autor: B-kay
Tom nedokázal usnout téměř celou noc.
Kdo by také dokázal, kdyby držel své největší, a zároveň nejkřehčí štěstí ve svém náručí? Ten pocit v něm vyvolával neskutečnou potřebu chránit jej. Kdykoliv zavřel oči, viděl jeho tvář. Kdykoliv se letmo dotkl konečky prstů svých rtů, cítil jeho vášnivé polibky. Jeho vůni, nahé tělo…
Nikdy by neřekl, že by se tohle skutečně mohlo dít. Tolik je od sebe dělilo. Stála mezi nima ta největší překážka ze všech, možná i nejsilnější, a oni přesto bojovali dál a odmítali se vzdát jeden druhého. Byli spolu… skutečně se to dělo a on skutečně ležel v Billově posteli, držel jej kolem boků a užíval si té nádherné blízkosti.
Krom toho v jejich objetí tiše oddechovalo drobné tělíčko malého chlapce. Sam byl dalším důvodem, proč nelitoval toho, že se k nim přistěhoval. Vlastně toho nelitoval ani vteřinku. Díky tomu se s Billem tolik sblížili. Díky tomu měl jedinečnou možnost získat si jeho srdce. Vídat jej každý den a být s ním – to bylo přeci to jediné, co si tak dlouho přál…
Pohledem sklouzl na malé hodinky na Billově nočním stolku, díky kterým si uvědomil že je ráno. Netušil, zdali se mu podařilo na chvilku skutečně usnout, ale to pro něj v tu chvíli nebylo důležité. Na něco jako spánek nepomyslel. Dokonce se necítil ani unavený. Cítil jenom jedinou věc a tou bylo nevýslovné štěstí.
Tak dlouho o tom všem jenom snil. Tak dlouho se snažil bojovat sám proti sobě. Bojoval s Billovou ignorací a odmítáním. Chtěl to vzdát. Chtěl se smířit s tím, že zůstane se svojí přítelkyní, zatímco bude tajně snít o jejím bratrovi. Klukovi, do kterého se zbláznil hned od první chvíle. Tehdy jej zahlédl v okně jenom na několik vteřin… stačilo pouhých několik vteřin, aby se jeho život od základů změnil. Ale ta proměna, byla více než nádherná…
„Dneska ti namaluju obrázek,“ Sam seděl na malé židli v předsíni, nechal si Billem vázat tkaničky na botách. Vesele se na něj usmíval, zatímco v náručí držel svůj malý baťůžek.
„Moc se těším,“ zašeptal Bill, hravě jej brnkl do nosu a oblékl mu bundu.
Když Sam vstal a popošel ke dveřím, Bill si až tehdy uvědomil, jak maličký byl. Sahal mu sotva do úrovně boků. Tak křehký a drobný. Možná začínal tušit, proč se k němu Chantelle tak chovala. Mnohem víc než jí, se totiž podobal Billovi. Stejné oči, stejná povaha, stejná křehkost..
Zřejmě se s tím nedokázala vyrovnat, a proto mu nedávala najevo ani špetku lásky. Stejně jako Billovi…
„Už zase jsi smutný,“ Sam si Billova zamyšlení všiml, smutně našpulil rtíky a hodil po něm psíma očima. Vypadal jako malý smutný andílek. Rozcuchané vlásky a dětská nevinnost ukrytá hluboko v očích, jej dělala ještě roztomilejším. Nechtěl, aby se jeho strýček trápil. Rychle k němu přiběhl a vrhl se mu kolem boků. Bill překvapeně vydechl. Bylo neskutečné, kolik lásky mu byl schopný Sam dát. A nejenom Sam…
„Já nejsem smutný. Jenom se mi nechce jít do práce. Tvůj strýček je strašně líný,“ Bill jej láskyplně pohladil ve vlasech, vzal si jej do náruče a z posledních sil vykouzlil něžný úsměv. To poslední, co si přál bylo, aby se i to malé dítě muselo trápit kvůli němu.
Netušil proč, ale měl zvláštní pocit. Čekal jej jeden z těch týdnů, kdy bude moct ledva vydechnout. Vidina nekonečné práce mu však nevadila tolik, jako pomyšlení na to, čeho bude Chantelle schopná, až se o nich dozví pravdu. Nechtěl si ani představit její reakci. Včera se přeci téměř miloval s jejím klukem… Při vzpomínce na minulou noc jeho tváří prolétl náznak úsměvu. Nelitoval jediné vteřiny včerejšího večera. Ještě nikdy předtím nebyl šťastnější. Byli si tak blízko…
„Bille, počkej!“ Bill se stihl pouze zlehka dotknout chladné kliky. Tohohle se bál. Trpce stiskl víčka a sklonil tvář. Nechtěl jej vidět před odchodem. Jak měl teď odejít? Jediné, po čem v tu chvíli toužil, bylo ukrýt se v jeho náručí a užívat si jeho nádherné blízkosti.
Zaváhal. Odejít bez rozloučení by bylo opravdu hloupé. Proto pustil Sama na zem, na záda mu dal jeho malý baťůžek a bundu mu zapnul až ke krku.
„Sami, počkej na mě u auta, ano?Já hned přijdu,“ zašeptal tiše, hlas se mu přesto třásl. Sam to však pochopil téměř okamžitě. Už dávno moc dobře věděl, že dospělí potřebují i svoje soukromí. Proto jenom poslušně přikývl a zamával na Toma.
„Ahoj, Tomi,“ zavolal a vyběhl ze dveří.
Bill se za ním ještě chvilku díval, potřeboval se ujistit, že skutečně zůstal stát u jeho auta a nevyběhl na cestu. Sam si však vylezl na kapotu Billova auta a vesele si podupával nohama. Nyní si byl Bill jist, že se nic špatného nemůže stát, a proto konečně obrátil svůj pohled na Toma, který stál nyní jenom necelý metr od něj.
„To si se nechtěl ani rozloučit?“ ústa ledva otevíral, jak vyslovoval tichá slova. Stál před ním jenom v teplákách a vytahaném tričku, a Billovi přesto přišel jako nějakej nádhernej model, vystřižen z módního časopisu. On měl na sobě totéž, vlasy měl svázány do culíku a připadal si naproti němu jako laciná napodobenina.
„Myslel jsem, že pak bude snadnější odejít,“ i když nechtěl, musel přiznat pravdu. Nedokázal by mu lhát.
Tom k němu vzhlédl zklamanýma očima. Pochopil význam jeho slov. Zlehka se dotkl bříšky prstů Billovy tváře, vzápětí však ruku stáhl.
„Ty mi ještě pořád nevěříš, že ano?“ popošel o krok blíž. Billovo srdce v tu chvíli vynechalo jeden úder. Cítil Tomovy ruce plazící se přes jeho boky. Cítil, jak se jeho tělo přirozeně vypjalo a on se nechal sevřít v jeho náručí. Několik vteřin si jenom beze slova hleděli do očí.
„Za chvilku je tady Chantelle. Musím už jít,“ Bill se od něj jenom stěží dokázal odsunout. Srdce mu bilo neskutečnou rychlostí. Dusil se tím citem, který už dlouho spaloval jeho nitro.
Bylo to však strašně zvláštní. Tak dlouho toužil po někom, koho by směl milovat, po někom, kdo by nadevše miloval jeho, a když tu osobu konečně našel, patřila někomu jinému.
„Mě Chantelle nezajímá. Klidně jí řeknu pravdu. Řeknu jí to hned. Nemám strach z toho, co bude. Chci být s tebou, Bille a potřebuju, abys mi věřil,“ byl zoufalý. Opravdu zoufalý.
„Já… musím už jít. Promluvíme si později,“ dodal tiše a smutně stiskl rty.
„Kdy tě uvidím?“ Bill si nejistě popravil tričko a zadíval se stranou. Bylo nádherné, jak se Tom snažil o jeho blízkost. Jeho tvář náhle získala růžový nádech.
„Brzy,“ zašeptal s nepatrným úsměvem, naklonil se k Tomově tváři a procítěně se dotkl jeho rtů těma svýma. Vyměnili si však jenom několik jemných polibků, protože se Bill rychle otočil a vyběhl ze dveří. Už takhle šli pozdě…
„Lásko, ty mě vůbec nevnímáš,“ Chantelle se před Tomem nakrucovala v celé své kráse, provokativně na něj špulila rty, mrkala jako nějaká panenka. On jí však nevěnoval jediný pohled. Téměř každou chvilku se díval na hodinky, a kdyby si mohl něco přát, bylo by to urychlení času.
Každá další minuta bez Billa byla těžší a těžší. Simone šla do práce, dům nebyl prosycen obvyklou něhou a on se v společnosti Chantelle náhle cítil jako ptáče v kleci.
Potřeboval jej.
„Jsem unavený,“ odpověděl jednoduše. Nic víc ani míň.
„Přespal jsi u táty?“ Chantelle si zřejmě naivně myslela, že pokud v domě nebyla ona, Tom neměl důvod tam zůstávat. Kdyby jen věděla, jak moc se pletla.
„Spal jsem tady,“ Tom v myšlenkách na chvíli zabloudil ke včerejší noci. Najednou byl neskutečně šťastný. To Bill mu vnesl do života zvláštní štěstí. Jako by všechno najednou dávalo smysl. Pousmál se a otočil se k Chantelle zády. Nedokázal se dívat na chladný výraz její tváře.
„Ach, Bille, pomoc…“
Bill se právě převlíkal, když mu v kapse zavibroval mobil. Dnešní den byl pro něj příšerný. Šéf na něj křičel kvůli jedné skleničce, kterou omylem rozbil, ruce necítil a jako trest za tu skleničku musel vytřít podlahu. Cítil se příšerně a jediná myšlenka, kterou se dokázal uklidnit, byla myšlenka na Toma. Utřel si vlhké dlaně o špinavé kalhoty, vzal do dlaní mobil. Přišla mu zpráva.
Překvapeně se díval na neznámé číslo, a pak přečetl text pod ním:
„Bille, prosím, chci tě vzít dnes večer někam ven. Vezmeme i Sama a budeme spolu. Jenom my tři. Prosím. Tom“
Bill si tu zprávu četl několikrát za sebou, než pochopil význam těch slov. Na tváři se mu zjevil něžný úsměv, když odepisoval kladnou odpověď. Nemohl se dočkat.
Nikdy bych nevěřil, že budu mít jednou tvoje číslo, Tome, pomyslel si s úsměvem na tváři a stiskl odeslat…
autor: B-kay
betaread: Janule
Řekla bych,že je na čase,aby Tom řekl Chantelle pravdu…..znovu krásný díl,jako každý,který se tu objevil ♥ Tom a Bill tady,to je prostě čistá Láska,nesobecká a čarovná,ale v neposlední řadě je tady i vztah,který oba mají k malému Samimu,Bill se o něho stará opravdu jako vlastní táta,a líbí se mi,že ho má rád i Tom,a to i když je umí vyrušit právě v tu nejnevhodnější chvíli..=)Prostě nádherná rodinka ♥
Awww Tom je chová tak nádherně když je zaláskovanej :))
Nemůžu se dočkat až to Chantelle vpálej, ale zároveň se bojim, aby nechtěla Billímu nějak ublížit. Nebo aby jim nechtěla oběma ublížit skrz Sama. Každopádně souhlasim s Jančou – už je na čase, tohle tajemství stejně dlouho neudrží a Chantelle je jediná, která zatím nemá ani tušení 🙂
Těším se na další díl a děkuju B-Kay za krásný chvíle strávený s touhle povídkou a za to, že vždycky dočítám s úsměvem na rtech :)♥
Ať už Tom pošle tu holku do háje, prosím prosím!!!
Nádhera… já… už nemám slov. Každý díl je tak krásný a v každém díle mě dostane něco jiného, úplně pokaždé. Miluju tu Tomovu něhu, tu snahu, když chce být v Billově blízkosti. A Bill je blázínek, ale strašně krásný blázínek. I když po tom, jak se k němu Chantelle chová a jaký má život, tak se mu ani moc nedivím, že je tak ze všeho vystrašený. Vždyť on už si chudáček musí i myslet, že štěstí pro někoho jako je on neexistuje, že si ho nezaslouží a to jenom proto, že to řekla Chantelle.
Jsem velice zvědavá, jak tohle bude pokračovat. Těším se na díl, kde Tom Chantelle řekne pravdu a doufám, že to bude brzy. Potom už bude mnohem krásnější, když oba budou moci svou lásku projevovat veřejně a ne se jenom bát a schovávat.
MILUJU TUHLE POVÍDKU!!!!!♥
Ja to nepochopím…táto poviedka je úplne dokonalá! Je tak jemná a citlivá, má nádych niečoho, čo vás pripúta a nepustí…
Teším sa na každý dielik, zbožňujem túto poviedku proste zbožňujem!