autor: B-kay
Tom smutně zvedl hlavu a rozhlédl se ztichlou kuchyní. Když se tak díval na všechen ten nábytek a všechny ty věci, přepadala jej melancholická nálada. Najednou jako by pochopil, co dělalo tenhle dům skutečným domovem. Jakmile se za Billem zavřely dveře, nedokázal se vzdát pocitu, že mu náhle něco chybělo. Jako by s Billem potají uteklo i jeho šťastnější já. Zůstal tam sám, jenom se Chantelle, která se zavřela v obýváku a brečela na celý dům. Někdy dokonce pochyboval, zdali se jednalo o skutečný pláč. Jako by mu tím chtěla jenom dokázat, jak moc jí ublížil.
Jenomže to, jak ubližovala ona samotná, si zřejmě nikdy neuvědomovala…
Bill kvůli ní trpěl strašně dlouho, a Tom neměl nejmenší výčitky svědomí za to, co udělal. Neudělal vlastně nic špatného. Prostě potkal osobu, která mu změnila celý život. Zamiloval se. Je snad láska proviněním?
„Ach, Bille,“ tvář složil do dlaní. Už se nechtěl dál trápit pohledem na hodinky. Zdálo se mu, že se zastavily, a čím více si přál zrychlit čas, tím méně se mu to dařilo. Bill byl pryč necelé dvě hodiny a on si připadal, jako by byl bez něj celou věčnost. Neměl rád ty chvíle, kdy byl Bill v práci. Pokaždé měl o něj neuvěřitelný strach. Byl strašně křehký a bylo toho na něj opravdu hodně. Kdyby bylo v Tomově moci, aby mohl změnit jeho život od základů, udělal by to.
Ze všeho nejvíc si přál, aby mohl změnit jeho unavený pohled a podrážděné ruce. Ta práce jej ničila a on přesto odmítal jakoukoli jeho pomoc.
„Tome,“ málem spadl ze židle, jak moc se polekal. Vyděšeným pohledem se díval na Simone, která stála u dveří se dvěma nákupními taškami a dívala se na něj stejným pohledem.
„Nechtěla jsem tě vyděsit,“ zašeptala rychlou omluvu a popošla ke kuchyňské lince. Otočila se k němu zády a ustaraně vydechla.
„To je v pořádku. Jenom jsem se na chvilku zamyslel. Nevšiml jsem si vás,“ unaveně si promnul spánky a na chvilku zavřel oči. Chantellyin pláč mu zněl v uších jako nepříjemný řev. Byl si téměř jistý, že to dělá schválně…
„Nad čím jsi přemýšlel?“ zeptala se nenuceným tónem, jakmile se zaposlouchala do cirkusu, který vyváděla její dcera. Pořád k němu však byla otočena zády. Nedokázala se na něj dívat. Ne po tom všem, co jí řekl její vnuk.
„Nad tím, jak je v některých chvílích život těžký,“ povzdechl si a pohledem zkoumal vzduchoprázdno před sebou. Chtěl být s Billem. Moc jej v tu chvíli potřeboval.
„Víš, že jsi jako hurikán, Tome?“ Simone se už déle neudržela, otočila se k zmatenému chlapci tváří, a i když jej měla moc ráda a vážila si jej kvůli tomu, jak hezky se k Billovi zachoval, dívala se na něj chladnýma očima ustarané matky.
Z výrazu Tomovy tváře pochopila, že nerozumí ničemu, co mu tím chtěla vlastně říct. Proto se zhluboka nadechla, odložila nákup stranou a posadila se na volnou židli naproti němu.
„Od chvíle, co tady bydlíš, nic není na svém místě. Nic není takové, jaké to bylo předtím. Má dcera je úplně jiná, řekla bych, že ještě nepříjemnější. Můj vnuk tě přímo zbožňuje a mému synovi jsi popletl hlavu,“ Simone na něj nechtěla být zlá, ale strach o Billa byl prostě silnější. Nedokázala věřit tomu, že by se skutečně měli rádi.
Tom zpozorněl. Trpce stiskl rty a sklonil tvář. Zřejmě začínal chápat to, co Simone říkala. Pochopil, proč byla poslední dny na něj taková.
„To, co se děje mezi Chantelle a mnou, a stejně tak i mezi Billem a mnou, je jenom naše věc. Omlouvám se, Simone, ale k tomuhle vám nemám co říct,“ mluvil tiše, jeho hlas zněl spíše utrápeně. Simone smutným pohledem sledovala rudý odtisk dlaně na jeho tváři a také modrající kůži pod jeho levým okem.
„To ti zřejmě Bill neudělal, že ne?“ její pohled změkl, jak prstem nejistě ukazovala na Tomovu tvář.
„Zřejmě ne,“ Tom se na ni nedíval. Pohledem hypnotizoval svoje prsty, které si nervózně hrály s deskou stolu. Tak moc si přál být s Billem. Držet jej v náručí a líbat jej. Stačil by mu dokonce jenom pohled do jeho nádherné tváře a pocit štěstí, který se v něm pomalu rozléval pokaždé, když slyšel Billův zvonivý smích.
„Smím se tě zeptat, co se stalo?“ jejich pohledy se nečekaně setkaly. Tom téměř okamžitě sklonil hlavu.
„Vaše dcera je jako oheň. Spálil jsem se a víckrát to už nechci udělat. Mezi náma je konec,“ vstal a chtěl se co nejrychleji vypařit do svého pokoje. Tedy do Billova pokoje…
„Máš rád někoho jiného?“ její otázka Toma vůbec nepřekvapila. Čekal ji. Co jej však překvapilo, byl fakt, že Chantellyin řev nečekaně ustal a ona byla náhle tiše jako myška.
„Možná,“ odpověděl tiše, na malou chvíli pohlédl Simone hluboce do očí a rychle vyběhl z místnosti…
Na tváři cítil něžné pohlazení. Prostředí kolem něj se měnilo a on se pomalu probouzel ze svého snu. Jakmile otevřel oči a spatřil Billovu tvář, byl si jist, že se mu to všechno jenom zdá. Připadal mu ještě krásnější, než kdykoliv předtím. Díval se na něj svýma nevinnýma očima, na tváři se mu usadil měkký úsměv.
„Ty se mi zdáš?“ zeptal se ospalým hlasem, konečky prstů se nesměle dotkl Billovy tváře. Billovi malinko zrůžověly tváře, jak se spokojeně zachichotal, a poté zavrtěl hlavou.
„Nezdám. Jsem tady. Tady u tebe. Před chvilkou jsme se i se Samem vrátili,“ Tom už nic neodpověděl. Posunul se a udělal vedle sebe místečko i pro Billa. Bill se na něj ještě jednou usmál a vlezl si pod deku vedle něj. Bradou se opřel o Tomův hrudník, cítil Tomovy dlaně na svých bocích a uvolněně vydechl.
„Moc jsi mi chyběl, Bille,“ Tom mu dlouze pohlédl do očí. Opatrně přejížděl obrys Billových rtů. Užíval si té měkkosti. Poté si jej přitáhl k sobě, aby mu mohl věnovat láskyplný polibek. Jakmile se však jejich rty setkaly, už nebylo cesty zpět. Přitiskli se k sobě ještě blíž a začali se hladově líbat.
„Mně bylo taky smutno, Tome,“ ztratilo se v zápalu tichých vzdychů a mlaskání dvou proplétajících se jazyků…
Zbytek dne strávili spolu. Vzali malého Sama a šli si s ním hrát na hřiště. Užívali si krásné společné chvíle v přítomnosti toho druhého a nemysleli na nic, co by jim mohlo jejich štěstí zkazit. Společně se pak i se Simone navečeřeli a uložili malého Sama spát. Vymysleli to tak, že mu postýlku i několik hraček přenesli do Billova pokoje, aby se nemusel pořád trápit stěhováním z jednoho pokoje, do druhého…
„Tak to zkusíme spolu?“ zašeptal Bill do ticha pokoje a opatrně přiložil své zkřehlé prsty na klávesy klavíru. Celý obývák osvětlovala jenom jediná drobná svíčka, kterou měli položenou vedle klavíru.
Tom se na Billa nádherně usmál a položil své dlaně vedle těch jeho. Oba si v duchu napočítali do tří a společně začali hrát melodii jedné písničky. Bylo až neuvěřitelné, jak spolu dokázali být sehraní. Melodie, kterou vytvářeli, byla tak krásná a jednotná, že byste neřekli, že ji hrají dva lidé. Na tvářích obou se usazoval zamilovaný úsměv. Byli do hraní natolik zahloubaní, že si vůbec nevšimli Simone, která je tiše pozorovala ode dveří.
Překvapeným pohledem pozorovala, jak Tom najednou přestal hrát a dlouze se na Billa zadíval. Stáhl mu z ramene ramínko tílka a zlehka přiložil své rty na Billovu holou kůži. Něžně ji líbal a hladil svými rty. Billovy prsty sklouzly z klavíru. Zaklonil hlavu a tiše vydechl. Nechával se Tomem líbat, a přitom oddaně šeptal jeho jméno.
Simone nevycházela z údivu. Byla přímo šokovaná tím, co viděla. Před očima měla dva chlapce, kteří se ve světle svíčky oddávali své lásce a touze po tom druhém. Překvapeně si přikryla rukou ústa, jakmile se začali líbat. Bill vysedl na Tomův klín, jedním fouknutím sfoukl drobný plamen. Jejich tajemství zůstalo skryté před očima Simone. Jediné, co mohla slyšet, byla dvě překrásná vyznání lásky a zvuk, který jí prozradil jenom jediné. Líbali se!…
autor: B-kay
betaread: Janule
Tohle je ta nejkrásnější povídka jakou sem kdy četla.. už se nemůžu dočkat dalšího dílku.. :**:)
Sedím tady u monitoru,a absolutně nevím,jak popsat svoje myšlenky…..Něco jako něha,pokora,krása,štěstí,a hlavně LÁSKA….♥♥♥ Nádherné…
co tam ta Simone špehuje!? xD xD píšeš naprosto úžasně těším se na další díl
Toto je niečo prekrásne! Obaja si zaslúžia toho druhého! Zaslúžia si konečne šťastie a lásku! Nádhera!
Další díl Lááásky, a zrovna dneska 🙂
Krása, krása, nic jiného k tomu opravdu nejde napsat!!!
Nemůžu si pomoct, ale… Tohle je prostě díl od dílu krásnější a krásnější… To, jak seděli u toho klavíru, měla jsem je úplně před očima jako film. Jsem zvědavá, co na to všechno Simone řekne. Myslím, že ona je taková nestranná, bojí se o Billa a Chantelle nemá ráda, ale bojí se jakkoli cokoli říct. Bude to zajímavé, jak se s tím vyrovná…
To ale nic nemění na tom, že ta povídka je prostě úžasná!!!
Awwwwww tak teď jsi mě nechala úplně bez dechu. Poslední dva odstavce = NÁDHERA! Naprosto perfektní zakončení tohohle dílku.. aaaa miluju když jsou spolu! Doufám, že Simone už pochopila, jak vážný to je a že z toho bude mít radost!
♥♥♥