Midnight Sun 18.

autor: Bubbly

Bill zuby ostře zacvakaly a v tichém pokoji se to rozeznělo jako výstřel ze zbraně. Černovlasý chlapec se ani nepohnul, jen z jeho hrdla vycházelo přidušené vrčení. Měl strach a nebál se to přiznat, ale nechtěl být bezbranný, dokud nevěděl, kdo se skrývá za skříní a čí děsivé oči se na něho upírají.

„Bille, nikdy jsem ti neublížil, vždyť to víš. Nechci to udělat ani teď,“ ozval se sametový hlas smíšený s hrubou dávkou děsivé síly vampýra.

Bill přestal vrčet a hlasitě  zalapal po dechu, když do měsíčního světla, které dopadalo do pokoje malým oknem, vstoupil Tom. Byl to opravdu on, jen vypadal jinak. Děsivě. Nebezpečně. Cize. Vypadal jako on, Bill. Vypadal jako vampýr. Jeho pleť se leskla čistotou alabastrového bělma a jeho oči zářivě žhnuly do tmy. Jejich lesk povadl ve chvíli, kdy se s nimi spojila stříbrná měsíční záře. Jakmile stál mimo ni, jiskření se objevilo znovu. Pod bledou kůží mu vystupovaly pevné svaly a napínající se šlachy. Zpoza pootevřených rtů se daly spatřit jeho silné špičáky.  

Bill věděl, že tuhle Tomovu přeměnu do nového života spáchal on, ale odmítal si připustit, že z Toma udělal stejnou krvelačnou bestii, jako byl on sám. Zakroutil hlavou v němém nesouhlasu a odmítal se smířit s tím, že Tom je teď jako Massen, jako bývala Vania, jako je Selenia a mnoho jiných v tomto sídle. Bolelo ho pomyšlení, jak moc Tomovi zničil život, ačkoliv mu ho daroval.

Bylo to shledání, ale nebylo vůbec šťastné. Tom stál na jedné straně propasti a Bill na druhé. Jediný způsob, jak se jeden k druhému dostanou, byl k nenalezení. Bill si položil dlaně na krk. Pálil ho hlasitý nářek, který se chtěl vydrat ven z jeho hrdla. Cítil, jak mu v žilách ještě koluje krev, což se nedalo říct o Tomově mrtvém výrazu bez emocí. Tohle ale černovlasý vampýr nechtěl. Nechtěl ze svého bratra udělat zbraň na zabíjení. Nechtěl mu vzít jeho život.  

„Já tě zabil?“ polkl potichu, Jeho slova vyzněla jako bolestná otázka.

Tom zakroutil hlavou. „Ne, tys mi dal novou šanci.“

Bill se pomalu zvedl z postele a přešel k Tomovi. Zvedl svou hubenou ruku a prsty se opatrně dotkl Tomovy tváře. Byla studená jako čerstvý sníh. Bill ucukl a v jeho očích se zaleskly slzy. „Já jsem tě zabil,“ vzlykl. „Já ti vzal život.“

Tom ale dál vrtěl hlavou. Opatrně ho chytil za ramena a jemně s ním zatřásl.

„Bille! Ty jsi mě nezabil, dal jsi mi příležitost vidět tě znovu. Dal jsi mi šanci napravit chyby, které jsem vůči tobě způsobil. Dal jsi mi nabídku k tomu, abych byl lepším člověkem.“

Bill sklonil hlavu. „Ty už  nejsi člověk.“ Podotkl smutně.

„Ale tady ano,“ přitiskl si Billovu dlaň na místo, kde mělo bít jeho srdce. Ale Bill pod horkou dlaní nic necítil. Jen studený dotyk jeho kůže. A to ho zabolelo ještě víc. Hlasité zavzlykání se mu bolestivě vydralo z hrdla. Chlapec zalapal po dechu a zdálo se, že se každou chvíli zhroutí. Ale Tom ho držel pevně a díval se mu přímo do tváře. Sám věděl, že jeho srdce už dávno netluče, že jeho žilami už dávno neprotéká krev, ale nehodlal se vzdát všeho jenom proto, že je jiný.  

„Bille, věř mi. Pořád jsem to já.“

Bill mu pohlédl do očí. „Tohle už nejsi ty. Jsi někdo jiný.“

„Ale to nic nemění na tom, co k tobě cítím.“

„Ty už nic necítíš,“ odporoval Bill.

Tom zamrkal. Nebyl překvapený, protože skrze pouto, které mezi nimi bylo znovu o něco silnější a intenzivnější, vycítil, jak se to má s emocemi jeho bratra. Bill ho nepřestal milovat, jen potřeboval čas k tomu, aby pochopil, jak se věci mají. A Tom byl trpělivý, ten čas mu dopřeje. Mezitím musí vyřešit jiný úkol. Pořád je tu Massen. A pořád jim oběma hrozí smrtí.

Tentokrát i Bill pocítil jeho úmysly a pevně stiskl jeho paže pod rameny. Zadíval se mu naléhavě do očí. Vydechl.

 „Nemůžeš jít za Massenem. Ne, teď. Nebuď tak odhodlaný, Tome, nejsi dost silný, abys ho zničil. On je starší a je mocný. Ty jsi proti němu jen malá ryba.“

Tom se na něho podíval.

„Někdo ho musí odsunout na okraj propasti zkázy a zabít ho. Kdo to udělá, když ne já? Ty snad?“

„Ne,“ zavrtěl Bill hlavou. „Ale nemůžeš se na něho vrhnout jen tak. Tvoje tělo je možná silné, ale tvoje sebeovládání nestojí ani za zmínku. Vyčkej času, dostaneš příležitost.“

„Mluvíš, jako bys věděl, o čem mluvíš.“

Bill se krátce podíval mimo Toma, do jiného světa. Chvíli přemýšlel a pak odpověděl.

„Nevím, ale vím, kolik toho obnáší, když jsi jiný než člověk. Když jsi něco silnějšího a krásnějšího, a přitom tak děsivého, že to lidem nedá spát. Musíš se ještě hodně učit.“

„A Vania byla skvělá učitelka,“ podotkl Tom, když poslouchal Billova slova.

„Vania je mrtvá,“ zavrčel hrubě Bill. Ztratil toho už hodně v tak krátké době. Přišel o starý život, ztratil jedinou přítelkyni, kterou měl v tomhle drsném světě, přišel o živou a lidskou část bratra, kterou tolik miloval. Nechtěl ztratit i to poslední, co měl.

„Bille, nemůžeš mě tu držet. Já to tak chci.“

Bill se na Toma zamračil. „Ale já nechci ztratit i tebe, protože jsi to poslední, kvůli čemu má můj život smysl. Neodejdeš z tohoto pokoje, dokud nebudeš mít dost síly, a teprve já rozhodnu, kdy jsi dost silný.“

„To nemůžeš myslet vážně, Bille,“ odporoval Tom.

„Ale ano,“ odsekl chlapec. „Můžu.“

Odhalil Tomovi alabastrovou kůži svého krku. Jelikož byl Tom čistý vampýr, odolávat krvi mu činilo jisté problémy. Bill slyšel, jak nasál jeho vůni a polkl jako hladový pes.

„Co to děláš?“ zeptal se Tom.

„Musíš pít. Jinak se odtud nedostaneš!“

Tom se nenechal dvakrát pobízet. Pevně sevřel Billa v náručí a přitiskl obličej k jeho lanímu krku. Chvíli přejížděl špičkou nosu po jeho neporušené kůži, která už byla tolikrát poraněná, že bylo divu, že na sobě nemá ani stopu po otisku cizích zubů. Zubů, které patřily Massenovi. Až když byl dostatečně nasycen jeho vůni, otevřel rty a dva mohutné špičáky se podraly Billovou kůží a proťaly jeho tepnu hned na poprvé. A teď, poprvé v životě, Bill pocítil tu hořkou a zároveň lahodnou chuť upířího kousnutí, které v něm vzbuzovalo pocit bezpečí a uspokojení. Slyšel sám sebe hlasitě vydechnout a jeho vzrušení stoupalo s každým dalším Tomovým polknutím. Sám se bratrovi nabízel. Zakláněl hlavu a Tom měl tak přístup k celé délce jeho dokonalého hrdla.

Čím více se endorfin z vampýřích slin dostával Billovi do těla, tím šťastnější se cítil. Ale spolu s endorfinem se v jeho těle mísil vampýří virus, který ho mohl zbavit poslední části jeho lidskosti.

Jakmile Tom už poněkolikáté polkl a jeho zuby se snažily proniknout ještě hlouběji, Bill ho od sebe s hlasitým výdechem odstrčil tak prudce, že Tom se skácel na tvrdou podlahu a překvapeně se na Billa podíval.

Bill zavrtěl hlavou. „Nenechám  se zabít pro tvou žízeň,“ zavrčel.

„Omlouvám se,“ špitl Tom a posadil se. Na rtech se mu leskla jediná kapka krve, kterou jediným kmitem jazyka slízl. A Bill ho při tom sledoval.  

„Už můžu odejít?“ zeptal se potichu.

„Za Massenem?“ uchechtl se Bill. „Pil jsi jenom jednou, a to není dost, Tome. Ne, ještě nikam nepůjdeš.“

Tom vstal.

„Jsem dost silný.“

„Ne, to nejsi.“

„Jsem.“

„Nehádej se se mnou, Tome,“ zavrčel Bill. „Vím, co říkám. A i kdybys byl, a přemohl bys Massena, co uděláme s několika desítkami vampýrů z klanu? Tohle není válka o jednom a jednom muži. Ale o jednom muži proti několika.“

„To mi tolik nevěříš?“ Tomova slova se rozplývala v mrtvém pokoji.

Bill se na něj díval. Skrze pouto vycítil Tomovy pochyby a nechtěl je v něm posilovat. Přinutil sám sebe přemýšlet nad tím, jako nad pravdou. Zakroutil hlavou. „Věřím ti, Tome.“

„Já jsem tu jen pro tebe.“

„Já vím.“

„Ale přesto mi nedůvěřuješ.“

Bill pochopil. Tom ho prokoukl a nedalo mu to ani moc soustředění. Možná, že je opravdu silnější, než se zdá, ale Bill ho odmítal kamkoliv pustit, a už vůbec ne za Massenem. Nechtěl se dívat na to, jak Massen sevře ubohého Toma v náručí, vysaje z něho všechen jeho život a potom jeho tělo rozerve na kousky a spálí. Bylo by to horší, než Billovy noční můry. Už by neměl pro co žít a Massen by ho nezabil. Nechal by ho, aby se trápil. A to bylo to poslední, po čem chlapec toužil.

„Nikomu z nás se nic nestane, Bille. Slibuju a přisahám,“ promluvil po chvíli ticha Tom, sledujíc Billovy myšlenkové pochody.

Bill se na něho zničeně podíval.

„Neslibuj nic, co nemůžeš splnit.“

Tentokrát na něho zíral Tom. Nemyslel si, že by mu Bill chtěl ublížit nedůvěrou, ale nebyl si jistý, že bratr ví, co dělá. Možná, že byl ještě vyděšený z toho, že je Tom zpátky a hodlá ho vrátit zpátky domů, tam, kam patří. „My se spolu vrátíme, Bille. Domů.“

„A kde ten domov přesně je? My patříme sem, Tome, na stranu Půlnočního slunce.“

„Ne,“ zakroutil hlavou Tom. „My patříme do obyčejného světa. Jako normální lidi!“

Bill rozhodil rukama. „Už  nejsme lidé, copak to nevidíš?“ V očích cítil tlak slz.

„Chceš, abychom nebyli lidé, chceš, abych už nebyl člověk? To chceš? Raději zůstaneš tady a zapomenutý?“ ptal se ho trhaně Tom. „Byl bys radši, kdybych tady taky zůstal? Jako kus něčeho, co už se nemůže vrátit na sluneční světlo?“

„Ne, Tome. V tuhle chvíli bych byl radši, kdybys byl mrtvý,“ řekl Bill ledovým hlasem a v hrudi ho ukrutně sevřela bolest, která ho rvala vejpůl.