autor: Disturbed Angel
Tak jsem tu zpátky s další povídkou. Chtěla bych nejdřív hrozně moc poděkovat lidem, co četli Publikum. Jsem za to moc vděčná. Hned jak jsem viděla, že se alespoň trochu líbí, jsem si sedla a chtěla napsat něco znovu. Ale je to těžké vymyslet něco originálního. Téměř dva dny v kuse jsem strávila jenom přemýšlením nad tématem. Až mě konečně napadlo. Asi to není nic extra a někoho to bude nudit, ale třeba vás to zaujme aspoň z části tak jako Publikum. 🙂 Jinak už mám nápad pro další povídku, tak doufám, že holkám z twincest blogu nebude vadit, že je budu tak zásobovat. Když se mi to podaří, mohla by to být i vícedílná povídka. Mějte se fajn a všem moc děkuju.
„Bille“ ozval se hlas mladého chlapce. „Tak sakra Bille, seš tu?“ jeho hubená postava, kterou ovšem zakrývaly volné kalhoty a tričko, které by plandalo i jeho mamince, stoupala do schodů. Téměř na každém schodu by mohl každý slyšet lehké vrznutí.
Tom věděl, že by mohl být u něj v pokoji. Tušil to. Tedy přál si to a tajně doufal. Když otevřel dveře do pokoje, dal si ruce v bok. „Nemohl ses mi ozvat? Hledám tě po celém domě.“ Oči měl upřené na hubenou postavu sedící na jeho posteli. Až po chvíli k němu černovlasý mladík zvedl hlavu. „Stejně si věděl, kde jsem. Kde jinde bych mohl být?“
„No, to je pravda, ale…“ zasekl se Tom a dál koukal na hubeného človíčka na jeho posteli. Rád se jen tak koukal na Billa. Byl to jeho bráška – jeho dvojče. On byl jeho druhým já. Linie jejich obličeje byly zcela stejné, avšak kvůli naprosto odlišným účesům a grimasám, které dělali každý jiné, by na první pohled nikdo neřekl, že jsou dvojčata. Tom Billa bezmezně miloval, avšak Bill byl někdy žárlivý, až přehnaně žárlivý a netečný, když se mu třeba jen zmínil o kamarádovi, nedej bože kamarádce ze školy. To Toma nesmírně štvalo. Vadilo mu to, ale i přesto si nedovolil svému bratrovi nijak oponovat. Nikdy se nechtěl hádat, proto raději mlčel nebo sliboval a přísahal, že o nic nejde, že se tato situace už nebude nikdy opakovat. Přísahal, že už mu nedá záminku k tomu, aby žárlil. Miloval ho celým svým srdcem a nechtěl v něm vzbudit jakoukoliv pochybnost nebo mu dokonce ublížit. Ne! Toho by nebyl nikdy schopný. Ale přece i on má právo na kamarády, chtěl někoho, s kým by se bavil, kdo by ho měl rád. Nechtěl náhradu za Billa, to nikdy. Jen osobu, která by mu mohla poradit, jaký dárek koupit Billovi k narozeninám, které by se mohl pochlubit, jak skvělého má bratra a jak moc ho má rád.
Tom se nikdy nezachoval sobecky, i když by si kde kdo mohl pomyslet, že právě takhle se chová Bill, jeho bratr by mu to jisto jistě rychle vyvrátil.
„Tome! Tome, seš doma? Pojď dolů,“ z dolního patra se ozval hlas jeho matky. „Hned jsem tu, zlato,“ pousmál se, odběhl z pokoje a utíkal po schodech dolů. S úsměvem přiběhl ke své matce a obdaroval ji polibkem na tvář na uvítanou. Sedl si ke stolu, kde už měl nachystaný talíř, z kterého se kouřilo. Přičichl si a hned začal jíst.
„Vidím, že máš dobrou náladu,“ zeptala se Simone a sedla si ke stolu naproti svého syna, který jen s úsměvem přikývl. Zrovna mu do pusy zajela špageta a červená tekutina mu kápla na nos. Zachichotal se a prstem si ji setřel a následně slízl z prstu kečupovou omáčku. „Byl jsi venku s Hannah?“ zeptala se po chvíli, kdy už byl Tomův talíř téměř prázdný. Zvedl k ní oči.
„Ano. Byli jsme na zmrzlině a potom na kolotočích,“ pousmál se a s tím se zvedly koutky i jeho matce.
„To je dobře, jsem ráda, že jsi s ní byl venku. Je to moc fajn dívka. Třeba bys ji mohl přivést sem a…“
„Ne!“ téměř vykřikl Tom. Simone se na něj jen trochu vykuleně dívala. On pokračoval. „Víš, že mám Billa. Mami, Hann je fajn holka, ale Bill hrozně žárlí. Nemůžu ji přivést. Navíc je to jen kamarádka. Nic s ní nemám.“
Žena si povzdechla. Pomalu a mlčky vstala ze židle. Z poličky vytáhl sklenici a tu naplnila až po okraj vodou. Z jiné skřínky vytáhla plato léků. Vyloupla dva a dala si je na dlaň, kterou po chvíli natáhla před svého syna, který ještě stále seděl u stolu.
„Sněz to. Tome, víš, že se ti po tom uleví. Pan doktor ví, proč ti tyhle vitamíny předepsal,“ řekla klidným hlasem a sledovala, jak mladík vhodil do úst dvě pilulky a následně je zapil vodou ze sklenice. Po chvíli už byl Tom opět ve svém pokoji. Všiml si Billa, který měl na tváři naštvaný výraz.
„Takže s Hannah? Proto jsi nepřišel ze školy rovnou domů? Chceš mě nechat kvůli holce?“
Tom na něj vykuleně koukal, jak tohle mohl vědět? Poslouchal snad rozhovor, který vedl s matkou? Přešel tiše k oknu. Díval se na ulici, která byla až na pár hrajících si dětí prázdná a tichá. Povzdychl si. „Ne, Bille, Hann je jenom kamarádka,“ slyšel lehce ironický smích. „Takže Hann jí říkáš?“
„Bille, je to jenom kamarádka. Byl jsem s ní chvíli venku. Mám ji rád, je mi s ní dobře.“
„Ji máš rád a mě ne?“ copatý chlapec si povzdechl.
„Tebe přece miluju. Já jen… chci mít nějaké kamarády. Ale pokud ti to vadí, už se s ní vídat nebudu,“ řekl tiše a v jeho hlase byl slyšet smutek.
Otočil se, ale jeho postel byla prázdná. Nikdo tu nebyl. Jeho pokoj byl najednou tak tichý. Znovu se otočil k oknu. Venku se najednou setmělo, jako by slunce někdo vypnul. Tak snadno jako se dětem v noci vypíná lampa u postele. Svět venku byl tichý, a když Tom otevřel okno, cítil, jak se vzduch ochladil. Zhluboka se nadechl a potom hluboce vydechl. Chvíli pozoroval dění venku, ale když začalo pršet a studené kapky vody mu dopadaly až na paže, rychle okno zavřel. Skončil na posteli. Nohy měl těsně u těla, kolena přitažená k bradě. Očima se díval kolem sebe a pomalu ale jistě začal usínat.
Ráno, když jej mamka volala na snídani, měl mrzutou náladu. Otevřel skříň a hledal oblečení, které si dnes obleče, jakmile ji zavřel, stál tam Bill. Tom lehce poskočil.
„Vylekal jsi mě,“ řekl tiše a vydechl. Oblékl si tričko a zapnul pásek u kalhot.
„Doufám, že dneska půjdeš zase za ní,“ řekl Bill a v jeho hlase byl slyšet nenávistný tón. Tom si povzdechl.
„Ne, slibuju, že hned po škole půjdu za tebou.“
Vydal se dolů po schodech, kde ho ještě Billův hlas zastavil.
„Doufám, že na to nezapomeneš, milujeme se přece,“ křikl za ním černovlasý chlapec.
„Neboj se, uvidíme se odpoledne,“ řekl tiše Tom. Vešel do kuchyně, kde už na něj čekala Simone a nachystaná snídaně.
„S kým jsi to mluvil?“ zeptala se a upřeně Toma pozorovala.
„Ale to byl jenom Bill, loučili jsme se,“ řekl klidně a žena lehce přikývla.
O pár minut později už vyběhl z domu s batohem na zádech. Jediné, co mu ještě víc zkazilo ráno, byly ty po***né léky. Vitamíny, které musel jíst každý den dvakrát. Pravda byla, že když si je nebral, točila se mu hlava. Takže na nich asi přece jenom něco bylo. Pousmál se, když viděl jeho kamarádku. Hannah byla velice milá dívka. Neměla snad žádnou chybu. Byla hezká, chytrá, milá a dokázala být doopravdy kamarádkou. To je to, co Tom potřeboval. Chtěl někoho, s kým nebude muset neustále mluvit. Někoho, koho bude moci obejmout, kdykoliv bude chtít. Za kým může jít, když bude potřebovat. Ano, měl Billa, ale tohle bylo něco naprosto jiného. Navíc na něj si za celý školní den ani nevzpomněl. A to možná byla chyba.
„Není nám takhle dobře?“ zeptal se Bill, když společně s Tomem leželi v jeho pokoji na jeho posteli. Chlapec s copánky přikývl.
„Miluju tě,“ špitl.
„Já tebe taky, Tomi,“ řekl s úsměvem Bill.
Tom měl tohle nejraději, když jen tak odpočíval. Nemusel na nic myslet a nemusel se ničím zabývat. Avšak i když by měl být šťastný, něco jej v koutku duše hryzalo. Svědomí? Ale vždyť nic neprovedl nebo ano? Přemýšlel, zatímco byl s jeho dvojčetem v posteli a tulili se. S Hann dneska nebyl. Nemohl si vyčítat něco, co se ani nestalo. Nikdy s ní nic neměl. Snad jí dal párkrát pusu na tvář, ale to bylo jen přátelské. Navíc se to nestalo dneska, tak proč jej nějaký kámen tížil právě dnes, v tuto chvíli. Zadumal a zasekl se. Co když je to obráceně, co když si jeho svědomí myslí, že „podvádí“ Hannah s Billem. Zatřepal hlavou, aby tuhle myšlenku zahnal. Tohle byl opravdu holý nesmysl.
**
„Tome, co tě trápí? A neříkej, že nic. Já to na tobě poznám,“ mladá hnědovlasá dívka pohladila chlapce s černými copánky a piercingem ve rtu po tváři. On jen smutně koukal před sebe. Pak zvedl oči a povídal se na ni, do jejích očí.
„Ale to nic,“ povzdychl si. „Víš, Bill, on hrozně žárlí. Já ho hrozně miluju a nechci, aby se trápil tím, že já jsem někde s někým jiným. Mám tě hrozně rád, Hannah, ale nemůžu s tebou být. Jakože… myslím to tak, že už se dál nemůžeme bavit a vídat. Jak už jsem řekl, mám tě hrozně rád a záleží mi na tobě, ale to mě i Billovi. Jeho miluju, je to můj život a já si ho bez něj nedokážu vůbec představit. Promiň mi to. Já… mrzí mě to,“ mluvil tiše a klidně. Pomalu vstal a odcházel. Ani si nemohl všimnout, že dívce tečou slzy, protože byl otočený zády a ta se jí vzdalovala z dohledu, až zmizela. On jí zmizel z očí.
Nechápala to, nechápala nic. Nevěděla, co se mu honilo hlavou, ale chtěla to vědět. Možná, že kdyby viděla opravdovou tvář věci, měla by na vše úplně jiný názor.
**
„Tobě na mně snad nezáleží? Já tě miluju, zapomínáš na to, já bych to pro tebe udělal.“
„Ale Bille, nemůžu utéct z domu. Máma nás má ráda oba, zlomí jí to srdce. To jí přece nemůžu udělat. Taky ji mám rád, nechci utíkat.“
„Ale ona tě štve proti mně.“
„To není pravda. Já prostě nechci,“ šeptne Tom, a přitom pozoruju celé město z kopce za ním. Povzdechne si. Hlava mu radí něco jiného a srdce taky. „Dobře tedy,“ řekne nakonec a Bill zatleská rukama.
„Budeme se mít dobře, Tomi, uvidíš,“ řekl Bill s úsměvem a Tom se taky pousmál. Udělal všechno, co mu na očích viděl. A Bill toho rád zneužíval. Měl Toma pod kontrolou kvůli tomu, že věděl, jak moc ho miluje. Tom miloval víc jeho než sám sebe, a to byla jeho nejsilnější, ale zároveň nejslabší stránka.
V tu samou dobu stála dívka u doma s rukou, která váhavě přibližovala prst ke zvonku. Až když jej přitiskla na tlačítko a ozval se zvuk, věděla, že to udělala a už nejde nic vrátit – stroj času neexistuje.
„Hannah, tak ráda tě vidím. Pojď dál.“
„Dobrý den, paní Kaulitzová,“ řekne dívka mile a vejde nesměle dovnitř. „Je Tom prosím vás doma?“
„Ooch, pojď si sednout. Musíme si promluvit,“ řekla starší žena a společně šli do kuchyně, kde se obě posadily. „Nechceš něco k pití, nemáš hlad?“ dívka zakroutila hlavou.
„Mluvte, co je s Tomem? Stalo se mu snad něco?“
Simone zakroutila hlavou. „Víš, stalo i nestalo. On… nikdy to neměl se spolužáky lehké. Neměl žádné pořádné kamarády. Už když byl menší, tak si z něj dělali legraci. Jednou ho dokonce šikanovali. Ale tohle je mnohem horší.“
„Týká se to Billa?“ šeptla dívka se strachem v očích.
„Ty víš o Billovi?“ řekla Simone s podivem. Myslela si, že je jediná, komu o něm Tom řekl. Hann přikývla.
„Ano, Tom mi neustále vypráví, jak ho miluje. Že mu na něm záleží. A z toho, co říká, poznám, že ho má doopravdy rád. Ale ten Bill se mi nelíbí. Já… nikdy jsem ho neviděla, ale nemám ho ráda. Je to ironie, ale je to tak. Protože Tom mi řekl, že se se mnou nemůže bavit – kvůli němu. Prý žárlí, ale nechápu to. Mohl nás Tom seznámit, já bych mu řekla, že se nemusí bát. Chci být Tomova kamarádka, zaleží mi na něm, je to velice zvláštní kluk, ale mám ho ráda. Opravdu mi na něm záleží.“
Simone pečlivě poslouchala a chtělo se jí brečet. Vstala a vrátila se za malou chvíli s několika papíry v ruce. Podala je hnědovlásce. Ta je přijala a začala si je prohlížet. Po chvíli vzhlédla na ženu, od které dostala tyto papíry před pár okamžiky do rukou.
„To je Bill,“ podotkla Simone.
„Vážně? Je hezký. Tedy vypadá hezky a mile. To kreslil Tom? A žádnou fotografii nemá?“
Simone zakroutila hlavou. „Žádná fotografie neexistuje.“
„Jak to myslíte?“
„Hann, Bill neexistuje. Tedy ano, ale jen v Tomově hlavě. On asi před rokem začal mít halucinace. Začal mi vykládat o Billovi. O tom, že je to jeho bratr, jeho dvojče. Vykládal o něm pořád. Nakonec mi řekl, že ho miluje a že on miluje jeho. Už tehdy jsem s ním byla u doktora. Předepsal mu prášky, které bere doteď. Když si je ale nevezme, má problémy. Nevím, proč si začal tohle představovat, ale naučila jsem s tím žít. Žádného Billa neznám a Tom je jedináček. Nechápu to. Jen se bojím, aby se mu něco nestalo. Nechal mi tu dopis, že se s Billem stěhuje. Nemám si dělat starosti. Bojím se jenom toho, že se mu něco stane. Nevadilo by mi, kdyby utekl z domu s nějakým klukem, jako mi vadí představa, že je sám a opírá se o osobu, která neexistuje.“
Tom mezitím bloudil světem. Byl smutný, protože za sebou nechal to, co měl rád. Mámu, tátu, Hannah, ale na druhou stranu byl nesmírně šťastný, protože byl se svou láskou. Kdyby jen tušil, že je to výplod jeho fantazie, o který se nemůže opřít, který nemůže obejmout, nemůže ho milovat – nic reálného, ale to Tom nevěděl. Byl si jistý, že jeho přelud je reálný.
autor: Disturbed Angel
betaread: Janule
psycho… originalita…fakt..♥
zvlastni povidka ale presto je krasna
Teda Lili…Tohle je nádhera..**
Ten žárlící Bill se mi strašně líbí,ty víš že mám ráda Billa v záporné roli..;-) Je to strašně krásně napsané a Toma je mi neuvěřitelně líto..
Na jednu stranu je strašně hezký, jak Tom Billa bezmezně miluje…ale na druhou stranu když Bill vůbec neexistuje…:(
Strašně krásně si to napsala a já už se těším až napíšeš tu vícedílovku…;-) :-**
Je to hodně zvláštní. Moc hezky napsané, moc se mi to líbí. Jen se mi to zdá takové moc rychle ukončené…
Je to strašně smutné,depresivní,a přitom krásné!!!Chudák Tomi…..
Tak to bylo opravdu dobré:) takový závěr jsem vůbec nečekala. Hodně mě ve svých povídkách překvapuješ, už se těším na vícedílovku :))
Krásná povídka. Tomuhle se říká originální nápad. Je skvělá, stejně jako Publikum.
Vážně máš výborné a hlavně originální nápady na povídky.
já to říkala, že tobě samostatná tvorba prospěje, máš prima nápady a krásný styl psaní 🙂
páni …skvelá povídka…jednou jsem videla film nebo co to bylo na podobný téma 😉
ale fakt je tohle hodne moc dobré, ješte jsem nic podobného nečetla takže fakt super nápad 🙂
Píšeš opravdu pěkně, vůbec se od toho nemůžu odtrhnout. Krásná povídku, docela psycho, ale výborný nápad… 🙂
teda…opravdu dokonalé, nádherné, povedené