autor: Janule
Tak, milí moji, málokdy vám píšu, ale protože se blížíme do finále, doufám, že si historicky poslední časoprostorovej sex náležitě užijete. Počítám, že příští nebo ten další díl bude poslední, pokud se mi do toho zase nevloudí něco, co jsem vůbec nechtěla psát, jak se mi to občas stane… ale myslím, že ne, takže do toho. Nebudu se vůbec zlobit, když mi k tomu budete chtít něco napsat, ale i kdyby ne, tak díky všem za čtení a za výdrž, pa J. :o)
TOM
„Oblíkl jsem se podle tvých představ?“ zeptá se mě potichu Bill. Sedí, nebo spíš pololeží mi rozkročmo na klíně, s hlavou na mým rameni, odpočívá. Posloucháme ticho… je nám krásně, jsme oba trochu opilí ze šampaňskýho, na dně druhý zelený lahve zbývá už sotva jedna sklenička. Bill se každou chvíli zavrtí, jak se na mně snaží ještě víc uvelebit, a já mám trošku strach, aby neusnul, a to šampaňský, co si přidržuje na opěradle sedačky za mou hlavou, mi nevylil za krk, jak je už načatej. Vypil toho ze samý radosti o něco víc než já, takže bych ho měl pomalu probrat, aby mi vážně neusnul, s tím jsem nepočítal. Ale jinak jsem naprosto spokojenej, všechno je tak, jak má být. Sedí přesně na správným místě, který díky němu pomalu ale jistě tvrdne, a já mu rukama přejíždím po zadku, občas zajedu pod tričko nebo do zadních kapes jeho kalhot, hladím ho a užívám si, jak se mi na klíně vrtí.
„Jistě… moc ti to sluší,“ zašeptám mu do ucha a s úsměvem ho líbnu na krk, aby se trošku probral. Ošije se, malinko zakňučí, určitě ho to lechtá, jako mě šimraj jeho vlasy, sestříhaný a načesaný do uličnickýho rozcuchu. Dal si vážně záležet, aby vypadal dobře, připadá mi teď mladší, je to zvláštní, co vlasy s člověkem udělají. „Chtěl jsem, aby ti to slušelo, až se dozvíš, co je na tom cédéčku, a budeš šťastnej,“ pohladím jeho záda, prsty mapuju každý obratel, vystupující zpod černého trika. Asi je to nesmysl, ale šlo mi o to, aby to celé bylo jako oslava něčeho, co se nám povedlo, a vím, že Bill by to tak v teplákách prostě necítil. Takhle je to správně, jak to má být. Bill se znovu spokojeně zavrní, políbí mě na krk a dál odpočívá.
Vzkaz Billovi jsem psal odpoledne v rychlosti, abych stačil ujet, než se rozloučí se Sabine a Dejvem. Mělo to být překvapení, a já se bál, aby na mně nepoznal, že mu něco skrývám. Zná mě tak dobře… radši jsem předstíral, že usínám. Celej včerejšek a dnešek jsem měl co dělat, abych se neustále šťastně neculil jako blbeček, vyhýbal jsem se mu, jak to šlo, radši jsem řádil s Dejvem, aby se všechno neprovalilo. Dneska jsem si to chtěl konečně co nejvíc užít.
„Jsi šťastnej, že jo?“ zeptám se potichu, abych se ujistil, že se mi to povedlo.
„Nejšťastnější,“ jen vydechne, a aby mi to dokázal, trošku se narovná, vyzunkne zbytek skleničky, zvolna se ke mně s úsměvem skloní, a začne mě líbat. Pomalu a něžně, tak jak to má rád, pohupuje se mi přitom na klíně, aby mě ještě víc rozdráždil, zatímco mi rukama projíždí rozpuštěný dredy, hladí mě a chvilkama za ně tahá. „Nejšťastnější na světě,“ znovu zopakuje a pokračuje v tom, co dělá, jen se drobnými pusinkami přesouvá níž. Přitisknu si Billa víc do klína, zatímco mi zaklání hlavu, aby mě mohl líbat na krku. Chci, aby mě dole cítil, aby věděl, jak mě všechno, co dělá, vzrušuje.
„Ještě nikdy jsem se nelíbal s bytovým lupičem,“ špitne pobaveně, když se na chvíli narovná do sedu, aby mi sundal triko. Sedím si na něm, takže mu trvá, než mi ho vytáhne zpod zadku, a když se mu konečně podaří mi neutrhnout hlavu, jak ho ze mě rve, vydechnu úlevou. Triko letí na zem, a opilecké oči mého bratra se upřou někam mezi ty moje. Jak se snaží nablízko zaostřit, malinko šilhá a je neskutečně roztomilej. „Zlodějíčku, zloději,“ brouká si, jak se pohupuje do rytmu a usmívá se přitom, „lupiči… chmatáku… loupežníku… lapko,“ pokračuje ve svým popěvku, a mezi každým novým slovíčkem mě líbne, přičemž mi pořád poskakuje na klíně. Snaží se nejspíš najít co nejvíc výrazů pro mou novou profesi, která se mu zalíbila, a jazyk se mu přitom malinko motá, ale pořád ještě není tak opilej, aby nevěděl, co dělá. Bublinky s ním dokážou věci… taky proto jsem je dneska koupil… to dá rozum…
„Nemusíš mě jenom líbat, jako tvůj osobní lupič jsem ti k dispozici i jinak,“ uchechtnu se jeho roztomilýmu výrazu a několikrát přirazím boky proti němu, abych mu dal jasně najevo, co všechno je mu dneska k dispozici.
„Ou!“ hraně se vyděsí z mýho jednoznačnýho návrhu a dlaněma si přikryje pusu. „Zloděj, a ještě k tomu nemravnej!“ vykřikne teatrálně, rozhodí ruce a vycení na mě zuby. „Nejsi nebezpečnej?“ šklebí se a hraje dál svou roli andílka s vykulenýma očima a našpulenými rty, jenž právě zjistil, že na zlým světě existuje něco jako zločin a sex. Je srandovní a mě začíná bavit hrát s ním jeho hru.
„To si piš, že jsem nebezpečnej,“ zavrčím na něj, a v tu chvíli, jako když do něj střelí, sjede z mýho klína na zem, a po čtyřech začne zdrhat z dosahu.
„Tak to si mě budeš muset chytit,“ vyhrkne se smíchem a zdrhá po kolenou mezi stolkem a sedačkou, div se nepraští o roh do hlavy, ale nakonec se protáhne jako lasička, a už si to míří pryč z obýváku. Jak malej kluk… já se z něj picnu, co s ním ty bublinky dokážou.
Ovšem pohled na jeho mrňavej zadek, jak se mi míhá před očima ze strany na stranu, když se snaží vyvinout co nejrychlejší tempo, je srandovní. Celej Bill je tak nějak k pomilování, takže neváhám, přeskočím sedačku přes opěradlo, čímž si zkrátím trasu, kterou ten můj andílek musel celou prosvištět po kolenou, malinko se zapotácím, jak jsem nadranej, ale ustojím to a chytím ho za nohy těsně předtím, než se mu podaří dorazit ke dveřím. Plácne sebou na břicho, ještěže máme měkkej koberec, a začne kvílet, jako bych ho vraždil.
„Pomóc! Zloděěěěj!“ huláká se smíchem, zatímco se ho snažím otočit na záda, abych z něj mohl strhnout kalhoty, ale mrská se jako had, a nechce se nechat. Ty jeho upnutý roury jsou děsný, snad to z něj nějak sloupnu. Motá se mi hlava, takže to asi nebude tak jednoduchý, jak to ještě před chvilkou vypadalo.
„Jen si křič, ty provokatére, stejně tě nikdo neuslyší,“ procedím mezi zubama jako maniak a dál zápasím s jeho mrskajícíma se nohama. Směje se nahlas, div se nezalkne, a nevykopne mi zuby, přitom kňučí pořád to svoje „pomóc“, a mně nakonec nezbejvá, než ho celýho zalehnout a zklidnit. „Kam zdrháš, ty srabíku, ty nevíš, že si dneska zasloužím odměnu? Za to, jak jsem tvrdě pracoval?“ udýchaně vyhrknu, když se pode mnou konečně zklidní, ale smát se nepřestává.
„Jo, kradl jsi pro naše dobro, viď? Aby tě ještě nezavřeli, ty zločinče,“ chechtá se mi do ksichtu a už nabírá na další hulákání. Bože, ten je nadranej, jestli jsem to s tím šampáněm trochu nepřehnal… Připadá mi, jako když mu bylo deset. Jeho další výkřik o pomoc ztlumím v půlce, když se prudce přitisknu na jeho otevřený rty, a jazykem ho trošku přidusím. Po krátký chvilince, kdy se mi ještě snaží vysmeknout, a dokonce mě i kousnout, což se mu naštěstí nepodaří, se zklidní, a konečně mi začne líbání vracet. Sakra… mám co dělat, aby se mi pořád nemotala hlava, toho šampáňa jsem přece jen taky vypil skoro celou lahev. Než se stihnu vzpamatovat, obtočí Bill kolem mýho pasu nohy, sevře mě do kleští, a najednou ležím na zádech, ani nevím jak. Sakra… potvora zatracená. Dostal mě.
„Tak odměnu, jo?“ culí se na mě, sedí zadkem přesně na mým tvrdým klíně, a provokativně si začne stahovat triko.
„Jo,“ vydechnu, „riskoval jsem život, tak to doufám oceníš,“ usmívám se na něj nahoru. Nevypadá, že by chtěl zase zdrhat, tak si ho přidržuju jen za boky, kterýma se pořád tak hezky houpe.
„Uvidíme, uvidíme,“ uculí se a rychle se snaží přetáhnout si triko přes hlavu. To se mu ovšem jen tak lehce nepodaří, protože má na krku asi pět různejch řetězů a náhrdelníků, za který se mu jeho těsný tričko zasekne. Sedí na mně, od pasu nahoru vidím jen zmítající se černej balík, jak se s tím pere, tak si jen tak pro radost vyjedu prstama po jeho bokách nahoru směrem k podpaždí, a malinko ho zašimrám. Zpod černýho trika se ozve kňučení, a to hádě se mi začne kroutit na klíně, jako by ho postihl amok. „Nelechtej mě!“ uslyším tlumenej výkřik, spojenej s chichotáním, který vždycky vydává, když ho lechtám. Nic na to neříkám, jen se usměju pro sebe, zvednu se do sedu, a položím si toho vlastní vinou bezmocnýho a uvězněnýho opilce mezi nohy na koberec.
„Vidíš, jak ti to jde?“ pochvaluju si, když mu, stále bezmocnýmu, začnu rozepínat poklopec na džínách. Zpod zmítajícího se černýho hadru se ozve jen další zakňučení, a když už stahuju kalhoty dolů, konečně se mu podaří tričko vyrvat. Jeden řetěz to odnesl.
„Násilníku!“ dostane se mi hned dalšího milýho titulu.
„Nešiko,“ vrátím mu to, když kalhoty zahazuju vedle nás na koberec. Bill teď leží na zádech mezi mýma roztaženýma nohama, na sobě jen bílý boxerky, kterýma perfektně prosvítá jeho nádobíčko. Není zrovna měkkej, jak to tak sleduju, a když natáhnu ruku, a přejedu přes něj, zjistím, že když trošku zapracuju, bude za chvíli tvrdej jako skála. Než se ale zmůžu na něco víc, jako třeba stáhnout ten bílej kousek hadříku dolů, mrskne sebou moje dvojče zase jako lasička, otočí se na kolena a začne mi zdrhat po čtyřech na druhou stranu obýváku. Sakra… mám nějaký zpomalený reflexy, tohle se mi normálně nestává.
„Chyť si mě,“ vyzývavě na mě se smíchem vystrkuje zadek, zatímco se snažím ze sedu vyškrábat na nohy, abych ho mohl začít honit po obýváku. Sakra… málem jsem se přerazil o vlastní kalhoty, musím se jich zbavit. Rozepnu pásek, kterej je na mně drží, a aniž bych se musel zabývat něčím dalším, sjedou ze mě jako po másle. Nenamáhám se je někam uklízet, zašlapu je do podlahy, teď mám jinou prioritu, a tou je Bill.
„Počkej, ty budeš litovat,“ zavrčím na něj, když se k němu po čtyřech blížím, hra je hra, a když to chce, splním mu, co potřebuje. „Vojedu tě přímo tady na koberci,“ vyhrožuju, zatímco se na mě to černovlasý zvíře culí jako nevinnej andílek. Jenže já moc dobře vím, jak to s tou jeho nevinností je…
„Klidně, lupiči, ale až mě chytíš,“ zvedne se najednou Bill na nohy, přeskočí mě, div mi neurazí hlavu, a zdrhne někam do předsíně. Sakra… už zase. Neměl jsem tolik pít, s tímhle rozverným ptáčkem si ještě užiju, než ho lapnu.
„Billé,“ zklamaně zavolám vsedě na koberci a rozhodím bezmocně rukama, „to neplatí,“ jsem naštvanej, že mě zase přečůral. No jo… teď mě to napadlo, na záchod se mi chce. Už delší dobu. Toho šampaňskýho bylo nějak moc. Chytím ho potom… však on mi daleko neuteče, holoubek. Pomalu se přetočím na kolena, zvednu se a malinko zavrávorám, ale ustojím to. Ještě to jde, jo… zvládám to, jsem king. Zamířím do předsíně, zahnu na záchod, otevřu dveře a nadskočím leknutím, když uvidím bílej zadek mýho dvojčete, který dělá přesně to, co jsem se chystal dělat já. „Fujtajbl, to jsem se lek!“ ulevím si, opřu se o futro a čekám, až bude volno. „Proč se nezamkneš?“ vyčítám mu, pořád mi ještě buší srdce z toho překvápka. Tím šokem jsem úplně zapomněl, že jsem ho chtěl vlastně chytit… Bill nic neodpoví, jen spláchne, natáhne si zpátky svoje bílý boxerky, trošku se zapotácí a otočí se ke mně.
„Čekám v posteli, zlodějíčku,“ zamumlá svůdně, „a hezky se mi pak umej,“ zašilhá, div na mě přitom neupadne, ale jen tak tak to ještě ustojí. Hned se ale nakloní zpátky ke mně, líbne mě někam pod ucho, bůhví, jestli se trefil, kam chtěl, a zašeptá: „Abys mi chutnal, až tě budu kouřit.“ Zahihňá se jako pako, plácne mě po zadku a nechá mě tam stát jak solnej sloup. Sakra! Miluju, když je opilej, to je hned jiná sranda. Než se stihnu vzpamatovat, zapadne Bill vedle do koupelny, nejspíš jde udělat to samý, co chtěl teď po mně. Doufám, že se tam nepřerazí… známe Billa, hygiena nade vše. No… tak to je bezvadný, tohle… teď abych tu čekal jak idiot… jak se mám asi tak vyčůrat, když mi z těch jeho řečí stojí, co? To mi neporadí, zvíře jedno.
***
Když mám konečně za sebou všechno, co se po mně chtělo, zhasnu v koupelně a nahej, protože už nemělo cenu se znova oblíkat, se vydám za Billem do ložnice. Doufám, že neusnul a splní, co slíbil, jinak uvidí, jak si ho podám. Otevřu potichu dveře, a zůstanu zírat, když se mi naskytne pohled na postel. Přímo uprostřed velký plochy, v tmavě modrým saténovým povlečení, leží Bill na zádech, nahej, vzdychá, a nestydatě si ho honí, aniž by na mě počkal. No teda… já mu dám… to nemoh tu chvilku vydržet? Vždyť jsem tam byl sotva deset minut… no možná dvacet… ale stejně… nedočkavec jeden. Ale hlavní je, že neusnul, to by bylo horší.
Nenamáhám se za sebou zavírat dveře, stejně v domě nikdo není, kleknu si na velkou měkkou postel a po čtyřech se doplazím ke svýmu nestydatýmu dvojčeti. Zaparkuju rovnou mezi jeho roztaženýma nohama a pozoruju, jak si to krásně dělá. Potichu sténá, hladí se, přiráží si do ruky, a aniž by přestal, zadívá se mi do očí.
„Kde seš tak dlouho?“ vydechne mezi dvěma přírazy a nohou mi zajede do klína. Chodidlem se přitiskne na mý tvrdý vzrušení, při tomhle pohledu opět jak stožár připravený k akci, a začne ho třít.
„Nešlap mi po něm, před chvíli jsem ti ho umyl, aby ti chutnal… sprchoval jsem se pro tebe,“ zašklebím se na něj, ale nechám se rád uspokojovat jeho chodidlem. Příjemná změna, ale radši bych to, co mi sliboval. „Tak rychle jako dneska jsem se snad ještě nenamydlil,“ zavřu oči, zakloním hlavu a snažím se vnímat jen ten pocit, jak mě Billova noha příjemně tře. Trošku mu pomůžu rukou, přece jen, je to lepší, ale pak si uvědomím, že tohle nebylo v plánu. Slíbil jsem mu, že ho vojedu na koberci, tak bych to měl splnit. Sice ho na zem vláčet nebudu, odřel bych mu nejspíš záda, takže ho radši nechám na posteli, ale to už je jedno… těším se, až budu v něm, budu do něj bušit a stříkat… áááá, sakra dost, nebo se udělám teď hned a tady.
Odtáhnu bratrovu nohu, a ještě chvíli sleduju jeho kmitající ruku, je to pro mě úžasnej pohled. Málokdy je tak opilej, aby mu tyhle věci nedělaly problémy, a ležel přede mnou jen tak bez zábran roztaženej, sám sebe uspokojující, a tak zatraceně sexy. V tu chvíli dostanu chuť na něco jinýho, než jsem původně plánoval. Já můžu počkat… jeho pusa je na mě připravená kdykoliv, ale teď je důležitý dodělat Billa, když už to tak hezky začal. Vynahradím mu to dlouhý čekání…
„Pokračuj,“ zadívám se mu do tázajících se očí těsně předtím, než skloním hlavu do jeho rozkroku. Aniž bych řekl nahlas, na co se chystám, Bill pochopí, ještě víc roztáhne nohy a trochu je zvedne.
„Tomi,“ vydechne, když se poprvé jazykem dotknu jeho malý růžový dírky, tak úzký, že je nepravděpodobný do ní zasunout cokoliv, natož to, co se do ní chystám za chvíli nacpat já, ale je to jen zdání. Tohle je přesně to místo, kam jsem schopen se dostat kdykoliv, kdy je mi to umožněno. Jazykem si zvlhčuju cestu dovnitř, kroužím chvíli kolem, zatímco Bill kňučí rozkoší, a zrychluje tempo svý pěstěný ručky, než špičku jazyka zastrčím dovnitř… „Bože, jo… jo… sakra… to je… jo… ještě…“ vzdychá Bill při každým dalším zasunutí. Užívá si to celou dobu, co jsem ponořenej v něm, dělám mu to jazykem, jak nejlíp umím, a užívám si jeho sténání. „Strč ho do mě,“ zakňučí po chvíli skoro zoufale, když se propracuju trochu hlouběji.
„Co do tebe mám strčit?“ současně s dotazem zvednu hlavu a zadívám se mu do očí, chci to slyšet. Miluju, když to řekne, a on to moc dobře ví. Ví, jak zbožňuju, když z něj padaj slova, který bych z něj normálně ve střízlivým stavu nedostal. Určitě si uvědomuje, jak mě to dokáže rozpálit, a že jsem pak schopen do něj bušit dvakrát tolik než normálně.
„Tak dělej, už ho do mě strč,“ zopakuje totéž, jako by mě snad neslyšel, a já nespokojeně zabručím, když se nedočkám toho, co po něm chci. „Prosím,“ zakňučí nedočkavě, ale já to chci slyšet… já to potřebuju slyšet… chci svoji odměnu… chci, aby byl dneska sprostej… miluju to… miluju ho, když to říká…
„Řekni to,“ vybídnu ho tichým hlasem a zvednu znovu hlavu, abych mu viděl do tváře. „Musíš to říct,“ naléhám na něj. „Myslel jsi snad tohle?“ nasliním si ukazováček, a zatlačím ho do Billa. „To je ono?“ pumpuju do něj svůj prst, a dívám se mu do očí. „To je to, cos chtěl?“ opakuju potichu, abych z něj dostal odpověď, na kterou čekám.
„Ne,“ zasténá, když se bříškem prstu neomylně dotýkám jeho citlivýho bodu uvnitř, „tohle ne,“ šeptá, a přiráží se na můj prst. „Něco většího,“ sotva mluví, vyráží ze sebe slova, jak nemůže vzrušením dýchat.
„Tak tohle?“ zeptám se provokativně a přidám k ukazováčku prostředníček. Bill zakvílí, když zjistí, že je v něm dvojnásobek než před chvilkou, ale pořád to není to, co chtěl… už je schopen jen hlavou kmitat ze strany na stranu v rytmu svých přírazů, než konečně naštvaně vyhrkne: „Strč už do mě svýho ptáka, sakra!“
„No vidíš, že to jde,“ vítězně se usměju, naposledy zapumpuju uvnitř jeho horkýho těla, přitlačím, za což ještě dostanu odměnu v podobě Billova táhlýho zakvílení, a konečně vytáhnu prsty ven.
„Máš?“ zeptám se jako vždycky, a Bill neomylně sáhne pod polštář, kam si při čekání na mě připravil tubu lubrikantu. Nepřestává se uspokojovat, když ji po mně hází, a já ji spokojeně chytnu, otevřu a vymáčku si pořádnou dávku do ruky.
„Dělej, ty vyděrači, pospěš si,“ popohání mě, a současně mi jedním dechem vyčítá, že jsem to z něj nakonec přece jen dostal… usmívám se pro sebe, jsem vítěz, a tak už nemám důvod nic zdržovat… rychle rozmažu průhlednou hmotu po svým nádobíčku, perfektně tvrdým a připraveným, přesně zamířím, zatlačím, překonám prvotní odpor, a v tu ránu zmizím v jeho úzkým zadku, naprosto spokojenej, ukotvenej tam, kam patřím. Bill jenom překvapeně hekne, nejspíš to nečekal tak rychle, ale jeho výraz je jasně spokojenej. Bože… tohle je vždycky tak úžasnej pocit… neskutečný… nádherný, sakra dokonalý…
Chvíli zůstanu uvnitř, užívám si to těsný teplo, ten tlak, jak se Bill svírá kolem mě, než se začnu pomalu pohybovat a přirážet do svýho dvojčete. Bože, to zní úchylně, když se to řekne takhle… ale jo… je to moje dvojče, tak co? Je moje druhá polovička, potřebujem se navzájem, a já jen dělám to, co je pro nás dva ta nejpřirozenější věc na světě. Kdo jinej by měl líp vědět, jak ho dobře pomilovat, než já? Uspokojuju svýho bratra, protože ho miluju. Tečka… nic víc k tomu nemusím vědět. Nenechám to dělat někoho jinýho… nikdy! Sakra, nikdy! Na to jsem tady já…
Soustředím se na pravidelnej rytmus přírazů, dívám se do očí, který mě propalujou, vnímám, jak se kolem mýho pasu svíraj jeho nohy, jak se mi paty zabodávaj do zadku a můj krk obtáčej dlouhý ruce, přitahujíc si mě blíž k těm hříšným očím; cítím, jak moje rty drtěj jeho, poslouchám každou chvilku krátký zasténání, jež z nich uniká; užívám si, když se naše jazyky srážejí a vzájemně obtáčejí a my splýváme v jedno tělo, pohybující se v dokonalým rytmu milování. Jsem jako buchar, pravidelně narážím do Billa, proti jeho pohybům, kterýma mi vychází vstříc, poslouchám jeho sténání, občasný prosby a příkazy, jak moc to chce víc a rychleji, a uvědomuju si, že jestli budu v tomhle tempu ještě chvíli pokračovat, udělám se a bude po všem. Ne… ještě ne… nechci to teď, je moc brzy… chci si to ještě užít.
Vymaním se z Billova pevného objetí, ve kterém mě až doteď svíral a přitahoval k sobě, nereaguju na jeho nesouhlasný zakňučení, když z něj vyklouznu, a vrátím se zpátky do kleku.
„Otoč se,“ přikážu, neptám se, nedávám mu možnost protestovat, rovnou ho přetáčím na bok, abych ho definitivně dostal na kolena. Neprotestuje, ví, že to za chvilku bude ještě lepší, že mu dám, co chce, pořádně mu to udělám, jak jsem slíbil. Klekne si na kolena, už bez protestů, a co nejrychleji, jak to jde. Jo… miluju pohled na jeho drobnej zadek, jak se do něj nořím, na to se těším… sakra, to teď potřebuju ze všeho nejvíc. Čekám, až se Bill uvelebí do polohy, kterou má rád, až si pod sebe nacpe polštář, a zatím ho hladím po zadku, zajíždím do něj palcem, kterej se tam teď v pohodě vejde, a užívám si pohled na lákavě otevřenej vchod do jeho těla, kde jsem ještě před chvíli lehce klouzal, a kam se hned zase vrátím, až zatlačím a začnu znovu přirážet. „Tak pojď…“ vydechnu, než to znovu udělám…
Konečně… jo… to je ono, sakra, je zpátky ten tlak a teplo, svírající mě uvnitř Billa; projíždím ho tam a zpět, a přidržuju si ho za boky, aby mi neunikal, když neomylně narážím do jeho prostaty, a dostávám za to odměnu – jeho spokojený sténání. S každým dalším pohybem se stupňuje pocit mravenčení celýho mýho těla, který mě nutí sténat nahlas, jak se blížím pomalu ale jistě k vrcholu. Vím, že tohle už asi nezastavím, je to příliš silný, nepodařilo se mi to oddálit na dlouho… příliš intenzivní… poddám se tomu, dám volnej průchod všemu, co přijde… nechám svým tělem probíhat vlny pocitů absolutní euforie, které mě nutí nezpomalovat a pokračovat, aby se zase vrátily a ohromily mě v další dávce ještě větší silou.
Bill je na tom podobně, poznám, když se blíží jeho orgasmus, ale asi to dneska nevydržím na něj čekat… „Už budu,“ vyhrknu; je to moc blízko, nedá se to zastavit, a já se naposledy zarazím co nejhlouběji do jeho těla, a aniž bych už mohl cokoliv ovládat, udělám se. Bože… zakloním přitom hlavu, a v tom nejvyšším vrcholu ze mě vyjde zvuk absolutního potěšení, když v několika krátkých dávkách plním Billův zadek a mám pocit, že jsem v sedmým nebi… jo… ještě chvíli… ještě to chci… prosím…
Bohužel… tenhle úžasnej pocit rychle odchází, a já se snažím ho ještě chvilku zachytit, udržet si ho, než mi zmizí definitivně, ale nedaří se mi to… otevřu oči, abych se vrátil zpátky do reality, a postaral se o Billa. Trpělivě čeká, protože ví, že nedopustím, aby si to neužil se mnou. Aniž bych cokoliv říkal, pomůžu mu otočit se zpátky na záda, roztáhnu mu nohy a bez varování zarazím tři prsty do jeho otevřenýho těla, teď už promazanýho mým vlastním spermatem. Spokojeně zasténá, zvedne nohy, abych se pohodlně dostal blíž, a mohl olíznout jeho naběhlý penis, a následně si ho zastrčit co nejhlouběji do pusy, zatímco uvnitř něho narážím spolehlivě stále do stejnýho místa. Jeho tělo se pode mnou zmítá a najíždí proti mým prstům, blíží se konec, cítím to… semknu rty, abych ho pořádně stiskl, a dopřál mu stejný těsno a tlak, jako on mně, když jsem byl uvnitř něho, a nemusím čekat dlouho… během pár minut mi za hlasitýho výkřiku mého jména vyvrcholí do pusy…
Uff… to byla jízda smrti… svalím se vedle Billa, vyšplhám se až k němu, a ještě ve chvílích, kdy v něm doznívá orgasmus, si ho přitáhnu těsně k sobě. Obejmu ho, obtočím kolem něj ruce a nohy, a kolíbáme se společně pomalu v měkkých peřinách. Chvěje se, pevně mě objímá, šeptá mi do vlasů slova lásky, a já ho za to líbám na čelo, dokud se neuklidní a úplně neuvolní. Naše těla k sobě pasujou jako skládačka, nechce se mi je rozpojovat, jen se natáhnu pro peřinu, abych nás přikryl, zatímco mi Bill pomalu usíná v náručí. Malinko se ještě zavrtí a proti mému krku zamumlá: „A co to slíbený kouření?“
„Později, Billi, později,“ usměju se, zavřu oči, a poslouchám jeho zpomalující se dech, který vždycky znamená, že za chvilinku usne. „Ještě máme před sebou celou noc,“ zamumlám, ale vím, že tu noc nejspíš společně prospíme…
autor: Janule
betaread: Áďa
No to bylo teda něco!!!! Ale ten Tom s tím šampáněm, takovej vychytralej zmetek, takhle to na Billa nachystat×DDD a Bill jak mu pořád utíkal a provokoval ho, to bylo prostě nepopsatelné. Je škoda, že se to blíží ke konci a tak bych vůbec nebyla proti, kdyby se ti tam 'to něco', co jsi nechtěla vůbec psát vloudilo, aby ještě konec nebyl tak blízko. Tuhle povídku prostě zbožňuju. Je skvělá.
néé nechci konec.. nechci poslední sex.. :D:D:D ale moc moc moc krásný to je.. uplně Billa vidím v bílejch průsvitnejch boxerkách.. a řeknu ti.. nebránila bych se mu.. ani trošku.. oh.. prosíím prosíím.. nkeonči ještě.. takovejch 100 dílů my v klidu snesem.. umřu bez týhle povídky.. už tak čekám vždycky jak slépka na sopel do neděle a nemůžu se dočkat.. neci koneec.. 🙁 :'-(
Páni! Já jsem… omámená? 😀 Naprosto jsi mě rozsekala… s upřímností ti oznamuju, že to byl naprosto dokonalý sex! Počínaje roztomilým Billem, končeje nadrženým Billem, který by chtěl kouření!^^ Dostalo mě to jeho poskakování na Tomově klíně a nadávání mu do lupičů, a vymýšlení x dalších přezdívek lupičovskejch! To bylo nádherně rozkošný a že já takhle roztomilýho Billa můžu ♥ Perfektní sakra!!! Musím si to přečíst potom ještě jednou ♥ Vůbec se mi nelíbí, že už to bude končit :(:( Něco tak dobrýho, ale těším se na další díl, to mi nikdo nevezme!!! ♥
a to myslíš jako zplnej konev ? .. celýho ČAsoprotoru bo jenom tehle řady ? .. já marně doufám že je takhle povidka nesrtelná jako Ulice -i když o mnoho lepší nž ulice 😉 xD .. je to prostě dokonalí a tenhle díl si snad uložím a vytisknu xD
Okey.. co? Perfektní! Naprosto beze slov. Abych pravdu řekla, po minulém dílu jsem čekala, že bude nějaký ten sex, ale že to bude až takové, to jsem nečekala. Páni! To byla jízda! Absolutně mě dostal opilý Bill, který s Tomem hrál hru, na kterou Tom ochotně přistoupil. Absolutně famózní, opravdu. Je mi líto, že Časoprostor bude končit..
😀 Ne, Časoprostor není nesmrtelnej jako Ulice, opravdu tím míním konec celýho Časoprstoru, myslím, že už ho bylo dost a dost. Nejsem si úplně jistá, jestli se mi po něm někdy v budoucnu nezasteskne, ale mám v hlavě novej nápad, ten hodlám zrealizovat, a musím si od toho oddychnout. Vždyť si to spočítejte… 41+68+69= kolik dílů? No? Hodně 😀 Takže bych řekla, že je na čase důstojně skončit. 🙂 Píšu to od srpna 2007, to je šílenýho času, i když byly mezitím ještě dvě povídky, tak už můžu jít v klidu do časoprostorovýho důchodu. :o)
Díky za komenty, holky, mám radost, že se mi ten poslední sex povedl. Aspoň budou hezký vzpomínky. 🙂
Tak na tenhle sex jsem byla obvzláště zvědavá, asi tak jako když labužník v prvotřídní restauraci s napětím očekává, co dobrého mu naservírujou. 😉 Ty sis předcházejícími díly nastavila laťku sakra vysoko a musí to být těžké, pořád vymýšlet něco nového, člověku bez fantazie to připadá jako naprosto neřešitelný úkol. 🙂 Je jasné, že třepotající se motýlci či vynechané údery srdce se u tebe čekat nedají, ale i tak si vždycky říkám, co nápaditého a neotřelého si na nás nachystáš, vždyť je to vlastně pořád o tom jednom. 🙂 A vida, přiopilá dvojčata, ta jsem nečekala, opravdu se ti ta jejich honička po pokoji povedla, to bylo roztomilé, jak Bill neustále zdrhal a Tom, díky pomalejším reakcím, nestíhal. A taky se mi velice líbila ta hygienická mezihra, někdy mi totiž při čteních twincestních povídek připadá, že sex provozují dvě éterické bytosti, které snad ani toaletu či koupelnu nepoužívají. 🙂 A přitom je ten sex taková namáhavá dřina, že? :))))
Jo a ještě musím napsat, že mě velice pobavila poznámka o Billově oblečení, jako že by si v teplákách ty šťasné chvíle tak neužil. :))) To bylo tak rozkošně billovské. 🙂
Úžasný! Zajímavé, že i po tolika dílech, mě to ještě neomrzelo, máš pořád o čem psát. Moc tě obdivuju. Máš skvělé nápady. Povídka je úžasně čtivá, každy týden se na ni těším, tak doufám, že to "něco" se ti tam vloudí a dočkáme se více dílů! xD
to byl teda díl podle mýho gusta! 😀 úžasný, opilej Bill mě hrozně rozesmíval 😀
Ale už konec??? Vždyť je to teprv 67. díl! 😀 Co budu pak číst? 😀 Prosím, musíš zase brzo něco napsat, miluju tvoje povídky 🙂
Já se přiznávám, zase jsem se utekla od poviností k povídkám 🙂 Ale copak se to dá neudělat, když v akademickém rozjímání pana Hostinského vyvrcholení malé soukromé oslavičky Kaulitz domácnosti prostě nenajdu? 😀
Byla jsem vážně zvědavá, protože přesně jak říká Kattys, kluci to dělali už na tolik způsobů, že musí být náročné pořád vymýšlet, jak tu samou "hru" představit v ticíci obměnách… No ale ty jsi živoucí důkaz toho, že to jde, a to ne jen tak ledajak. 🙂
Hygienická kulturní vložka mě docela pobavila. 🙂 Většina filmů a knížek to hold vynechává, jelikož to kazí atmosféru. Prostě takové malé tabu – asi jakože španělské královny nemají nohy 😀 Ale sem se to hodilo. Když si představím roztomile opilého Billa, jak to bráškovi připomíná, musím se smát 🙂
Jen je škoda, že už se to chylí ke konci. Ne že bych nebyla ráda, že to dobře dopadlo, ale tak nějak už jsem si zvykla na to časoprostorové čtení, že se mi bude jen těžko loučit… *fňuk*
Ještě teďka se chechtám, když si představím po kolenou zdrhajícího Billa, to bylo vážně skvělí a díky svojí extra bujný fantazii jsem si to užila dvojnásob :o)
[10]: Helí, jsem ráda, že jsem tě mohla chvíli vytrhnout z akademickýho rozjímání 😀 Na to je vážně nejlepší sex 😀 Ale víš, co mě zajímá? Jak jsi mi tuhle psala, že máš nějakou teorii, jak to dopadne, kterou já tenkrát teda ještě vůbec neměla, a musím říct, že jsem se upřímně zděsila a po tvým komentu jsem si sedla a zhruba jsem si nastínila děj, jak to vlastně napíšu… a stejně… ten závěr, minulej díl, ten tam vůbec neměl bejt, to jsem chtěla jen tak naznačit, jak to asi v budoucnosti udělaj, že se Marka zbavěj… tak by mě zajímalo, jaká ta tvoje teorie nakonec byla a jak ti vyšla či nevyšla. Mně tenkrát tvoje sdělení nakoplo k větší zodpovědnosti, protože jinak si to píšu, jak mě to napadne 😀 J. :o)
Jo ať se pořádně prospěj chalani xD. Krásnej díl … líbil se mi dětinském Billí :). A ty Tomovy hlášky :D:D. A je blbí že už bude jen pár dílů :(.
Užasnééé….je mi strašně těžko u srdce když si pomyslím, že má Časoprostor končit…Davídek mi bude hrozně chybět 🙁 🙁 🙂 Jinak u některých částí jsem ani nedýchala 😀 Luxusní díl 🙂
[12]: Svatá pravda, Jani, ať už ten psanej a nebo v praxi, spolehlivě zabere 😀
No, k mé slavné teorii. Samozřejmě mi totálně nevyšla a teď abych se smála sama sobě, jak jsem si nadutě myslela, že už jsem tomu přišla na kloub 🙂
Jak už jsem naznačila kdesi předtím, podnět mi k tomuhle uvažování dal telefonický rozhovor Marka se Sylvií na začátku 53. dílu.
Zpětně si uvědomuju, že moje předčasné závěry byly asi docela naivní, jenomže moje trochu romantické druhé já, studium psychologie Markovy postavy a naprostá úchylka na hnidopišení a rýpání se v detailech udělaly své 🙂
Ale k věci, předpokládám, že teď už můžu svoje myšlenkové pochody klidně prozradit, jelikož už nehrozí, že bych někoho ovlivnila… maximálně moje teorie někoho silně pobaví 😀
Tak tedy: Mark se ve třetí řadě ukázal jako slizkej had, pomstychtivej žárlivec, kterej dvojčatům ošklivě ublížil. Jenomže… každá mince má dvě strany. I když Billův podraz (ačkoli my víme, že za něj tak docela nemůže, ale to Mark nemohl tušit) a následné vypovězení smlouvy mohlo být dostatečným důvodem pro pomstu, je tu ještě jedno hledisko – hledisko osobní zahořklosti, které si Mark ani nemusí uvědomovat,které ale podvědomně ovlivňuje jeho jednání. A na tom jsem vystavěla svojí teorii.
Jak bylo v inkriminovaném telefonátu zmíněno, Mark nemůže mít děti a evidentně ho to nemálo trápí. Jeho neplodnost může z velké části podmiňovat tu jeho chorobnou žárlivost. Samozřejmě nikdo nemůže nekompromisně tvrdit, že je to její přímá příčina, ovšem z psychoanalytického pohledu se dá soudit, že na základě svých komplexů a pocitu méněcennosti z impotence se snažil Sylvii až nezdravě hlídat a připoutat jí k sobě. Řečeno Darwinovsky: nedovolit, aby se kolem jeho samičky motali jiní samečci a odloudili mu jí, protože jsou zdraví, schopní, silní a hlavně plodní. Možná to zní hloupě, ale i dnešní věda dokazuje, že si svoje protějšky stále vybíráme na základě veskrze zvířecích pudů, i když už jsme si je tak sofistikovali, že si to ani neuvědomujeme…
Když k tomu přičtu, jak se Bill v Markových očích choval k vlastnímu dítěti, ačkoli on sám mu s tím pomáhal, ale byla to koneckonců jeho práce…
To všechno dohromady už musel být pádný důvod k pomstě. Ale k jádru pudla.
Prostě jsem si říkala, že kluci se budou muset pokusit nějak zabránit tomu, co se stalo v minulé realitě. A se svým talentem všechno komplikovat, jsem si nemyslela, že by jen tak mohli získat a zničit všechny důkazy proti sobě, a když už by se o to pokusili, tak že nikdy nebudou mít úplnou jistotu, že je to vše, protože já být Markem, měla bych od všeho alespoň jeden duplikát a ten by byl schovaný na diametrálně odlišném a neodhadnutelném místě než originál. No jo, ale já… příliš čtu Browna a Kuzneského 😀 Ani ve snu mě nenapadlo tvoje prosté a přitom elegantní – ale hlavně mnohem pravděpodobnější – řešení.
Tím pádem jsem si řekla, že když to nepůjde po zlém, musí to jít po dobrém. A tehdy nastoupila Markova neplodnost. Malovala jsem si, že když mají kluci v této realitě vlastně pořád tu uzdravovací kabinu, mohli by s Markem udělat dohodu. Za to, že ho šoupnou do bedny a uzdraví ho, on bude držet jazyk za zuby, případně i zniční důkazní materiál, který proti dvojčatům má.
Já vím, naivní 🙂 Moje teorie má několik podstatně velkých trhlin, včetně té největší, že se na Markovu čest a tudíž na to, že z vděčnosti svou část dohody dodrží, spolehnout abolutně nedá a spíš by se projevila jeho vypočítavost.
Co naplat, snad se to dá omluvit tím, že to byl náhlý a impulsivní nápad, který mi zprvu připadal zcela geniální, ale když se mi to rozleželo, zdánlivá genialita náhle vyprchala a ukázala se pravá podstata mojí myšlenky – nepříliš velká chytrost 🙂
No… popravdě jsem doufala, že se na mojí teorii nezeptáš, ale snad to bylo dobrý alespoň k tomu, že ses trochu zasmála 😀
H.
Jé, Helí, škoda, žes mi to nenapsala, mohla jsem to mít jednodušší, třeba by se to dalo nějak přivymyslet a bylo by to snazší.. 😀 Víš, co mi dalo práci vymyslet tu akci v budoucnosti, aby to všechno sedělo? Jakou fušku mi dalo vymyslet, jak se dostanou do trezoru? 😀 Tahle tvoje teorie mě vůbec nenapadla… škoda. 🙂 Ono je to ale těžký, protože jak by se o týhle Markově "bolesti s neplodností" dvojčata dozvěděla? Těžko… on sám by jim to neřekl, a kdo jinej? To je blbý…
Budka je mocnej nástroj, ale u Marka by to byla asi jen další možnost, jak mít kluky v hrsti, kdyby se dozvěděl, že něco takovýho maj, to je fakt. Ten by se snažil těch vynálezů zmocnit, podle toho jak ho znám a jak jsem ho napsala 😀 Je to prostě slizekej had. 😀 S ním to po dobrým nejde.
Teď má ovšem po srandě, mám z toho sama radost, že mu to kluci všechno čmajzli, a ještě k tomu vůbec nebude vědět jak 😀 Ten aby z toho nakonec skončil na uzavřeným oddělení 😀 Což mu přeju 😀
Jsem ráda, žes mi tu teorii prozradila, ale jak jsem psala… já v tý době neměla žádnou přesnou představu, všechno bylo tak nějak nalajnovaný v mlze, a to, že jsem tu akci vůbec napsala, bylo zvláštní, protože to fakt nebylo v plánu. Moje dítě mi dokonce řeklo, že se jí tak kapitola zdála, jako bych ji vůbec nepsala já.. bůhví, kdo to vlastně psal 😀 Chtěla jsem se z toho vylhat několika náznaky, jak by to asi mohlo být… jenže pak přišla scénka, kdy se Tom vrátí s večeří, původně k úpně jinýmu účelu, a mě napadlo, že by se mohl vytasit s vyřešeným problémem… tak jsem to napsala.. a pak teprve vymejšlela, jak to vyřešil :- D Boží styl psaní… žádný osnovy, nic takovýho, hezky z voleje, jak mi to leze do prstů. 😀
Takže.. jste malinko nakoukli do mý kuchyně, tudíž vám musí bejt jasný, že takhle při pondělku ještě vůbec není jistý, co si vlastně v neděli přečtete, co ze mě vypadne 😀 Ale že se to bude točit kolem Vánoc, to už jsem tak nějak vymejšela… 🙂
Takže díkes Helush, zajímavá teorie, a založená na dobrý analýze. Ta Markova neplodnost mohla vážně hrát větší roli, škoda, že jsem ji nevyužila. Ale byl tu problém, musela bych ho zapojit do děje jako další postavu, přes telefonní rozhovory se to řešit nedá, a já odmítám kombinovat ich formu s er formou, takže to muselo být takhle. 🙂
Hezky zase studuj 😀 Než já napíšu další sex, to bude trvat dlouho. 🙂 J. :o)
Tak… co bych k tomu dodala? : ) Většinou jsem vždycky tak ohromená, že nevím, co bych měla napsat. : ) Nevím, jak přesně bych měla definovat to, co mi víří v hlavě. Je to neskutečné, ale po tom dohánění Časoprostoru, kdy jsem ho četla v kuse několik dní a chodila spát ve čtyři ráno, ačkoliv mi první budík zvonil v pět, jsem si opět oživila všechnu tu euforii a návykové absťáky, které jsem vždycky prožívala, když jsem opožděně Časoprostor dočítala. Myslím, že všechny ty své pocity a dojmy nechám až na ten úplně poslední díl…. Jen prostě, Jani, po Časoprostoru se mi bude moc stýskat. Jsem šťastná za to, že máme tak úžasnou autorku s galaktickými nápady. <3
A k dnešnímu dílu? Ha! 😀 Sex je tady vždycky opravdu skvělý! Ten Bill mě co by prchající andílek se svítícím zadkem vážně pobavil. Představila jsem si ho jako svítící světlušku ve tmě, kterou Tomovy oči prostě nemohly přehlídnout! :o) Miluju způsob Tomova myšlení… „jsem king“ : ) Kluci noc sice prospali, ale třeba to doženou ráno, že jo?:-D
[16]: No,kluci by se o tom dozvěděli samozřejmě od Sylvie, ta je taková sdílná, a když Tomovi prakticky vyslepičila od A – Z zapezpečení Markových důkazů, aniž by vlastně věděla, co způsobila, tohle by určtitě nebyl zase takový problém. Stačilo by malinko naštelovat okolnosti 🙂
Nad problémem budky jsem taky přemýšlela a samozřejmě, že by kluci nemohli říct Markovi "Umíme cestovat časem, takže s touhle budkou tě pošlem na minutku do budoucnosti,přestavěj se ti molekuly a budeš zdravej." 😀 To bych je musela vylískat, ta takovou hloupost. 🙂 Prostě by zalhali. Co by si konkrétně vymysleli, to už není tak důležitý. Koneckonců, svýmu tátovi taky dvojčata neřekla, že leze vlastně do stroje času,když se mu zázračně vyléčilo srdce.
Ale jak jsem už řekla, jsou tam jiná, poměrně hodně zrádná a zbytečně složitá úskalí, takže moje teorie není zrovna nejlepší nápad 😉
Ale to už je fukt 🙂 Možná je dobře, že ses mojí teorii nedozvěděla dřív, ještě bys bejvala něco třeba napsala jinak a to by byla škoda. Takhle je to rozhodně super.
Za to, že jsi popsala celou akci, jsem ti vděčná. Já bych se asi s pár náznakama nespokojila a hloubala nad tím,jak je možný, že se Marka takhle hezky zbavili. Ale když se mi dostane širšího poisu všech souvislostí, jak se stalo, tak budu spokojená, což jsem 🙂
Jéé, Vánoce,jo? To bude sladká tečka, už se těším! 🙂
Nádherná a dokonalá oslava. Zase som zistila, že nedýcham 😀 to je už nebezpečné toľko zadržiavať dych 😀 alebo je to možno celkom prospešné, možno si tým cvičím kapacitu pľúc 😀 takže čiste kvôli pozitívnemu zdravotnému efektu si takéto čítanie naordinujem pravidelne 😀 budem si to musieť skopírovať do wordu aby som si túto krásu mohla vziať kamkoľvek aj keď nebudem mať net 🙂
Nechcem sa lúčiť s touto poviedkou, je úplne dokonalá.
[19]: 😀 Ježiš, neudus se mi 😀 A netřeba nic kopírovat, stačí, když napíšeš na mejl pro povídky, pošlu ti všechny tři řady ve wordu, to by ses ustahovala k smrti. 😀 J. :o)
No tak k tomuhle dílu už nemám co dodat! Pokud je tohle poslední sex v téhle povídce, tak si ti sakra povedl! U tohoto nejde neslintat! 😀