autor: Ainikki
Ještě mnohem dříve, než se první ranní světlo dostalo skrz blankytné závěsy v ložnici, Tom se probouzel. Unavený a rozbolavělý se posadil na posteli, dlouze si vytíral ospalky z očí a zíval. Věděl, že se mu už ale dnes více usnout nepodaří, proto se o to ani nesnažil pokoušet. Mrknul na svoje malé zlato, které prozatím v klidu vedle něho podřimovalo. Bylo časně, proto ho nemínil budit, ovšem neodpustil si vtisknout mu drobný polibek na čelo, než ze sebe odrhnul přikrývku a vylezl ven z postele. Bill se zavrtěl, když se madrace pod Tomem pohnula, otočil se na druhý bok, deku si přitahujíc víc pod bradu, a spal dál.
Tom se potichu vykradl ven a rovnou si to zamířil do kuchyně, kde si postavil vodu na kafe. O pár minut později si s vonícím hrkem sedal na kulatou barovou židličku za malým pultíkem po levé straně kuchyňské linky. Opatrně usrkával a zahříval si o něj studené prsty. Přeci jen takhle brzo po ránu v bytě ještě mnoho tepla nebylo. Rozhodně ne tolik, co pod peřinou, a on se nestavil ani v koupelně pro župan, takže tu teď mrznul jen v boxerkách.
Sklíčeně si povzdechnul a nepřítomně se zadíval do prázdna v zamyšlení. Měl plnou hlavu mámy. V noci díky tomu špatně spal a neustále se mu ta situace přehrávala ve snech. Netušil, co by měl teď dělat. Měl by ji co nejdříve zkontaktovat a snažit se vysvětlovat a omlouvat, a nebo to teď nějaký čas nechat být, aby, jak říkal Bill, měla možnost si na tu skutečnost trochu zvyknout? Nevěděl. Měl chuť zvednout telefon a volat teď hned. Sice na ni měl tendence nadávat, ale nyní při představě, že by ji neměl už nikdy víc vidět, a ona ho nechtěla, panikařil. Uvědomil si, jak moc mu na ní záleží. Byla to jeho máma. Doprovázela ho celý život. To přeci nemohlo jen tak vyšumět.
„Dobré ráno.“ Přišoural se do kuchyně Bill zabalený v Tomově velké huňaté mikině, na nohách papuče a zíval na celé kolo. „Vstal si brzy. Děje se něco?“ Došel až k Tomovi, opřel se o něj, hlavu si položil na jeho rameno a znovu zavřel oči.
„Ne, nic, poklade. Měl jsi ještě spát, a nebo jsem tě vzbudil, když jsem vstával?“
„Ne, uááh,“ zívnul si znovu. „Vzbudila mě prázdná postel. Chtěl jsem se k tobě přitulit a byl jsi pryč.“ Postěžoval si a omotal mu ruce kolem pasu.
„Aha. To mě mrzí. Promiň.“
„Nemusíš se omlouvat.“ Ujistil ho Bill, zvedl neochotně hlavu z jeho ramene a hmátl po hrnku. Trochu upil. „Dobrota.“ Ohodnotil to. „Mohl bys mi, prosím, uvařit taky. Já si zatím dám sprchu. Třeba se proberu.“
„Jasně.“ Ujistil ho Tom. Bill se usmál a obdařil ho malou kávovou pusou.
„Tohle si tady nech.“ Dodal ještě a vysoukal se z Tomovy mikiny. „Seš zmrzlej.“ Objasnil a přehodil mu ji přes ramena. Jemu pod horkou vodou zima nebude.
„Dík.“ Uculil se Tom, a zatímco Bill odcházel, on se do ní navlíkal, a hned na to stavěl na novou kávu.
Když se Bill, osvěžený ranní sprchou a oblečený, do kuchyně vrátil, našel vedle svého hrnku kofeinu jen lístek se vzkazem.
Šel jsem nám přes ulici do pekařství pro nějakou snídani. Jsem hned zpět. Líbá Tom
Bill se uculil a do černé tekutiny přisypal dvě vrchovaté lžičky cukru. Když dovnitř strčil lžičku, aby všechno promíchal, uslyšel šrum z předsíně. Tom byl zpět. Ten zakaboněný vešel do kuchyně a položil na stůl naditý papírový sáček. Bill se po něm s nadšením vrhnul, a hned se zakousl do voňavého sladkého pečiva. Tom se ale k jídlu neměl. Přisedl si vedle chlapce a pak z něj vypadlo:
„Volal mi Gordon.“ Zamračil se ještě víc a na jeden lok dopil zbytek svého studeného kafe. „Akorát, když jsem lezl z toho pekařství.“ Dodal nedůležitou informaci a prstem kreslil kroužky na desce stolu.
„A?“ Povytáhl Bill obočí.
„Eh,“ povzdechl si zkroušeně, „prý o tom, co se tu včera stalo, s mámou diskutovali. Nebo spíš máma. Nejdřív mu sdělila fakta, pak prej brečela, pak se vztekala, a nakonec znova brečela.“ Tom si přejel dlaní po obličeji a opět si táhle vzdychnul. „Chtěl vědět, jak jsem na tom já a snažil se mě trochu podpořit. Na rozdíl od ní to vzal docela dobře. Snažil se jí uklidnit, ale moc se to prý nepovedlo. Každopádně by chtěl dnes anebo zítra přijet. Záleží prý, jak budeme mít čas.“ Zvedl oči k chlapci. „Bille, já jsem mu to odsouhlasil. Byl bych rád, aby tě poznal. Alespoň uvidí, že jsi fajn a mohl by nám malinko pomoct s mámou.
„OK,“ kývl Bill. „Já s tím nemám problém. Ať klidně přijede už dneska. Uděláme něco dobrého k jídlu a můžem si v klidu popovídat.“
„Fajn. Jsem rád, že nejsi proti.“ Usmál se Tom. „Dneska je pátek. Zabalíme to tedy v práci, co nejdřív to bude možné, stavíme se něco nakoupit a já mu brnknu, že tu může být už tak na čtvrtou odpoledne, hmm?“
„Perfektní.“
…
Gordon si zvědavě přeměřil kluka, který ho s jeho nevlastním synem přišel uvítat do předsíně. Nesměle se na něj usmíval a podvědomě se bokem tlačil k Tomovu tělu. Působil mile a sympaticky. A nejen to. Gordon nikdy neměl potřebu hodnotit ostatní muže podle vzhledu. Přeci jen je neupřednostňoval, tudíž mu bylo jedno, jaké je jejich vzezření, ale o tomhle černovlasém žáběti musel říct, že vypadalo také mimo jiné i velice hezky. Už ho ani moc nepřekvapovalo, že Tom si vybral právě jeho.
„Ehm, tati, tohle je Bill.“ Představil ho a chlapec k jejich hostu udělal krok blíž a podával mu ruku. „A Bille, tohle je Gordon.“
„Těší mě.“ Řekl Bill zdvořile a usmál se.
„I mě. Moc rád tě poznávám.“ Třásl mu muž pravicí a nepřestával na něj zírat. Nemohl si pomoct. Jako by v tom klukovi bylo něco, co mu přišpendlilo pohled přímo na něj. Neuměl to definovat, ale nikdy dřív se s podobným člověkem nesetkal.
„No, Tome, umíš si vážně skvěle vybrat.“ Pronesl nakonec na odlehčení a zasmál se. Chlapci se jeho poznámce také pousmáli.
„O tom nepochybuj. Vždycky jsem uměl.“ Ujistil ho Tom. „Tak pojď dál. Co si dáš? Kafe, vodu, pivo?“ Nabízel Tom během toho, co se přesunovali všichni do obýváku.
„Asi zatím to kafe.“
„Udělám to. Tome, chceš taky?“ Nabídl se Bill.
„Jo.“ Potvrdil mu a chlapec se ztratil v kuchyni.
„Tak povídej.“ Vyzval ho Tom, když v pokoji osaměli. „Jak je na tom?“ Starší muž se zasmušil.
„Dneska dopoledne nešla ani do práce. Ráno jsem ji našel sedět v obýváku na gauči zahrabanou až po nos ve spoustě rodinnejch fotek, na kterých jsi byl především ty jako dítě.“ Podával mu úplný obrázek o matčině psychickém rozpoložení. „Dovedu pochopit, že to pro ni asi nemohlo bejt nejjednoduší zjištění, ale vážně mám občas pocit, že jí to nemyslí a normálně blázní. Furt si mumlá něco o tom, co mohla udělat špatně, že ses tak zvrhnul, a nechce si nechat vysvětlit, že chyba není na žádné straně. A přitom, pamatuješ, jak se k nám přes ulici asi před šesti lety nastěhovali ti dva gayové?“ Tom kývl. Na to si pamatoval moc dobře. Bylo mu devatenáct a on už ty dva chlápky tenkrát obdivoval, že se s tím netají a dávají to otevřeně najevo. „O nich prohlásila, že jim to sluší, a jak je hezký, že se mají rádi. A pro mě úplně nepochopitelně to u tebe není schopná tolerovat.“ Kroutil Gordon nechápavě hlavou. Tom jen pokrčil rameny.
„Víš, vlastně mě to ani moc nepřekvapuje. Oba víme, jak je pro ni důležitej standardní obrázek rodiny, kde pobíhá spousta dětí, a ona mohla mít jen jedno a nejspíš si myslela, že jí to vynahradím kupou vnoučat, ale tahle představa se jí teď najednou rozsypala. Myslím, že tohle jí vadí daleko víc, než samotnej fakt, že jsem teplej. Nejspíš to musí vnímat jako takovou malou zradu.“
„Ale vždyť to je nesmysl,“ ohradil se Gordon.
„Tady to je.“ Přerušil jejich hovor Bill a postavil na prosklený konferenční stolek tác se třemi hrnky kafe a na malém talířku měl ještě připravené nějaké sušenky. „Mám vás nechat si povídat?“
„Ne, to je v pořádku, zůstaň tu.“ Ujistil ho mladší z mužů. Chlapec si tedy vedle něj sednul a Tom chytnul do dlaně jeho ruku. Potřeboval cítit jeho blízkost. Gordon chvíli bojoval s myšlenkou, že je doopravdy zvláštní dívat se na syna, kterého vychoval jako vlastního, jak se drží za ručičku s jiným klukem, ale nakonec se nad to přenesl. Vlastně jim to docela sluší, pomyslel si, a potom dokončil načatou větu.
„Chci říct. Pořád si můžete vzít nějaké děti do péče. Vnoučata nejsou důvod, aby vyšilovala.“ Tomovi zaskočil drobeček sušenky, do které se zrovinka zakousl. Celý zrudnul, jak se snažil nerozkašlat se, aby to celé kolem nezaprskal. Zachrlal s rukou před pusou ve snaze uvolnit si dýchací trubici. To se mu nakonec i povedlo za pomoci Billa a jeho pár ran do zad, a on se úlevně nadechnul.
„No, jasně, to můžeme.“ Připustil přiškrceným hlasem. Popravdě tahle možnost ho docela vyděsila. Nedovedl si sám sebe představit, jak vychovává nějaké caparty, a navíc o tom ani nikdy dřív neuvažoval. Jednoduše to měl za něco, co jemu se vyhne, tak proč se tím zatěžovat.
„To ale není to samé.“ Vmísil se do hovoru Bill. „Tedy prozatím to ona asi nevnímá jako případnou možnost.“ Tom na něj vykulil oči.
„Ty… ty bys chtěl mít děti?“ Se zděšením vykoktnul otázku. To Billovo sdělení si totiž vyložil úplně jinak, než ho chlapec myslel. Rozhodně tím nenaznačoval, že by se na něco podobného v nejbližší době chystal, ale když už mu byl tenhle dotaz položen, na rovinu a popravdě odpověděl.
„Proč ne. Nemuselo by to být špatný.“ Odtušil, jako by se nechumelilo, a Tom se zmohl jen na ještě větší vykulení očí.
„Ech,“ heknul a obrátil od něj pohled do protější zdi. Byl v šoku a potřeboval tuhle informaci malinko strávit. Gordon se docela dobře bavil jeho reakcemi a v duchu připsal dalších pár plusových bodíků Billovi.
…
Tom ležel na zádech v posteli a tisknul k sobě víčka ve snaze zaspat. To se mu ale příliš nedařilo, takže nakonec skončil u toho, že jen poulil oči do stropu. Dnešní otčímova návštěva mu zvedla náladu, alespoň do té míry, že se každou svojí myšlenkou neupínal k mámě a nehloubal nad tím, jak teď bude vztah mezi nimi vypadat. Ne že by se tím cokoli vyřešilo, ale minimálně mu to zvedlo náladu a trochu povzbudilo. Bylo hezké vědět, že alespoň někdo stojí na jeho straně. Ovšem momentálně se nemohl zbavit jiné dotěrné idey, která byla způsobena podřimujícím klubkem tepla, které se k němu tisklo a spokojeně oddechovalo.
„Bille, spíš?“ Zašeptal do ticha ložnice. Chlapec se zavrtěl a zamumlal.
„Skoro.“
„Promiň. Nechci tě budit. Já jen…“ Odmlčel se.
„Co se děje, Tome?“ Bill zvedl hlavu z polštáře a zamžoural na něj skrz tmu.
„Víš, jak ses dneska zmínil… ehm… o těch dětech.“ Vyslovil konečně nahlas, co mu leželo v žaludku. „Ty bys vážně chtěl?“ Pořád tomu tak nějak nemohl uvěřit, proto to ujišťování. Billa to donutilo se usmát.
„Nikdy jsem nad tím nijak víc nepřemýšlel, ale když se ptáš, tak proč ne?“ Odpověděl prostince. „Myslím, že bychom byli dobří rodiče, ty ne?“
„Nejsem si jistej,“ připustil neurčitě a zamračil se. „Vůbec si to nedovedu představit. Jsem teprve na začátku kariéry, chápeš? Musím dělat všechno pro to, abych šel nahoru. Nedovedu si představit, kdyby do toho všeho ještě kolem nás začal pobíhat malej prcek, kterej by plně vyžadoval naši pozornost, nehledě na to, že nemám páru, jak správně vychovat dítě.“ Uvažoval nad tím Tom zcela vážně a nahlas.
Bill to nevydržel a v záchvatu smíchu zabořil obličej do polštáře.
„Co je tu tak směšný?“ Popuzeně se nadzvednul Tom, hmátl po vypínači stolní lampičky, rozsvítil ji a podepřen loktem se obrátil zpět k Billovi. Ten se mezitím jakžtakž uklidnil.
„Tomi,“ měkce ho oslovil, stále ještě pobavený. „Ty sis myslel, že chci mít děti teď hned?“ Bylo k nevíře, že Tom to dle všeho tak opravdu mínil. Nebylo divu, že se tu projevoval tak vyděšeně.
„A ne?“
„Ne.“ Potvrdil mu. „Všechno, co tu dnes padlo, bylo jen v hypotetické rovině. Stejně tak to musel myslet i Gordon. Nenapadlo mě, že to pochopíš jinak.“ Bill se nad tím musel znovu zasmát a tentokrát se k němu uvolněně přidal i Tom.
„Fuj, to se mi vážně ulevilo.“ Setřel si z čela pomyslný pot a dál se vesele zubil.
„Takže, řekněte mi, pane Trümpere, kdy byste si to teda tak představoval?“ Bill se krátce zamyslel.
„Nevím. Tak za deset patnáct let?“ Udal první časový horizont, který mu vytanul na mysli. „Já bych chtěl totiž taky ještě něco stihnout.“ Přiznal se.
„Vážně? A co by to mělo být?“ Povytáhl Tom obočí v údivu. Chlapec se mu nezmínil, že by měl nějaké plány.
„Chtěl jsem to s tebou probrat, až to bude malinko víc uzavřené s Brenigem, a já tak budu moct svoji minulost definitivně hodit za hlavu. Napadlo mě… rád bych ještě studoval.“ Kousl se do rtu a čekal, co Tom na to.
„Páni, to je skvělej plán.“ Nadchl se Tom tou představou. „A už víš co?“
„Nevím. Mám spoustu nápadů jako je umění, módní návrhářství, literatura nebo jazyky. Ještě jsem neuvažoval nad tím, co z toho by bylo reálný.“
„Cokoli. Chci říct, všechno je možný, a ať už si vybereš jakýkoli obor, tak já tě plně podpořím.“ Ujistil ho Tom a líbnul chlapce na čelo.
„Děkuju.“
Bill se mu stulil do náruče a položil si hlavu na jeho hrudník. Pod dekou ho hladil po břichu a hlavou mu běžela myšlenka, jak neskonalé má štěstí, že našel takhle úžasného přítele.
„Tome,“ zvednul hlavu. Něco ho napadlo. „Jak sis myslel, že bych ty děti chtěl hned… ty bys to pro mě udělal, kdybych na tom trval?“ Tom hraně zaskučel.
„Ty sis rozmyslel tu školu?“
Bill se zahihňal.
„Ne, neměj strach. Ptám se opět čistě hypoteticky. Byly by děti, kdybych chtěl?“ Tom zvážněl, vzal chlapcův obličej do dlaní a s veškerou láskou, která v něm byla, se mu zadíval do očí.
„Udělal bych pro tebe cokoli, co by tě učinilo šťastným.“ Bill se zajíknul dojetím. Kdyby si nepřipadal hloupě, nejspíš by si dovolil i pár slz radosti.
„Miluju tě.“ Místo toho zašeptal a procítěně Toma políbil.
Tomovi zaplály v očích rošťácké plamínky, když se od sebe odtáhli.
„Víš, co bychom ale prozatím mohli?“ Napínal Billa. Ten ale nemínil jen tak střílet od boku, raději čekal, až Tom svůj nápad dopoví. „Názorně si vyzkoušet, jak taková mamča s taťkou na takových svištích pracujou.“ Uculil se a výmluvně se vrhnul na Billovi rty.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Tomův nápad na konci byl opravdu vynikající xDDD!!!Nádherný díl,chudák Tomova máma,ono to tak bývá,spousta věcí nám nevadí,dokud se nedotýkají nás osobně..ale myslím,že se časem s fakty smíří..má svého syna ráda,a přeje si,aby byl šťastný,a s Billem bude.Naproti tomu,Gordon je úžasný,ten se ti povedl!Celé se ti to moc povedlo =)))
no jasně, nejdřív zkouška nanečisto xDDD
prej práce na svištích 😀 😀
boze ty dva zase valej:D:D:D nadhera:) takze honem dalsi ad mame co cist:) :D:D:D
Gordon mě potěšil..:-)
Jinak ta jejich debata o dětech..:-D Bylo od Toma hezký jak řekl, že kdyby chtěl Bill dítě, tak že by ho měli…x)
Mamča s taťkou už na to idú!
To nemá chybu!
Já jsem si jistá,že to Tomova máti nějak vydejchá….Tak honem honem další dílek
Nj, to by nesměl bejt Tom aby hned nechtěl názornou ukázku XD
Jinak mam radost z Gordna, tak snad to přežije i mamča.
Ti zese dělají rozruch… Vážně bych nechtěla být soused co má ložnici naproti té jejich!! I když… =O*
A jako to myslely vážně s tím mimčem??! tak to si nedokážu představit… Billa s culíkem nad postílkou… to jo.
Ale Toma… jako velkého právníka a doma jako upe super rodiče… Toí nwm estli by to zvládly…
JInak upe super dílek!! Doufám, že dube brzo dalšíí!! =D
wow….no Tomův výrok nakonci….xD