Životní sen 11.

autor: BlackAngel

Tom  

Praštím kartami na stůl a natáhnu se pro Red Bull. Otevírám si ho, jenže nějaký chytrák s ním musel třepat, a tak mám na nové mikině parádní flek.

„Sakra!“ zanadávám a snažím se toho fleku zbavit, ale je to ještě horší. Raději mikinu sundám a položím ji na křeslo. Už tak bavím svým výstupem všechny kolem. Zase jsem to největší čuně já. Kouknu dost vytočeně na Billa, který se láme smíchy taky. Jako… Ten by se smát zrovna nemusel.  

Bill  

„Proč na mě Tom tak vražedně kouká?“ ptám se sám sebe v duchu. Já se tak bavil, když ten Red bull vystříkl na jeho milovanou mikinu. Chudák, jak uviděl ten flek, celý svět se mu zhroutil. Pohledem sjedu z Toma na dveře od učebny. Za chvíli už jdeme na řadu my. Přejdu ke dveřím a otevřu je, nakouknu směrem k podiu. Právě účinkují třeťáci se svou hrou. Opřu se o dveře a dívám se na ně, je to hra podobná jako Romeo a Julie. Úplně mě to pohltí, jsou fakt dobří.

„Jsou fakt dobří, co?“ uslyším Tomův hlas a ucítím jeho horký dech na mém krku. Tom se mi rty otře o šíji a jeho ruka hladí moje bříško.

„Miluju tě, Tomí,“ nakloním se k němu a pošeptám mu do ucha. Přiblížím se obličejem k němu a chystám se, že ho políbím. Vyruší mě ale aplaus, který se nese přes celou tělocvičnu. Třeťáci dohráli představení, teď jdeme my.  

Tom  

„Billí, jdeme!“ vesele se na Billa usměju. Vrátím se do učebny a zavolám na kluky: „Kluci, jde se, teď jim ukážeme, jak se má koncertovat. Gustav zahodí balíček s chipsama. Ze svého batohu vyloví paličky na bicí. Georg si vezme kytaru, jdeme za Billem. Ředitelka nás už uvádí. V sále se rozhostí ticho. Pak už to jde ráz na ráz. Gustav vyběhne na podium, sedne za bicí a začne pomalinku bubnovat. Jako druhý vejdu na podium já, a hned za mnou Georg. Začneme pomalinku hrát. 

Bill  

Kluci už jsou dávno na podiu. Poznávám první tóny písničky, který Tom procítěně hraje na kytaru. Dneska poprvé vystoupím před tolika lidma. Přijdu blíž ke schodům, nadechnu se a začnu zpívat. Pomalu stoupám po schodech nahoru. Páni, těch lidí je tady opravdu moc, pohled mi sjede na všechny rodiče a lidi v hledišti. Zpívám dál, po pár větách mě opouští tréma a já si to užívám, hned jdu za Georgem, hned jsem u Toma a přátelsky ho objímám. Lidi nás tiše sledují, usmívají se nebo si šeptají mezi sebou. Procházím se po podiu, ke konci písničky si stoupnu vedle Toma a dozpívám písničku vedle něj. V hledišti se rozhostí ticho. Mravenčí mi v břiše.  

Tom  

Nenápadně obejmu Billa kolem pasu. Teda tomu říkám výkon. Usmívám se. Lidi z toho byli úplně paf. Upřímně, já jsem taky, Bill se do toho tak opřel, až mi běhal mráz po zádech. Jeho hlas je prostě neodolatelný a podlehne mu naprosto každý. Tělocvična duní v základech, lidi tleskají a pískají. Nadšeně poslouchám ten aplaus, jsem na nás hrdej.  

„Dámy a pánové, to je pro dnešek všechno, to byli naši úžasní ďáblové!“ chopí se mikrofonu ředitelka. A já dostanu nápad. Super nápad. Vždycky jsem chtěl kapelu, super kapelu, s mými kamarády. Podívám se na Billa, Gustava a Georga. Já tu kapelu vidím před sebou. Z nás by byla super čtverka. Stoprocentně si s kluky promluvím, navrhnu jim, jestli se nechtějí dát dohromady.  

Simone Kaulitz  

Celou dobu jsem sledovala různá  vystoupení, které připravili žáci pro své rodiče. Ale nejvíc jsem se těšila na konec, až vystoupí Bill a ti jeho kamarádi. Jako předposlední byla hra ve stylu Romea a Julie.

„Jsou fakt dobří,“ nakloním se ke Gordnovi. Ten přikývne a láduje se dál popcornem. Herci odejdou a ředitelka oznámí, že vystoupí můj syn a jeho kamarádi. Jako první přijde jeden blonďák a sedá si za bicí, pak dojdou kytaristi. „Kde je Bill?“ zašeptám a sleduju dění na podiu.  

Kluci už začnou hrát, Bill pořád nikde. Pak ho uslyším. „Páni, to je nádhera, nikdy bych nevěřila, že Bill má tak krásný hlas,“ dojatě se opřu o Gordona a zadržuju slzy. Bill často zajde na levou stranu podia ke klukovi s copánky. To je ten Tom, vzpomenu si, že jsem ho viděla u nás. Bill ho bratrsky obejme kolem ramen a oba se na sebe zasněně usmějí. Jak jsou si podobní, vypadají jako bratři!, koluje mi v hlavě. Mají tak stejný obličeje, tváře, úsměvy, pohyby. To se mi nějak nezdá.  

Do konce písničky ty dva nespustím z očí. Proč si jsou tak podobní?, dumám zamyšleně nad tím. Bill naposledy zazpívá a opře se o chlapce s copánky. Vyhrknou mi slzy a zuřivě tleskám. Jsem na Billa děsně pyšná.  

Silvie (Tomova máma)  

Jsem tady jen kvůli Tomovi, i když mě to moc nebaví. Jednotlivá představení  znuděně prozívám, občas zatleskám, aby se neřeklo. Ožiju až tehdy, kdy uslyším Tomovo jméno, a pak uvidím kluky, jak hrají jejich písničku. Ten Bill má opravdu hlas jako zvon. Projíždím ho pohledem od hlavy k patě. Je celý po mámě, celá Simone. Pootočím hlavu doleva a kouknu se do jedné řady, kde Simone sedí s Gordonem. Nadšeně pozoruje Billa a špitá právě něco Gordonovi. Obrátím pohled zase směrem na podium.  

„No páni!“zašeptám. Bill přešel od toho bubeníka k Tomovi a objal ho kolem ramen. Ti dva si jsou podobní jako vejce vejci, i když je Bill namalovaný jak holka. To se mi nelíbí, mohlo by brzo vyjít najevo, že mezi nimi není jen kamarádský vztah. Nechci, aby to prasklo.  

Bill dozpívá, všichni se zvednou a bouřlivě tleskají. Já jsem taky dojatá, podívám se na Simone. Z ničeho nic mně popadne takový zvláštní pocit. Nejraději bych se teď rozběhla k sestře a přiznala se jí. „Ne, to nejde!“ přemlouvám sama sebe. Otáčím se do uličky, jdu na toalety. Jsem rozrušená, musím se uklidnit.