních pár dní, kdy byl s ním, a vystřídala ji obava z dřívějšího.
„Neboj se. Nikde tu není. Jsme tu jen my dva. Pojď.“ Vzal ho za ruku a do druhé jedno z prázdných zavazadel. „Když si pospíšíme, můžeme být během půl hodinky zase pryč.“
„Hmm.“ Zahučel Bill na souhlas, přesto v něm určitá ostražitost přetrvávala. Minimálně to místo totiž vyvolávalo nepříjemné vzpomínky. Nechal se jím odvést až do svého, teď již bývalého, pokoje, a Tom tam na postel položil otevřený kufr a vrátil se ještě pod schody pro ty zbývající dva.
Bill mezitím začal zvolna skládat své oblečení do toho prvního. Jen ono zabralo celé dva kufry a do posledního vyprázdnili obsah zásuvek v psacím stole, kde měl Bill nějaké poznámkové sešity, skicáky a jiné drobnosti, přidali k tomu zbytek kosmetiky, co byl v koupelně spolu s fénem a žehličkou na vlasy, vešlo se tam ještě pár párů bot a bylo plno. Na polici nad postelí měl Bill nějaké knížky a časopisy o módě nebo hudbě, a ty už museli dát zvlášť do igelitky, kterou našli v kuchyni. Tom postupně odnášel naplněné kufry zpět do auta a Bill ještě procházel dům, aby zkontroloval, zda tu nic nezapomněl.
„Co s ním vlastně bude?“ Zeptal se, když už se vraceli domů. Nevyslovil to jméno, ale oba věděli, o kom se mluví. Bill se za celou dobu nezajímal a řeč k tomu nedošla. Věděl jen, že Tom v týdnu po telefonu mluvil s někým od policie, ale to bylo všechno.
„No,“ začal Tom zvolna a neopomíjel se při tom soustředit na řízení. „Momentálně je ve vyšetřovací vazbě, bylo proti němu zahájeno trestní řízení na základě mojí výpovědi a na základě lékařské zprávy z tvého vyšetření. Kdy bude první stání u soudu, zatím nebylo stanoveno. Jo, teď jsem si vzpomněl,“ uvědomil si. „Ty musíš ještě pro úplnost podepsat souhlas s trestním stíháním. V pátek mi volal Konrad, že ty papíry mám připravené ve firmě, tak se pro ně můžeme rovnou stavit. Já jsem totiž policii žádal, aby všechno, co lze, brali přese mě a nezatěžovali tím tebe, takže mi to bylo doručeno tam. Každopádně,“ odmlčel se Tom a po očku mrknul na Billa, který všechno bedlivě vnímal, ale bylo na něm poznat, že to není téma, které by poslouchal s kdovíjakou chutí. „Budou po tobě ještě chtít minimálně slyšet tvojí verzi.“ Na rovinu mu Tom přiznal tuhle nepříjemnost, která Billa čekala.
Chlapec kývl. Když si tak sám nad tím přemýšlel, došlo mu, že se tomu nejspíš nevyhne. Docela se toho bál. Řekl to už přeci Tomovi, což bylo samo o sobě hrozně těžké, a ani v nejmenším se mu nezamlouvala představa, že to bude muset komukoli znovu opakovat.
„Ale neboj se. Budu u toho s tebou.“ Uklidňoval ho, a když si byl jistý, že má řízení pod kontrolou, dovolil si chytit Billa za ruku. „Nikdo tě nebude nijak dusit. Navíc oni mají ve sboru velice milou vyšetřovatelku, která má k tomuhle problému docela citlivý přístup, takže já zařídím, abys mluvil s ní.“ Usmál se na něj povzbudivě a palcem ho hladil po hřbetu ruky.
„Kolik může vlastně dostat?“
„Vymezení je od pěti do dvanácti let.“ ‚Já udělám ale všechno proto, aby tam ten bastard shnil, jak nejdéle to bude možný.‘ Prolétlo Tomovi hlavou, ale tuhle myšlenku si nechal pro sebe.
„A budu muset jít svědčit k soudu?“ To bylo totiž to, čeho se Bill obával ze všeho nejvíc. Cokoli jiného ano, ale u tohohle si byl téměř jistý, že by to nezvládl.
„Možná,“ připustil, ale když přes sevření jejich rukou, cítil, jak v Billovi hrklo, hned ho uklidňoval. „Ale třeba taky ne. Mají dost přímých důkazů, takže by to nutné být nemuselo, ovšem všechno se to určí až podle toho, jak se bude vyvíjet soud. Bille, já ale udělám všechno proto, aby to nebylo potřeba.“ Pustil jeho ruku a podřadil, protože se blížil k volnému místu, kde bylo možné zaparkovat blízko jejich firmy. „Každopádně se tím zbytečně dopředu nestresuj, ano?“ Nabádal ho, když vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Bill znovu přikývl na srozuměnou a nechal se Tomem obejmout. „Neboj se. Bude to dobré. Slibuju.“ Ujišťoval ho a Bill se opravdu, alespoň pro tuhle chvíli, dokázal uklidnit.
„Tak jdeme pro ty papíry.“ Usmál se, vtisknul mu krátký polibek a vystoupil.
…
Zastávka ve firmě nebyla ta jediná, kterou ten den ještě byly nuceni udělat. Když totiž s Billovými věcmi dorazili do Tomova bytu, zjistili, že chlapcovo oblečení se do šatní skříně nevejde, ani kdyby si tam Tom ty svoje hadry porovnal.
„Do háje!“ Ulevil si a urputně se drbal v zátylku ve snaze něco vymyslet. A i když by si Bill své věci rád někam uložil, vůbec tu Tomovu rozladěnost nesdílel. Seděl na posteli a s pobavením ho pozoroval.
„Už to mám.“ Klepl se Tom do čela a roztáhl pusu od ucha k uchu. „Když tuhle moji skříň posuneme víc vpravo, až úplně do rohu, vznikne tu dost místa pro novou. Pojď, jedem.“ Hyperaktivně čapnul Billa za paži a tahal ho na nohy.
„Kam, prosím tě?“ Bránil se ten zmateně.
„No do nábytku. To ještě dneska stihnem zařídit, zejtra je neděle. To už bychom si nikde neškrtli.“ Oba se tedy znovu obuli, zabalili do zimních kabátů a vyrazili.
To nadšení z Toma vyprchalo velice záhy. Stačilo projít se po obchodu s nábytkem, a zjistit, že tu není nic ani zdaleka se hodící do původního zařízení ložnice. Přeci si tam nenacpe nějakou nevzhlednou krabici, která tam bude jako pěst na oko, jen proto, že jiné místo se na Billovy věci v bytě nenašlo. Už se pomalu smiřoval s myšlenkou, že bude muset tu skříň nechat draze vyrobit na zakázku, když úplně vzadu v rohu prodejny upoutalo jeho pozornost to, co hledal.
„Jo, tu berem!“ Vykřikl radostně až se po něm pár lidí otočilo. Ve vítězném gestu zvedl ruce nad hlavu a hrnul se k té spatřené dokonalosti. Až na pár drobných detailů byla přesně stejná, jakou už v ložnici měl. Tom po tom hladkém povrchu snad až nábožně přejel dlaní a div, že ji nezahradil svým tělem, když se kolem ochomýtl nějaký další, pouze procházející, zákazník.
Bill k němu pomalu došel a už zdálky se smál a kroutil u toho hlavou.
„Ještě chvíli se takhle chovej a tu skříň nám nejenže neprodají, ale nechají tě odsud vyvést.“ Tom jen pokrčil rameny a mávl na prodavače. Nu což, dobrá nálada se mu jednoduše vrátila a on měl potřebu trochu šaškovat.
„Dobrý den. Přejete si?“ Úslužně se zajímal mladý muž v uniformě, na kterého Tom kynul.
„Ano. Tenhle kousek.“ Ukázal na modro-šedou almaru za sebou. „Lze to nějak rozebrat, abych to dostal do auta? Rád bych si ji totiž odvezl hned.“
„Samozřejmě, že jde. Máme k tomu i návod, a pokud byste si nevěděl i přesto rady, je k dispozici technická výpomoc, která za vámi přijede až domů.“
„Skvěle. Tak mi to rovnou zabalte.“ Poručil si Tom, krátce si zamnul ruce a objal Billa. „Skříň jenom pro tebe. Vítej u mě doma, lásko.“ Zašeptal tak, aby to slyšel jen on, a vtiskl mu pusu na tvář.
…
„Tohle že je nějakej návod?!“ Hromoval Tom z ložnice, že to bylo slyšet až u Billa v kuchyni, kde zatím připravoval něco k jídlu. Odtáhl bublající hrnec polévky ze sporáku a došel za Tomem.
„Nějaký problém?“ Nakoukl dovnitř.
„No to bych teda řek!“ Vztekal se dál. „Zajedno s tímhle návodem se nedá pracovat,“ mával Billovi před nosem zmiňovaným papírem, „a za druhý začínám nabývat pocitu, že mi tu některý díly chyběj.“
„Tak co kdybychom si to na chvíli vyměnili?“ Navrhnul Bill a vytrhnul Tomovi z ruky tu bílou A4. Bylo to tam i s pár nákresy a jemu to nepřipadalo takhle na první pohled zase tolik složité.
„To jako myslíš, že bych měl jít vařit, jo? Skvělá myšlenka.“ Odfrkl si Tom a založil si ruce na hrudníku.
„Jsou tam připravený oloupaný tři brambory. Stačí, když je nakrájíš na kostičky, hodíš do hrnce a budeš hlídat, aby to neuteklo. Já to pak přijdu zahustit.“ Ve stručnosti mu shrnul.
„Jak myslíš. Můžeš to zkusit, ale pak volám tu jejich technickou výpomoc.“ Tom překročil nějaké nářadí, co se mu válelo na zemi, a zmizel v kuchyni. Bill se rozhlédl, aby zmapoval, co všechno má k dispozici, a pak začal třídit jednotlivé díly. Fachy narovnal k sobě, boční stěny, dno a vrch. S Brenigem dávali jedno léto dohromady celou venkovní pergolu. Tohle nemohlo být o nic víc složitější, pomyslel si Bill a jal se k sobě sešroubovávat první dva kusy.
„Řek bych, že ty brambory jsou už měkký?“ Hulákal na něj Tom z kuchyně zhruba o dvacet minut později. „A jak to jde tobě? Nejde, že jo!“
„Jde to výborně.“ Šeptnul mu Bill přímo za ním do ucha. Tom leknutím nadskočil a spálil si jazyk, když chtěl zrovinka trochu té polévky ochutnat. Zbytek ze lžíce si vycmrndal na tričko. Byl přesvědčený, že Bill je v úplně jiné části bytu, a on se místo toho přikradl až k němu, aniž by to tušil.
„Do prdele!“ Zaklel. „Málem jsem z tebe měl infarkt.“ Přísně se na něj zadíval a do sklenice si rychle napouštěl studenou vodu, aby mohl ochladit popálený jazyk. Napil se.
„Promiň.“ Provinile se Bill omluvil, ale v očích mu poskakovaly šibalské plamínky. Vzal mu sklenici z ruky a na těsno se k němu přitiskl. „Vím o něčem, co pomůže líp.“ A než se Tom stačil zeptat, co by to mělo být, Bill se přisál k jeho rtům a bez otálení si probojoval cestu do jeho pusy. Když Billův jazyk našel, co hledal -ten Tomův, zvolnil a jemně ho laskal a ošetřoval.
„Ještě bolí?“ Ptal se polohlasem, když se odtáhli, ovšem čela o sebe nechávali opřená a oči přivřené.
„Trošku.“ Zahuhlal Tom a znovu Billa políbil.
Tom si spokojeně zabručel, když dostal poslední letmou pusku na rty, pak na špičku nosu, a ještě mu Bill nehty přejel po celé délce zad. Naskočila mu z toho husí kůže.
„Jak jsi na tom vlastně s tou skříní?“ Zeptal se znovu.
„Vždyť jsem říkal, že výborně. Potřebuju, abys mi ji pomohl přisunout ke zdi.“ Tom jen vykulil oči. „Neříkej mi, žes to smontoval?“ Nevěřil a hrnul se přesvědčit. „Neuvěřitelný.“ Okomentoval to, když viděl na vlastní oči ten kus nábytku stát uprostřed pokoje. Bill se za ním jen pyšně zubil. „Ne, to ty seš neuvěřitelnej. Pojď ke mně.“ Přitáhl si ho k sobě do náruče. „Jak jsi to jen dokázal?“
„Jo, máš ve mně malej zázrak.“ Hihňal se Bill a věšel se mu kolem krku.
„To bych řek, že mám.“ Připustil Tom a znovu se na tu almaru zadíval. Kroutil hlavou. Vůbec to nějak nepobíral. „Za odměnu ti do ní všechny ty věci naskládám, co ty na to?“ Nabídl se. Bill se předstíraně zamyslel, a pak tu nabídku s lítostí odmítl.
„To je od tebe hezké, ale já potřebuju vědět, kam jsem si co dal. Navíc to chci mít roztříděné podle sebe. I tak ale děkuju.“ Otřel se nosem o Tomův a znovu ho políbil.
„Jak myslíš.“ Nevymlouval mu to. „Každopádně ti s tím můžu aspoň pomoct.“
„Jasně. Ale nejdřív ta skříň. Pomoz mi ji postavit k té druhé.“
„OK.“ Každý se postavil z jedné strany a poponášením ji dopravili na místo. Vypadalo to perfektně. Vznikla jim tam nyní jedna velká nábytková stěna a vůbec nic se netvářilo tak, že by snad nebylo původní, nýbrž dokoupené.
Chvilku na to ještě koukali a pak se ozval Bill.
„Jdu dodělat tu polívku.“ A odhopkal pryč. Tom se za ním přišoural, až když Bill dával na talíře. Tvářil se, jako by kousal do citronu.
„Stalo se něco?“ Všiml si chlapec okamžitě jeho rozpoložení.
„Jo.“ Zahuhlal Tom ne příliš ochotně a dřepnul si na židli. Bill před něj postavil talíř a s tím svým se usadil naproti němu. Zapíchl do něj oči a vyčkával, nechávajíc mu tak prostor k tomu, aby pokračoval. „Právě jsem si uvědomil, že jsem oproti tobě úplně nemožnej.“ Řekl to Tom tak ztrápeně, ovšem Billa to spíš naopak pobavilo. Vyprsknul smíchy, a hned na to si přes ústa připlácl dlaň, protože to nejspíš nebyla úplně nejvhodnější reakce. „No prosím. A ještě jsem ti k smíchu.“ Zkonstatoval, ale koutky mu zacukaly taky.
I přesto, že věděli, jak je celý ten jejich rozhovor absurdní, pokračovali v něm dál.
„To ale vůbec není pravda, Tomi.“ Natáhl se k němu Bill a pohladil ho po předloktí.
„To teda je. Je to pěkná ostuda. Ty perfektně vaříš a já neposkládám dohromady ani pár prkýnek. To je trošku nepoměr, nepřijde ti?“ Bill se zvednul, obešel stůl a usadil se Tomovi na klíně.
„Nene. Ty máš spoustu jiných předností. Tohle není důležitý.“ Ujistil ho Bill, a pak Toma líbal tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že už proti tomu nic nenamítne.
autor: Ainikki
betaread: Janule
To jak tom nemohl postavit tu skříň se mi líbilo..x) a pak tam naklusal Bill a všechno bylo postavený….x)
Krásný díleček…! **
jsem zvědav jak to vsechno dopadne…taková idylka…..
chudak Tomi,on si myslí že je nemožnej ale přitom nebejt jeho tak by Billy pořád tvrnul u toho posranyho Beninga
Si uplně představuju Toma, jak se snaží složit skříň XD. A pak si tam přijde Bill… a je to hotovo, ale myslela jsem, že se jim ty brambory převařej XD. Naštěstí se nestalo 🙂
Taky jen cekam cim se ta idylka zkazi tahle povidka je uzasna vzdycky me pohladi po dusi
Tomův zoufalý pokus o sestavení smontování skříně mi připomněl mě 😀 Ale mně se to nakonec povedlo 🙂 Něco mi ale říká, že s Brenigem ještě budou problémy…
Krásný díl 🙂
Taky si myslím,že Brenig tady ještě zdaleka neskončil..=( Jinak skvělý díl,docela jsem se pobavila,Tomi sice není ani na kutilství,ani na vaření,zato zachraňování mu jde na jedničku s hvězdičkou ♥♥♥
Pěkný 🙂 ale musim říct, že si nedokážu představit Billa, jak sám složí skříň 😀 😀 to už spíš uvěřim tomu vaření 😀 ale krásná povídka
supeeeeer….a musim souhlasit s Velllů..uz se tesim co bude dal
Mam dojem, źe kdyby to dělali skutečný twins, tak Bill stojí s papírem, komanduje a Tom by si k tomu přimontowal kalhoty XD
Táto poviedka je niečim tak výnimočná, že nedokážem pri nej ani žmurkať, ani dýchať! Proste dokonalosť na ktorú sa každý teší. Je to naozaj dokonalé, teším sa strašne na nový dielik…
dobrý způsob mlčení…x)
K tomuhle si neodpustím jednu poznámku…
Njn, Bill zkrátka postaví úplně všechno 🤣🔥