autor: Ainikki
Tom si na kousek papírku poznamenal telefonní číslo skvělé restaurace s donáškovou službou, kam měl v plánu volat, a zaklapl notebook. Vyskočil ze své otočné kancelářské židle, kterou měl v pracovně, a ve skvělém rozpoložení si to tanečním krokem, něco si k tomu prozpěvujíc, zamířil za Billem.
„Ou, ou, stop!“ Ohradil se, když ho našel v kuchyni, jak zrovinka vytahuje prkénko a připravuje si cibuli s nožem. „Dneska žádné vaření.“ Vzal mu nůž z ruky a hodil ho zpátky do šuplete k ostatním.
„Proč? To budeme mít suchej chleba?“ Nechápal Bill tu stopku.
„Nechci, aby ses dneska motal kolem sporáku. Udělej si pohodlí, relaxuj a já nechám něco dobrého donést.“
„Ale to je zbytečný. Jídlo z restaurace je drahý.“ Namítl Bill, ale proti tomu, že si ho Tom přitáhl do náruče, neprotestoval.
„Jenže my už musíme zítra znovu do práce.“ Připomněl a zastrčil mu pramen vlasů za ucho. „A já si tě chci tenhle večer užít a trošku tě rozmazlovat.“ Ševelil blízko jeho rtů. „Navíc nechci, abys mě takhle obskakoval. Není to nutný.“ Bill se sice natahoval po polibku, ale tahle věta ho pobavila.
„Takže chceš říct, že budeš vařit ty?“ Obrátil ta slova proti Tomovi a rozesmátý se na něj culil.
„No to ne.“ Připustil Tom a Bill vyprsknul o to víc. „Nesměj se. Náhodou jsem myslel, že bychom to nějakou dobu mohli dělat spolu. Já se třeba něčemu přiučím, a pak bychom se například mohli střídat a občas si taky zlenošit a nechat to na donášce. Ono to rozpočet zase tolik nezhuntuje.“
„Spolu?“ Ujišťoval se chlapec, zda správně slyšel. Tom horlivě přikyvoval. „To zní pěkně. Hlavně aby ti ta snaha vydržela.“
„Hej, to od tebe není hezký mě takhle podceňovat.“ Vyčetl mu Tom a snažil se tvářit ukřivděně. Bill ho ale rozptyloval svými prstíky, kterými ho šimral v zátylku, na krku a sklouzával svými nehty až na ramena, takže se mu to příliš nedařilo.
„Vůbec tě nepodceňuju.“ Řekl Bill už naprosto vážně a rty se mu otřel o tvář blízko pravého koutku úst. „Je to od tebe milé a pozorné, a já miluju, jak krásně se ke mně chováš. Někdy si připadnu jako v pohádce nebo nějakým překrásným snu, a občas mám strach, abych se z něj neprobudil. Všechno tohle, co mi dáváš, je totiž naprosto neuvěřitelný, víš?“ Upřímně mu svěřil svoje pocity, a pak ho políbil na rty. Láskyplně je polaskal způsobem, který jen potvrzoval to, že všechno, co pověděl, myslel od srdce. Tom si plně vychutnával sladkost rtů toho výjimečného chlapce a za pas si ho vysadil na linku.
„Neprobudíš. To se spolehni.“ Ubezpečil ho, když se od sebe odtáhli. Chtěl ještě dodat něco o tom, že zase až tak velkou pohádkou to není, protože lidé se k sobě většinou takhle chovají, když jim na tom druhém záleží a jde jim o jejich štěstí a spokojenost. Pak tu poznámku ale raději spolknul. Nemuselo by to vyznít správně. Mohl by tím jen Billovi připomenout, že on tohle nikdy dřív neměl, proto mu to najednou teď připadne tolik snové. Místo toho ho raději znovu políbil, což chlapec zcela evidentně uvítal. Spokojeně si vrněl do jejich polibku a zaujatě s Tomem proplétal jazyk.
„Ehm, neměli bychom zapomínat na to jídlo.“ Připomenul Tom trošku ochraptělý. „Co by sis dal? Na internetu jsem na jejich stránkách četl, že dělají zapečené těstoviny v takových těch malých pečících miskách, kam se vejde jedna větší porce. Co takhle zavolat si o dvě takové?“ Navrhoval a hledal po kapsách kalhot, kam si založil tu cedulku s telefonním číslem.
„Zní to dobře. Ale jen kvůli těm miskám. Zapečený těstoviny zvládnu taky.“
„Billeee,“ zakvílel Tom. „Nekaž to. Já vím, že jsi mistr kuchař, ale…“ Nedopověděl. Bill mu zacpal pusu svým jazykem.
„Jen jsem si dělal srandu. Tak volej.“ Vybídl ho, když jim nechal chvilku, aby nabrali dech.
…
Tom s uchem přitisknutým na dveře od koupelny vyčkával, až uslyší téct sprchu. Voda začala šumět, ale znělo to trochu jinak. Bill si nejspíš napouštěl vanu. Tom si radostí zamnul ruce. To mu totiž poskytovalo ještě o něco více času, protože ve vaně se bude Bill cákat podstatně déle, než kdyby se jen sprchoval. On sám měl už večerní očistu za sebou, a teď měl pár minut na to, aby připravil pro Billa malé zpestření tohoto večera. Jídlo sice bylo lahodné a i Bill si nakonec pochvaloval, že není vůbec špatné přijít rovnou k hotovému, ale to byl jen takový malý úvod. Tom měl v plánu mnohem víc.
Promýšlel to a připravoval už pár dní, a konečně měl možnost pustit se do realizace. Připadal si malinko šíleně, když všude v ložnici rozestavoval jablečné aromatické svíčky v čirých kalíškách. Nikdy dřív sám sebe jako romantika nevnímal, a když slýchal o podobných věcech, vyvolávalo mu to na tváři úsměv. S Billem mu to ale najednou připadalo přirozené. Možná proto, že ten jeho malý poklad romantickou duši měl a on si byl stoprocentně jistý, že ho to dojme a potěší. Všechny je postupně zapálil a odběhl do pracovny. To byla jediná místnost, kam Bill téměř nechodil, takže si tu ukryl do dvou malých plastových přepravek ještě jednu maličkost na podtrhnutí.
Přičuchnul k jedné z nevelkých porcelánových mističek a usmál se. Bylo to perfektní, a hlavně jich měl k dispozici spoustu. Byly plné růžovofialových chryzantém a vypadaly jednoduše překrásně. Tomova snaha neopomenout jediný detail zašla dokonce i tak daleko, že si zjistil i význam téhle květiny. Nebyla jím přímo láska, nýbrž přátelství, ale právě to shledal přiměřeným pro tuhle situaci. Kdyby to tu totiž obsypal růžemi, mohl by Bill nabýt mylného dojmu, že na něj Tom nějak tlačí, a to on nechtěl. Nic si od tohohle večera nesliboval, kromě chlapcovy blízkosti a radosti v očích, až tohle uvidí. Navíc nevěděl, jak na tom přesně vlastně je. Sice už si nestěžoval na žádné bolesti, to ale neznamenalo, že je úplně v pořádku. A Tom neviděl jeho tělo od minulého týdne odhalené. Možná, že se Bill ještě nebude cítit ani na žádnou jinou alternativu milování, natožpak aby připustil skutečný sex.
Tom by lhal, kdyby tvrdil, že by o to nestál, ale nechtěl nic uspěchat. Navíc on Billovi přeci slíbil, že udělá všechno pro jeho štěstí, každý den s ním bude výjimečný. I díky tomu se teď mladý muž míhal po ložnici a mezi hořící svíčky stavěl květiny. Když umístil tu poslední, rozhlédl se a na rtech se mu usadil připitomělý výraz. Bylo to perfektní, vypadalo to kouzelně. I jemu samotnému se to líbilo a on se už nemohl dočkat, co na to poví Bill.
Stačila ještě poslední maličkost. Hudba. Tom měl ale pouze hifi věž v obýváku s jednou reprobednou nataženou do kuchyně. V ložnici to nikdy mít nepotřeboval. Již včera zjistil, že ani jednu bednu se mu nepodaří dostat až do modré místnosti – jak ji Bill pojmenoval, proto to vymyslel jinak. Přemístil tam svůj notebook a připojil k němu malé doplňkové bedýnky. Postavil ho do rohu pokoje, aby nepůsobil moc rušivě a už teď zapnul výběr písní, které si do počítače stáhnul dnes dopoledne. Bylo na čase. Z koupelny už totiž vrčel fén, což znamenalo, že Bill bude co nevidět vycházet ven. Tom se strategicky přemístil před koupelnové dveře, aby ho tu mohl rovnou odchytnout.
Bill mu o pár minutek později vpadnul přímo do náruče. Vypísknul úlekem.
„Fuj. Tome, co tu strašíš?!“ Osopil se na něho a držel si ruku na hrudníku, kde tušil své srdce.
„Promiň. Vyděsit tě nebylo v plánu.“
„A co v něm tedy bylo?“ Ptal se Bill, který se postupně uklidňoval a pokládal si hlavu na Tomovo rameno.
„Překvapit tě.“ Dostalo se mu jednoduché odpovědi, a pak si ho Tom prudce vyzvedl do náruče.
„Aaa, co zase blázníš? Pusť mě dolů. Já už teď můžu cho…“ Poslední slova mu zůstala nevyslovena ležet někde na jazyku. Ohromením vykulil oči a zapomněl se snad i nadechnout. V údivu se rozhlížel po těch blikajících světýlkách, a hlavně spoustě květin, když ho Tom přenášel k posteli a pokládal do peřin. „Páni.“ Vydechl a sáhl po jedné mističce s kvítky, která stála vedle něj na nočním stolku. Pročechral konečky prstů okvětní lístky a pak si je přiblížil k nosu.
„Líbí se ti to?“ Ptal se Tom, který doposud jen sledoval Billovy reakce. Chlapec přikývl a dodal.
„Je to dokonalý. Absolutně nádherný. Čím jsem si to jenom zasloužil?“
„Trubko.“ Cvrknul ho Tom do brady a přitáhl si ho do náruče. „Zásluhy nejsou potřeba. Mně stačí, že jsi tu se mnou.“ Vysvětlil mu prostince.
„Dal by sis něco? V mrazáku je spousta zmrzliny, a pak by se tam našly nějaké ovocné kompoty a šlehačka. Mohl bych udělat poháry. Co ty na to?“ Nabízel Tom. Chtěl to doladit ještě něčím sladkým, aby byla jeho láska naprosto spokojená.
„Nene,“ zavrtěl hlavou. „Takhle je to dobré. Jen… pojď si už vedle mě lehnout.“ Žádal a poklepal na Tomovu polovinu postele. Ten totiž doposud jen vedle Billa seděl na kraji pelesti. Tom mu tohle malé přání ochotně splnil a hupsnul do peřin. Přitulil si ho k sobě a ovinul mu paži kolem ramen. Pár chvil si jen takhle užíval jeho blízkost a prsty mu čechral vlasy. To se Billovi líbilo. Příjemně to lechtalo a on si u toho přivíral víčka a sem tam blažeností zamručel.
„Můžu se na něco zeptat?“ Promluvil Tom do tiché hudby, jež se linula místností.
„Jasně.“ Bill otevřel oči a pootočil hlavou k němu. Úsměvem ho vybídl k pokračování. Tom kývl bradou směrem k Billovu nočnímu stolku, kde stála malá zelená krabička, kterou si chlapec od Breniga odnášel ještě ten den, kdy ho odtamtud mladý právník odváděl. „Co v tom je? U něj si ji měl zamčenou ve stole, a tady jsi ji nechal jen tak volně ležet.“
„Tobě věřím. Nepřišlo mi nutné ji před tebou někam schovávat.“ Vysvětlil Bill a natáhl se po ní. „Je v ní jen trocha věcí po mámě.“ Otevřel víko a vyndal ven pár zažloutlých fotografií. Na Toma se z nich usmívala hřejivě sympatická žena s dlouhými světlými vlasy. Tady byla mnohem mladší než na obrázku, který viděl na hřbitově. Dokonce tam bylo i pár snímků, jak chová malé dítě.
„To jsi ty?“ Ukázal Tom na malý uzlíček v zavinovačce.
„Jo.“ Přitakal Bill a usmál se. Mladý muž se na ty dva zadíval podrobněji, a pak z něj vypadl komentář, který Billa donutil smát se ještě víc.
„Ale děti nebejvaj hezký. Jsou buď scvrklý, a nebo naopak oteklý a tlustý. A ty vypadáš krásně už jako mimino. Jak je to možný?“ Ptal se úplně vážně a mračil se na obrázek v zamyšlenosti.
„No vidíš, jak sis uměl hezky vybrat.“ Odvětil Bill rozverně, když se přestal smát. Tom se zazubil.
„To já vím. Seš ta nejlepší volba v mým životě.“ Líbnul Billa na tvář a podal mu zpět obrázky. „Co tam ještě máš?“
„Jen pár máminejch šperků.“ Byly zlaté. Masivní prstýnek s velkým modrým kamenem vsazeným doprostřed, stejné kameny v o něco menší velikosti zdobily i náušnice, a nakonec řetízek s medailonkem. Uvnitř byl obrázek asi desetiletého Billa na jedné straně a paní Trümperová na straně druhé. „Máma chtěla, aby to zůstalo mně. Po její smrti to hledali můj bratr a sestra, ale já jim to nedal. Oni by je totiž určitě zpeněžili. Památka na mámu jim mnoho neříkala.“ Povzdechl si smutně. Všechno uložil nazpět, zavřel a postavil na noční stolek.
„Nechápu to.“ Vrtěl Tom hlavou. „Ty jsi vyloženě dobrý člověk a oni podle toho, jak je popisuješ…“ To slovo Tom raději nevyslovil, jen si výmluvně vykroutil kolečko na čele. „Možná jakožto jedináček to ani chápat nemůžu, přesto mý známí většinou se svými sourozenci vycházejí. Občas si na ně taky zanadávají, ale v podstatě je to OK.“
„To jo.“ Pokrčil Bill rameny ne příliš vzrušeně. „Ale taky k sobě mají blíž věkově. Většinou.“
„Jo a mimochodem.“ Vzpomněl si náhle Bill. „Včera dopoledne, když jsi dělal něco v pracovně, mi volala sestra.“ Tom zpozorněl. To bylo poprvé za dobu, kdy se znali, co od Billa slyšel, že jsou v kontaktu.
„Co chtěla?“
„Nic moc.“ Neurčitě řekl Bill a skousl si mezi zuby nehet od ukazováku. On tušil, co se nejspíš za jejím telefonátem skrývalo. Ovšem ona mu to přímo neřekla, tak nač svými domněnkami zatěžovat Toma. „Jen se sejít. Popovídat si. Dlouho jsme se neviděli a oni se občas ozvou.“
„Aha.“ Protáhl Tom. „A bude to v pořádku? Nemám si dělat starosti?“
„Ne.“ Ujistil ho Bill a uculil se. On sám si je zatím taky nedělal, i když věděl, co jsou ti dva zač. Svým způsobem byl dost naivní. On věřil v sílu krve a v to, že lidé se mění. Tak proč by nemohli oni. Nevzdával se své naděje a pořád čekal, že jednou třeba budou rodina.
„OK. Ale kdybys chtěl, klidně půjdu s tebou. Alespoň bych je poznal. Měli by vědět, s kým teď žiješ, ne?“
„Nemyslím si, že by z toho byli nějak nedšení. Nechápej to špatně, ale oni nemají moc pochopení pro homosexuální páry.“ Na tohle Tom nemohl nic říct. Ani jeho rodina to o něm nevěděla, takže neexistovalo, aby Billa přivedl rodičům představit, a sám by se cpal k jeho příbuzným. Teprve teď si uvědomil, že to byl naprosto stupidní návrh. „Navíc myslím, že jim bude bohatě stačit informace, že Brenig sedí. To bude dost vysvětlování.“ Tedy pokud je alespoň ze slušnosti napadne se zeptat, jak žije. Protože v opačném případě jim nemínil o svém životě referovat, pokud neuvidí sebemenší zájem z jejich strany. A stejně by se ani nakonec nedivil, kdyby to shodili na něj. Kdo jiný by taky v jejich očích mohl nést vinu? To shledání bude nejspíš super zábava. Pomyslel si Bill, ale nahlas nic neříkal.
„Fajn. Pokud by ale chtěli vědět nějaké podrobnosti, tak ať se na mě klidně obrátí. Můžeš mě prezentovat jen jako svého právního zástupce. Nic víc.“ Bill se hořce usmál. Takhle daleko jejich zájem určitě nedojde.
„OK. Ale teď už dost.“ Ukončil Bill rozhovor, zavrtěl se Tomovi v náručí a natočil se čelem k němu. „Už nechci o ničem mluvit. A tím míň o tomhle všem. Úplně to kazí tu atmosféru, kterou jsi tady připravil.“ Billovi blýsklo v očích a jeho ruka vklouzla na zátylku pod Tomovy copánky.
„A co bys tedy rád dělal?“ Zajímal se Tom, ovšem jeho pousmání a jiskření v duhovkách dávalo jasně najevo, že moc dobře tuší, co má chlapec na mysli.
„Tohle.“ Odpověděl Bill a v něžném polibku se mu přitiskl na rty.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Aww…nádhrnej dílek..**
moc se mi líbila ta část jak Tom popisoval, jak škaredě vypadaj miminka když se narodí…:D
To bylo tak úžasné!!!!!Zamilovaný Tom je prostě dokonalý ♥♥♥ Přeju si,aby tahle povídka nikdy neskončila,zbožňuju ji ♥♥♥
Krásný díl 🙂 romantický Tom 😀
v Tomovi se zapalila romanticka duse..krasnouckej dilek
Asi jsem zlomyslná ale já pořád čekala, kdy se ta svíčka převrhne a podpálí ten pokoj xDDD nicméně jsem ráda že se zatím Tomovi ta romantika daří, to určitě jo xDD
krásný díl
užasný<3
Táto poviedka je proste výnimočná! Je taká nádherná a citlivá…Tomik sa naozaj snaží a perfektne mu to ide…len tak ďalej…úžasný dielik!
ano, ano…dělejte to a my budeme spokojeně číst…x)