autor: Janule
BILL
„Nepotřebujete ještě někdo něco, než si sednu!? Máte všichni všechno?“ zařvu do prostoru, aby mě přítomní slyšeli, pro tu vřavu a hučení hovoru tady není slyšet vlastního slova. Nejvíc hasitý jsou samozřejmě dětičky, to je jasný, ani nemusí hrát hudba na plný pecky, ti tři ďáblové to obstarají sami. Starší dva, Dejv a Kirsten, se pořád honí mezi stoly, hulákají, schovávají se jeden druhýmu, a malá Sofie má co dělat, aby stíhala sledovat, jak ti dva velký kolem ní lítaj, a když to jde, snaží se jim neustále plést pod nohy. Nedávno začala chodit, bude jí rok až v lednu, ale už je taky dost čiperná. Momentálně zrovna sedí na klíně svýmu nejoblíbenějšímu strýčkovi, kterej jí sebral ze země, když hrozilo, že jí náš mladej z nepozornosti něco udělá, a místo, aby jeho dredy cumlala, jak měla ve zvyku dřív, tahá ho za ně. Nadšeně se směje jeho ksichtům, který na malou princezničku, jak jí říká, neustále vrhá, aby ji pobavil, má z něj chudinka skoro záchvaty. Sluší jim to spolu, je na ně úžasnej pohled, Tom si to s tou malou vyloženě užívá. Když si vzpomenu, jak se v porodnici ofrňoval, že je ošklivá…
Sofiini rodiče se zatím láskyplně objímají a tančí uprostřed zkušebny na ploužák, co zrovna hraje, využívají toho, že mají o dceru díky Tomovi postaráno. Zaslechl jsem, že prý pracují na bratříčkovi pro Sofii, ale zatím se nedaří… nemají na to moc klid, i když, jak se Georg zmínil nedávno Tomovi, už je to o hodně lepší, než když se malá v noci každou chvíli budila.
Je nás tu zase tolik, že se sem sotva vejdeme, ale kde jinde uspořádat vánoční večírek, než u nás? Nikde jinde tolik místa prostě není, a zkušebna už je prověřená, tak jsme to udělali zase tady.
Sednu si ke svýmu bílýmu piánu, to je moje místo, na to mi nikdo nesmí, a pozoruju cvrkot. Na mou výzvu se nikdo neozval, všichni mají, co potřebují, jídla a pití je pořád ještě dost, a já si můžu aspoň chvíli odpočinout. Od rána lítám jako blázen, abych to tady vánočně vyzdobil, naštěstí po mně nikdo nechtěl, abych dělal občerstvení, to obstarali kluci, dovezli obložený mísy, cukroví i pití, aby se na tomhle posledním silvestrovsko-vánočním mejdanu roku taky nějak podíleli. Na všech zúčastněných je vidět, že jsou spokojení, ani ti dva řvoucí ďáblové, které se Sabine občas musíme napomenout, aby se nezabili, jim nevadí.
„To není pravda! Ty lžeš!“ zakřičí jinak celkem tichá Kirsten, a já se soustředím na to, o čem se to ti dva prckové právě hádají.
„Nelžu!“ urazí se Dejv, „můj táta je slavnej zpěvák, že jo, teto?“ obrátí se na vedle stojící Sabine, která zrovna diskutuje s Vallerií. „Tak vidíš,“ vyplázne na Kirsten jazyk, když mu to Sab přikývnutím potvrdí a dál rozebírá s Vall něco náramně důležitýho. „Tatí?“ rozhlídne se Dejv, aby mě našel v davu, a když mě zbystří, přiběhne i s Kirsten ke mně. „Řekni Kir, že jsi slavnej zpěvák. A že strejda hraje na kytaru, ona mi nevěří,“ udýchaně se dožaduje mýho potvrzení.
„Jo, je to pravda,“ nezbývá mi, než s úsměvem té modrooké blondýnce potvrdit jeho slova.
„Tak vidíš!“ zopakuje svoje vítězství Dejv. „Pustíme si nějakou písničku, jo? Já řeknu strejdovi, aby nám tátu pustil,“ rozhodne se můj syn, a odběhne za Gustavem, který sedí nejblíž k mixáku a baví se pouštěním hudby. Kirsten běží jako ocásek za ním, a ještě jednou se po mně nedůvěřivě ohlídne, nejspíš pořád nevěří, že je to pravda… pro ni jsem, jako ostatně všichni tady, jen obyčejnej strejda.
Bylo pro nás překvapení, když Sabine ráno zavolala, že přivede na oslavu někoho navíc, a my, nic netuše, jsme samozřejmě nic nenamítali, ale děsili se, koho že si to přivede kromě Franka, který byl samozřejmě s ní. Když se s tou malou blonďatou holčičkou zjevila ve dveřích, nechtělo se mi věřit vlastním očím. Čekala, že budeme překvapení, a byla ráda, že jsme ji nezklamali, překvapení jsme opravdu byli… lépe řečeno, čuměli jsme jako vyoraný myši… a pak nám malou Kirsten všem oficiálně představila.
Jsou jí skoro čtyři roky, přišla při autonehodě o oba rodiče a babičku, a sama přežila jen tak tak, ale doktorům se nakonec podařilo ji ukrást hrobníkovi z lopaty, i když s nějakými zdravotními následky, o kterých ale prozatím nic nevím. Jak Sabine říkala, je právně volná, žádné další příbuzné nemá, takže si ji může osvojit hned, jakmile proběhnou všechna potřebná povolení. Našla ji v Bamulbce, kam pořád pravidelně jezdí, když tam byli s Frankem na jedné z mnoha návštěv, a rozhodla se, že zkusí požádat o její osvojení. Měla štěstí, že zažádala jako první, tak snad se jí to podaří. Stejně mě to ale nepřestává udivovat, nikdy bych do Sabine neřekl, že chce dítě. Ani poté, co mi Filip říkal, že jako náhradní matka pro Dejva nebyla zase až tak úplně špatná. Je to holt zvláštní, ale celkem rychle si na ni v téhle roli zvykám.
I když Kirsten ještě v pěstounský péči nemá, protože papíry budou trvat dlouho, už si ji může z Bambulky půjčovat, aby si na sebe zvykaly, a protože je zítra Štědrý den, má ji teď na týden doma. Teda doma… jak nám jedním dechem sdělila, bydlí teď u Franka, než společně postaví bezbariérový domek, do kterého se chtějí nastěhovat už jako manželé a ve třech. Dokonale nám touhle informací vyrazila dech. Pořád jsme jejich vztah nebrali až tak vážně, říkali jsme si, že to nejspíš dlouho nevydrží, takže když na nás vybalila manželství, dům a dítě, byli jsme z toho pěkně paf. Láska je vážně mocná čarodějka, dělá s lidma věci, to by jeden nevěřil.
Dejv to všechno věděl, protože když byl na začátku prosince o víkendu u nich, byli za Kirsten na návštěvě v Bambulce, ale tentokrát udržel tajemství, jak po něm Sabine chtěla, protože už je prej velkej kluk, jak hrdě prohlásil. Náramně si s Kirsten padli do oka, jsou skoro stejně staří, což je další věc, která nás příjemně překvapila. Je to snad první dítě, s kterým si náš prcek bezvýhradně rozumí, ona ho totiž obdivuje, vzhlíží k němu jako k pánubohu, a on si užívá svý slávy a má svou první obdivovatelku rád. Jako ten starší ji neustále poučuje, a ona je šťastná a spokojená, že má velkýho kamaráda. Někdy si říkám, že je to snad Tomovo dítě a ne moje… celej strejda.
Tom byl právě okraden o svou roční princeznu, když mu ji zabavila Vallerie, která už se nemůže dočkat svýho vlastního sviště. Bříško už má pěkně kulatý, Filip je šťastnej, co víc si přát. Jsem rád, že je Vall živá a zdravá, i když jak mi později došlo, když jsem o tom přemýšlel, cenu za její život nejspíš zaplatila tátova Hana. Když jsme cesty do minulosti a jejich následky s Filipem nedávno rozebírali, narazili jsme na tenhle problém, a mně došlo, že zákony vesmíru, i když se je snažíme oblafnout, jsou nejspíš nekompromisní. Život za život, v tomhle případě nejspíš dva za dva.
Uvědomil jsem si, že když jsem zachránil Toma, zemřel děda Schulz, a když Filip zachránil těhotnou Vallerii, zemřela místo ní těhotná Hana. Tenhle řád zřejmě nikdo nezmění, a proto jsme se shodli na tom, že pokud to nebude opravdu naprosto nevyhnutelné a nezbytně nutné, do minulosti už nikdy nic měnit nepojedeme. Vždycky to odnese někdo další, protože rovnováha ve vesmíru je jen jedna.
Když se tak kolem sebe dívám, uvědomuju si, že jsme sakra nějak zestárli… najednou je z bandy nevázanejch puberťáků partička dospělejch páprdů, co maj s sebou na mejdanu děti, a časy, kdy jsme všichni skončili po pařbě pod stolem, jsou nenávratně pryč. Sice se mi občas po tom všem zasteskne, ale čas jde dál, na nic nečeká, tak co se s tím budu trápit. Rebelství jsme si užili dost a dost, začali jsme hodně brzy, dřív než většina ostatních, a je čas žít život dospělých. I když… když si to tak uvědomím, život rockových hvězd nás donutil být dospělými o hodně dřív, než naše vrstevníky, takže kde je vlastně pravda, těžko říct.
„Co ty tady tak sám?“ přijede ke mně Frank, zaparkuje svůj vozík, jak nejblíž to jde.
„Jsem utahanej, od rána skáču jako opice,“ usměju se na něj. „Nohy mě bolej, už jsem starej,“ zakřením se na něj.
„No jasně, to ti tak žeru,“ ušklíbne se na mě zpátky šachovej mistr, a plácne mě po stehně, „až ti bude šedesát, tak skuhrej, do tý doby nemáš nárok.“
„Dej pokoj, to je strašná představa,“ úplně se při té myšlence oklepu, ale současně si uvědomím, že když budu chtít, můžu vypadat v šedesáti skoro stejně jako teď. Díky pravidelnému cestování časem bude moje tělo neustále stejné, a i kdybych se nebarvil na černo, šedivej hned tak nebudu. Jak lidem tohle vysvětlíme, to si ještě teď nedovedu představit, ale asi bude muset náš manželsko-genetickej tým zapracovat na nějakým vynálezu, kterej by to zdůvodnil. Ale to je daleko, tím se nebudu teď zabývat.
„Už máte datum svatby?“ zeptám se Franka, zatímco posloucháme jednu naši prastarou písničku, co vybral Gustav, aby Kirsten viděla, že Dejv nelhal. Sleduju Gustava, jak teď obskakuje svou Taru, momentálně připomínající spíš meteorologickej balón, než cokoliv jinýho. Doufám, že ji nepoveze do porodnice rovnou odsud, nerad bych dělal zase porodního asistenta jako Vanesse, i když to díky Tomovi bylo vcelku příjemný. Usměju se, když si na to vzpomenu, a málem přestanu Franka vnímat.
„Ještě ne, ale brzy se dohodneme,“ odpoví mi, a mně chvilku trvá, než mi dojde, na co jsem se ho ptal. „Chtěl jsem vám poděkovat,“ dodá, čímž mě překvapí.
„Za co?“ zvednu obočí a otočím se na něj.
„Že jste mě pozvali v červnu na Dejvovy narozky. Sab je báječná holka, vděčím vám za ní, jinak bych asi život strávil sám v tom malým pitomým bytě,“ odpoví zadumaně.
„Nemáš zač, ještě nás budeš proklínat, neboj… je to pěkná dračice, ta tvoje nevěsta, tak si pak nechoď stěžovat,“ ušklíbnu se, abych nějak uvolnil atmosféru. Nemám rád, když je mi někdo za něco vděčnej, a vím, že na tom nemám skoro žádnou zásluhu… nevím, jak to přijmout.
Zrovna jemu lásku přeju jako nikomu jinýmu, a jsem rád, že ji poznal zrovna u nás. Sabine se změnila, je vidět, že láska s ní dělá divy, tak budu jen doufat, že jí to vydrží dlouho. Vždycky když vidím Franka na vozíku, říkám si, jaká je škoda, že ho nemůžeme šoupnout jen tak do budky, poslat ho dvě minuty časem a uzdravit ho, ale snad to nějak vymyslíme. Musíme… doufám, že se nám to jednou nějak podaří zakamuflovat. Budeme to muset zřejmě hodit na Vallerii a její genetiku, nebo na boží zázrak, těžko říct, čemu bude Frank schopen uvěřit víc, ale uděláme to. Je to náš kamarád, a když máme šanci mu pomoct, aby mohl normálně chodit, není důvod to nezkusit, stačí se jen snažit.
Už jsme takhle uzdravili tátu, ale ten jedinej z naší rodiny a známých tady chybí… po smrti Hany na tom ještě není tak dobře, aby zvládnul vánoční večírek, tak se omluvil, ale snad se z toho brzy dostane. Je mi ho líto… konečně po mámě potkal někoho, koho miloval, a kdo miloval jeho, a takhle nešťastně o ni musel přijít. Zvali jsme ho na zítřek, ale odmítl i to. Po Vánocích za ním zajedeme, aby nebyl tak sám, snad ho Dejv trochu probere z letargie.
„Jdeme se rozloučit,“ ozve se mi nad hlavou, nějak jsem se zase zamyslel. „Už je pozdě, Tara je unavená, tak…“ pokrčí rameny Gustav, a já se na něj usměju.
„Jasně, taťko,“ kývnu na souhlas, zvednu se a jdu se rozloučit i s jeho ženou a synem v jednom balení.
Bude skoro devět, děti musí brzy do postele, takže to tady za chvíli stejně ukončíme, táhneme to už od oběda a všichni máme dost. Už se těším, až budeme s Tomem sami, celej den jsem s ním díky tomu všemu tady skoro ani nemluvil, natož abych mu mohl dát pusu nebo něco dalšího, ne všichni z téhle společnosti o nás vědí. Zítra to nebude o nic lepší, je Štědrej den, a to jsou zase další přípravy, musíme Dejvovi udělat skvělý Vánoce, což je zase další práce, takže se těším, až se konečně natáhnu.
Štědrý den 24. 12. 2015
TOM
„Já nechci jít spát,“ škemrá Dejv, zatímco se ho Bill snaží vyhnat do pelechu. „Ještě chvilku, prosíím,“ snaží se prcek, je v tomhle vytrvalej, to už známe. Bill, na rozdíl ode mě, je ve výchově celkem důslednej, takže ho nakonec ukecá, ale na půl hoďky to tak ještě odhaduju, dřív těžko.
Koukám na stromeček, jak krásně svítí, úžasně se nám letos povedl. Loni nebyl tak pěknej, ale atmosféra je skoro stejná. Hraje tichá vánoční hudba, což je u nás doma dost nevídaná změna, večeře, co nám včera dovezla máma už hotovou, je snědená, dárky rozdaný, a já odpočívám na sedačce a zírám na televizi, aniž bych věděl, co tam dávají. Stejně je vypnutej zvuk, tak nechápu, proč ten krám vlastně ještě hraje.
„Už je pozdě, Daví,“ snaží se Bill zatím po dobrým, ale má to těžký, stejně bude muset přitvrdit. Nový hračky, který špunt dostal pod stromeček, ještě nejsou všechny ohraný, tudíž se to naše malý zvíře nechce hnout. Nejvíc ho baví virtuální pohádky, vánoční hit letošní sezóny. Když jsem to viděl na internetu, prostě jsem neodolal, ačkoliv to stálo skoro stejně jako ojetý auto. Přímo v obýváku nám teď poskakují hologramový postavičky z různých příběhů, a hrají nám tady divadlo rovnou před nosem na koberci… konečně vidím, jak jsme byli na letošním turné u lidí v obýváku, když jsme hráli na pódiu, a byli přitom oblepení Erikovýma nepříjemnejma snímačema.
Je to až neskutečně živý a člověk má tendence si na ty postavy sáhnout… akorát, když neodolá, což náš mladej samozřejmě nedokázal, projede mu ruka vzduchem, hologram se jen zavlní, trošku jakoby zapraská, a chvilku trvá, než se dá zase do pořádku. Úžasná věcička, s tím se daj dělat zcela určitě zajímavý věci… musím se mrknout na internetu, když už takhle vyráběj hračky pro děti, předpokládám, že hologramový porno už se musí prodávat taky. Geo, kterej měl dřív v tomhle oboru dokonalej přehled, je teď tak trochu mimo, vůbec se o tom nebavíme, takže nám z týhle oblasti nikdo novinky nehlásí. Budu se muset kouknout sám. Musí bejt zábavný, sledovat nahý lidi, jak to spolu dělaj na vašem koberci… Billovi se to bude určitě taky líbit, a když ne, tak ho k tomu prostě dotáhnu… poslední dobou se při sexu celkem slušně odvazuje, takže to vypadá, že se otrkává a jedno takový žhavý péčko tomu může jen prospět. Není nad živý divadýlko, člověk má pak hned chuť si to vyzkoušet taky… škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohl jsem mít pro Billa originální vánoční dárek. Ale to, o čem ještě neví, a co se mu chystám dát, až Dejv usne, to se mu nejspíš taky bude líbit, o tom nepochybuju.
Hodně dlouho jsem to zvažoval, rozebíral ze všech stran, jestli to udělat nebo ne, a nakonec jsem se rozhodl svýmu druhýmu já vyhovět. Filip se o tom sice nezmiňoval, protože, jak mi tvrdil, všechno, co bylo v tom dopise, dávno zapomněl, ale já si to moc dobře pamatuju, i když už je to jen hromádka popela. Byl to celkem dlouhej odstavec, dost emotivní, alespoň pro mě, když jsem ho psal i četl. Jo… byl jsem to já. I když trochu jinej, víc otřískanej životem, víc nešťastnej a zklamanej, ale přece jenom já. A to, co jsem tam sám sobě napsal, hodlám udělat, protože se mi zdá, že je to prostě dobrej nápad. Až pod tlakem okolností, jaký jsme museli prožít v tý jiný realitě, mě napadlo něco, o čem bych tady neuvažoval ani náhodou… jo, občas na to s Billem přišla řeč, ale spíš ve srandě, nikdy to nebylo míněno vážně, takže až to na něj dneska vybalím, myslím, že bude čumět. Ale to se nejdřív musíme zbavit toho našeho neposlušnýho špunta. Nejspíš se do toho budu muset vložit, jinak mi tady pak Bill bude únavou usínat, a to bych nerad. Přece jenom, bude muset aspoň trochu spolupracovat…
BILL
Konečně jsem zhasnul světlo v pokojíčku, Dejv usnul, byl utahanej, takže mě to nestálo ani dvě stránky knížky. Nejhorší je ho vždycky donutit do tý postele dojít, pak už je to jednoduchý. Teď si konečně natáhnu nohy, dám si pivko a mrknu se na něco v televizi. Tom už určitě v obýváku chrní, jak ho znám, vždycky když je takhle zhroucenej na sedačce, má to jedinej možnej efekt. K večeři se docela slušně přežral, tenhle rok přivezla jídlo máma, abych se s tím nemusel pidlat, takže moje dvojče mělo boule až za ušima a funělo jako parní lokomotiva. Celej večer pak popíjel pivo, takže až ho teď najdu s hlavou zvrácenou na opěradle sedačky, pootevřenou pusou, z který bude vycházet slabý chrápání, budu vědět, že je všechno v naprostým pořádku. Takhle to holt chodí…
Dojdu si ještě do lednice pro to pivko, a loknu si z láhve cestou, přičemž si málem rozbiju hubu o práh mezi dveřma, jak nedávám pozor, kam šlapu. Když zvednu oči, šťastnej, že jsem se nevymajz a pivo mám pořád ještě celý v ruce, zaskočí mi to, kterýho jsem se právě napil, a ještě ho nestihl polknout. Rozkašlu se, a vykulím oči. Sakra…
Tom nejenže nespí, ale stojí uprostřed obýváku, kde je všechno úplně jinak, roztrhaný papíry od dárků pryč, hračky naskládaný pod stromečkem, jako by nebyly ještě před čtvrt hodinou roztahaný po celým obýváku, a co je nejdivnější, všude je tma, a pokoj osvětluje jen stromek a malý svíčičky plápolající na několika místech pokoje. No to teda čumím… co se to děje? Asi zírám na svý dvojče tak debilně, že se rozesměje, ačkoliv je vidět, že to neměl v plánu.
„Pojď dál,“ zve mě se smíchem, jako by to nebyl náš společnej obývák, ale jeho výsostný území. Co se to tady děje? „Potřebuješ praštit?“ nabídne mi, když ještě pořád pokašlávám, jak se snažím zbavit toho piva, co mi vlítlo do špatný díry. Sakra, tohle tak nesnáším, lezou mi z toho slzy do očí.
„Ne, dobrý,“ odkašlu si naposledy a rovnou se zeptám: „Co tady blbneš?“ Asi to nebyla nejlíp zvolená otázka, protože Toma v tu chvíli přejde smích, zatváří se děsně vážně, a pronese:
„Chystám se na vážnej životní krok, tak to laskavě nekaž.“
„Cože? Jakej krok, proboha?“
„Uvidíš. Neptej se, polož si někam to pivo, a pojď ke mně blíž,“ poroučí si, „něco pro tebe ještě mám.“
Aha… ještě bude další dárek? No to si nechám líbit, miluju dárky, tak to jsem zvědavej, co to může být. Kráječe na chleba, co jsme si letos vzájemně dali jeden druhýmu, moc cennej dar nebyly, spíš sranda, a ještě k tomu máme teď dva, tak nevím, co s nima budeme dělat; bazén na zahradu, co nám pořídil Tom, jsem ani neviděl, od toho jsem vybalil jen obrázek, jak bude v létě vypadat, až nám ho postavěj; a novou kabelu od Diora jsem věděl předem, protože Tom se neodvážil mi koupit něco sám, co by se mi třeba nemuselo líbit. Takže teď mě čekalo ještě něco dalšího? Překvapení? No to se těším, sem s tím…
„Ehm, ehm…“ odkašlal si Tom, když jsem splnil jeho přání, natěšeně odložil pivo na stolek, stoupl si před něj a netrpělivě čekal, co bude dál. „Asi bych to měl nejdřív trošku vysvětlit…“ začne váhavě Tom, a je na něm vidět, že není ve svý kůži.
„Tak si na to sednem, ne?“ navrhnu logicky, nechápu, proč bychom tady měli stát jako dvě trubky, když mě bolej nohy. Tak jsem se těšil, až si je hodím na stůl…
„Ne, ne, počkej, to musí bejt ve stoje,“ zarazí mě Tom, když se chci odporoučet na sedačku.
„Tak rychle, vážně mě bolej nohy,“ upozorním ho, a zaznamenám jenom jeho vykroucený oči v sloup.
„Teda Bille, s tebou to není jednoduchý, fakt že jo,“ vyčte mi, tak si stoupnu jako ve škole, ruce dám za záda a poslušně čekám, co jako teda bude.
„Tak dělej, no, postojíme, když to musí bejt,“ napodobím jeho oči v sloup, ale v duchu už se nemůžu dočkat, co z něj nakonec vypadne.
„Takže… sem říkal, že bych to měl trošku vysvětlit,“ zopakuje, zase si odchrchlá, a konečně spustí. „To, co se teď chystám udělat, není tak úplně nápad z mojí hlavy. Teda abys tomu rozuměl… je to sice můj nápad, ale ne přesně můj. Vymyslel to trochu jinej Tom, a napsal mi to do dopisu.“
Jo, do toho dopisu, cos mi odmítl dát přečíst, vyčtu mu v duchu, a co jsem ti ještě čtrnáct dní každej den vyčítal. Mrzelo mě to, chtěl jsem vědět, co sám sobě psal, a on to spálí, pako jedno. Ale to už je zapomenutý, to už neřešíme, přenesl jsem se přes to.
„Možná taky trochu pochopíš,“ pokračuje Tom, „proč jsem ti ho nechtěl dát přečíst, ale zpět k věci. V tý jiný realitě, kde jsme byli od sebe oddělení a kde nám vzali Davídka, jsem byl prostě jinej… a asi pod tlakem toho všeho, těch emocí, stesku, strachu, a všeho, co jsem tam prožíval, jsem sám sobě napsal, že prostě musím udělat jednu věc, kterou jsem si tam vyčítal, že jsem neudělal, a že teď k tomu mám jedinečnou šanci. A já se rozhodl, že to udělám.“
Nechápu sice, o čem mluví, ale prozatím jsem se rozhodl k tomu nic neříkat, ono ani není co.
„Jak už jsem říkal, je to vážnej životní krok, i když to možná bude znít v našem případě malinko směšně, a proto jsem si to nechal až na teď. Chtěl jsem, aby to bylo ve výjimečný atmosféře, a abys to bral vážně, tak doufám, že se mi nebudeš smát, až tě…“ udělá malou odmlku, zatímco sahá do kapsy kalhot, aby vytáhl malou krabičku, kterou mi vzápětí rozevře přímo před nosem. „…požádám o ruku, Bille Kaulitzi,“ dořekne, a já v tu chvíli přestanu dýchat. Bože můj… zírám na ty dva stříbrný kroužky, hovící si v mechově vystlaný krabičce, nejsem schopen říct ani á ani bé a jen mrkám, abych zahnal slzy, který se mi najednou začnou zničehonic tlačit do očí.
„Zůstaneš se mnou navždycky, Bille?“ zeptá se mě Tom. Zamrkám, ale stejně tu mrchu slzu nechytím, steče si sama, jak chce, a já jsem schopen jen s pokřiveným úsměvem na Tomovu otázku přikývnout. Jasně, že jo… samozřejmě, Tome, a rád… tak strašně rád… bych ti to řekl nahlas, ale dojetím nemůžu, mám úplně stažený hrdlo.
„Takže to znamená ano?“ ujistí se ještě Tom, a když znovu vehementně zakývám hlavou na souhlas, a vrhnu se mu kolem krku, zatímco ze mě vyjede první vzlyk, konečně pochopí, že jsem navždycky jeho. „To jsem rád,“ oddychne si, když mě sevře v náručí, políbí mě na krk a hladí mě po zádech. „A neřvi, tak dojemný to zase nebylo… jsem si myslel, že se mi vysměješ,“ dodá ještě těsně předtím, než jsem konečně schopen něco říct.
„Bylo,“ zakvílím ještě napůl v breku, ale snažím se to, sakra, potlačit. On mi tady vyzná doživotní lásku, a já nejsem schopen ničeho jinýho než breku. „Bylo to dojemný, a miluju tě,“ zašeptám už srozumitelnějc, a začnu ho konečně líbat. Sice mám tváře mokrý od slz, ale nemám kapesník, nikdo mě neupozornil, že se budu letos o Vánocích pod stromečkem ženit, takže za to nemůžu. Kdybych to byl bejval věděl, tak jsem si ho vzal.
TOM
Bill mě líbá, a já jsem šťastnej, že to vyšlo, a že jsem se nakonec odhodlal to udělat. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, jestli to udělat nebo ne, ale teď vidím, že to byl skvělej nápad. Vážně jsem se bál, že se Bill začne smát, připadalo mi to jako nejpravděpodobnější možnost. Dva bráchové, ještě k tomu dvojčata, a jeden druhýho žádá o ruku, vždyť to je přece absurdní a směšný… ale jak je vidět, pro Billa je to všechno jiný, než právě směšný. Je šťastnej, a tak jsem šťastnej i já.
Když mě přestane líbat, konečně vezmu jeho prstýnek, navlíknu mu ho na jeden z volných prstů, kde ještě žádnej prsten nemá, a sám se nechám okroužkovat hned potom. Nechal jsem tam vyrýt dnešní datum a naše iniciály, nic víc se tam nevešlo. Platina je vzácnej kov, stejně tak vzácnej, jako je pro mě Bill, a když vidím v jeho očích štěstí a radost, nezbývá mi, než jako u každý svatby, stvrdit náš životní slib sladkým polibkem…
autor: Janule
betaread: Áďa
OMG! Tenhle díl byl úžasnej a já až do poslední chvíle nevěděla, co chce Tom Billovi sdělit. Vážně ne, vůbec jsem to nečekala, jsem zaskočená. Mile překvapená. Až jsem se tady z toho taky málem zadusila sušenkama×D A Tom samozřejmě zase romantik prej neřvi tak dojemný to nebylo×D tak to jsem se zase musela zasmát. Je to prostě úžasný, po třech řadách časoprostoru se dočkáme svatby a ještě k tomu úplně nečekaný. Tímhle si mi Janule vážně vyrazila dech, víš jak člověka zaskočit.
Páni… Jani! Tohle mě zabilo! Brečim tu jak želva, věříš mi to? 😀 Připadám si jak debil, ale když ono to jinak nešlo. Prvních 10 minut čtení začátku dílu jsem se smála. Naprosto mě dostalo, jak všichni byli spolu a já se úplně ztrácela kdo je kdo 😀 Ale na to, jak Tom ohrnoval nos nad Sofii, to si pamatuju dokonale 😀 Jsem hrozně ráda za Sabine a Franka a doufám, že ho "vyléčej". Nějak nenápadně samozřejmě. Na závěr mě dostal Tom. Bylo to tak strašně kouzelný… ten Billas otrávenej, pche, to se mu pak vymstilo, co? 😀 Nádherně jsi to Jani napsala ♥ Fakt jo… krásnější, dojemnější a úžasnější svatbu jsem nezažila 🙁 Musim si to zítra přečíst znovu a doufám, že bez breku! Konečně se k tomu Tom dokopal… ale zajímalo by mě, kdy se TO dozví Dejv, že oni dva jsou spolu…O_o Jestli se to ten prďolín nějak dozví 😀 Vždycky jsem si představovala, že je načepá a ono nic 😀 Ale dokonalý… a upřímně, tyhle poslední díly mě zaplavujou jako žádný ze třetí řady, jsou naprosto bezchybný, i když byly i tamty, ale tyhle jsou prostě jiný *___*
J8 jsem měla slzičky v očích z BIllim tu tvou povidku prostě proživám ze všem nejvíc vubec jsem, to neččkala a jsem ráda že je to tohle jsem se bála že o bude horněco blbýho ale je to dokonalí nápad .. 🙂
Normálně jsi mě rozbrečela, autorko! 🙂 Bulím tu jak želva, musela jsem si dojít pro kapesník. Přes slzy dojetí luštím ta oranžová písmenka na zeleném podkladě (ne, nezbláznila jsem se, jen mi pořád blbne počítač… to by Ketty koukala, jak má zajímavej design ;-)) a nevěřím svým očím…. Konečně! Konečně jsem se dočkala! 🙂 Přesně tuhle žádost o ruku jsem měla na mysli od začátku třetí řady!!! To je vážně neuvěřitelné, jak jsi přes šedesát dílů vydržela dělat nechápavou. 😉 Ale teď už je všechno v pořádku a já jsem z těch dvou… snoubenců či manželů ;-)…úplně naměkko. Až tak, že jsem ochotná přehlédnout i to, že se blížíme do finiše. 🙂
Při zmínce o bílém klavíru jsem se zasnila, zrovna dneska po obědě jsem si četla tu úžasnou valentýnskou scénu s Billovým klavírem a Tomovou kytarou. Nááádherné… jak nesnáším Valentýna, tímhle mě vždycky spolehlivě dostaneš. 🙂
Ale zpět k současnosti, tenhle díl byl tak úžasně pohodovej, vánoční večírek se ti ohromně povedl, úplně jsem to měla před očima… jako živý. 🙂 I když se musím přiznat, že mi u líčení jejich předvánočního veselí bylo trošku smutno. Já si totiž tak zvykla na tuhle svoji milovanou časoprostorovou realitu, že se mi příčí byť jen pomyslet na to, že ve skutečnosti mohou být twinsata a jejich blízcí zatraceně nepříjemní lidé. No nic, to je můj problém, nebudu si kazit tak nádherný díl.
Jo a ještě jsem chtěla podotknout, že jsem se opět utvrdila v tom, jak jsem neuvěřitelně natvrdlá. Se zájmem jsem si četla, kterak se Tom chystá bráškovi sdělit cosi důležitého, a oč se vlastně jedná, mi došlo až tak u páté věty!!! Děsný! Ale co už, naštěstí nemám spisovatelské ambice, to bych ten nedostatek bystrosti, pohotovosti a fantazie asi těžko doháněla. 🙂
Milá Janule, znovu jsem si přečetla tu žádací a svatební scénu a stejně jako Billovi se mi do očí opět hrnou slzy… protože to byla scéna přesně vyvážená, romantická, dojemná i zábavná, prostě taková, jakou umíš vykouzlit jen ty. 🙂
To je TAK DOKONALÝ! Panebože..panebože.. Jdu si to přečíst znovu ♥
Nevím, co psát, opět. Naprosto mi ten konec vyrazil dech. Nech mě to vstřebat, já se vyjádřím později :o) :oD
Nádhera nemám slov!
To bylo ndherné, krsáně to záhřálo u srdce nějak jsem to tušila 😀 to bylo tak překrásné :') opravdu nádherné ♥
To bylo galaktické….
Panejo… nejdřív jsem se děsně smála, že se z party puberťáků stali staří páprdové, jejichž bezstarostné časy už nenávratně vypršely… a-a Tom s jeho princeznou :o) úplně si pamatuji, jak se mu v té porodnici nelíbila!!! xD Jinak…. pořád obdivuji to Billovo bílé piáno. Nejspíš budu hodně, hodně, hodně šetřit a taky si takové koupím, i když asi jenom na okrasu. Noty mi totiž nic neříkají, to je pro mě úplně cizí vesnice, a po sluchu si toho asi moc nezahraju, takže to zbyde jen na takovou nádhernou dekoraci, dokonce jsem v domě už našla i místo, kam bych ho šupla xD Jen když se tak nad tím zamýšlím…. Tomu piánu se dá sklopit křidýlku, že jo? Protože ono je to potom takové dosti prostorné místo… myslím, že by se na něm dalo dělat dosti věcí – zvláštně v Tomově a Billově podání… 😀 ale to jen ta moje bujný fantazie zase fantazíruje. Jen když už jsem u toho fantazírování… Přemýšlela jsem, Jani, nad tím, jak tady Bill povídal o tom, že zákony vesmíru jsou nezvratné a že daň si vždy čas i vesmír vybere… tak mě napadlo, víš, že kdyby zase čirou náhodou se klukům něco stalo a oni to jeli do minulosti napravit, jestli by mohl zemřít i jeden z nich… Mohl by umřít i ten, který by se z minulosi vracel? Teoreticky asi ano, že? Mě to totiž jen tak napadlo je to celý den jedno z témat, nad kterým pořád přemýšlím. Já jsem totiž nemohl usnout, a tak jsem si Časoprostorek přečetla nějak v jednu noci. :o)
Vůbec jsem nevěděla, co tím vším Tom myslí, a ještě když o toho museli stát! Já jsem asi natvrdlá stejně tak, jako Bill :o) a jaképak bylo moje překvapení? Ba ne… to překvapení nebylo. To byl dosti nemilostný šok! Úplně se mi zamlžil pohled a všechna písmenka a všechny ty řádky se mi stočily do jednoho kolečka! Srdce mi tak tlouklo, jako kdyby mělo jít o mou vlastní svatbu :o) Bylo to tak neskutečně nádherné!!! Tenhle moment si budu v mysli ještě dlooooho připomínat!!! Překrásné. Galaktické!!!
Jůůů to bylo krásný. Na jejich svadbu sem se těšila (a doufala sem že se o ní zmíníš) už od toho dílů kde ses o ní zmínila prvně.
Lol máme s Tomem podobný myšlení jak se tam zmiňoval o tom virtuálním péčku xD. Ale to by bylo strašně nepohodlný xD. Chocni třeba se toho dožijem 😀 rok 2015 není zase tak daleko xD. LOOOOL a třeba budu mít tokiáky v obyváku – no to by byl mazc .. bych se mohla vyfotit s nima xD dát třeba pauzu – nějak šikovně si k Billovi stoupnout >BLIK< a můžu machrovat že sem viděla Billa :D.
A Sabine přeju mimčo. Ze začátku sem přemejšlela o jaké Kirsten se tam bavíš, prvně sem myslela že je to nějaká dcerunka od géček, ale zdálo se mi to divný protože kdyby to bylo dítě géček tak by neběhala s Dejvem. Až jak si se zmínila o té Bambulce tak mi trklo xD. Nj nemůžu si pamatovat všechna jména co sou v povídce :).
Jej a dvojčátka by mhli letět na líbánky. Když už mají po svadbě ;).
ježiši :´) Taky jsem málem pustila slzičku 😀 Sice mi na chvilku bylo líto, že se vlastně nikdy nemůžou vzít doopravdy, ale jim je to asi jedno a stačí jim, že oni sami vědi, že se milujou… to je krásný, fakt mě to dojalo 🙂
ta párty s dětma byla dokonalá, úplně to vidím jako bych tam byla taky. No a závěr, ten snad ani komentář nepotřebuje – prostě sladký a krásný… :o)
Oh bože… Já to půwodně rozečetla už w neděli, ae usnula jsem (pjomiň, to je to stáwání we 3, 6 dní w tejdnu:-( ), a dostala jsem se sem až dneska a tentokrát nespim, ae bulim. To byl tak nádhernej díl. Snad nejhezčí za celej časoprostor wzhledem k tomu co se wšecko stalo. A Frank se Sabine mi taky dělaj radost. Jediný z čeho radost nemam je, že se blíží konec :'(
Ja znovu nedýcham a slzy mi tečú prúdom. Cítim sa už ako moja starká tá plakala za každú hovadinu ale toto sa naozaj nedá vydržať. To je také nádherné a nečakané. Janule tak rozplakať sa z ľútosti a smútku to ja zvyknem bežne, ale šťastím… tak to sa mi nestáva, to sa zvyknem vyškierať ako pako, ale slzy to je naozaj zriedkavé a u Teba sa to podarilo už druhý krát.
Tak teda při tomhle jsem přestala dýchat! To bylo tak nádherné! ♥
Tom je prostě jednička a ví moc dobře jak Billovi, a i nám čtenářům, vyrazit dech. Normálně mi bylo až do breku z toho, jak šťastná jsem za ty dva kluky ♥
Tak nakoniec to celkom dobre dopadlo. Čo dobre, výborne! Ak si odmyslím Hanu a jej bábo… Ale ten koniec bol perfektný. Úžasný záver príbehu. Ďakujem zaň. Odkedy som ho začala čítať, zanedbávala som všetky ostatné príbehy a aj niektoré povinnosti. Pre mňa je toto záver príbehu, lebo – koment pri poslednej časti. A je to úžasný záver. Si skvelá spisovateľka a ja si isto od teba ešte niečo prečítam. :-p