Lutte pour l’amour 28.

autor: Lady Kay

„Tak Wee,“ pobídnu ji, aby mi už konečně prozradila, s kým můj mladší sourozenec byl. Mám strach z odpovědi. Už jen zmínka, že Bill byl s někým cizím mnou otřásla a naštvala mě. Doufám, že pro svoje jednání bude mít nějaké patřičné a rozumné vysvětlení, protože jinak se neznám. Tohle přece nemůže myslet vážně! A ještě mi to oznámí, jako by se nechumelilo! Kde jsme???

„Billa jsem seznámila s Fabim.“ Wee se konečně vymáčkne a já na ni jen vyvalím oči. Asi jsem se přeslechl, to byla jistě jen halucinace.

„Tak s Fabim…“ zopakuji po ní a tisknu ruku v pěst tak silně, až mi bělají klouby. „To nemyslíš vážně, že ne? Ty si ze mě jen utahuješ, že je to tak?“ Zvednu se z křesla a pomalinku se přesunuji směrem k oknu. „Řekni, že to byl jen žert, protože jinak…“

„Jinak co?“ zeptá se mě, když se odmlčím. Pozoruji fasádu protějšího domu a nechám svoje myšlenky volně plynout. Stále čekám, že mi řekne, že si ze mě jen vystřelila a že jsem jí naletěl. Sice by to bylo od ní fakt hnusný, ale rozhodně by to pro mě bylo snesitelnější než, kdyby to byla pravda. Violett ale mlčí a nic nepopírá. Ona snad v něčem jede nebo není plně při smyslech. Kdyby byla, neříkala by tohle.

„Co je to zač?“ prudce se na ní otočím a probodnu ji pohledem. Má štěstí, že se jím nedá ubližovat. Úsměv, který se objeví na jejích rtech, můj vztek ještě více podpoří. Za jiných okolností mi její usmívající se tvář vždy zvedne náladu, ale dneska tomu tak není, dneska mě pomalu ale jistě vytáčí k nepříčetnosti. Jak se může smát?

„Čemu se směješ? Tobě to připadá směšný? Mně teda rozhodně  ne!“ 

„Tomi…“

„Neříkej mi Tomi!“ sjedu ji okamžitě, aniž bych ji nechal doříct větu. Jí jsem to oslovení toleroval, ale v tenhle moment na mě to ‚Tomi‘ vyslovené jejím vlídným hlasem, působí jako červená barva na býka.

„Tak Tome,“ přestane se usmívat a malinko přimhouří oči. Ještě že jí nevidím do hlavy. „Fabian je můj kamarád. Známe se už dlouho…“

„Mně je docela jedno, jak dlouho se znáte. Chci vědět, co je to zač? A proč jsi ho dotáhla za Billem?! Za mým bratrem, dvojčetem?!“

„Ty jsi fakt hrozná hysterka,“  zakroutí hlavou, ale pokračuje dál: „Fabian má za sebou něco podobného. Sice nebyl ochrnutý, ale byl nemocný. Ví, jak se člověk cítí, když je „jiný“, když mu nemoc obrátí život vzhůru nohama a…“

„A co já s tím? Je to sice smutný, že byl nemocný, ale to není důvod!“ vykřiknu. Jo, sice byl nemocný, ale to ještě neznamená, že ho musela dotáhnout za Billem.

„Kdybys mě alespoň jednou jedinkrát nechal domluvit, jen jednou, Tome. Napadlo mě, že by si mohli rozumět, tak…“ Znovu je Wee ale mnou přerušena. Soudě dle jejího výrazu nejraději by mi jednu ubalila a nebo mi pusu zalepila, abych konečně sklapl. Ale s tím ať nepočítá.

„Jo tak tebe napadlo!“ pronesu s hraným úžasem. „Geniální, tleskám!“ sprásknu dlaně a vrátím se do křesla. Musím si sednout, jinak to se mnou sekne. Tohle je trošku silný kafe! „Tak hele, ty teď svýmu kamarádíčkovi hezky povíš, aby nechal mýho bráchu na pokoji, jinak mu to půjdu vysvětlit já sám.“

„Jakým právem mu rozhoduješ o životě?!“ už i Violett zvýší hlas. Za tu dobu, co se známe, jsem ji snad nikdy neviděl rozčílenou. Vždycky i v těch nejvypjatějších situacích si zachovala chladnou hlavu a mluvila pomalu a s klidem. „Je to Billův život a ty…“

„Jsem jeho bratr!“

„Ale to ti nedává právo rozhodovat o tom, s kým bude trávit čas. Nechceš si třeba brášku vystavit do nějaké vitríny? Aby na něj nikdo nemohl? Proboha, Tome, Bill je šťastný!“

„Tenkrát byl taky a jak to dopadlo!!!“ vpálím ji do obličeje. Co si o sobě myslí? Že k nám domů přivede nějakého týpka, seznámí ho s Billem a já ji za to nakonec ještě budu děkovat. Omyl! Tohle přehnala!

„Tenkrát není dnes. Tome,“ položí mi dlaň na koleno, „věčně nebude sám. Ale kdyby nepotkal Fabiho, potkal by někoho jiného. Dříve nebo později… Tomu bys nezabránil. Fabiho znám, ručím ti za něj. Bill je s ním v bezpečí. Nech to tak… Kvůli Billovi, prosím.“

Okamžik hledím před sebe, snažím se to všechno nějak vstřebat. Ať chci nebo ne, musím uznat, že co říká, je… Sakra, tak nerad dávám někomu zapravdu! Jenže Wee ji má. I kdybych tisíckrát chtěl, nejde to. Billa věčně hlídat nemůžu. Jednou by si stejně kamarády našel, takhle aspoň vím, kdo to je. Sice toho Fabiana, nebo jak se ten týpek jmenuje, vůbec neznám, ale to, že je to Weein kámoš, mě přece jen malinko uklidňuje. Ačkoliv bych vedle Billa raději viděl nějakou ženskou… Holky jsou sice taky nebezpečný, ale kdyby byla jako Wee, byl bych v klidu.

„Wee, já ti věřil.“  Řeknu už o poznání klidněji a zvednu k ní pohled. Dívá se na mě těma svýma smaragdovýma očima, ruku má stále položenou na mé noze a nic neříká, mlčí. „Proč jsi to se mnou alespoň neprobrala, než jsi ho tam dovedla?“

„Proč? Protože bys reagoval podobně jako před chvilkou. Bill a Fabi si zatím rozumí. Kdyby Bill nechtěl, řekl by to. Věř mi, že ho nikdo nijak k ničemu nenutí.“

„Dobrá,“ vydechnu rezignovaně. „Nechám to na tobě. Ale něco mi slíbíš…“ Nebude to jen tak. Wee trpělivě vyčkává, co jsem si na ni zase vymyslel a co budu požadovat jakoby na oplátku, že nebudu nikterak zasahovat do jejího počínání.

 „Tome, chceš, abych s nimi pořád…“

 „Ne, ne, to ne. Bylo by fajn, kdybys na ně…“

„Dohlížela?“ odtuší správně, co chci naznačit. Toho kluka neznám, sice to má být její kámoš, ale nikdy jsem ho neviděl a cizím lidem zkrátka nevěřím, a když se motají kolem mého dvojčete, platí to dvojnásob. Byl bych rád, kdyby Violett věděla o vše, co, kde a kdy ti dva dělají, tím bych měl přehled i já sám. Ale moje požadavky spočívají v něčem úplně jiném.

„Mám dvě podmínky pro to, abych nic nedělal.“ Wee kývne, což beru jako výzvu, abych pokračoval. „Zaprvé mi už nikdy, ale opravdu nikdy nebudeš lhát. Vždycky mi řekneš pravdu, ať bude jakákoli, rozumíme si?“ Následuje další kývnutí na znamení souhlasu. Hned na to se nadechnu, abych vyslovil i svou druhou podmínku. Tu první přijala dobře, ovšem jsem zvědavý, jak se bude tvářit na tu druhou…  

..::Bill::..

Od včerejšího dne moje činnost spočívá v tom samém. Neustále beru mobil do dlaně, prohlížím si výpis hovorů a dlouhé minuty hledím na jedno jméno. Pak najedu do zpráv, napíšu pozdrav a oslovení, které ale vzápětí smažu a mobil odložím stranou. Vrtá mi hlavou, co chtěl, a rád bych to věděl. Neexistuje nic jednoduššího než se ho zeptat, Bille. Slyším tichý hlásek v mojí hlavě. Má sice pravdu, ale tím bych všechno pokazil. Usiluji přece o to, aby za mnou přišel. Možná by to udělal i po tom, co bych mu zavolal nebo poslal SMSku. Ale co když ne? Co kdyby mi zase nasliboval hory doly, a nakonec se tu neukázal?  

Musím chtě nechtě pokračovat ve svém odmítavém a ignorujícím postoji. Sázím na to, že mu to časem nedá a bude reagovat stejně jako předtím. Dokud jsem jej od sebe odháněl, snažil se, neustále za mnou chodil a pokoušel se se mnou komunikovat. Když jsem jej k sobě pustil blíže, naivně jsem se domníval, že to bude lepší pro nás pro oba. Věřil jsem mu a byl jsem bezmezně šťastný, že ho mám po svém boku, ač jen jako bratra. Bylo mi jasné, že mě nikdy nezačne milovat tak, jak bych si přál, ač by to bylo nádherné. Teď bych dal cokoli za to, kdyby tu byl, i když jen jako Tom, moje dvojče. Před těmi několika týdny se mi zdálo utrpením sedět vedle něj a nesmět se jej dotýkat jinak než jako sourozence, snít o něm a vědět, že se mé sny nikdy nenaplní. Ale to, co cítím teď, je mnohem větším utrpením! Nemoci být s ním mě ubíjí.  

Kdyby mi aspoň tenkrát jasně řekl, proč si od sebe musíme odpočinout. Kdyby mi dal jasný a rozumný důvod. Aspoň bych věděl, na čem jsem. Takhle nevím zhola nic a nemůžu tak nic dělat. Změna v jeho chování a postoji k mojí osobě přišla jako blesk z čistého nebe. Stejně nečekaně a s katastrofickým následkem. Takhle jsem to nechtěl!

K tomu je mi líto i Fabiho. Dneska jsem asi nebyl moc zábavným společníkem. Chudák se snažil rozptýlit mě a já ho takřka vůbec nevnímal. Je to milý kluk, další z těch, co se mnou nejednají jako s nějakou chudinkou, ale jako se sobě rovným. Možná je to i tím, co má za sebou a zhruba tuší, jak mi je. O tom, že byl nemocný, jsem se dozvěděl už od Wee, ale i on sám o tom začal mluvit. Obdivoval jsem ho, jak o všem, co prožil, hovořil s takovým klidem. Když mi popisoval, jak mu bylo, když mu doktoři oznámili diagnózu a co vše jej čeká, když nevěděl, jestli umře nebo bude žít, a pak všechna ta ozařování a vyšetření, ani na okamžik mi nepřipadal vyvedený z míry. Je rád, že tu bestii, jak řekl, porazil a dál si užívá života plnými doušky. Vyrovnal se s tím, je to za ním. Když jsem se mu chtěl omluvit za moje dnešní rozpoložení, usmál se a mávnul rukou, že to nevadí. Slíbil jsem, že se ozvu a udělám to. Třeba z nás nakonec budou kámoši, alespoň v to doufám.  

Už zase… Opět v mojí mysli vzpomínku na Fabiana vystřídá myšlenka na Toma. Strašný! Myslel jsem si, že jsem se z toho už alespoň trošku vzpamatoval a ono ne. Sice na něj nemyslím nepřetržitě, ale když už se mi vkrade do mysli, stojí to za to. Být bez něj, je jako když bez přestání pijete, ale i nadále zůstáváte žízniví, jako když jíte, ale i nadále trpíte hladem nebo jako byste dýchali a stejně se vám nedostává vzduchu. Potřeboval bych ho nějak dostat z hlavy, jakmile se začnu zaobírat jeho osobou, je mi na nic. Stačí, abych začal vzpomínat a přemýšlet, co právě dělá, jak se má a nebo s kým je, a moje fantazie automaticky začne v mojí mysli vykreslovat ty nejčernější představy. Okamžitě jej vidím v posteli s nějakou blonďatou slepicí, těch se na něj totiž lepilo nejvíce, a ten pitomec nikdy neřekl ne. Ale bůh ví, jak to…  

„Wee?“ koukám na ni s otevřenou pusou. „Co tu děláš?“

„Mamka mě poslala za tebou. Ale jestli chceš, můžu zase…“ ukáže na dveře a otočí se k odchodu.

„Ne, ne, zůstaň!“ křiknu, když se konečně vzpamatuji. Překvapila mě. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se tu dneska mohla objevit, ale jsem rád, že ji vidím. Ovšem mi vrtá hlavou, proč za mnou přišla, a proč mi nedala předem vědět jako vždycky. Ale to mi jistě objasní sama.

„Nečekal jsem tě.“ Opřu se do koleček, stočím vozík a dojedu až k ní. „Překvapila jsi mě. Mile.“

„To jsem ráda. Můžu?“ ukáže na židli, na niž se hned poté, co přikývnu, posadí. „Co dnešek s Fabim?“ položí si kabelku do klína a hned začne vyzvídat.

„Jo, fajn,“ odpovím vyhýbavě. Nějak se mi nechce líčit jí, v jakým jsem byl rozpoložení, a že jsem jeho přítomnost skoro vůbec nevnímal.

„Copak jste pánové prováděli? Doufám, že nic nemravného to nebylo.“ 

„Tak… normálka.“

„To jsem se toho dozvěděla, ty tajnůstkáři jeden.“

„Byli jsme venku, povídali jsme si… Fabi mi vyprávěl něco o sobě. Normálka. Co ty? Jak se máš a copak jsi dneska dělala?“ snažím se její pozornost odvést jinam.

„Byla jsem za Mathym, ale nějak neměl náladu. Problémy, znáš to.“ Jistě, problémy znám. Kdo je dneska nemá, že? Nebudu vyzvídat, co se stalo. Buď by mi to Wee neřekla a nebo by mě měla za nějakou klepnu.  

„Chceš něco vidět?“ rozhodnu se znovu změnit téma, a taky se chci trošku pochlubit tím, co jsem včera vytvořil, když odešla. Sám jsem spokojený, ale zajímal by mě její názor. Přece jen má cit pro umění. Mamka mi všechno pochválí, ale kritiky jsem se od ní nikdy nedočkal. Popojedu k posteli a z desek vytáhnu kresbu, se kterou se vracím zpět k ní. „Tady… Co na to říkáš?“ Papír jí strčím do ruky a napjatě očekávám objektivní zhodnocení mého díla.

„To je nádherný, Billi. Každý jednotlivý tah je perfektní! Ta linie jeho obličeje… A vůbec nejkrásnější jsou jeho oči…“

„Děkuju,“ přeruším ji a rozplývám se blahem. Jsem rád, že se jí to líbí a jsem na sebe pyšný. Tohle je snad nejlepší jeho portrét, co jsem kdy nakreslil. Žádný předchozí nebyl takhle zdařilý.

„To je bráška?“