Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 18.

autor: Kiki

Lidičky, musím se přiznat, že ty dny, kdy jsou spolu, nepočítám. Takže, kdyby se to někomu zdálo málo, nedivte se xD Jen se téhle povídky potřebuju ‚zbavit‘ a už ji ukončit. Určitě  jste si všimli, že toho mám rozepsaného celkem dost. Navíc, jednu povídku mám ještě u sebe na blogu, sem jsem ji neposlala. Raději. A ne, neukecávejte mě 😀 Nevím, kdy tahle povídka bude mít konec, ale doufám, že brzy. K.

„Kluci, zejtra se už jede domů, co?“ připomněl všem Georg u snídaně.  
„No jo… málem bych na to zapomněl.“ Plácl se do čela Gustav. „To teda uteklo.“ Povzdechl si.  
Dvojčata se na sebe jen smutně podívala. Oba věděli, co to znamená. Dlouho se neuvidí. „Ale… můžeme za sebou někdy jezdit, ne?“ snažil se všem zvednout náladu Geo.   
„Jo, jasně! Bille, budem spolu chodit do kina, na pařby…“ zatleskal šťastně jako malé dítě Gustav. 
„Ale… já nebudu mít čas…“ opřel se o lokty. 
„Proč ne?“ 
„To poznáš.“ Dopil džus.  
„OK. Co takhle se dneska někam vypařit? Naposledy.“ Navrhnul. 
„To by bylo skvělý.“ Souhlasil Georg. „Jdu to říct sestřičce.“ Zvedl se od stolu a odešel. 

„Skvělý a kdo to za něj bude uklízet? Já?“ pronesl Gustav.  
„Asi ti nic jiného nezbude.“ Poplácal ho přátelsky po rameni Tom. Oba se s Billem zvedli a pomalým krokem se rozešli k okýnku. Gustav je s obtížemi následoval.

„Georgu!“ vyhrkl Tom, když do sebe málem ve dveřích vrazili. „Co blbneš?“ 
„Vyšlo to. Dnešní den bude náš, kluci. Jde se… ven. Jen my čtyři.“   
„První a poslední den spolu? Jen my čtyři? Bez těch děcek? Skvělý! Alespoň něco nám zvedne náladu, viď, Bille…“ dloubl do něj loktem. 
„Co? Hm… jo, bude to skvělí….“ Promluvil skleslým hlasem. Popravdě, vůbec nevnímal.  
„Zlato, děje se něco?“ objal ho Tom kolem ramen. 
„Ne, vše je v pohodě.“ Pokusil se o úsměv. Vůbec se netěšil domů. Vlastně, jo, ale tím, že u sebe bude mít mámu a svoje dva malé drobečky, ztratí Toma.

„No tak, Bille, tohle jsme už řešili, ne? Budeme spolu, uvidíš.“ Pohladil ho po tváři a povzbudivě se na něj usmál. 
„Já vím… Půjdu se nachystat.“ Se sklopenou hlavou odcházel do pokoje a ty tři tam nechal stát.  

„Co mu je?“ optal se Geo, když Bill zahnul za roh. 
„On to nezvládne.“ Zakroutil hlavou Tom.  
„Co nezvládne.“ Vmísil se do konverzace i Gustav. 
„Je to na dlouho.“ Mávl nad tím rukou Tom.  
„My máme času dost, viď, Georgu.“ 
„Jasně, že jo. Ten, než se nachystá…“ zasmál se.  
„Nevím, jestli bych vám to měl říct.“ Zaváhal a všichni se posadili na lavičku v hale.  
„Vždyť o vás víme skoro všechno.“  
„To je fakt, tak ven s tím, Tome.“ Poplácal ho po rameni přátelsky Gustav. 
„Ok, ok…“ Vzdal se dred. Stejně by ho ukecali, a nebo by se jednou určitě dozvěděli pravdu. „Zkrátím to. Zjistili jsme, že jsme dvojčata, Billa ve škole… šikanují a to nejhorší…“  
„Počkej, počkej!“ stopl ho Gustav. „Co může bejt horší, než to, že ho ve škole šikanují?“  
„Doma má… dvojčata.“  
„Dvojčata? Jak to? Čí?“ 
„Jeho… On je táta.“ Zašeptal. 
„Cože?“ vyjekla G-éčka najednou.  
„No… Proto říkám, že je toho na něj moc. On to nezvládne.“ Zakroutil Tom bezmocně hlavou a svěsil ji dolů. 
„Tome… on to zvládne… já mu pomůžu. Poslouchej, přestoupím kvůli němu na jeho školu, nebo on k nám a s těmi prcky, mu pomůžu. Vy dva za sebou určitě budete jezdit. Problém je vyřešen.“ Pronesl Gusťa.  

„Vážně bys to udělal?“ zvedl pohled do jeho očí.  
„Jasně, že jo. Co bych pro vás dva neudělal.“ 
„Díky moc, jsi vážně kámoš.“  
„Já vím… Tak asi bychom se měli jít připravit na dnešek… někam si zajdem…“ zvedli se.  
„Jo. Nemůžu ho nechat teď samotného.“ Pousmál se Tom.  
„Jo, tak utíkej za ním!“ popohnal ho Georg.  
„Jasně… tak… za hoďku tady?“ 
„Jo, zatím!“  
„Mějte se!“ rozloučil se Tom a rozběhl se za Billem.

Tom pomalu otevřel dveře od jejich společného pokoje a hned je za sebou tiše zavřel. Jeho pohled mu hned sklouzl na Billa, sedícího na posteli se sklopenou hlavou. „Bille?“ promluvil na něj potichu, protože zjevně nejevil známky toho, že by vnímal. Nic. Nereagoval. „Bille…“ posadil se vedle něj a opět ho objal. „Proč se nechystáš?“ Pokoušel se vyhledat jeho pohled, ale… nedočkal se. „Vnímáš mě?“  
„Jo… vnímám.“ Pokýval hlavou, kterou pak položil na Tomovo rameno. 
„Jsi v pohodě?“ 
„Možná.“  
„Ok… Tak co, začneš se chystat?“ snažil se odvést jeho pozornost jinam. 
„Možná…“ 
„Bille…“ Povzdechl si. „Nemysli na to, co bude zítra. Užijeme si dnešní den. Spolu.“ Hladil ho po vlasech. 
„Dobře…“ postavil se a usmál se. „Ale jen kvůli tobě.“  
„Tak se mi líbíš.“ Uculil se.  

Bill si to odpochodoval do koupelny, kde se začal líčit a upravovat vlasy. Tom si mezitím vybíral oblečení. Vůbec si s tím nelámal hlavu. Něco na sebe hodil a pak už jen čekal na svého malého brášku. Ten za půl hodiny vylezl z koupelny a podíval se na Toma.  
„Co tak koukáš? Měl by sis máknout, máš jen půl hodiny.“  
„Cože?“ vyjekl a rychle otevře skříň. Začal se v ní přehrabovat.   
„Sim tě, co blbneš… máš tolik času…“ vstal, přešel k němu a objal ho kolem pasu.  
„No však právě.“ Hodil na sebe pečlivě připravené černé tričko a právě si začal vybírat kalhoty. Po několika minutách si vybral tmavé, ale vyšoupané.  

„Můžeme?“ Zeptal se Bill, když se postavil ke dveřím a čekal, co Tom odpoví.  
„Myslel jsem, že už se nezeptáš.“ Plácl se do kolen a otevřel dveře. Oba se vydali do haly.

„No konečně!“ Povzdechl si Georg.  
„Máte zpoždění! Pět minut!“ vyhrkl Gustav, když ty dva spatřil.  
„Hele, hele, v pohodě… jen pět minut. Vždyť se nic nestalo. Tak jdem.“ Zavelel Tom.  
„No, to je fakt. Nic se nestalo.“

„Páni… zajdem sem… Je to tu dobrý.“ Pokyvoval hlavou Georg, když procházeli kolem jednoho klubu. 
„Jo, taky sem chodím. Často, ale nikdy jsem tě tu neviděl.“ Přikývl hlavou i Tom. 
„To teda vážně nevím, ale já jsem tě tu taky nikdy neviděl. Alespoň o tom nevím.“ 
„Tak sem budem chodit spolu.“ 
„To si teda piš.“  

„Bille, ale my spolu taky budeme někam chodit, viď?“ otočil se Gustav na Billa.  
„Jasně, že jo. Pokud budu mít čas.“  
„Neboj, píchnu ti.“ Poplácal ho po rameni a Tom po něm šlehl zlostným pohledem. Černovlásek vůbec nevěděl, o co jde, ale neřešil to a všichni tři vešli do klubu. Přes ochranku prolezli v pohodě, Toma a Georga tu znají. Jsou tu přece často.  

autor: Kiki