autor: B-kay
Kuchyní se neslo nádherné ticho a klid. I když Bill možná tohle ticho ještě před několika týdny nesnášel, teď si toho vysloveně užíval. Na tváři mu pohrával šťastný úsměv. Stál u kuchyňské linky a připravoval snídani, jak pro malého Sama, tak i pro Toma.
Bylo sice jenom kolem půl šesté ráno, on se přesto v posteli déle neudržel. I když jej Tomova náruč nádherně hřála a dodávala mu ještě větší pocit štěstí, potřeboval být na chvilku sám. Jenom na malou chvíli, aby si mohl utřídit své myšlenky. Všechno se to totiž seběhlo strašně rychle a on žil svůj život, aniž by nad tím přemýšlel a uvažoval nad tím, co je správné a co ne..
Jakmile byly obložené chlebíčky hotové, zalil si kávu a posadil se k oknu. Miloval obraz vycházejícího slunce. Dodával mu zvláštní sílu a energii. Dokonce už jako malý kluk obdivoval nádherné zbarvení ranní oblohy. A i když za okny foukal silnější vítr, jeho nálada neklesala. Pořád se nádherně usmíval, zkřehlé prsty si ohříval horkým hrnečkem kávy. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jako by pocit radosti stoupal každou buňkou jeho těla. Bylo to všechno jako sen. Jako překrásný sen, ze kterého se nikdy nechtěl vzbudit. Byl zamilovaný…
Snad poprvé po dvaceti letech, cítil tak nádherný pocit. Kdyby jej měl popsat, nedokázal by najít ta správná slova, kterými by vyjádřil to, co cítil. Najednou mu bylo úplně jedno, co se stane, až se to Chantelle dozví. Na ničem už nezáleželo. Nic nebylo natolik důležité, aby se proto v tu chvíli trápil.
Včera se přece milovali! I když to nebylo milování jako takové, a moc se jim to nepovedlo, na několik vteřin zažil ten pocit, po kterém touží snad každý člověk na světě. Cítil jej v sobě. Na malou chvíli byli skutečně propojeni a on se cítil poprvé skutečně milován…
Nikdy předtím nepoznal, jaké to je, vstávat s úsměvem na tváři. Nepoznal ten pocit, který svíral jeho nitro a způsoboval mu nádherné šimrání v oblasti bříška. Všechno se to změnilo až ve chvíli, kdy se s Tomem poprvé potkali. Právě tohle setkání změnilo celý jeho život a nebál se říct, že dokonce životy jich obou…
Úsměv mu však přecijen zamrzl. Vyděšeně se díval na právě přijíždějící nablýskané auto, které nemohlo patřit nikomu jinému než jeho sestře. A také se nemýlil. Zastavila rovnou před domem a když spatřila Tomovo auto, postávající opodál, tváří jí prolétl hněvivý výraz. Samozřejmě byla už takhle brzo ráno stejně dokonalá jako vždy. Billa opět přemohl závan lítosti. V tomhle směru by se jí nikdy nedokázal rovnat. Jejich životy byly úplně jiné. Jak kdysi říkával – ona měla všechno, zatímco on? On neměl nic… Teď by však své tvrzení rád poopravil. Tom se mu stal úplně vším. Takže to celkem nebyla pravda, že by neměl nic. Měl srdce, které odevzdal do rukou kluka, kterého miloval.
Raději se opět otočil k oknu v naději, že Chantelle kuchyň obejde a naštvaně vydupe schody do svého pokoje. To by měl však až příliš veliké štěstí. Kuchyň byla totiž prvním místem, kam Chantelle zamířila.
Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, bylo jasně vidět, kdo v jejich očním kontaktu prohrává, a kdo má jasně navrch.
„Jak to, že tady Tom zůstal?!“ Bill od ní pozdrav ani nečekal, proto ho její prudká otázka vůbec nepřekvapila. V očích měla neskutečný chlad, probodávala Billa pohledem, jako by se dívala na něco odporného. A on si tak v její přítomnosti i připadal. Dokázala v něm vyvolat to, že se někdy hnusil i sám sobě.
„Já nevím. Nemluvili jsme spolu,“ zašeptal tiše. Sklonil tvář a modlil se, aby jeho lži uvěřila.
„A to ti mám jako věřit?!“ její hlas nabíral na intenzitě. Bill věděl, že nebude trvat dlouho a svým křikem vzbudí i Toma, i Sama.
„Nemám důvod ti lhát. Nemluvili jsme spolu.,“ Billův bezmocný výraz zřejmě udělal Chantelle radost a uklidnil ji. Na chvilku se zamyslela a poté se na něj škodolibě usmála.
„Koneckonců, jsem ráda že zůstal,“ Bill se na ni překvapeně zadíval. Že by jí to všechno přešlo a Tom by mohl zůstat? Že by se odloučení opravdu báli zbytečně?
„Ten, kdo si sbalí věci a odejde, jsi ty, Bille,“ ukázala na něj prstem, jako by mluvila o nějaké nepotřebné věci.
„Cože?Ale já přece nemám kam jít,“ Bill nemohl uvěřit svým uším. Nemohla být až tak nelítostná. Byl přeci její bratr!
„To mě nezajímá. Máš dva dny na to, aby ses sbalil a odešel!“ i když byl její pohled nepříjemně opovrhující a snažila se mu ním co nejvíce ublížit, ve skutečnosti ubližoval jí pohled na něj.
Žárlila!
Žárlila na něj tak, jako ještě nikdy na nikoho. Vyrostl z něj překrásný kluk. Jeho tvář byla dokonalá, bez jediné chybičky. Byl přirozeně krásný a nepotřeboval vstávat o dvě hodiny dříve, aby ze sebe udělal člověka. A co jí vadilo ze všeho nejvíc – Tom jej měl rád, tím si byla více než jistá. Dokázala to vyčíst z každého pohledu, který Billovi věnoval. Na ni se nikdy nedíval takovým způsobem. Zatímco si z něj ostatní její kluci dělali legraci a ubližovali mu, Tom se jej jenom zastával. Sledoval jej něžným pohledem a chránil jej. A to Chantelle nedokázala unést. Nebyla na to zvyklá…
Ještě naposled na něj varovně zahlídla a poté beze slova odešla.
Bill se svezl k podlaze, nešťastně zkřivil tvář a rozplakal se. Jak si mohl myslet, že by jeho štěstí, mohlo vydržet?! Snažil se věřit něčemu, co bylo nemožné…
I jejich láska byla zřejmě nemožná…
Nejraději ze všeho by s Tomem utekl na venkov, jak jej o to prosil. Někam, kde by se mohli svobodně milovat. Ale i to bylo více méně nemožné.
„Billí,“ na zádech ucítil dvě drobné dlaně.
„Billí, proč pláčeš?“ Sam si klekl na kolena, natěsnal se svému strýčkovi do náruče. Smutně se zadíval do jeho uplakané tváře a v té chvíli měl i on na kraji slzičky.
„Udeřil jsem se a bolí to. Ale brzo budu zase v pořádku,“ Bill se na něj zkusil pousmát. Nechtěl mu lhát, ale pravda byla pro jeho dětský rozum ještě nepochopitelná. Přitulil si jej k sobě ještě pevněji a políbil jej do rozevlátých vlásků.
„Já ti to pofoukám ano?“ Sami se na něj nevinně usmál. Chtěl, aby se Bill opět usmíval. Bill si však jenom smutně povzdechl a krátce zavrtěl hlavou. Utrápené srdce mu nemohl pofoukat nikdo. Ani ten malý andílek, by to nedokázal. Druh téhle bolesti, se totiž nedá léčit léky nebo pofoukáním bolístky. Právě srdce bylo totiž jedinou částí jeho těla, které nedokázal pomoct.
„Sami, vezmi si chlebíček. Pak si vyčistíme zoubky, oblékneme se a odvezu tě do školky, ano?“ Sam smutně našpulil rtíky.
„Chci jít s tebou. Ve školce mi je smutno,“ Bill pomalu vstal i se Samem v náručí.
„Máš tam přeci svoje kamarády. A těm by bylo bez tebe moc smutno. Když chceš, můžeš si vzít i medvídky a-,“ zvuk jeho hlasu náhle přerušilo něco úplně jiného. Celým domem se náhle ozýval křik Chantelle, vzápětí doprovázen řinkotem skla, rozbíjejícího se o dveře.
„Já se bojím,“ Sam se mu tváří stulil do trička.
„Všechno bude zase v pořádku. Slibuju,“ Bill s ním houpal se strany na stranu a vyděšeně vzhlížel ke schodům, odkud se ozývaly tiché kroky, blížící se k nim. Byl to Tom.
Jeho tvář zdobil rudý odtisk Chantelliny dlaně a pomalu modrající modřina pod okem. Přesto všechno byl jeho pohled ještě něžnější než kdy předtím.
„Co se stalo?“ Bill k němu rychle přiběhl, bříšky prstů se dotkl jeho bolavého líce.
„Je konec,“ zašeptal, vzal Billovu tvář do dlaní a procítěně jej políbil.
„Ty se se mnou rozcházíš?“ Billův hlas se pomalu měnil v zoufalý šepot. V očích jej nečekaně zaštípaly slzy. Smutně sklonil tvář.
„Právě jsem se rozešel se Chantelle,“ zlehka jej pohladil po tváři. Bill tiše zavzdychal, zvedl své oči k těm Tomovým. Po tváři mu stékaly drobné slzy. Nemohl tomu uvěřit.
„Ty sis vybral mě?“ vydechl otázku, ve kterou nikdy nevěřil. Nikdy nevěřil tomu, že by Tom dokázal Chantelle opustit – a už vůbec ne, že by ji dokázal opustit kvůli němu.
„Už mi konečně věříš, jak moc tě miluju?“ Tom se na Billa i přes palčivou bolest na líci nádherně usmál. Vyzvedl si jej do náruče, úsměv se z jeho tváře neztrácel. Konečně udělal správnou věc. Něco, co měl udělat už dávno.
Bill se k němu naléhavě přitiskl, horlivě líbal jeho sladké rty.
„Odejdu s tebou,“ vydechl proti jeho rtům.
„Vezmi mě i Sama daleko odtud, Tome. Daleko, kde budem moct být jenom spolu…“
„Žil jsem život, ve kterém jsem hleděl na všechny kolem, ale na sebe jsem jaksi zapomínal. Žil jsem podle pravidel jiných a ta svá, jsem neznal… „
Pokud měl šanci změnit svůj život a žít jenom pro své milované, rozhodl se pro to udělat cokoliv. Z drobného sémě lásky k Tomovi se najednou stalo něco, co jej naprosto pohltilo. Co je pohltilo oba! Byli schopni udělat cokoliv pro toho druhého…
autor: B-kay
betaread: Janule
Konečně!!! Přiznám se, měla jsem strach, když Chantelle Billovi řekla, že se sbalí a odejde, ale tak nějak jsem si říkala: I kdyby, Tom určitě půjde s ním. Ale to, že se s ní Tom rozejde už v tomto díle a navíc si konečně vybere, to jsem opravdu nečekala – a o to víc jsem překvapená a šťastná. Konečně Bill nemůže pochybovat o jeho lásce, Tom mu ji dokázal tím nejkrásnějším způsobem.
Přeju si, aby spolu celou situaci vyřešili, odstěhovali se na nějaký venkov i se Samim a Simone a užárlenou Chantelle nechali samotnou. I když je mi jasné, že to až tak jednoduché nebude… něco mi říká, že pro ně připravíš ještě spoustu dalších zápletek…:-D
Chantelle je naprosto neskutečná,zajímalo by mě,jakým právem Billa vyhazuje,když sama bydlí v domě,který nepatří jí,ale jejich mámě!!!Čůza jedna namyšlená=((!!!
Zato Tom je teda borec,říct jí to pěkně natvrdo,to chtělo odvahu,je jasné,kdo mu ji dodal,teď už Bill nemůže pochybovat o tom,že ho Tom skutečně miluje…
"Žil jsem život, ve kterém jsem hleděl na všechny kolem, ale na sebe jsem jaksi zapomínal. Žil jsem podle pravidel jiných a ta svá, jsem neznal… ".Tak tohle Billovo vyznání mě skoro rozplakalo,je v něm všechno….nádherný díl,neskutečný ♥♥♥
Tak a teď se bojím, že Chantelle má proti Billovi dost mocnou zbraň, a to Samíka 🙁
Bojím se, že ho tím bude vydírat 🙁
Bože toto bol dokonalý dielik!
Konečne urobil Tom to čo mal! Konečne budú spolu…konečne!
Len dúfam že, že im to Chantalle dovolí. Zobrať si Sama, predsa je stále jeho matka a myslím si, že bez noho neodídu a zabudli tiež aj na Simone, tu tam dúfam s tu semetriku nenechajú samú! Ale strašne im to prajem, je to nádhera!