Lutte pour l’amour 26.

autor: Lady Kay

Cuknu sebou, když se Jess přitiskne více k mému tělu. Malinko se zavrtí, ale dál spokojeně podřimuje. Moje ruka klouže po jejích zádech, jenže pohyby jsou spíše automatické, strojené než plné něhy a lásky. S pohledem upřeným do stropu si zas a znovu přehrávám Weeinu poslední návštěvu. Něco mě neustále nutí, abych na to myslel. Něco se mi pořád nezdá. Ale co to jen je? Má to jistě spojitost s Violett, něco s ní nebylo v pořádku. Jako by to ani nebyla ona. Třeba si všechno ale jen špatně vysvětluji… Možná má jen nějaké osobní problémy, které se Billa, vlastně nás vůbec netýkají. Copak má moje kamarádka na starost jen nás dva? Má přece svůj vlastní život. Ale i tak na ni myslím, snažím se přijít na to, co by jí mohlo dělat starosti. Kdyby mi odpověděla, nedělal bych to. Jenže když jsem se jí zeptal, jestli ji něco netrápí, odbyla mě, že se nemám strachovat a že je v pořádku. To bylo pravděpodobně to, čím mi nasadila brouka do hlavy. Vždy, když jsem měl nějaké problémy, svěřil jsem se jí a obráceně to bylo zrovna tak. Jenže teď se tak nestalo… V tom je zakopaný pes.

Do toho se ještě přidává  můj vnitřní hlas, který se mi pokouší něco sdělit, jenže mu nerozumím. Nedovedu si správně vyložit jeho volání. A nesmím opomenout svůj strach. Už je to tu zase! Opět se mi vplížil do nitra, ačkoli… Třeba se ani nevplížil, spíše jen dřímal a čekal na svou příležitost. Tu dostal a opět se dere na povrch. Za co? Za co mě kdo takhle trestá? Do Weeiny návštěvy jsem byl, dá se říct, v pohodě. Jenže teď… Zase moc přemýšlím, hledám problémy i tam, kde nejsou anebo dříve nebyly. Něco se stane a ruku do ohně bych dal za to, že mám pravdu. Něco se už brzy stane nebo se už stalo. Vím to. Cítím to. Děsím se toho. Nechci to. Pokusím se zavřít oči a po vzoru slečny po mém boku usnout, ale nedaří se. Ty dotěrné myšlenky a rostoucí pochybnosti mi to nedovolují.

Opatrně odsunu Jess, uvelebenou na mé hrudi. Ta něco zamumlá ze spaní, otočí se na druhý bok a spí klidně dál. Překryji její  tělo dekou a sám se vyhrabu z postele. Hodím na sebe první, co mi padne pod ruku, sáhnu po mobilu a potichounku jako myška opustím ložnici. V županu, jenž je jediným, co halí moji nahotu, se posadím na sedačku a přehazuji si mobil z ruky do ruky jako horký brambor. Nakonec se ale rozhodnu. Najedu do telefonního seznamu a vyhledám číslo osoby, se kterou se v následujících minutách hodlám spojit. Předtím než ale číslo vytočím, zkontroluji čas. Je pár minut po desáté, to by ještě spát nemusela. Ale stejně se připravuji na možnost, že dostanu vynadáno, že volám takhle pozdě. Ale co… Musím se ujistit a zbavit se pochybností. Když se dozvím, že je vše v pořádku… teda ne v pořádku, ale tak, jak mi bylo řečeno, uklidním se a budu moct v klidu jít spát.  

„Ahoj,“ pozdravím, když se konečně na druhé straně ozve hlas volaného. „Neruším?“

„Ale vůbec ne,“ odvětí mi mamka, „copak se stalo? Jsi v pořádku, zlatíčko?“ Hned se strachuje. Zřejmě už nemůžu zavolat jen tak. Abych mohl vlastní matce zavolat, musím buď něco potřebovat anebo musí být se mnou něco v nepořádku. I když co se divím, vždyť jsem o sobě už hezky dlouhou dobu nedal vědět. A když vezmu v úvahu čas, kdy volám, je její reakce docela logická.

„Ne, ne, mami. Jsem v pohodě, neboj,“ ubezpečím ji, že mi nic neschází a ani mi není ubližováno. „Jen nemůžu spát…“

„A proto mi voláš?“ zeptá se mě udiveně. Jsem si malinko naběhnul. Teď to vypadá, že důvodem mého nočního telefonátu je jen nuda a nespavost.

„To vůbec ne. Já jen… Jak se máš… máte?“ opravím se okamžitě, aby si nemyslela, že je mi Bill ukradenej. „A taky mi je nějak divně. Takový zvláštní pocit… To proto nemůžu spát. Ale zřejmě je to tím dvojčecím poutem.“ Zkusím to na ni a vyčkávám, že mi hned začne referovat o Billově zdravotním stavu, ale nestane se tak. Mamka chvíli mlčí, než konečně znovu promluví.

„Dvojčecím poutem?“ zopakuje po mně. Co se diví, proboha! Bylo to tak vždycky. Jakmile byl jeden z nás nemocný, ten druhý se cítil taky mizerně. Nechápu, co ji na tom překvapilo, měla by být zvyklá. Ledaže…

„No jasně, Bill je nemocný, tak proto se asi cítím takhle bídně. Co mu vlastně je? Doufám, že jen chřipka a nic vážnějšího.“

„Bill?“ diví se a zní, jako by se domnívala, že si z ní buď dělám legraci anebo jsem se dočista pomátl. „Ale tvůj bratr je zdravý, broučku.“

„Jak zdravý?!“ vyhrknu a vstanu. Asi jsem se přeslechnul.

„Žádnou chřipku nemá a ani si nestěžoval, že by ho něco bolelo.“

„Mami, seš si jistá?“ ubezpečuji se raději ještě jednou. „Třeba sis nevšimla anebo ti nic neřekl, aby sis nedělala starosti.“ Právě jsem řekl největší pitomost, co jsem mohl. Bill sice nikdy nebýval často nemocný, ale jakmile ho už něco skolilo, stálo to za to a jen slepý by si nevšiml, že mu není dobře. Okamžitě dostal vysoké horečky, jeho oči vypadaly jako by byly ze skla, měl popraskané rty, pořád polehával, nic jej nebavilo a dostat do něj jídlo byl nadlidský úkol. Stěží něco vypil… A taky znám naši maminu. Té by to jistě neuniklo. Kdykoli jednomu z jejích synáčků něco bylo, poznala to okamžitě. Když jsem byl mladší, měl jsem dojem, že na mě nemoc rozpoznala dřív, než vůbec vypukla a než jsem si jí sám stačil uvědomit.

„Tomi,“ osloví mě láskyplně, „nic mu není. A v krku ho nebolí stoprocentně. Právě totiž sedí v obýváku, kouká se na televizi a cpe se zmrzlinou.“

Najednou uslyším v pozadí zvuk televize a hned na to se ozve Billův zvonivý smích. Mamka se zřejmě přesunula za ním. No nezní, že by mu bylo špatně. Naše rodička pravděpodobně nelhala. Ale lhář tu jeden zřejmě přece jen bude…

„Mohla bys mi ho dát? Myslím Billa,“ vyslovím svoje přání. Pořád se mi nechce věřit tomu, co jsem se právě dozvěděl. Musím slyšet jeho hlas, teprve tehdy uvěřím, že mu nic nechybí a je zdravý jako rybička. Slyším, jak mamka tlumeným hlasem o něčem diskutuje s Billem, dokonce zaslechnu i to, jak jí moje dvojče něco odpoví. Sice jsem mu nerozuměl, ale co řekl, mi vzápětí mamka přetlumočí. I když si myslím, že obsah malinko pozměnila.

„Nemáš se prý zlobit, ale teď to nejde. Prý ti zavolá.“ To si ze mě dělají srandu! Co mu přelítlo přes nos? Čekal jsem, že chňapne po mobilu, že hned začne mlet páté přes deváté a on ne. Copak mu po mně není ani trošičku smutno? Já trpím, občas mám chuť se za ním rozběhnout, ale pak si vzpomenu na moji a Violettinu akci, musím sám sebe zastavit a zůstat hezky tam, kde jsem.  

„Mami, prosím, dej mu ten mobil. Řekni mu… řekni mu, že je to důležité.“ Zaúpím a vyčkám, než vyřídí dvojčeti můj vzkaz. Bill zase něco zamumlá a opět nerozumím. Jediné, co jsem pochytil, byla slova ‚nechci s ním‘. Zbytek si dokážu domyslet…

„Tome, teď to nejde. Sám ti zavolá.“

„Dobře,“ vzdám to. Nemá cenu přesvědčovat ji, aby mu ten telefon prostě nacpala k uchu a nějak ho přiměla mluvit. To po ní chtít nemůžu. „Tak mu alespoň vyřiď, že mu přeji hezký sny. Dobrou.“

„Vyřídím a běž klidně spát, opravdu je v pořádku. Dobrou noc, broučku.,“ rozloučí se se mnou a zavěsí. Hned na to sebou seknu na sedačku a mobil mrsknu někam vedle sebe. Tohle je buď zlý sen anebo hodně špatný vtip. Takže v první řadě se zdá, že se Bill s mým odchodem vyrovnal, na čemž má pravděpodobně velkou zásluhu Violett. Jenže to dopadlo tak, jak jsem nechtěl. Můj bratr se sice už netrápí, což je opravdu dobře. Jenže mínus na tom je, že jsem mu takřka ukradenej. Zadruhé mi moje nejlepší kamarádka lhala, poprvé v životě mi lhala! Nevím, co je horší, jestli zjistit, že jsem Billovi volnej, nebo že mám za kamarádku lhářku.  

„Tomi,“ ozve se za mnou. Když se otočím, uvidím Jess v mém obřím triku, s rozcuchanými vlasy a s úsměvem na rtech. „S kým jsi to mluvil?“ Okamžik ještě postává na místě, ale pak přejde k sedačce a posadí se mi na klín. Ruce mi ovine kolem krku a přivine se ke mně.

„Ále… s mamkou,“ zodpovím konečně její otázku a povzdechnu si. „Měl jsem takový divný pocit, že se Billovi něco stalo, tak jsem se potřeboval ujistit, že je v pořádku.“

„A?“

„Jo, je v naprosté pohodě. Láduje se zmrzlinou, směje se na celé kolo a kouká na bednu.“ Ušklíbnu se a znovu si povzdechnu.

„Ale to je přece dobře, ne?“

„Jo, to je.“ Obejmu ji kolem pasu a nasaji její vůni.

„Tak proč se tváříš takhle, Tome? Bill je v pořádku.“

Nemám chuť jí  nic vysvětlovat. Bylo by to nadlouho, přece jen ji neznám zas tak dobře a vlastně se jí ani s tímhle svěřovat nechci. Jess je sice fajn holka, je mi s ní dobře, ale některé věci bych před ní nerad ventiloval. Odbudu ji tedy tím, že jsem prostě jen přetažený, a že to bude brzy dobrý. Načež se ke mně skloní, líbne mě na rty a vstane.

„Pojď,“ natáhne ke mně dlaň, kterou přijmu a nechám se jí zavést zpátky do ložnice. Stejně bych tady nic nevykoumal, Jess mě alespoň přivede na jiné myšlenky.

Přesto je mi jasné,  že musím mluvit co nejdříve buď s Wee nebo s Billem, a nejlépe s oběma. S Violett by to neměl být problém, ale s bráškou to bude už složitější…

… ::Bill::..

„Tááák, hotovo,“ prohlásím vítězoslavně a otočím papír k Wee, aby se mohla pokochat mým výtvorem, který tu už víc jak hodinu tvořím. Přemlouvala mě a přemlouvala, až jsem nakonec podlehl, dal jsem se do malování jejího portrétu a moje kamarádka mi ochotně seděla modelem.

„Billi, tohle…“

„Já vím, nic moc.“ Obrátím výkres zase k sobě a kriticky si ho prohlížím. Možná jsem si měl dát malinko více záležet. Mohl jsem zvýraznit její oči, které se mi na ní líbí snad nejvíc. I když ve Weeině případě je těžké říct, co je na ní nejkrásnější. Je totiž nádherná celá.

„Ne, je to úžasný,“ vezme mi obrázek z rukou a prohlíží si jej s úsměvem na rtech. „Ale přece jen něco nesedí…“

„A co?“ popojedu k ní a přes okraj nahlédnu na její podobiznu.

„Namaloval jsi mě krásnější, než ve skutečnosti jsem. Opravdu, přidal jsi mi na kráse.“ usměje se. „Děkuju.“

„Nemáš zač. A není to pravda, jsi krásná,“ pohladím ji po ruce. „Jsi jako víla, moje víla.“

Zahřeje mě u srdce, když vidím, že úsměv, který se znovu objevil na jejích rtech, jsem vykouzlil já sám, a to tím, co jsem řekl a co jsem vytvořil.  

„Kdo to je?“ vyzvídá Wee, když mi zazvoní mobil a ohlašuje mi příchozí hovor. Podívám se na displej a jediným stiskem zvonění přeruším.

„Sluníčko, že jo?“ odtuší správně. Jen přikývnu a hned na to dodám: „Nechci s ním mluvit takhle, chci… Chci ho vidět, chci, aby přišel.“

„V pořádku, Billi, nemusíš mi nic vysvětlovat. Co ten čtvrtek? Dobrý?“ změní téma. Asi tuší, že kdybychom mluvili o něm, že by to nedopadlo nejlépe a že bych byl akorát smutný.

„Dobrý? Skvělý,“ přikývnu se širokým úsměvem, „pozítří máme spolu něco domluveného. Docela se těším.“ Přiznám se a v mysli zabloudím ke čtvrtečnímu odpoledni. Byl jsem zpočátku nervózní a moc se mi nikam nechtělo. Dokonce jsem uvažoval, že budu předstírat nevolnost a přeložím to na jindy. Přece jen jsem se nezbavil pocitu, že na mě všichni zvědavě civí, zatím neumím jejich pohledy ignorovat. A když jsem se měl setkat s někým novým, měl jsem obavy, jak se ke mně bude zpočátku chovat. Nakonec jsem ale sám sebe překonal a jsem za to rád. Dopadlo to nad očekávání skvěle, a čas, který jsme spolu měli strávit, mi utekl jako voda. Domluvili jsme se, že spolu brzy zase něco podnikneme a to něco na mě čeká už pozítří.

Zrovna ve chvíli, kdy se chystám Wee začít vyprávět, co jsme všechno dělali, začne jí vyzvánět mobil. V momentě, kdy se moje kamarádka podívá na displej, aby zjistila, kdo zatoužil slyšet její krásný hlas, si všimnu, že jí z tváře zmizel úsměv.

„Promiň, tohle musím vzít. Mohlo by to být důležité.“ Podívá se na mě, a když přikývnu a malinko poodjedu, přijme hovor. Listuji knížkou a předstírám, že v ní něco hledám, ale přitom napůl poslouchám. Sice je to neslušné, ale už jiný nebudu.

„Teď to nejde, jsem u… u Billa. Okay, pak se stavím a ty se uklidni,“ její hlas zní divně. Takovou jsem ji ještě nezažil. Po chvilce Wee hovor ukončí a stačí mi jediný pohled, aby mi došlo, že se něco děje. Vrátím se k ní a prohlížím si její ustaranou tvář. Asi se nejednalo o zrovna přátelský hovor.

„Wee,“ oslovím ji tiše, „stalo se něco?“ Odpovědi se nedočkám, moje kamarádka sedí a nepřítomně hledí před sebe. „To byl Mathy? Zlobí se, že jsi u mě?“ zkouším to znovu. Ale zase se odpovědi nedočkám. Napadlo mě to několikrát. Zajímalo by mě, jak to ten její přítel nese. Wee za mnou sice chodí jen jednou týdně, ale stráví u mě vždy skoro celý den. Být na Mathiasově místě, asi bych neskákal radostí, že je moje přítelkyně u nějakého kluka. Jenže já jsem starý žárlivec, třeba je Mathy tolerantnější, co můžu vědět.

„Jestli to byl on, tak jdi za ním. Nechci, aby…“

„Ne, Billi, to je dobrý,“ promluví konečně. „Ty za nic nemůžeš. To nebyl Mathy, to byl…“ Najednou se zasekne a podívá se mi do očí. V těch jejích je najednou nejistota, jako by váhala, zda mi má nebo nemá říct, kdo byl onen volající. „To byl jeden kamarád, víš?“

„On na tebe křičel, že jo?“ zeptám se jí na to, co se mi honí hlavou. Určitě na ni nebyl milý. Kdyby byl, tak by se netvářila takhle a neříkala mu, ať se uklidní. Hulvát jeden! Co má na ni co ječet?

„Nedělej si starosti. To bude dobrý.“

„Určitě?“ ubezpečuji se. Nechci, aby se trápila. Mně od trápení pomáhá, rád bych jí to nějak oplatil.

„Určitě,“ zase se na mě malinko usměje, „znám ho. Jistě jde o nějakou prkotinu. On totiž rád a často dost přehání.“

A jéjé, že by další Tom? Tohle by na něj sedělo. Můj bratr taky dělá z komára velblouda a všechno hrozně zveličuje. Stačí, když si vzpomenu na to, jak svým kámošům vyprávěl ty svoje „úžasné“ historky, kde kterou ulovil, co s ní dělal a nebo jak toho a nebo zase toho utřel. Vždycky si rád přidal a pak si dosyta užíval jejich obdivných pohledů. Celý Tom… Egoistický, rád středem pozornosti a vždy cool. Kdyby tak jeho kamarádíčkové věděli, jak dokáže být milý, pozorný a obětavý. Nepoznávali by ho! Můj Tom je totiž úplně jiný. Můj Tom je sice občas blázen, v poslední době mě o tom přesvědčil hned několikrát, ale i tak je lepší, než za jakého ho mají. Můj Tom… mi právě asi opět volá. Vytáhnu mobil z kapsy u mikiny. Co jsem říkal, je to on. Sice mě to stojí dost přemáhání, protože bych strašně rád slyšel jeho hlas, ale nejde to. Znovu hovor odmítnu. Jestli něco chce, tak ať za mnou přijde. Nechci poslouchat jeho sliby, chci vidět činy…