autor: Rachel
Malé, dětské tělíčko se ospale zavrtělo v bílých peřinách a přetočilo se na bok, ke sluncem ozářeném oknu. Trvalo jen malý okamžik, než první sluneční paprsky pronikly skrz hustý závoj dlouhých řas a semknutá víčka. Za chvilku už se po pokoji rozhlížela dvě nebesky modrá kukadla a jen ospale mžourala kolem.
Hailiiny oči zamrkaly a Hailie si přivinula plyšového medvídka ke svému tělu. Láskyplně jej políbila tak, jako to dělala každé ráno, a konečně se zamyslela. Přemýšlela o včerejší slavnosti a o své básničce. Zadívala se na své hračky před sebou, na krásně zlatavé slunce za oknem, i na svou princeznovskou postel. Její tvář rozzářil úsměv, když si po dlouhém a bedlivém přemýšlení vybavila, co je dnes za den. Dnes byla sobota… a to mohlo pro malé děvčátko znamenat jen jediné.
Rychle odrhnula peřinu, vyskočila z postele a jako blesk utíkala ke dveřím od svého pokoje. Vyběhla na ztichlou chodbu a i s medvídkem v náruči cupitala ke dveřím na konci. Její dětská dlaň pomalu spočinula na klice dveří a pomalu za ni zatahala. Téměř po špičkách vešla dovnitř, a jakmile se jí podařilo dveře za sebou zase zavřít, konečně se otočila.
Její dětské rty se zvlnily do více než zářivého úsměvu, když se jejím zvědavým očkám naskytla bílá peřina a několik černých copánků, volně pohozených po polštáři. Byly to právě ony, které vykouzlily malé Hailii na tváři úsměv. Nemýlila se. Znova si na prstících spočítala dny a očima vyhledala bílou peřinu… a osobu, skrytou pod ní. Milovala sobotní a nedělní rána, na které se těšila celých pět dní dopředu. Byla to totiž jediná dvě rána v týdnu, kdy mohla jít za tatínkem do jeho postele, pomazlit se. Přes týden na takové věci nikdy nebyl čas, Tom musel do práce a Hailie do školy, a právě proto se nikdy nemohla dočkat soboty. Tatínkova blízkost jí za celý ten týden tolik chyběla, že kolikrát spolu strávili mazlením a různými hrami i celé dopoledne. Nikdy se jej nemohla dočkat… a nechtěla čekat ani teď.
Přešlápla na svých bosých nožkách a tiše jako myška přešla až k velké posteli. Přes její tvář přelétl úsměv a Hailie prstíkem pomalu přejela po spící tváři.
„Tatínku. Tatínku, vstávej,“ zašeptala co nejtišeji a ukazováčkem přejížděla po tmavém obočí a pevně semknutých víčkách. Netrvalo dlouho a ona ucítila na svém prstíku zašimrání dlouhých, mihotajících se řas. Tomovy oči ospale zamrkaly a Tom pomalu pootevřel spánkem semknutá víčka. Přes jeho rty přelétnul jemný úsměv a on se zadíval na malou osůbku, stojící před sebou.
„Copak, broučku? To už je ráno?“ zeptal se a očima ospale zamžoural někam za sebe, kde se jeho pohledu naskytla blankytně modrá obloha a poslední mizející červánky.
„Ano, je,“ Hailiiny oči se upřely na Toma.
„Můžu jít k tobě do pelíšku, tatínku?“ zaprosila škemrajícím hláskem a vyvolala tak na Tomově tváři úsměv. Přesně věděl, co tím malá myslí a vůbec nebyl proti. Dnes byla sobota a sobotní rána byla pro ně vždycky nejkrásnější. Zeširoka se usmál a pokýval hlavou Hailie, která nejistě přešlápla na bosých nožkách.
„A může jít medvídek taky?“ tázavě pozvedla obočí a zamrkala víčky s řasami tak, že opravdu vypadala jako malá mrkací panenka. V těchto chvílích ji Tom nejvíce zbožňoval.
„To víš, že ano,“ pousmál se a o kousek se posunul, nadzvihujíc děvčátku peřinu. S úsměvem pozoroval, jak medvídka pečlivě uložila vedle sebe a přikryla jej peřinou až po bradu, aby nenastydl. Sama se uvelebila na vyhřátém místečku a přitulila se ke svému tatínkovi, cítíc, jak jí na vlasech přistál láskyplný polibek.
„Tatínku, vyprávěj mi něco. Třeba to, když jsi byl malý,“ zaškemrala a pozdvihla svou prosící, dětskou tvář k té Tomově, nevinně mrkajíc. Tomuhle Tom nikdy nedokázal odolat. Ve chvílích, kdy to bylo potřeba, byl přísný a vzorný otec… tohle však byl jeden z tisíců okamžiků, kdy se nedovedl ubránit té dětské sladkosti a nevinnosti, která na něj právě upírala dvě modré studánky. A právě tyhle chvíle se svou dcerkou miloval nejvíc. Jeho historek a příběhů z dětských let nikdy nebylo málo a Hailie se jich nikdy nemohla nabažit, i přes to, že se opakovaly i posté. Tom ji vždycky dokázal rozesmát… a právě bedlivě přemýšlel nad jedním ze svých příběhů.
„Ale tenhle jsem ti ještě neříkal, uslyšíš ho poprvé,“ odvětil a viděl, jak se o něj Hailie opřela a pohledem visíc na jeho rtech, nedočkavě očekávala každé slůvko. Pousmál se a znova zalovil v paměti.
„Stalo se to, když jsem byl ještě malý, bylo mi asi tolik jako tobě. Moje maminka a tvoje babička tenkrát doma něco vařila a já si hrál v potoce za domkem, který tam babička pořád ještě má. Víš, kde bydlí babička Simone?“ zadíval se do studánkově modrých očí a na krátké pokývání střapatou kšticí pokračoval dál.
„Tenkrát bylo právě jaro a v potoce byla spousta malých žabiček, které jsem chytal do dlaní a zase je pouštěl do vody. Celý den jsem jim v potoce stavěl domečky a hrál jsem si s nimi. Jenže když přišel večer a maminka mě zavolala na večeři, vůbec se mi od mých kamarádek nechtělo. Proto jsem si jednu vzal do dlaně a před večeří jsem si ji položil doma před kuchyň. Když jsem ale povečeřel, už tam nebyla a já ji nemohl najít. Zato babička ji našla a dost ošklivým způsobem. Když šla později spát a lehla si do postele, ucítila na noze něco velmi studeného. Žabka se uvelebila přímo pod její peřinou. Babička tenkrát křičela na celý dům a stály jí všechny vlasy na hlavě. Dodnes neví, že jsem to vlastně zavinil já, když jsem žabku přinesl,“ dokončil a spolu s Hailie se rozesmál na celé kolo. Její zvonivý smích naplnil celý pokoj a Hailie zavrtěla hlavou.
„Neboj se, já jí to ani neřeknu,“ pozvedla dva prsty k přísaze a znova se rozesmála. Nebyl to zase až tak špatný nápad.
„A můžu to zkusit taky?“ navrhla nadšeně a už teď si v hlavě sumírovala plán, kde vezme malé žabky. Tom však se smíchem potřásl hlavou.
„Ne ne, na to si už raději budu dávat pozor,“ odvětil s úsměvem a rukou zajel pod peřinu, aby mohl malou uličnici polechtat na bříšku sledujíc, jak se pod jeho dotykem dětské tělíčko svíjí smíchy.
Ještě několik dlouhých minut se vzájemně lechtali, mazlili se spolu, nebo se jen tak pusinkovali. Netrvalo dlouho a oba byli vyřádění až až. První ranní energie z nich dočista vyprchala a oba už začínali pociťovat prázdno ve svých žaludcích. Bylo asi kolem deváté, když konečně vstali z postele, oba ještě rozesmátí. Už teď byl ale nejvyšší čas na snídani.
Tom si přes hlavu rychle přetáhnul bílé XXL tričko a v kraťasech otevřel malé princezně dveře, stále se usmívajíc. Zavřel za sebou a ruku v ruce i s Hailie zamířil po schodech dolů do kuchyně.
Hailiiny oči se rozzářily a na několik posledních kroků se vytrhla z Tomova sevření. Nedočkavě cupitala ke dveřím do kuchyně, zatáhla za kliku a rychle vběhla dovnitř… jaké však bylo její zklamání, když jí odpovědí bylo jen ticho a prázdno. Varná konvice a kávovar nesyčel jako obvykle, kuchyní se nenesly žádné ranní popěvky, a dokonce ani černá hříva a rozzářené čokoládové oči se na ni zpoza žádného rohu neusmívaly. Nechápavě zavrtěla hlavou.
„A kde je Billi?“ otočila se na Toma, který právě vešel do dveří, a už asi posté se rozhlédla po celé kuchyni. Tomovu tvář rozjasnil jemný úsměv.
„Třeba Billi ještě spí, každý den vstává brzo a chystá snídani. Půjdu se podívat, co se s ním děje, ale nejdřív nachystám snídani,“ odvětil a s úsměvem zamířil ke kuchyňské lince, hledajíc vhodné suroviny.
Za několik minut byl zcela hotov a na prostřený stůl donesl své mistrovské dílo, které provonělo celou kuchyni. S úsměvem pobídl Hailii, sedící na židli a sám se zadíval na televizní obrazovku před ní. Pečlivě upravil a doplnil celý stůl, a když viděl, jak se Hailie hladově pustila do jídla, zatímco očima hltala poskakujícího kačera Donalda, tiše vyklouzl ze dveří kuchyně na chodbu.
Jeho kroky zamířily ke dveřím na konci krátké chodby a jen velmi tiše se nesly ztichlým domem. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se sám pro sebe pousmál, nervózně tisknouc ruce k sobě. Moc dobře věděl, co se za kusem dřeva, před kterým právě stál, ukrývá. Sklopil pohled svých očí, přešlápl na místě… a jen velmi jemně vzal za kliku dřevěných dveří.
Celý pokoj byl ponořen do zlatavé sluneční záře, která Toma oslepila hned v prvním okamžiku, kdy vstoupil dovnitř. Párkrát zamrkal, než si jeho oči zvykly na sluneční jas a vůbec poprvé se rozhlédl po celém pokoji. Nemusel se rozhlížet dlouho. Stačilo jen pár vteřin a jeho oči spatřily to nejkrásnější, co jim bylo dovoleno spatřit. Nečekal ani chviličku. Tiše jako myška popošel k posteli a opatrně se posadil na její okraj.
Jeho oči spočinuly svým pohledem na černovlasém stvoření… a on jen tiše vydechl nad tou krásou. Pohledem putoval po nádherné, spící tváři, pečlivě počítal každý uhlově černý vlásek, každou dlouhou řasu, a nemohl tomu uvěřit. Jeho srdce bušilo jako o závod, jeho dech se tajil a v jeho bříšku poletovaly tisíce třepotavých motýlků – stejně, jako včera večer. Nádherný pocit, prostupující celým jeho nitrem – to byl důvod, proč se teď na Tomově tváři rozlil šťastný úsměv. Když včera večer usínal a na rtech stále cítil tu nádhernou příchuť černovláskových rtů, bál se, že až se ráno probudí, to kouzlo bude dávno pryč. Stačilo však jen, aby věděl, že je tady, cítil jeho blízkost a spatřil jeho nádhernou spící tvář… a cítil jej znova. Teď, když opět naplnil jeho srdce a prostupoval celým jeho nitrem, opět si vybavoval včerejší nádhernou noc. Každý detail, každou vteřinu v blízkosti toho stvoření, každý pohled čokoládově hnědých, podmanivých očí… i první něžný polibek narůžovělých polštářků. Nedokázal by na něj zapomenout, i kdyby tisíckrát chtěl. Stejně, jako nedokázal zapomenout na svůj slib. Pousmál se a dlaní spočinul na bříšku, ve kterém jej šimralo snad tisíc třepotavých křidýlek. Pokud se opravdu zamiloval, potom už nic nemohlo být krásnější.
Jeho rty se zvlnily do úsměvu a on něžně spočinul bříšky svých prstů na porcelánově bílé, spící tváři.
„Billi,“ vydechl tiše a kdyby neseděl, určitě by se mu podlomila kolena nad tou krásou, která se teď pod peřinou nepatrně zachvěla.
„Bille… Vstávej, ospálku, už je ráno,“ zašeptal něžně a stále hladil Billovu tvář. Pohledem sklouzl na jeho plné rty, nedovedl však dlouho odolávat. Opatrně se sklonil k jeho nádherné tváři a něžně políbil jeho rty. Potřeboval je cítit na těch svých… už jen kvůli jejich nezaměnitelné příchuti.
Pomalu se od něj odtáhl a zadíval se do spící tváře, která se právě začínala probouzet. Hustý závoj dlouhých řas poodhalil čokoládově hnědé oči, které se jen velmi ospale upřely na Toma před sebou, čímž vyvolaly na jeho rtech milý úsměv.
„Dobré ráno,“ zašeptal s něžným úsměvem, svou ruku však z Billovy tváře nespustil. Užíval si její porcelánové jemnosti – stejně, jako rozespalého pohledu jeho očí.
Billovy oči několikrát zamrkaly a Bill překvapeně upřel jejich pohled před sebe. Díval se do těch nejkrásnějších oříškových očí na světě a nechal se unášet krásou tváře, která se na něj mile usmívala. Bál se jen pohnout, bál se udělat jediný, byť sebemenší pohyb. Myslel, že jeho sen právě skončil… pokud měl však pokračovat, už nemohl být krásnější.
„Tome,“ vydechl tiše, jako by se bál, že se jeho krásný sen se zvýšením hlasu rozplyne, přesto však pomalu ovinul své paže kolem Tomova krku, jemně se usmívajíc. Pomalu se vyšplhal do sedu a svou tváří se přiblížil k té Tomově.
„Tak tys nezapomněl,“ zašeptal tiše a sám nemohl uvěřit tomu, co právě řekl. Nemohl uvěřit, že je opravdu tady, že může cítit jeho blízkost, vnímat jeho podmanivou vůni a užívat si každou vteřinu s ním. Pocit štěstí, který právě projel jeho nitrem, už nemohl být krásnější. Tomova blízkost a jeho něžný pohled, kterým na něj pohlížel, jej hřál u srdce tím nejkrásnějším plamínkem. Pomalu sklopil svou tvář a přivřel víčka.
„Nikdy bych nezapomněl, Bille,“ přes Tomova rty přelétl úsměv a Tom si jemně nadzvedl Billovu tvář do úrovně té své, utápějíc se v moři čokolády, které se na něj upřelo.
Jejich pohled však netrval dlouho. Billova tvář se přisunula blíž k té Tomově a Bill se nesměle, přesto však naléhavě, vpil do Tomových rtů. Tohle si přál celou noc, o tomhle snil a déle už nechtěl čekat. Líbat Tomovy rty bylo to nejkrásnější, co kdy zažil. Pomalu se od něj odtáhl a zadíval se do jeho hlubokých očí.
„Co to tu tak krásně voní?“ zašeptal a tázavě vzhlédnul k Tomovi, který natočil hlavu na stranu. Pootevřenými dveřmi se sem linula vůně čerstvé snídaně.
„Připravil jsem malou snídani,“ vysvětlil a vzhlédnul k Billovým očím.
„Můžu doufat, že mým kulinářským dílem nepohrdneš?“ s úsměvem zašeptal a viděl, jak Bill sklopil pohled. Přes jeho rty přelétl jemný úsměv a Bill lehce pokýval hlavou.
„Ano,“ odpověděl s úsměvem a vzhlédnul k Tomovým rozzářeným očím.
Tomovy rty rozzářil široký úsměv a Tom se šťastně pousmál. Naklonil se k Billovi, vpil se do jeho rtů a s posledním něžným dotykem jejich dlaní vyběhl ze dveří jeho pokoje na chodbu.
autor: Rachel
betaread: Janule
Jsou na konci tak milučcí. Moc pěkné.
Rachel, nevím, co napsat jiného než – úžasné! :o)
krásné, krásné…jen tak dál 🙂
V tomhle díle jsem si uvědomila jednu věc v souvislosti s tím,jak šla malá Hallie ráno za tatínkem do postele.V první chvíli jse se docela lekla,že tam s ním najde Billa…..a to mě přivedlo na myšlenku,jak to vlastně Hallie přijme,jak jí to Tom vysvětlí,že miluje kluka(přád nějak nemůžu v souvislosti s Billem používat slovo muž xD),a že místo nové maminky bude mít dalšího tatínka,nebo strýčka…Docela jsem zvědavá,jak si s tím poradíš.Už se těším,až to budu číst,protože jak tě znám,poradíš si s tím naprosto mistrovsky =)Krásný díl ♥♥♥,hlavně,že už mají mezi sebou jasno,a tak se můžu těšit na nějaké to pomazleníčko =))))♥
Super, úžasné, skvělé!!! Taky jsem zvědavá jak se to bude rozvíjet dál. Jen škoda že toakovéto prvotní napětí už je pryč, taková ta nejistota…jestli něco bude, nebo nebude. Tu část mám na všech povídkách nejraději 🙂
A už to tu je, dva zamilovaní blázni x)
Krásnej díleček x)
Jinak bych tu Tomovou snídani Bille moc neriskovala xDDDD Né určo to je bašta xD
je to krásnýýýý