autor: Disturbed Angel
Ooch, tak jsem zase tu. A zase otravuju. 😀 Musím říct, že poslední dobou se mi nějak daří a tak píšu o sto šest. 🙂 Jsem moc ráda, že se vám líbily moje povídky a doufám, že se bude líbit i tahle, a třeba nějaké další, které možná časem vytvořím. Zároveň i děkuju holkám na twc blogu, že moje jednodílovky „spatřily světlo světa“ právě tam. 🙂
(Není zač :o) J. )
Mladý chlapec s dlouhými černými copánky se zuřivě prohraboval v hromadě papírů. Byl značně nervózní, a kdyby na něj v tuto chvíli kdokoli promluvil, buďte si jisti, že by ho velice nepříjemně odbyl. Naštvaně s pár papíry mrskl o zem a zbytek listů shrnul ze stolu. Těžce se posadil a dal hlavu do dlaní. Po tváři mu začaly téct slzy a hlavu měl tak těžkou. Přišlo mu, jako by místo ní měl těžký balvan. Kdyby tomu tak bylo, necítil by bolest, která mu procházela až do celého těla. Ale on ji cítil, až moc dobře. Už ani nevěděl, jestli jsou to bolesti fyzické nebo „jen“ psychické. Zvedl hlavu a pomalu začal sbírat všechny papíry. Jakmile znovu dosedl na židli, začal je systematicky rovnat. Narazil na list, ke kterému byla kancelářskou sponkou připnutá fotka. Po tváři mu přeběhl lehký úsměv, ale hned po něm se na obou lících opět zalesklo pár slz.
Zvedl telefon, který ležel opodál. Začal prsty rychle přejíždět po tlačítkách a během pár sekund už měl mobil u ucha a čekal na to, až ten pitomý přístroj přestane vyzvánět a on bude moct promluvit. Trvalo to jen pár vteřin, ale jemu to přesto přišlo jako dlouhá chvíle. Poslední dobou mu vše přišlo tak nějak zpomalené. Ale když se otočil za časem, který už přešel, nechtěl si to přiznat. Nemyslel jsi, že je to doopravdy tak dlouhá doba. Nepřiznal to sám sobě.
„Čau, Andreasi, já se omlouvám, že ti opět volám, ale…“
„Ne, Tome, nemám nic nového. Víš přece, že bych ti hned volal. Mluvili jsme spolu přece včera večer.“
„Já vím,“ vydechl Tom zoufale. Očima zabloudil k oknu. Zaměřil se na jednu z budov, které měl před očima. „Když já… Vlastně nevím, co chci. Tedy promiň, že jsem otravoval,“ řekne rychle a mobil téměř odhodí na stůl.
Tom věděl, že by to neměl dělat. Vlastně věděl, že by neměl dělat vůbec nic. Byla to už tak dlouhá doba. Bylo to jasné. Konečný verdikt, který si nechtěl nikdy připustit. Prostě nevěřil tomu, co bylo téměř jisté.
„Prosím?“ řekl celkem tiše do telefonu, který ho už nějakou chvíli obtěžoval svým zvoněním.
„Áá, tak přece jenom nám to náš milý Thomas zvedl. Byl bych velice mrzutý, kdybych vytáčel tvé číslo zbytečně.“
„Zdravím tě, Markusi. Co potřebuješ?“
„Co bych tak asi mohl chtít?“ ze sluchátka se ozve smích, který rychle ustane. „Tak sedm, možná osm chlapů. Na páteční noc a sobotní ráno. Co ty na to? Půjde to, nemám pravdu?“
„Osm? Dobře, to by neměl být problém.“
„S tebou se skvěle obchoduje. Jsem rád, že naše obchodní vztahy jsou stále tak dobré.“
„Jsi zákazník jako každý jiný.“
Tom zakroutil očima, když slyšel znovu smích. Tenhle byl více ironický, ale trval o něco déle než před tím. „Vážně mě považuješ za obyčejného zákazníka? Ale… ale Tome, to se mi moc nelíbí. Nechtěl jsi to říct jinak?“
Copatý mladík vydechl. „Dobře ty jsi jeden z mála, kdo drží můj podnik nad vodou.“
„Nemysli si, že to dělám z mé dobré vůle. Seš prostě dobrý, to se musí nechat. Navíc bych nenašel nikoho jiného, kdo by byl ochotný tohle dělat.“
„Víš, že kdybych se měl zaplést se zákonem, nedělal bych to. Nic na mě prostě nemají.“
„To ani na mě ne, ale dost keců. Jsme domluvení. V pátek večer, řekněme okolo šesté, budu čekat ty kluky. Víš, na jakou adresu? Prostě tam, co vždycky. Vrátím ti je v sobotu dopoledne. Peníze ti už posílá moje sekretářka, jak tomu říkáte vy, a těším se na další spolupráci. Měj se, Thomasi.“
Tom si povzdechl. Nesnášel, když mu někdo řekl Thomasi. Neměl to rád. Navíc, nebylo to ani jeho jméno. Všude měl napsané jen Tom. Jenomže Markusovi radši neodporoval. Byl to boss snad nejznámější mafie v Berlíně a možná i v celém Německu. Nechtěl ho rozzlobit, protože zrovna to by se mu moc nehodilo. Navíc už párkrát taky něco potřeboval a Mark mu vyšel vstříc. Není špatné mít někoho známého u mafie. Tom to věděl, ale nevěděl, že tyhle známosti se mu v tomhle příběhu budou ještě hodit.
Když telefon začal opět zvonit, Tom až poskočil. Rychle po něm vztáhl ruku, a aniž by se podíval, kdo volá, stiskl tlačítko. „Ano?“ vyhrkl ze sebe a poslouchal, co se ozve na druhé straně.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Tome.“ Tom si povzdechl a zakroutil očima.
„Díky mami,“ řekl tiše. Nechtěl, aby mu někdo přál k narozeninám. Nechtěl, aby někdo věděl, že má narozeniny. Nechtěl, aby mu připomínali den jeho narození, protože to byl i den narození osoby, kterou měl nesmírně rád. Pro kterou by udělal všechno na světě, ale ona tu nebyla. Nebyl tu člověk nejbližší jeho srdci. Jemu nemohl popřát všechno nejlepší k narozeninám. Takže nechtěl, aby někdo přál jemu.
Ale ano, věděl, že jeho matka si to jisto jistě neodpustí. Mohl tušit, že uskuteční tento telefonát a jeho mobil mohl zůstat celý den vypnutý. I kdyby. Zamyslel se nad tím. Simone by si našla jiný způsob, jak mu poblahopřát k jeho 23.narozeninám. Kdyby nezavolala, poslala by přes zásilkovou službu nějaký dárek, v nejlepším případě obrovského plyšáka, nebo by přijela osobně. To je rozhodně věc, kterou by Tom nechtěl. Nepřál si, aby věděla, co dělá, jak to vypadá u něj v práci nebo aby viděla, jak vypadá on sám. Už v hlavě slyší ty řeči.
„Tome, co kdybychom si zašli dneska večer na dobrou večeři? Někdy bychom taky mohli udělat něco společně. Užít si večer.“
„Mhm, mami, nemám moc náladu. Navíc, mám nějakou práci. Vlastně toho mám hodně.“
„Co bys mohl mít za práci? Ty jsi majitel. Máš na to snad lidi.“ Povzdechl si a mlčel. Až po pár okamžicích ticho prolomil opět matčin hlas. „Co je s tebou, Tomi?“
Bolestně přivřel oči, aby zabránil pár slaným kapičkám vyjít na povrch. Leč, pozdě. Ony si našly cestičku po jeho tváři a jedna z nich už opustila jeho tvář dopadající na desku stolu. Takhle mu říkal on. Od nikoho to neznělo tak krásně jako od něj. Jeho matka mu jen vše znova připomněla.
„Pro-prostě nemám náladu,“ řekl tiše. Hlas se mu chvěl, chtěl už tenhle rozhovor ukončit. Chtěl už hlavně, aby byl konec. Nesnášel, když se mu do toho pletla. Měl ji rád, to ano. Měl velmi rád svou maminku, ale v jistých ohledech ho neuvěřitelně štvala.
„Tome, ty na to pořád myslíš?“ řekla, a hned potom šlo ve sluchátku slyšet slabé povzdechnutí. „Už je to tak dlouho,“ dodala.
„Jasně, že nad tím přemýšlím. Mami, je to můj bratr. Je pro mě tou nejdůležitější osobou.!!“
„Ale Tome, je to tak dlouho. Bill tu není. Měl by sis najít nějakou holku, kterou bys měl rád.“
„Ale Tome, je to tak dlouho. Bill tu není. Měl by sis najít nějakou holku, kterou bys měl rád.“
„Ale já mám rád Billa. Jak bych na něj mohl zapomenout? Je to tvůj syn, sakra… ty to tak necítíš?“
„Ty chceš říct, že ho nemám ráda? Měla jsem ho ráda, stejně jako mám ráda tebe. Oba jsem vás milovala stejně, ale je to šest let. To je tak dlouhá doba.“
„Je to 5 let a 10 měsíců,“ řekl Tom rozhořčeně. Tu dobu znal přesně. Po malé chvíli přemýšlení by jistě řekl i přesný počet dní a jsem si jistá, že by řekl i hodiny a minuty, které už je bez Billa. Najednou bylo ticho. Nikdo nic neříkal. Tom už chtěl tento hovor ukončit, když se znovu ozval matčin hlas.
„Tome, trhá mi to srdce. Nemysli si, že jsem Billa neoplakala. A když se kvůli tomu ještě trápíš ty. Věř mi, že kdybych tomu mohla jakkoli zabránit, udělala bych to. A v tom možná byla ta chyba, že já jsem neudělala vůbec nic. Koho to jen mohlo napadnout. Nikoho by nenapadlo, co se může stát. Mrzí mě to a ty sám nevíš jak moc, ale Bill už se nevrátí. Musíme se všichni smířit s tím, že je Bill mrtvý.“
Tahle slova projela Tomem jako ostré jehlice. Během vteřiny ukončil tenhle rozhovor a odložil vše z rukou. Toto ho tak naštvalo. Obě ruce sepnul v pěst. Měl chuť něco rozbít. Ani na vteřinu si však nechtěl připustit, že by jeho matka mohla mít pravdu.
autor: Disturbed Angel
betaread: Janule
není mrtvý…já tomu nevěřím…. je někde…prodaný 🙁
První díl moc dobrý, přečtu si další. Už pro ten název, zase z chudáka Billa bude děvka? 😀 😀 Jen piš o sto šest…:D 😀
MOHLA mít pravdu……neví se to jistě….nemaj tělo… chudáček někde zašitej….a tom je taky chudák….zbav ho rychle toho trápení,ju??bo mi utrhneš srdce..
no tak rozhodně se těším na další dílek…bude to zajímavé…x)
Nechápu,jak může Tom dělat tuhle "práci",když se jeho bratr ztratil,a tohle je nejreálnější vysvětlení,proč se ztratil..=((((,no,možná to dělá právě proto,že doufá,že na něho takhle někde narazí….a asi i narazí…
Ale chudák Bill,zase role děvky…xD
Tohle bude dobrý… To se mi bude líbit… 😀
Liloušku Liloušku…:-)
Já si prostě neodpustím ti k tomuhle znova napsat svůj názor..;-) Znova jsem si to musela přečíst, protože tuhle povídku miluju…** Úplně se cítím jako poprvé když jsem to četla…Je mi jich obou strašně líto…ani nevím kterého víc, který to má těžší….
Moc moc se těším, až se tady objeví další díleček…:)
A jeje…to asi nebude úplná pravda? Prečo Bill vždy skončí na nejakom takom mieste ako je práve názov tejto poviedky?
juj, jsem ráda, že ses rozhodla pro vícedílovku… nj, chůďa Tom, ten si šéfuje v klubu a kdoví, jestli jeho bráška nebude Markusovou nejoblíbenější kurvičkou 😀
tak tohle bude hodně parádní povídkaxD a chudák Bill to zase odnesxD
Moc pěkný začátek, jsem celá napnutá, jak to bude pokračovat…
Už jen ten název mi přijde hodně zajímavý a teď když jsem dočetla 1. kapitolu tak zase nebudu spat a budu přemýšlet jak to pokračuje….Piš dál a nenech se odradit..už aby tu byl další dílek..
jjj taky si myslím, že je Bill prodaný.. jinak by se to tak nejmenovalo, ne? 😀
Oh.. překrásné.. těším se na další díl..
A Billouš nebude mrtvý bude živoučkej jako rybaa… hezký pokráčko honem xD
Uvidíme, jak se to vyvine, zatím je to moc dobrý:) Určitě budu číst dál!
Ne, Bill nebude mrtvý, nesmí! Rychle dál 😉 Začíná to moc pěkně
Doufám že Tom Billa najde.