Lutte pour l’amour 29.

autor: Lady Kay

„Co prosím?“ vykulím na ni vyděšeně oči a čekám, zda mi svoji otázku zopakuje, abych se ujistil, že jsem slyšel dobře.

„No, bráška…“ ukáže prstem na podobiznu na papíře a usměje se.

„Jak jsi na to přišla?“ zeptám se nechápavě a musím vypadat opravdu zajímavě. Koulím na ni oči, pusu dokořán a nervozitou tisknu lem trička.

„Vypadá jako ty,“ vysvětlí mi, stále se usmívajíc. Jistě, jak jinak by na to přišla. Podoba mezi námi je nepřehlédnutelná. „Akorát má jiné vlasy, ale jinak jako by ti z oka vypadl.“

Tohle jsem nedomyslel. Když  jsem jí podával výkres, nenapadlo mě ani v nejmenším, že by se mohla začít vyptávat, kdo to je. Teď si musí myslet, že jsem asi blázen a k tomu ještě sklerotický, protože to vypadá, jako bych naprosto zapomněl, že mám nějakého sourozence. Lhát jí nemůžu, Tomovy fotky si jistě všimla, jenže pravdu říct taky nemůžu. Určitě bych se do toho zamotal a kdybychom o něm mluvili později a častěji, mohlo by se stát, že by si dala dvě a dvě dohromady, spojila by si Toma a sluníčko a měla by mě za monstrum. To nechci! Jenže jak z toho teď ven?

„Proč…“

„Máš jeho fotku i tady.“ Vstane, taška jí sklouzne na zem, ale nijak se tím nezabývá. Dojde k nočnímu stolku a vezme fotografii do ruky. Moje srdce bije jako zběsilé, mysl pracuje na plné obrátky a šokovaně se dívám na svoji kamarádku. „Dvojčata?“

„Jo, to je… bráška.“ Poslední slovo spíše polknu a modlím se, aby se na něj už dál nevyptávala. Snad jí bude stačit, že jsem jí její domněnku potvrdil a nechá to být.

„Je moc hezký,“ zhodnotí Tomův vzhled. To mi ještě scházelo! Teď tu začne opěvovat jeho krásu a já akorát tak začnu žárlit. Wee má sice přítele, ale nemám rád, když o Tomovi někdo takhle mluví, a už vůbec ne někdo ženského pohlaví. Je to sice moje kamarádka, ale ani od ní to slyšet nechci. Ještě že ji brácha nezná, beztak by se před ní hned začal předvádět a bylo by mu jedno, že je zadaná. Určitě by se mu líbila, i mně připadá nádherná, až nebezpečně nádherná…

„Nejsi první, kdo to řekl,“  řeknu na půl pusy.

„Ty jsi ale hezčí.“ Složí mi poklonu a vrátí se na svoje místo. „Jaký je? Vůbec o něm nemluvíš…“

„Tom? Tom je prostě Tom.“ Shrnu to. Přece nebudu popisovat jeho vlastnosti, nakonec bych se začal rozplývat nad tím, jak je dokonalý, a bůhví, kde bych skončil. V podstatě říkám pravdu. Toma nelze popsat slovy, člověk jej musí znát, aby si udělal představu o tom, jaký je. Ovšem rozhodně nestojím o to, aby se ti dva jednoho dne poznali. Tom je můj a i kdyby byla Wee sebelepší, ani ji bych nesnesl vedle něj. 

„Divné…“

„Co?“

„No, že jsem ho tu ještě nepotkala…“ A je to tu! Chce o něm mluvit, jenže já ne. Na druhou stranu je mi ale hloupé být na ni protivný. Kdyby o něm mluvil kdokoli jiný, dal bych mu znát, že se o něm bavit nehodlám. Jenže Wee… Pomáhá mi, je tu pro mě a nezaslouží si, abych na ni vrčel.

„On tu nebydlí. Odstěhoval se a už jsme se dlouho neviděli.“ Odříkám, co jsem si v duchu připravil a snažím se, aby na mě nepoznala, že je Tom moje jediná opravdová slabina.

„Opravdu? Jste sourozenci…“ Opět jsem to nedomyslel, dal jsem jí prostor pro další otázky. Teď si musím narychlo vymyslet nějaký uvěřitelný důvod, proč sem Tom nechodí. Nakonec zavrhnu výmluvy na jeho práci či problémy v osobním životě a rozhodnu se poupravit pravdu, aspoň nebudu mít výčitky, že lžu.

„Ne, neviděli.“ 

„To je mi líto. Ani nezavolal nebo nenapsal?“ 

„Ne.“ zalžu. Panebože, ať s těmi otázkami už přestane. Něco jiného bylo mluvit o něm v tom parku a něco jiného je mluvit o něm jako o Tomovi.

„Třeba přijde,“ povzbudivě na mě mrkne. „Dej mu čas.“ Jí se to říká, ona není na mém místě, nemusí vyčkávat, až se její drahý sourozenec začne chovat jako dospělý a rozumný člověk a uráčí se přijít.

„Pochybuji… Wee…“ 

„Možná se objeví, až to budeš nejméně čekat.“ Skočí mi do řeči a usměje se.

„Chápeš, že o něm mluvit nechci?!“ Už to nevydržím a okřiknu ji. „Nechci o něm mluvit, nechci! Nechci…“ Můj hlas se zlomí… Odjedu od ní k oknu a zahledím se ven. Vůbec jsem jí ten obrázek neměl ukazovat. Proč o něm musela mluvit? Proč? Teď mnou cloumá vztek, který ale postupně opadává a do očí se mi hrou nové slzy. Je to k nesnesení…  

..::Violett::..

Sakra! Tak tohle jsem nechtěla. Vinit Toma, který na mě víc jak hodinu naléhal, abych na něj nějak zavedla řeč, je nesmysl. Tohle je čistě moje vina, neměla jsem na něj dát a i nadále jsem se měla řídit svým vnitřním hlasem, který mi napovídal, že Bill zatím není schopen o dvojčeti mluvit, aniž by jej to vyvedlo z míry. Kdyby byl, začal by o něm jistě mluvit sám. Co jsem udělala, vzít zpátky nemůžu, stalo se. Svou chybu se můžu pokusit alespoň nějak napravit…  

„Billi, promiň,“ přistoupím k němu a pohladím ho po jeho ebenově černých vlasech. Bill pod mým dotekem cukne hlavou, dává mi tak najevo, abych jej nechala na pokoji. Obejdu vozík a přidřepnu si k němu. Ačkoliv mám nutkání uchopit jej za ruku, potlačím je, určitě by se mi vytrhl. Ani se na mě nepodívá, kouká se ven a v čokoládových očích se zračí žal. Tohle jsem fakt zvorala!

„Billi, jsem blbá, odpusť. Nechtěla jsem ti nijak ublížit, věř mi, prosím. Nevěděla jsem, že je to mezi vámi tak zlé.“ Všechno, co jsem řekla, je pravda, až na jednu větu. Při poslední větě jsem mu lhala.

Vím, jak to mezi nimi je, a taky vím, jak se v tom oba plácají a ani jeden neví, jak z toho ven. Oba to trápí, oba na sebe vzájemně takřka bez přestání myslí. Billovo největší přání je být s Tomem a troufám si říct, že teď by byl šťasten za jakýkoli projev lásky z bratrovy strany. Tom by rád za Billem šel, dnes mi to také sám řekl, ale stejně mám pořád strach, že po nějaké době cukne. Teď sice říká, že ne, že to neudělá, ale co když ano? Billovi by tím neuvěřitelně ublížil a akorát by se znovu ocitli tam, kde byli, než se Tom odešel na pár dní o brášku starat. Už teď pro něj bude těžké znovu si získat jeho důvěru. Bill jej očividně pořád miluje, ale jistě vůči němu bude mít pochybnosti. Odešel od něj už dvakrát… Kdyby zdrhnul potřetí, Bill by mu přestal věřit úplně.  

„Zlé je slabé slovo,“ zašeptají plné rty. Ulevilo se mi, když jsem uslyšela jeho hlas. Alespoň se mnou mluví. Na nic se jej neptám, nechám na něm, zda tímto skončí, nebo jestli se rozmluví. Na jednu stranu bych si ráda vyslechla i druhou verzi. Bill se stále dívá ven, jeho oči bloudí někde v dáli a pohrává si s prstýnkem na ukazováčku levé ruky.

 „Nechci o něm mluvit. Bolí to.“

 „Jemu to taky není  jed…“ když si uvědomím, co to melu, okamžitě  sklapnu. Bill ale nijak divně nereaguje, jen zamumlá, že pochybuje, že se jeho dvojče nějak moc trápí a dál to neřeší.

Po dlouhých minutách zírání  do prázdna se konečně otočí a podívá se na mě svým utrápeným pohledem. V ten moment bych si nejraději nafackovala. Kdybych držela pusu, ušetřila bych ho bolesti a sebe tohoto pohledu, z něhož mě bolí srdce. Bill se rozhodl sám, zvolil mlčení a mně nezbývá, než ho respektovat. Možná časem o Tomovi promluví sám od sebe, ale tlačit na něj nemá cenu. Stáhl by se, uzavřel by se, a přišla bych o něj. To nechci, mám je ráda oba! Každého jinak, ale ani jednoho méně či více. Staršího Kaulitze znám sice déle, ale to nehraje zas takovou roli. Snažím se číst v Billově obličeji a najít tak odpovědi na otázky, které vyskakují v mojí mysli. Pozorujíc jej, začínám pochybovat, že setkání s Tomem zvládne… Jistě, přeje si, aby přišel, ale zda by jej psychicky unesl, si nejsem jistá. Tom sem prostě zatím nesmí. Musím s ním o tom promluvit, sice bude zase vyvádět, ale co naplat. Beztoho mě i nařkne z toho, že jsem se ani nepokusila o něm s Billem promluvit, ale na jeho hysterické výlevy jsem si v posledních týdnech už zvykla. Raději budu snášet jeho řev, než abych mu dovolila napáchat další škodu.

„Můžeš mi to odpustit?“ Bill mi místo odpovědi ovine ruce kolem krku a přitáhne si mě k sobě. Ze srdce se mi odvalí obrovský balvan. Odpustil…  

..::Bill::..

„Stalo se něco?“ strachuje se mamka, když mě ukládá do postele. „Vy jste se s Wee pohádali?“ Asi je dost zaražená. Ve dnech, kdy za mnou moje kamarádka chodí, jsem dobře naložený. Usmívám se na ni, pusa se mi skoro nezastaví a málokdy ji pustím ke slovu. Dnes je tomu ale jinak. Ve večeři jsem se povrtal, skoro vůbec jsem nevnímal, co mi mamka říká a na její otázky, tedy na ty, co jsem postřehl, jsem odpovídal převážně „hm“.

„Ne,“ zavrtím hlavou. Nemám chuť jí vysvětlovat, že je to kvůli tomu, že přišla řeč na Toma. „Jen mi není dobře.“

„Co tě bolí, zlatíčko?“ Mamka mi přiloží ruku na čelo, aby zjistila, jestli nemám horečku a starostlivě si mě prohlíží. Moje bolest pramení z mého nitra. Připadá mi to, že něco svírá moje srdce, a to sevření je s každým okamžikem silnější.

„To bude dobrý, mami. Vyspím se a ráno, to bude lepší. Uvidíš.“ Přidám úsměv, a doufám, že odejde. Chtěl bych být sám…

„Určitě?“ ujišťuje se, ale k mojí velké úlevě se skutečně narovná a vypadá, že se chystá k odchodu.

„Určitě. Možná jsem jen přetažený, to je všechno. Dobrou.“ Zamumlám a přitáhnu si peřinu k bradě, čímž se jí snažím dát najevo, že se opravdu chystám na kutě, a že by mě měla nechat.

„Dobrou, miláčku.“ Naposledy se ke mně skloní a políbí mě na čelo. „Krásně se vyspi.“ Kéž by tohle udělal a řekl… Dost!

Když se za ní konečně zaklapnou dveře, okamžitě sáhnu po mobilu, v seznamu si vyhledám osobu, se kterou chci mluvit, a vytočím její číslo. Modlím se, aby to zvedl, potřebuji s někým mluvit a přijít tak na jiné myšlenky.

„Bille?“ ozve se na druhé straně příjemný chlapecký hlas.

„Ahoj, nebudím tě, že ne?“ Ujišťuji se raději předem, než na něj spustím.

„Mě a budit před půlnocí? Blázníš?“ ozve se na druhé straně smích. „Něco potřebuješ nebo voláš jen tak?“

„Ale jen tak,“ přiznám se. „Chtěl bych si s někým popovídat.“

„Opravdu? To jsem rád, že sis vybral mě.“ Úplně před očima vidím jeho široký úsměv. Fabi se krásně směje, Tom má sice hezčí úsměv, jeho úsměvu se nic nevyrovná, ale i Fabianův úsměv mi dokáže zlepšit náladu

„Jo jo, mohl bys mi něco vyprávět…“

„A co konkrétně?“

„Třeba to, jak ses seznámil s Wee.“ Navrhnu mu. O tomhle jsme ještě nemluvili. A takhle budu moct jen poslouchat a nebudu muset na nic odpovídat.

„To tě fakt zajímá?“ zeptá se mě udiveně, a když přitakám, nadechne se a rozhodne se se mnou o svůj příběh podělit. „Znám ji už nějakej ten pátek, ale dodnes si naprosto živě pamatuji okamžik, kdy jsem ji uviděl poprvé. Seznámil jsem se s ní na jedné akci. Bylo tam dost lidí, ale Wee vyčnívala z davu. Všechny holky byly tuctové oproti ní. Ona se pohybovala tak ladně, jako by tančila. Víš, co tím myslím, že? Však ji znáš taky.“

„Je jako víla.“ Usměji se. Ano, její pohyby jsou opravdu ladné a připomínají mi vílí tanec. „A co bylo dál?“ zeptám se dychtivě. „Určitě se ti líbila, že jo?“ škádlím ho.

„Komu by se nelíbila. Pak jsme se tak nějak dali do řeči a po pár minutách mi bylo jasné, jak úžasná je. Je to člověk se srdcem na správném místě. Občas jí říkám, že je až moc hodná. Pro svoje přátele by udělala cokoli na světě.“

„A pro Mathyho.“ Doplním jej.

Ano a pro něj taky. Neznám člověka, který by si ji nezamiloval.“ V tom mu musím dát za pravdu. Člověk si Wee musí zamilovat už jen pro to, jaká je.

„Na jednu stranu ale Mathymu nezávidím.“ Ozve se Fabiho hlas po chvilce.

„Proč? Já bych takovou holku, jako je ona, chtěl.“ Přiznám se. Kdybych nemiloval Toma, byla by Wee první na seznamu potencionálních kandidátek na mou přítelkyni. Každý by mi ji záviděl. Teda kdyby mě chtěla.

„Proč? Protože má až moc kámošů mezi klukama a žárlil bych. Říká, že baby jsou falešný a na jednu stranu má asi pravdu. Koukej… Ty, já, pak ten její kámoš… Teď si nevzpomenu na jméno… Určitě ti o něm říkala.“

„Jo, asi se zmínila,“ kývnu. Fabi pravděpodobně myslí toho, který Wee nedávno volal. Tu hysterku! Docela rád bych ho poznal, ale nebudu se Wee doprošovat. Nechci být nějak vlezlý a pochybuji, že je její kámoš zrovna na mě zvědavý.

„Divil bych se, kdyby to neudělala. Mluví o něm skoro pořád. Jen si jak na potvoru nevzpomenu, jak se ten kluk jmenuje…“

„To je jedno,“ mávnu nad tím rukou. „Na jménu nesejde. Co máš zítra v plánu?“ změním téma.

„Zítra? Hm, nic. Nějaký nápad?“ zasměje se do telefonu.

..::Tom::..

Procházíme se ruku v ruce parkem, Jess mi něco zaujatě vypráví, ale moje mysl se soustředí na něco jiného. Obsah jejích slov mi naprosto uniká. V hlavě mám pořád telefonát s Violett, byla dost rozhozená a samozřejmě pro mě neměla žádné dobré zprávy. Bill prý vyváděl, jakmile na mě přišla řeč, takže neměla ani možnost jej nějak připravit na naše setkání. Holt budu muset počkat…

„Nesedneme si?“ uslyším Jess a nechám se zatáhnout na lavičku, na niž si po chvilce sednu a ovinu paži kolem jejího pasu. Jessiina hlava spočine na mém rameni, nemluví, jen si mlčky vychutnává moji blízkost. Kdykoli pohlédnu do jejích očí, můžu spatřit, jak moc pro ni znamenám. Jediný pohled stačí k tomu, abych se ujistil, že mě miluje celým srdcem. Jess je skvělá holka. Klape nám to, rozumíme si, na všem se shodneme. Při pohledu na nás dva by si leckdo mohl myslet, že jsme ideální pár. Byli bychom, ale… V našem vztahu něco chybí. To něco je láska… Ne z její strany, ale z mojí. Nemiluji ji.

Domníval jsem se, že časem se moje city k ní změní, ale bohužel. Lásku si nelze vynutit a ani nejde naučit se někoho milovat. Musí to přijít samo od sebe, což se v tomhle případě nestalo. Zatímco ona je se mnou z lásky, já udržuji náš vztah z čisté sobeckosti. Když jsem s ní, nemám čas zabývat se Billem. Tedy neměl jsem. Teď už mi ani její blízkost nepomáhá. Možná by bylo lepší celé to ukončit. Dokonce jsem se k tomu i několikrát chystal, ale stačilo, aby se mi pověsila kolem krku nebo mě políbila a moje odhodlání okamžitě vyprchalo.  

„O čem přemýšlíš?“ zvedne Jess hlavu, usměje se na mě a stiskne moji dlaň.

„O nás,“ přiznám se a chystám se pokračovat. Ovšem scéna, která se odehrává za jejími zády a která okamžitě přitáhne můj zrak, mi v tom zabrání. S hrůzou v očích pozoruji dvě osoby, moje srdce se divoce roztluče a uvnitř mě přebíjí strach vztek.

„Tome, co se děje?“ Jess na mě nechápavě koulí oči, když bleskově vstanu a pohled plný nenávisti upřu na jednu z osob. „Tome, kam to jdeš?!“