autor: Janule
Tak trochu symbolické číslo posledního dílu a menší překvapení na závěr, užijte si ho… J. :o)
24. 6. 2026 (o jedenáct let později…)
DEJV
„Jasně, tati, vím o tom, neboj se, nezapomenu,“ snažím se slušně zbavit fotřínka, kterej nás dneska snad už popátý přišel zkontrolovat, jestli tady s Kirsten neděláme něco nepatřičnýho. Tentokrát mi přišel připomenout, jako bych to nevěděl, že mám pozejtří dojít do agentury, co nám slíbila reklamu pro kapelu. Sehnal nám to přes někoho známýho, má spousty kontaktů z dob, kdy ještě hráli, tak se bojí, abych na to nezapomněl. Nenápadnej jak sáňky v létě, fakt… vždycky se přijde na něco zeptat nebo něco připomenout, jako by to nemohlo počkat, až Kirs odejde… sice předtím zaklepe, ale stejně… děs tohleto… furt má strach, abych tady snad Kirs neohnul přes postel nebo co… nejspíš si myslí, že jsem tak blbej, abych to dělal tady, a ještě k tomu v době, kdy on je doma… blázen, vážně… taťka je prostě takovej, no, s tím už asi nehnu.
Strejda je v tomhle daleko lepší, s tím se dá o tom aspoň mluvit, ale táta… To je pořád samá zodpovědnost, opatrnost, budoucnost a další podobný pindy, kdo to má furt poslouchat, ne? Stačí to říct jednou. Jako by tu budoucnost ještě ke všemu neznal… Mám ho rád, jinak je to fajn taťka, ale někdy, když má tyhle mravnostní záchvaty, bych ho nejradši vyhodil zavřeným oknem. Zvlášť, když tu mám Kirs. Dělá mi ostudu… jako by mi bylo pět, sakra. Zejtra mi bude patnáct, a on se ke mně pořád chová jako k malýmu harantovi. Kirsten to doma s rodičema prej nemá o moc lepší, takže je zvyklá, krom toho tátu dobře zná, ale proč mi pořád musí dělat ostudu, no ne? Jsem kurňa skoro dospělej… co skoro… jsem prostě dospělej… copak nechápe, jak je těžký, když je člověku patnáct, je zamilovanej a nemá sakra žádný soukromí? Jemu bylo asi odjakživa třicet nebo co…
„Čistej vzduch, pan otrava je pryč,“ kejvnu na Kirs, když táta konečně vypadne a zavře za sebou, aby se mi vrátila na klín, z kterýho před chvílí odskočila vedle na postel. Vždycky slyším, že se zase taťka blíží, on je tak hlasitej, že ho podezírám, jestli to nedělá schválně, aby nás náhodou při něčem fakt nenachytal. Si nedovedu představit, co by jako dělal, kdyby nás v tý posteli vážně našel. Někdy mám chuť to udělat natruc, jak už mě s tímhle hlídáním a špehováním štve… To by byla prdel… otevřel by nic netuše dveře, a my dva v posteli, zavrtaný pod peřinou, ještě bych ze srandy nahlas sténal… Nejspíš by zrudnul, jako vždycky, když přijde řeč na věci kolem sexu, pak by prásknul dveřma a zdrhnul… úplně ho vidím. I když, možná se pletu, třeba by mě rovnou zabil, občas bejvá vzteklej, když se mu něco nedaří… ale spíš by asi utek…
Taťka je někdy srandovní… co pamatuju, vždycky mi všechno vysvětlil, naprosto v pohodě, až na jednu oblast, a tou je sex a všechno kolem něj. Když jsem se ho zeptal poprvé na něco, co se kolem toho točilo, aniž bych věděl, na co se vlastně ptám, znejistěl, zakoktal se, a pak mě poslal za strejdou. Že prej nemá čas. Výmluva, to je jasný, teď už to vím… nechápu, proč zrovna s tímhle má problém, ale už to neřešim. Tenkrát mi mohlo bejt tak kolem deseti, maximálně… Sandra ze třídy mi řekla, že se jí fakt dost líbim, a jestli bych si to s ní prej nerozdal. Ona byla praštěná už tenkrát, vůbec se mi nelíbila, a nejspíš tehdy ani sama nevěděla, co to kecá. Asi to viděla v ňákým fimu, ale já byl zvědavej, tak proč bych se nezeptal, ne? Jsem neměl páru, o co jde, bylo mi deset… malej harant, tak jsem si řek, že se zeptám fotřínka. No to jsem si teda pomoh…
Strejda mi to pak tak nějak vysvětlil, ne, že by mi teda řek pravdu, už si přesně nepamatuju, co mi tenkrát nakecal, na to on je mistr světa, ale mně to stačilo a bylo to v klídku. Vždycky, když jsem za ním přišel, že bych potřeboval poradit, mi ochotně odpověděl, pokecali jsme, probrali to, dal mi pár rad… Jednou jsem mu tak trochu pod tlakem slíbil, že se sexem počkám, dokud mi nebude patnáct, aby se táta nezbláznil…
Strejda Tom byl vždycky na tohle fajn. U kytary jsme toho semleli spoustu… učí mě už od pěti let a slíbil mi, že ze mě udělá rockovou hvězdu… prej větší, než byl on. No… nevím, já už je moc jako skupinu nezažil, pamatuju si to jen matně, takže netuším, jestli byl vážně tak velká rocková hvězda, ale holky je žraly, omdlívaly na jejich koncertech, ječely jak praštěný, takže asi jo… sen každýho rockera… pár jejich starejch koncertů jsem viděl natočenejch. Tom hraje dobře, to je fakt. On mě nikdy nebral jenom jako malý dítě, ne jako táta s babičkou. Sice mi dodneška, když mě chce naštvat, občas řekne špunte, ale to vydržim… ono ho to přejde, až budu slavnej kytarista. Říkal, že na to prej mám, že mám jeho školu, tak doufám, že to vyjde. Docela slušně se nám to s klukama rozjíždí.
Táta je celá babča, na tom jsme se shodli se strejdou i s dědou Gordym, když ještě žil. Nedávno se zabil v autě… Byli jsme na pohřbu, čelní náraz, prej usnul za volantem, na místě mrtvej… to bylo fakt blbý, jsem to ořval jak malej harant, dědu jsem měl vážně rád. Babička z toho byla dost mimo, někdy mi přišlo, že i blázní, pořád si povídala pro sebe a byla taková jiná. Zejtra přijede na oslavu mejch narozenin, táta pro ni pojede, uvidím ji prvně od pohřbu, tak snad to bude už lepší…
No… ale na to radši nebudu vzpomínat, hned bych brečel znova, a to nemůžu, protože mám na klíně tu nejhezčí holku, co jsem si moh přát, a zrovna mě líbá… mimochodem, děda Gordon mi jí pekelně záviděl. Vždycky prej babi zahýbal, byl to prostě rocker, jak říká Tom, a čím byl starší, tím to bylo horší. Babča o tom prej věděla, ale tvářila se, jako by to neexistovalo… divný. To moje Kirs, kdyby se dozvěděla, že jsem jí zahnul, nejspíš by mě rovnou zabila, je dost žárlivá. Jednou jsem náhodou vyslechl, jak se o těch Gordyho kočkách moji dva rodičové bavili… když máte totiž za tátu jednovaječný dvojče, tak k tomu dostanete automaticky ještě druhýho taťku, protože oni se od sebe prostě nehnou, jsou jako jeden, i když vypadaj každej jinak. Tak jim prostě někdy ze srandy říkám rodičové…
S Kirs už spolu chodíme rok, to je děsně dlouhá doba, kdo to má vydržet, když je to taková sexy kočka… kdyby táta věděl, že se na to chystáme hned, jak bude za dva měsíce patnáct i jí, tak vylítne z kůže, fakt že jo… sice nevím, jak tohle mučení ještě dva měsíce vydržím, ale musím… holt jsem to strejdovi slíbil… ach jo… v tomhle budu asi spíš po něm, protože co vím, tak táta moc ženskejch neměl. Vím akorát o mámě, a že jeden čas chodil se Sabine, s mámou Kirs, což mi přijde srandovní, ale jinak… on teda každou chvíli někam mizí, vždycky se v koupelně děsně dlouho šlechtí, holí, maluje a voní, pak se vypaří na celkem dlouhou dobu, a tvrdí mi, že jde někam pracovně, ale já ho podezírám, že má někde nějakou babu. Jenže to nevím jistě. Budu ho muset někdy sledovat, vrtá mi to hlavou… aby mi pak zničehonic nepřitáh domů nějakou macechu, to bych nerad…
Kirs mě miluje už odmala, ale já ji bral dlouho jenom jako kámošku. Když se před rokem vrátila po pěti letech z Ameriky, kde byla s rodičema, všechno se změnilo. Její fotřik je totiž pro neználky zázrak genetiky. Pro mě je to teda odjakživa strejda Frank, znal jsem ho už jako malej prcek, jezdil kdysi na vozíku, ale to já už si nepamatuju. Když mi bylo asi šest, táta se strejdou a Filipem ho šoupli do budky, poslali ho časem kus dopředu, a najednou se zázračně uzdravil. Já vím, o co šlo, a co je zvláštního v laborce v Linau, ale ani Frank, ani nikdo jinej nezasvěcenej nevěděl, jak to vlastně bylo, co ho uzdravilo. Ani jeho žena ne. Musíme tohle naše ‚rodinný stříbro‘ prej zachovat v absolutní tajnosti, abychom o něj nepřišli, a já, jako jeho hlavní dědic, si musím dávat bacha na hubu, abych se někde neprokec. Tohle mi táta se strejdou kladli na srdce už od chvíle, kdy mi o tom před rokem konečně řekli. Někdy je to fakt těžký se neprokecnout, hlavně před Kirs, ale je mi jasný, jak je to důležitý, tak si dávám bacha.
Filip mi vyprávěl, že s tím Frankovým uzdravením byly nějaký problémy, než se to mohlo uskutečnit, protože měl tu vadu vrozenou, a to, jak mi říkal Fil, je trochu problém. Daleko větší, než když mi léčili tu zlomenou ruku před půl rokem. To bylo hned hotový a byl jsem fit, ale pro Franka teta Vallerie musela nejdřív udělat nějakou genetickou mutaci jeho buňky, ona je v tomhle vážně dobrá, pak mu jí vpíchnout a poslat ho časem, jinak by to prej nevyšlo. Kdysi takhle uzdravili i Filipa, jak mi vyprávěl. Si ho jako albína teda nedovedu představit… Jejich syn Mat je chytrej po nich, ale protože je to malej prcek, o pět let mladší než já, moc se spolu nebavíme. On je to takovej ten šprťan, co furt brejlí do počítače, něco studuje, všechno ví, všechno zná a děsně mi tím leze na nervy. Jeho brácha, pětiletej Simon, to je jiný kafe, z toho se dá aspoň dělat sranda, na všechno mi skočí, ale Mat je naprd… ale to jsem odbočil.
Nevlastní táta Kirs nějakej čas po uzdravení jezdil po zdravotnickejch kongresech a všude ho chtěli vidět jako nějaký zázračný zvíře, protože nikdo nechápal, jak se s tou jeho vadou mohl uzdravit a začít chodit. Měli na to vymyšlenou nějakou historku s genetikou, co mu nakecali, to už jsem se nevyptával, protože detaily jsou mi putna, ale je vlastně dodneška mezi doktorama dost slavnej. Teta Sabine s ním po těch kongresech jezdila, a když je pozvali do Ameriky, vzali s sebou samozřejmě i Kirsten, takže jsem ji dlouho neviděl… jenom jsme si občas psali mejly, ale jen tak dvakrát do roka, já na to psaní prostě moc nejsem… radši hraju na kytaru… fotky a videa mě už vůbec nezajímaly, to posílala teta Sab tátovi… ale když se vrátila, málem mě z ní kleplo…
Ona byla hezká už jako malá holka, ale teď! No ty voe… nádherná baba. Jsem z ní málem padnul na prdel, když jsem jí viděl na letišti. Nejdřív jsem jí nepoznal… myslel jsem, že je to nějaká modelka… a ona ke mně přiběhla a skočila mi do náruče… tý jo, jsem si připadal jako king… fakt úžasná baba… blond vlasy až po pás, perfektní postavička, boky tak akorát, zadek pěkně zaoblenej, jak se mi to líbí, a prsa dobrý trojky… no prostě ideál ženský, která mě ještě k tomu všemu miluje… no neberte to… okamžitě jsem se do ní zamiloval. Prostě jí totálně žeru…
„Nebuď na Billiho takovej, Dejvi,“ zastává se fotříka Kirs, zatímco mi vsedě na klíně strká pramen dlouhých vlasů za ucho. Nemám to rád, ale od ní si to nechám líbit. No jo, Billiho… říká takhle taťkovi odjakživa. Vlastně všichni mu říkaj Bille, i lidi na ulici… pořád si ho pamatujou jako zpěváka z Tokio Hotel, i když už dělá dávno něco jinýho. Občas se kvůli tomu dost vzteká. Vlastní módní značku, velkej pan návrhář, a lidi ho furt berou jako zpěváka… to nasere, no…
Má firmu s teplým Stefanem, to je kusan… když mluví, to je samá ručička, nožička, límeček, rukávek, botičky, tady to popustíme, tady přiheftneme… no jeden by se z něj picnul. Je fajn, ale teda poslouchat to jeho přihřátý cvrlikání, když s tátou něco dělaj u nás v obýváku, to je o nervy… radši vždycky zdrhnu do zkušebny a cvičím na kytaru, je to lepší, než ty dva poslouchat. Taky se rád hezky oblíkám, ale po svým… ty jejich výtvory jsou občas na facku.
„Billi je fajn, tak ho nech… má strach, no, jako moje máma,“ obhajuje tátu Kirs.
„Leze mi na nervy,“ zavrčím. „Dělá, jako bych byl malej harant.“
„Hele, myslíš, že mi navrhne ty šaty na ples?“ zeptá se mě Kirs po chvilce, zatímco mě líbá na krku… no jo, to jsou ty jejich kšefty…
„Slíbil ti to, ne? Táta, když něco slíbí, tak to splní. Se ho zeptej, o tomhle já nic nevím,“ hladím ji po zadku a nasávám její fantastickou vůni.
„Hmm… musíme navrhnout i něco pro tebe,“ zamyslí se Kirs a přestane mě líbat.
„Cože?“ Jak jako pro mě? Co blázní? Na co…
„No půjdeš na ten ples se mnou, ne?“ zvedne tázavě obočí, jako by to byla úplná samozřejmost. „Je to společenská událost roku, a já tam nemůžu jít sama. Musím mít partnera, tak jsem myslela…“ zarazí se. Ježiš… takovej vopruz. Ples, no hrůza…
„Je to až v lednu, to máš za půl roku, ne? Tak to neřeš,“ snažím se tu katastrofu oddálit co nejvíc, třeba se do tý doby něco stane, a já tam nebudu muset… možná by se dal na ten termín vymyslet nějakej kšeft… řeknu Tomovi, aby to nějak sfouknul… od čeho je náš manažer, ne? Ten to pochopí, taky nesnáší, když se ho táta snaží nahastrošit do nějakýho svýho modelu. Co ho znám, nosí ty svoje velký plachty místo triček, kalhoty, do kterejch se vejdem oba, a nic s ním nehne. Má prostě svůj charakter.
„No jo, ale stejně… oblečení musí Billi navrhnout už teď, aby se to všechno stihlo ušít. Máma od něj taky bude chtít šaty,“ mele si svojí Kirs. Vymlouvat jí to nebudu, nepochopila by to a zase by se naštvala jako tenkrát, když jsem s ní nechtěl jít na debilní maškarní ples. Nakonec mě stejně donutila, ale šel jsem jen pod podmínkou, že půjdu za rockera. Nahodil jsem háro, vytahal nějaký starý tátovy kožený hadry, ostnatý serepetičky, a byl jsem bezkonkurenčně nejlepší maska… mezi těma všema brejličkatejma Potterama v pláštích není divu, lidi nemaj žádnou fantazii. Ještě že jsem stejně hubenej jako táta, něco z těch koženejch hadrů jsem si nechal, nejsou to špatný kousky, hlavně kalhoty mi seděj, když je malinko zkrátím, ale táta o tom nechce ani slyšet, že prej do nich ještě dorostu. Prej budu vysokej po něm. Nakonec ten maškarní nebyl tak blbej, zařádili jsme si, ale podruhý se ukecat nenechám.
„Neboj, on ti Billi určitě navrhne něco hezkýho,“ slibuje mi naivně Kris, ale já tátu moc dobře znám. Ty jeho kreace jsou někdy šílený… ježiš ne, snad ten ples do tý doby zrušej, bože můj… nebo se hodím marod, když strejc žádnej kšeft nesežene… jenže to by mi pak s Kirs tancoval někdo jinej, ona tam sama nepůjde, natolik jí znám. Sakra… asi nebudu mít na vybranou.
Maminko… zachraň mě, prosím… v duchu hypnotizuju fotku naproti na zdi. Jenže moje máma na mě jen kouká jako vždycky, usmívá se pořád stejně, a těžko mi pomůže. Holt se nedá nic dělat… asi budu muset vážně jít.
Máma… kouká na mě z fotky… byla tak krásná… jmenovala se Karen… jednou bych ji chtěl vidět osobně. Já vím, že je dávno mrtvá, s tím už jsem se vyrovnal, i když mi hodně chybí, ale slíbil jsem si, že ji prostě musím poznat. A jednou to vážně udělám. Prostě poruším všechny ty přísný zákazy a pravidla, co do mě pořád dokolečka ti tři hustěj, sednu do Bédy, a dojedu se mrknout, jaká máma byla. Vždyť ona ani nebude vědět, kdo jsem. Jen se podívám, poslechnu si, jakej měla hlas, jak se smála, jaká byla… znám ji jen z vyprávění tety Sabine… nebudu nic měnit, jen se podívám.
Znám v jejím životě jen jeden okamžik, o kterým přesně vím, kde v tu chvíli byla, a to je den mýho narození. Pojedu do Drážďan, najdu porodnici, a nějak se k ní už dostanu… to ještě nemám vymyšlený. Nejdřív se ale od Filipa musím naučit Bédu ovládat, a to mi bylo řečeno, že mě naučej, až budu starší. Kolik mi musí bejt, to neřekli, ale postupně Filipa zpracovávám, a myslím, že už vím o cestování časem daleko víc, než oni si myslí. Jak to přesně provedu, musím ještě vymyslet, ale jednou se mi to povede, mami… slibuju…
Teď se ale musím věnovat tý svý úžasný kočce, to musíš chápat. Ta by se ti, mami, určitě líbila… je krásná, hodná a hlavně… děsně sexy.
TOM
„Prosím tě nevyšiluj pořád,“ snažím se zklidnit Billa. Před chvilkou byl zase kontrolovat Dejva, já už nevím, jak mu mám vysvětlit, že to není potřeba.
„Já si nemůžu pomoct,“ odsekne můj bratr, zatímco si něco čmárá do bloku. „Víš, jak je Sabine opatrná, jak se o Kirsten bojí, a ten náš pacholek by moh-“
„Nemoh,“ zarazím ho. „Slíbil mi, že s tím počkaj, tak se neboj, sakra… já mu věřím. Krom toho, Sab si Kirsten pohlídá, o to nemám strach,“ uklidňuju ho. „Nepamatuješ si, jak nám vyprávěla, když se vrátili, že ji jako nezletilou podle americkejch zákonů musela nechat očipovat?“ připomenu Billovi. „Tuhle jsem koukal, co ten její chip všechno umí, a zjistil jsem, že nejen že ji podle něj najdou, kdekoliv zrovna je, ale dokáže z rozboru krve i určit, kdy má holka plodný a neplodný dny, takže buď v klidu,“ ušklíbnu se. „Nepochybuj, že si jí Sabine každej den přejede čtečkou, aby měla klid. Nedivil bych se, kdyby se tím dalo hlídat i to, jestli je holka ještě panna, znáš puritánský Američany, vždycky byli na tohle ujetý,“ líbnu Billa na krk.
„Tome,“ sykne na mě a vystrašeně se ohlídne směrem k pokojíčku. „Nech toho,“ napomene mě jako vždycky, když poruším přísný pravidla, který před lety stanovil. Pravidlo číslo jedna je: Žádné doteky, líbání, a podobný věci, pokud je Dejv kdekoliv v domě. Později k tomu přidal i zahradu… doufám, že za čas nepřibude celej Berlín…
„Neboj… když mu na klíně sedí Kirs, tak sem určitě nepřijde šmírovat, jestli tady jeho taťkové něco neprováděj… má jiný starosti… krom toho, ani by ho to nenapadlo,“ ušklíbnu se, a schválně Billa líbnu ještě jednou.
„No tak,“ cukne Bill znovu a vyčítavě se na mě zadívá. „Víš, že jsme to párkrát zachránili jen tak tak. Neprovokuj, Tomi.“
„Zachránili bysme to zase, kdyby hrozilo nebezpečí,“ připomenu mu, že už pár let máme dole vedle zkušebny tajnou místnost s budkou na cestování časem. Je to pohodlnější, už se nám nechtělo kvůli každý blbosti jezdit tu dálku do Linau, tak nám Filip postavil ještě jednu, a děláme kontroly budoucnosti z pohodlí domova. Jednou já, jednou Bill, pravidelně se střídáme. Párkrát jsme díky cestě dopředu přišli na to, že se nám podle všeho něco nepovede, a Dejv to o nás zjistí, takže jsme si na to dali předem pozor a bylo všechno v klidu. Nikdy na to nepřišel, co my dva spolu máme.
Dodneška si myslí, že já jsem děvkař, co se nikdy neožení, jak se dočetl u babičky ve starejch časopisech, a že Bill má někde nějakou tajnou známost, protože ho vždycky vidí, jak se upravuje, když odchází za mnou do našeho tajnýho doupěte neřesti, jak to Bill jednou nazval. Koupili jsme si malej byt v takový dost pochybný berlínský čtvrti, kde se to hemží lidma, který o nás nemaj ani páru, a hlavně je nezajímáme, takže je to tam bezpečný. Scházíme se tam dvakrát týdně, pro jistotu se maskujem, aby nás fakt nikdo neměl šanci poznat, máme tam všechno, co potřebujem, a doma je klid. Pořádnej sex v domě už jsme neměli ani nepamatuju, naposledy, když byl Dejv na víkendu u mámy, to už je ale přes tři měsíce, bylo to těsně před tou Gordonovou nehodou. Člověk si nakonec zvykne na všechno, už mi to ani tak nevadí jako ze začátku… chyběly mi hlavně ty společný noci, po těch se mi stejská dodnes, takže si to užívám, kdykoliv Dejv někam na pár dní vypadne. Máma má pro tohle naštěstí pochopení, i když posední tři měsíce je to právě na pytel…
„Neznamená, že když vypadáš pořád na pětadvacet, že musíš taky přemejšlet jako v minulým století,“ rejpnu si do Billa. Někdy má vážně zamrzlý myšlení, až si říkám, že se do týhle doby vůbec nehodí. Mít strach, že náš kluk zbouchne holku… v době, kdy jsou tyhle věci pod absolutní kontrolou… „Krom toho, moc dobře víš, že se nejspíš stejně do roka rozejdou, takže nechápu, o co ti jde,“ dodám. To, že spolu už v tý době budou dávno spát, mu radši neřeknu, nemusí taky vědět všechno. Dejv mi svůj úmysl netají, ale věří mi, že si to nechám pro sebe a tátovi to neřeknu… svoje sliby plním, ať Billa miluju sebevíc… tohle vědět nemusí.
„Jo, jenže to se klidně ještě může změnit,“ odvětí Bill. „Víš dobře, že takhle daleká budoucnost není nikdy jistá, je to jen výhled, a nemusí platit. Nikdy nevíš, co se nakonec stane,“ sejčkuje Bill.
„Tak sis ho měl poučit o bezpečným sexu sám, když mi nevěříš. Neměls to nechávat na mně,“ rejpnu si do něj, tohle nerad slyší. Jenže ten než by to klukovi nějak slušně vysvětlil, tak máme deset vnoučat. Musel jsem to holt vzít na sebe.
„No jo, pořád…“ odsekne Bill. Už ho asi nepředělám. Radši nebudu dál provokovat, zvednu se, a oznámím mu, že si jdu udělat kafe.
„Chceš taky?“ zavolám z předsíně, a když se ozve souhlas, zapadnu do kuchyně.
BILL
Bože, ten Tom nikdy nepřestane provokovat. Jako by se mu s tím tělem neměnil ani věk a rozum. Pořád stejnej… on mi bude vyčítat, že mám zastaralý myšlení. Já jsem nezamrznul na jednom místě jako on… to on se zuby nehty drží muziky, ačkoliv skupina dávno skončila. Nevyčítám mu to, jsem rád, že se nemění, miluju ho takovýho, ale ať zase on mně nevyčítá, že mám o Dejva strach. Je to přece jenom puberťák, a může se stát cokoliv. Chci pro něj jenom to nejlepší, a aby si kvůli holce zkazil život v patnácti, to prostě nemůžu dopustit. Vím, že bude jednou slavnej, byl jsem se tajně podívat dál do budoucnosti, aby o tom ti dva nevěděli, ale nechám si to pro sebe. Dejv to opravdu dotáhne tam, kam si vždycky přál, ale nesmí se stát nic zásadního, co by to mohlo změnit, tak jsem si dal za úkol, že ho pohlídám.
Skupina se jim docela slušně rozjíždí, aby taky ne, když mají za manažera Toma, vždycky byl v tomhle dobrej, tak doufám, že budou kluci společně úspěšní a moje dvojče si zase na chvíli užije zpátky slávu. Těší se na to jako malej kluk. A já taky…
Důležitý je, že jsme zatím všechny průšvihy stihli včas urovnat. Jen Gordona jsme nezachránili, bohužel. Nebylo jak zjistit, že se mu má něco stát, prostě jsme se netrefili do správnýho okamžiku v budoucnosti, z kterýho by se to dalo zjistit, a pak už bylo pozdě. Nejsme holt všemocní, a abychom měnili minulost, z toho už jsme vyléčení, to se nestane. Místo něj by to musel odnést někdo jinej, a to už nepřipustíme, taky by to klidně mohl být jeden z nás nebo Dejv. Nic takovýho, žádný riskování… osud je osud. Máma už se z toho pomalu vzpamatovává, i když mi každej den brečí do telefonu, tak snad zítra na oslavě už bude trochu lepší…
„Jdu doprovodit Kirs!“ ozve se z předsíně Dejv. „Přijdu asi za hodinku,“ hlásí. To je taky jedno z opatření, který jsme ho naučili, hlásit přibližně čas návratu, abychom věděli…
„Jasně!“ zavolám zpátky. „Pozdravuj rodiče, Kirs!“ dodám jako obvykle.
„Budu,“ strčí modrooká blondýnka hlavu do dveří. „Billi, myslíš na mě s tím návrhem?“ zeptá se, a já se usměju.
„Jasně, už to mám v hlavě, jen to hodím na papír… zítra na oslavě to dáme dohromady, jo?“ otočím hlavu ke dveřím a usměju se na ni. Je to tak krásná holka… mohla by nám dělat modelku, kdyby to Sab dovolila, ale prej je na to ještě mladá… Svým způsobem je mi líto, že se ti dva rozejdou, ale jsou mladí… první láska málokomu vydrží, tak snad to jako rodiny přežijeme. Dejv má před sebou život rockový hvězdy, věčně na cestách, plno ženskejch… bude lepší, když to skončí dřív, než si ti dva ještě víc ublížej. Snad zůstanou kamarádi. „Budou se ti líbit,“ ujistím ji, než zase zmizí, pak už slyším jen zaklapnutí hlavních dveří. Jack se na zahradě hned radostně rozštěká, když vidí svýho páníčka, protože ví, že jakmile jde Dejv vyprovodit svoji holku, bere ho na vodítko s sebou. Bude tady klid…
„Prosím,“ naservíruje mi Tom na stolek kafe, jak slíbil. Sám si žuchne vedle mě na sedačku a zírá mi do papíru. Kreslím návrhy, dostal jsem nápad, tak to musím hned zachytit, než to zapomenu. Ne, že bych byl starej, paměť mám dobrou, ale je lepší to udělat hned.
„Budeš čmárat ještě dlouho?“ ozve se po chvíli Tom.
„Proč?“ zeptám se, aniž bych k němu vzhlédl, a dál vykresluju detaily.
„Já jen, že je čistej vzduch…“ podotkne moje dvojče.
„No a?“ provokuju.
„Jak ‚no a‘? Máme hodinku času, a ty řekneš ‚no a‘?“ skoro se rozčiluje Tom. „Zejtra tady bude sto lidí, oslava, nebude na nic čas…“ snaží se mi vysvětlit, ale moc dobře ví, že já vím.
„Vystydne mi kafe,“ vymluvím se, potřebuju ještě dotáhnout poslední detaily.
„Kašli na kafe,“ přesvědčuje mě Tom po dobrým. Ještě deset tahů a mám to, snad to vydrží…
„No tak, Billí,“ začne mi jezdit po stehně ruka mýho dvojčete. Ještě dvě čárky, tak… a je to. Hodím blok i tužku na stůl, a konečně se podívám Tomovi do očí.
„Co potřebuješ?“ usměju se na něj.
„Tebe, co jinýho,“ vrátí mi úsměv Tom a stáhne si mě na klín. „Mazlit se chci,“ zamumlá mi do trička, „jako bys to nevěděl.“
„Já vím…“ usměju se, skloním se k němu a pomalu mazlivě ho začnu líbat. Sakra… ještě jsem zapomněl nakreslit jeden detail… tak snad ho do tý doby nezapomenu, teď si musím užít svoje báječný milující dvojče… svýho úžasnýho Toma.
KONEC
No… co víc k tomu říct. Tři roky, tři řady, 178 dílů, 745 stran wordu, 473.811 slov, 2,188.400 znaků. To je statistika… jinak samozřejmě radost, občas váhání, občas vztek, když se něco nedařilo, prostě to, co má každej autor, když píše. Bavilo mě to. Byla to první povídka, kterou jsem kdy začala psát, proto mám k Časoprostoru trošku zvláštní vztah, tak doufám, že jsem ho zakončila dobře, se ctí, a všichni, kdo si ho přečetli nebo ještě přečtou, budou spokojeni.
Díky všem, kteří mi během let jakkoliv pomáhali. Janikovi a Ádě za betaread, Michelle M. a Ainikki za soukromé komentáře, názory a pomoc při finálních úpravách dílů, Helushce za krásnou ilustraci k třetí řadě, všem vám, co jste komentovali a dávali mi najevo, že si to nepíšu už jen sama pro sebe, ale že i o tu třetí řadu ještě někdo stojí. Díky :-*
Tohle je konec Časoprostoru, a doufám, že nelžu, a že se mi po něm natolik nezasteskne, abych se k němu v budoucnu vracela a pokračovala. Myslím, že je napsáno všechno, co bylo potřeba, a pokud to nebude skutečně silnější než já, nechám ho tak, jak je.
Pokud se k němu budete někdy vracet, dejte mi vědět, ráda se dozvím, že o něm někdo ví a stojí mu za to si ho přečíst znovu. A pokud se vám jen trochu líbil, napište mi to teď, a dodejte mi chuť psát něco dalšího, až si oddechnu. Díky vám všem, vaše Janule :o)
autor: Janule
betaread: Áďa
Ježiši to bylo tak zvláštní číst jak smýšlí 15-ti letej Dejv:D. On, malej čtyřletej špunt a tohle! No to bylo naprosto zvláštní, to musím teda říct:D.
Ale žijou si i za jedenáct let skvěle jak vidím, takže jim přeju, aby to tak bylo i nadále:-). Dejv, 15-ti letej Dejv, já končim:D. Strejda Tom naprosto bezkonkurenční, nemělo to chybu. Krásnej poslední díl!♥
No a co jinak říct.
Celou povídku sem začala číst až v půlce první řady možná i pozděj, ale od té doby to hltám a hltám a hltám. Nejdelší povídka co sem kdy přečetla a vůbec toho nelituju. Absolutně nevím co mám říct, protože byla bezvadná, skvělá a dokonalá. Když sem tady co neděli (nebo středu nebo čtvrtek to je jedno:D) seděla a brečela s Billem, smála se s Tomem a nebo vztekala s Markem.
Prostě super!
Takže chci z celýho srdce poděkovat, že si tohle dílo stvořila a doufám, že si brzo budu moct přečíst i něco dalšího:-)♥
Mám z toho tak zvláštně smíšený pocity! Je mi z toho vážně zvláštně, že po tolika letech, kdy tuhle povídku čtu, je tady KONEC a nejspíš vím, že už nebude žádná čtvrtá, pátá ani šestá řada. Upřímně si myslím, že pokračovat v psaní s tímhle, zkazilo by se to kouzlo. Takhle to má bejt, konec s třetí řadou. Dostal mě Dejv! Najednou z něj takovej puberťák, páni… bylo to nečekaný, ale culila jsem se u toho jak divá a před očima jsem měla (ještě pořád mám jak film), jak se plácal do čela, když si zapomněl bačkorky, jak na konci první řady je vyrušil, protože potřeboval čůrat, jak skřípal zoubkama ze spaní a Bill si zacpával uši, protože to nesnášel! Stejně ho nejvíc budu zbožňovat, jako malý, čtyřletý lvíče ♥ Ale stojím si za tím, že to bylo krásný ukončení! Tom zůstal pořád nemravnějším, Bill módní návrhář, kterým chtěl bejt ♥ Dokonalý Jani. Já nemám nic, co bych ti vyčetla. Umřetej Gordon mě sice rozesmutnil, ale co, aspoň jsou spolu ty dvě paka ♥
Jsem šťastná, že jsi něco tak dokonalýho začala psát. Pak si tě musím odchytit, abys mi poslala všechny díly prosím?O:) A věř, že já se k tomu vrátím co nevidět (nejpozději na začátku léta). Chystám se znova přečíst všechny tři řady. Až je mi z toho do breku :(:( DĚKUJU ♥ a už teď se těším, s čím novým přijdeš, až si odpočineš!
Týjo nemůžu uvěřit, že už je konec. Ale tak nějak jsem to podvědomě tušila, že příjdu na blog a bude tam napsáno konec, přesto mě to však trochu zaskočilo, když jsem to tu viděla červené na černém×D
Ale abych to vzala nějak po pořadě, nejdřív se asi vyjádřím k tomuhle poslednímu dílu. Nečekala jsem, že se to o tolik posune a Dejv už bude mít skoro 15. U těch jeho myšlenek jsem se musela smát×D celej strejda Tom×D To, že Gordon podváděl Simone mě taky docela slušně zaskočilo. Přesto je škoda, že umřel, vždycky, když se řekne Gordon v téhle povídce, vybavím si scénku, jak si hráli na indiány myslím a on byl starej sandál nebo něco podobnýho×DD teď nevím přesně. Pamatuju si většinu toho, co se v povídce dělo, ale v který řadě a kterej díl to byl už nevím, to by se toho po mě chtělo moc. Beru ho jako takový celek.
Začala jsem ji číst jednou večer, to si pamatuju a u první řady jsem seděla přímo nalepená na obrazovce, dokud jsem ji celou nepřečetla. Druhou řadu jsem taky nestihla myslím od začátku, ale ke konci jsem ji možná chytla, teď už nevím přesně. Každopádně si pamatuju, jak jsem byla ve škole vždycky nervózní, že nemůžu pokračovat ve čtení a jen, co jsem přišla domů, letěla jsem k počítači pokračovat tam, kde jsem skončila. Při čtení mnou kolikrát cloumali docela silný emoce. Většinou nervy u nějaké akce, stresovala jsem se snad víc, než samotní hlavní představitelé povídky×DDD vždycky jsem to prožívala, jako by to bylo snad skutečné. Jako bych byla osoba pozorujíc to všechno z dálky.
Neděle, ty jsem nikdy neměla moc ráda, protože jsem se během nich musela připravovat na nový týden ve škole, ale od té doby, co se v ni začal zveřejňovat časoprostor, mi byla hned příjemnější. Bude to strašně divný přijít na blog a neuvidět tam další díl. Tahle povídka mi strašně přirostla k srdci a někdy se i jen tak vracím a přečtu si oblínené díly, události v nich. Nepochybuju, že se k časoprostoru ještě vrátím a určitě to nebude jednou. Přečetla jsem si ho už víckrát. Tohle prostě není ten typ povídky u kterého si řeknu, jo líbílo se mi to, ale už se k tomu nepotřebuju vracet víckrát, stačilo mi jednou. Vím, že u čtení zase budu prožívat ty stresy a všechno okolo těch vypjatých situací i když už znám pokračování. Čtení téhle povídky jsem brala jako svoji potřebu. Jsem na ní závislá a myslím, že je v pohodě, že už ji chceš nechat tak, zažila si toho dost a dost. Přesto mi je do breku a chtěla bych další řadu, ale takhle to bude asi lepší.
Strašně tě obdivuju Janule, za ty nápady a tak vůbec. Prostě vždycky, když už jsem si myslela, že snad není o čem psát, ty jsi mě přesvědčila o opaku. Pořád si vymýšlela nové a nové věci a bylo to prostě skvělé. Normálně mi z toho tady začaly týct slzy. Než se smířím s tím, že časoprostor končí, bude to asi ještě nějaký ten čas trvat. Takže, abych tady ten svůj proslov ukončila, děkuji za časoprostor, za to všechno, co jsi do něj dala a že si psala někdy i přesto, že se ti do toho nechtělo, aby jsme tady měli další díl včas. Moc se těším s čím novým zase příjdeš, protože ty jsi naprosto skvělá autorka:-)
Ten začátek jsi nepsala ty, to vážně stvořil nějakej ten patnáctiletej puberťák! 🙂 Dokonalý, ohromně jsem se bavila. A ty Billího rodičovské starosti, já se úplně vidím. Teda tak za pár let, moje dítě je naštěstí, co se týče dívek, trošku zabržděný. A stejně, my máme tak malej byt, že by jeho případá dívka musela sedět na klíně mně! 🙂 Zatrnulo mi při zmínce o Gordonově smrti, říkala jsem si, kdopak nám zase nevydržel a cestoval časem, a když jsem se ke konci dozvěděla, že nikdo, vážně jsem si oddechla. Sice jsem Gordona obrečela, ale to napravování osudu mě vždycky děsilo.
Pobavilo mě, jak si oba rodičové zařídili tajné hnízdečko lásky, soucítila jsem s nimi, že nemohou být "spolu" pořád, ale takhle jim ta láska rozhodně nezevšední. 🙂 Zajímalo by mě, jestli na to David někdy přijde, i když chápu, že to mají hoši dobře pojištěné těmi náhledy do budoucnosti. Ale stejně. A taky bych se ráda dozvěděla, co se stane, až se David vydá do minulosti poznat svou matku… úžasnej náběh na čtvrtou řadu, co říkáš? No jasně, že teď ne, ale za čas se ti zasteskne… zkrátka uvidíme. :)))
K Časoprostoru se vracet nemusím, já jím prostě žiju neustále.:-) Vždycky mám na nočním stolku některou svou oblíbenou kapitolku. To mi připomíná, že mám vůči své milované povídce jeden restík, který ovšem hodlám v brzké době napravit. Začala jsem s komentováním někdy tak po polovině první řady a znova opakuju, že jsi to byla ty, kdo mě přinutil vystoupit z anonymity kvůli té spoustě báječného čtení. Zkrátka, ráda bych byla zapsána v Guinessově knize rekordů jako ta, co okomentovala všechny díly této dokonalé ságy, takže jakmile vybude chvilka času, jdu do toho! 🙂 A vážně se ohromně těším, alespoň si o chvilku déle podržím přímý kontakt s mou milovanou povídkou.
Milá Janule, jsem opravdu drobátko smutná, že něco tak krásného končí, ale pokusím se hledět budoucnosti vstříc s veselou myslí, věřím, že nám brzy něco pěkného napíšeš. 🙂
Sice to vypadá (teď by se mi hodil menší výletek do budoucnosti), že se budu stěhovat do bytu ještě menšího, než mám dnes, ale mohu tě ubezpečit, že pro šanony s tvými povídkami se tam místo vždycky najde! ♥
Bylo to naprsto dokonalé a je mi strašně líto že už je vše mu konec časorostor byla povisla co mi dodavala veškrou silu na pondělá jak já to teď přežiju ale myslím že bys pro mě mohla něco udělat jani ? .. prosím .. nechceš napsat jedrn dodatkovej díl o tom jak je DEjv nachytá mě by to hrozně zajimalo někdy se to přece dozvědět musí… a jinak už se těším n a tvj dlší at jakykoliv příběh nebo jakoukoli tvorbu už aby to bylo :_)
no já bych se přimluvila k tomu dodatkovýmu dílu s nachytáním, to je tady výše zmíněný nápad vážně dobrý 🙂 jen tak v rámci jednodílovky… "Lovely memory of Czasoprostor"… co ty na to, co? 🙂
no já si doteď pamatuju, že Časoprostor mě přiměla číst až tvoje žádost o betaread 🙂 přišlo mi to do tý doby moc dlouhý a hlavně takový moc technický co do názvu, to jsem si říkala "ježiš, časoprostor, to se nebudu orientovat, to bude nějaký hodně technický a ještě k tomu dvě řady s tolika kapitolama, nic pro obarvenou blondýnu prostě…" a pak najednou bum a co z toho vzniklo 😀
fajn, to jsem se jen zavzpomínala, tak díky za krásné dílo a už se těším, až ze sebe zase něco hezkýho vytlačíš 🙂
od prvního dílu první řady, jsem četla jako uhranutá, vážně se to moc povedlo. A možná už by pokračování nebylo pěkné, i když, vědět jak se Dejv dozví o Billovi a Tomovi by nebylo k zahození =) ale to už je na fantazii ostatních, že? Moc krásné Janule a díky za něco co každému, kdo to čte zůstane u srdíčka
😀 Díky holky,
já vám teda nechci kazit fantazii nebo radost, ale věřte tomu, že v mým podání, kdyby se Dejv o klukách dozvěděl náhodou tak, že by je nachytal,nechtěly byste to číst… já bych to totiž podala takovým způsobem, že by z toho byla tragédie, nikoliv komedie, jak byste nejspíš většinou očekávaly.
Proto jsem to taky tak nenapsala, a trvám na tom, že dokud mu to oni sami neřeknou, pokud kdy vůbec, nikdy se o tom nedozví.
Tuhle otázku jsem řešila už v průběhu druhý řady, kdy to pár lidí napadlo, a pořád mi to psali do komentářů, že se těšej, až je Dejv nachytá. Nejspíš si mysleli, jaká to bude sranda… Tenkrát jsem to konzultovala se svým psychologem (ví o mně všechno, tudíž i jaký úchylárny píšu :-D), jak si myslí, že by to na kluka působilo, kdyby je nachytal, a oni by byli nuceni mu to vysvětlit a hlavně po něm chtít, aby mlčel a neprozradil je… to se samozřejmě týkalo čtyřletýho Dejva, ne toho patnáctiletýho puboše :-).
A on mi řekl, že by to pro něj byla šílená psychická zátěž, kterou by si nejspíš nesl celej život. Představte si to asi tak, jako když rodiče zloději nutí svoje dítě mlčet o tom, že kradou a zatloukat policii, když na ně přidje… to je podobnej vzorec. To dítě by bylo spoluviník jejich trestný činnosti… v podstatě to tak je.
A protože mám svýho malýho Dejva ráda, a dokonce i toho patnáctiletýho puboše, nechci mu to udělat. Dokud mají způsob, jak mu to neprozradit, nedozví se to. A náhodou už vůbec ne. Jestli mu to oni sami někdy budou mít potřebu říct, jejich věc, ale měl by bejt podle mě už hodně dospělej, aby je pochopil.
Ještě trošku jinak… když jste byli děti, dovedli jste si představit, že spolu vaši rodiče mají sex? Mně to teda rozhodně přišlo šílený :-D, všichni mladí si myslej, že sex vynalezli oni, hlavně ten orální, a že jestli to jejich rodiče dělali, tak možná jo, ale v naprostý tmě, oblečený a pod peřinou – a s nechutí, jen aby ho udělali a měli pokoj 😀
A teď si vemte, že byste si tohle měli představit ve formě, v jaký by to musel strávit chudák Dejv… tak doufám, že už nechcete, abych tuhle tragédii napsala jako čtvrtou řadu, protože to by se do jednoho dílu vážně nevešlo. Myslím, že by to nikdo nečetl, protože tohle by Dejv určitě jen tak nevydejchal, nejspíš by je začal nenávidět, že mu lahli a dělali z něj blbce, že ten úžasnej strejda Tom, co mu radil jak se ženskejma, už dvacet let s žádnou nespal, že jeho tatínek, co má firmu s teploušem Stefanem, je vlastně taky teplouš… že ten, co ho učil, že lhát a krást se nemá, to vlastně dělá celej život… vžijte se do něj, do jeho myšlení… utekl by z domova, skončil někde ve škarpě, byl by z něj feťák… atd atd 😀 Ještě někdo chce, abych tohle napsala? 😀
No vidíte… kdyby se mi možná někdy zastesklo, tak bych nejspíš řešila Dejvův výlet za mamkou, to byla ostatně jedna z původních variant třetí řady, kterou jsem ale zbaběle vzdala, protože se mi kluci zdáli už moc staří. Tak kdyby náhodou, bude to zase akční drama, nikoliv tragédie se špatným koncem. Ale nejspíš nebude… už to vážně asi nikdy nenapíšu. Ještě jednou díky za komentáře a mějte se zatím krásně 🙂 J. :o)
haaaaaaaa bylo to skvělý taťka Bill a puberťák Dejv neměli chybu. hrozně se mi líbilo jak si do toho děje nezapomněla nic zahrnout co se minulosti, přítomnosti i budoucnosti týče. člověk má skoro pocit jakoby všechno prožíval s nima. lepší konec jsem si nemohli přát 🙂
[8]: NO mě by taková maličká tragedie nevadila 😉 a můžeš se spolehnozt že by to někdo četl já vím minimálně o jednom a to o sobě xD Pořád si stojím za svým ,ale chápu že by to byla pro pubertálního Dejva rána podpás stratil by iluze o strejdovi ,ale myslím že by to pochopil a smiřil se stáím tak jako Georg tomu to přece taky vadilo a dokonce se s Tomem i poprali pokud si dobře pamatuju, Ale samozřejmě na tebe nebudu naléhat jsem asi jediná kdo by o tenhle dodatkáč pořád stál takže si to skusím nějak domyslet sice ta představivost nebude tak dobrá jako když čtu tyx kouzelný slova co dokážeš stvořit ale snad to bude aspoň spoloviny tak dobré jako tvoje spisovatelské smýšlení .. 🙂 btw: přemyšlela jsem že si dám celej ŠČasoprosor do šanonů nad postel a budu si ho po večerech čícst nevíte kolik by stálo nechat si to někde vytisknout v nejlepším z toho udělat 3 knížky ?
Lussy, knihy by byly hodně drahý, to by za to asi nestálo, musela by to být ruční práce, ale kdybys to chtěla náhodou přece jen tisknout, tak napiš, pošlu ti to ve wordu, mám to upravený pro tisk, zmenšeným písmem, sražený, aby to bylo co nejmenší spotřeba papíru.
Co by to stálo tisknout nevím přesně, ale nějakou tu stovku bys za to asi dala. První řada má v týhle verzi 89 stran, takže když se to tiskne oboustranně, není to tak strašný, je toho 45 listů papríru, dvojka má 194 stran, to už je horší, takže 67 listů a trojka už 257 stran, takže 126 listů papíru… suma sumárum je to 540 stran/238 papírů. Koukala jsem, kde by se to dalo realizovat, našla jsem firmu CopyGeneral, ale ceny za tisk tam nemají, jen na on-line dotaz ti udělají kalkulaci. Je tam i možnost samoobslužnýho tisku u nich na pobočkách, mají je v Praze,Brně a Plzni. Víc ti asi neporadím. Je to asi drahá sranda. Pa J. :o)
[11]: No tak to by bylo vyborné tady u níás máme jeden list papiru za 2kč já si to spočitala na 1490 takže by bylo vemlmi potěšující kdybys mi to poslala to by bylo jen kolem pětikila 🙂
[12]:Napsalo mi centrum, že se ti to nedá doručit, nemáš jinej mejl? Kdyžtak písni na mejl pro povídky, J. :o)
[13]: to bude spíš nepromazaná pošta promažu ti a hned ti pisnu.. 🙂
Néééé.. já nechcííí.. na co se teď budu celej tejden těšit..?? vůbec by nevadilo 4-tá řada.. jedna velká telenovela… 😀 bude mi to strašně chybět.. neznám nikoho kdo umí psát jako ty.. vždycky sem si každý díl uživala.. :D:D a ted konec..?? bůůů :'-(:'-(:'-( bože.. když sem viděla na konci titulku konec.. uplně se mi sevřelo hrdlo.. nechci konec.. vůbec by mně neštvalo kdybys psala dokavaď klukům nebude 80 a neumřou.. to bych pak měla důvod bulit.. :D:D prostě nádhera.. a jak máš ty knížky.. vážně není knihkupectví ve kterým to seženu..?? četla bych to furt dokola.. nádhera..
No jo, je to tu 😀 Na ten poslední díl jsem se fakt vůbec nětěšila, abych byla upřímná 😀 Za ty tři řady jsem si tu povídku vážně oblíbila, mrzí mě, že už je konec… co budu teď číst? 😀
Vůbec jsem ale nečekala, že se dočkám i patnáctiletýho davídka 😀 Ale je to teda puberťák jak má bejt 😀 Hm… Billovi s Tomem jejich vášnivá láska taky vydržela… jak jinak ale, že 🙂 Jenom se divim, že o svym vztahu davídkovi neřekli, když už mu prozradili i to o stroji času. Jasně, když byl malej, tak se to dalo chápat, moh by se prokecnout, ale teď… myslim, že když s nima vyrůstal, tak určitě pochopil, jak moc se maj rádi a jaký zvláštní pouto mezi nima je… dozví se to vůbec někdy??? Teda ale tohle by mě zajímalo! 😀 Když se s tim svěřili i Simone…
Ale jsem ráda, že to skončilo dobře… s Markem už je očividně taky všechno v pohodě, ostatním taky vydrželi vztahy… 🙂
Ale stejně mi ta povídka bude každou neděli chybět… Tim spíš se těšim, až napíšeš něco dalšího, tvoje povídky jsou vždycky výborný! 🙂 Díky za ně 🙂
Skvelé, skvelé, skvelé!!! Rozhodne si to niekedy v budúcnosti ešte prečítam, tak ako sa doteraz vraciam k "Jednou budeš muj", tiež z tvojho "pera" Janule… ježiš mňa teraz napadlo to Velký péro a Malý péro 😀 A Praštená veverka 😀
Myslím, že som komentár k Časoprostoru ešte nedala, ale to bolo z toho dôvodu, že som to začala čítať asi až pred mesiacom a vždy som si to pootvárala na notebooku a odpojila net. Bolo skvelé to čítať bez toho, aby som musela čakať týždeň na nový diel. Ale tie posledné dva týždne, kedy som čakať musela, teda… to som sa v nedeľu nemohla dočkať večera, aby som konečne vedela, ako to bude pokračovať ďalej, alebo ako to skončí… Teda, dosť by ma zaujímalo, či je s Dejvom v skupine aj nejaký potomok Gustava alebo Georga 😀
A nech žijú tvoje opisy sexuálnych scén!!! Dokonalosť! Zvlášť sa mi páčila tá, čo sa Tomovi snívala… myslím, že to bolo ešte v druhej rade…
Ďakujem za tak skvelú poviedku a také množstvo úžasných dielov!!!! <3
Ozaj… ešte som zabudla dodať, že vždy keď vidím túto (http://img34.imageshack.us/i/13323392986282625716577.jpg/) svadobnú montáž od Vanzekin, tak ma napadne, že je to Bill so Sabine a malým Dejvom :-DD Aj keď tie jej šaty s montážou nesedia, ale aj tak.. to je proste Časoprostorová montáž 😀
No tyjoooo Davídkovi je už 15 .. A já si ho pamatuju jako mlého špunta, co měl zabořenej čumáček v plyšovým medvídkovi. Krásná povídka. Je mi líto že už to končí. Časoprostor mi bude chybět. Musím si najít nějakou jinou povídku, která vychází pravidelně a bude mě bavit číst. Já nevím co bych k tomu ještě napsala. Akorát je hezký jak tahle třetí řada začíná a končí v červnu.
Akorát co si neumím představit je Tom jako manažer :D. mě spíš v Tokio Hotel přijde jako tahoun Bill a né Tom, ale tím nechci říct nic špatného. Spíš můj názor na Toma je ten že je to takový střevo trhlý a nějakou budoucí kapelu by přivedl do hrobu, ale asi mu křivdím, když se byl starostlivej taťka mrknout do budoucnosti … Zvědavec zvědavej :D.
Eště sem chtěla říct jak tam někdo říkal (myslím že to byl Bill) že bude mít Dejv hodně holek – tak zapomněl na to že s nima na tour bude jezdit i Tom – jako jejich manager :). Takže by se mohlo stát že ho tam taky nějaká svede :D. ale nebudu jim kazit radost xD.
No už končím stejně melu jen „pátý přes devátý“. Když se budu nudit tak si ráda přečtu díly časoprostoru, protože některý části sou vážně luxusní a ráda si je připomenu. U některých částí si zase pobrečím … teď si rychle vybavuju jen tu část v jedničce jak byl Tom na Billa naštvanej (mimochodem tuhle část znám snad už nazpaměť) :D.
Snad se brzo dočkáme nějaké nadčasové, nadpřirozené a androidské povídky od Janule ;-).
Jé, nemáš zač. 🙂
Tak Dejv a na maškarním tvrdej rocker jo? A v tátovejch hadrech? No ale tak potěšilo mě, že alespoň není po strejdovi úplně ve všem a alespoň je ochotnej oblíknout se do upnutého oblečení. To by Tom zřejmě neudělal ani na maškarní.
A potěšila jsi mě s tím "taťkou". 🙂 To už se mi líbilo víc.
A jinak, co víc dodat. Myslím, že ode mě už si toho slyšela spoustu a to co ne, tak tady bylo řečeno víš. Tohle bylo prostě dílo s velkým D. Je škoda, že končí, na druhou stranu tím ale začne něco nového. A na to já už se moc těším. Takže se nám pěknbě zrelaxuj a až bude chuť, tak se pusť do dalšího příběhu. My ho tu všichni velice rádi uvidíme. 🙂
Teda tak z malýho Dawídka je už takowej drsoň jo? Chudák "taťka" XD ten si musí užíwat. A docela by mě zajímalo co by dělal, kdyby mu tu "macechu" "taťka" přiwed XD
Fakt jsem se u toho dílu hodně pobawila. Jen mě mrzí, že je už konec… Tuhle powídku znám snad nazpaměť a už na začátku týdle řady jsem se děsila konce.
Tak jsem se konečně dostala k okomentování posledního dílu téhle báječné povídky. Že mi to ale trvalo, to je ostuda…
No jo, hold na mě v plné míře doléhá období zkouškového a navíc dělám ještě ke všemu další příjímačky a rovnou na dva další obory, ten jeden stávající mi nestačí, jsem příliš hamižná. 😀 Ale dost o mě. 🙂
Byla jsem docela vykulená, když se jako vypravěč zjevila postava dospívajícího Dejva. Musím uznat, že to z jeho pohledu bylo popsáno tak dokonale puberťáckým způsobem, že jsem před sebou viděla toho floutka s prořízlou pusou téměř živě. 🙂 No jo, ale není se čemu divit, že je to sepsané tak věrohodně, asi máš dostatečné zkušenosti se svou chlapeckou ratolestí… 🙂 Na druhou stranu musím přiznat, že jsem si musela vzít chvilku, abych to strávila. Zmizel totiž ten roztomilej malej prcek, co se pořád na všechno zvědavě vyptával, a místo něj se zjevil patnáctiletej habán, kterej už řeší, kdy bude mít sex se svojí dívkou. Prostě trochu šok… 🙂 Ale nakonec se mi to úpěšně povedlo a já se mohla rozplynout nad roztomilostí Billa, když chodil "velmi nenápadně" svého synka kontrolovat a též když se tak sladce bránil Tomovi, aby dodržel bezpečtnostní pravidla a nebyl přistižen… prostě kocourek Billí, to jinak okomentovat nejde. :))
Co se týče toho, jestli by se měl David dozvědět pravdu o svých dvou "rodičích", myslím, že ne. A pokud přece jen někdy, rozhodně ne v tomhle "telecím" věku. Sice nejsem psycholog, ale nemyslím si, že by to přijal dobře, protože on se na to dívá ze zcela jiného úhlu pohledu. A každé jiné řešení, kde by je okamžitě s pochopením objal je nepravděpodobné a nelogické. A zrovna ty vynikáš propracovaností a reálností příběhu, jakkoli má třeba sci-fi námět… takže tak 🙂
Ach jo, je škoda, že Časoprostor končí. Když se to takhle sesumarizuje, je až neuvěřitelné, jak dlouho tuhle ságu (ano, dovolím si to tak nazývat:) ) už píšeš, nicméně mně tak nějak pořád trochu přijde, že je to jako včera, kdy jsem se začetla do těch několika vět prvního dílu první řady a už mě to nikdy nepustilo. A hleďme, kde už jsme 🙂
No… nebudu se nijak zdlouhavě a pateticky se svou oblíbenou povídkou loučit, protože konec konců… možná že ještě není konec, hm? 🙂 Ale i kdyby byl, budu mít klidné svědomí, protože to skončilo šťastně – tak, jak si to všichni ve skrytu duše pokaždé přejeme… A hlavně, jsem si jistá, že až si odpočineš po tomhle vyčerpávajícím maratonu, zase něco oduševdělého a hezkého napíšeš a my – všichni tvoji příznivci a fanouškové – se budeme mít zase na co těšit :))
Tvá věrná H. :))
P.S.: Jen tak mimochodem, kam zmizely ty Vánoce? Já se na ně tak těšila 😀 :))
Díkes :o), Helí, jsem ráda, že mám fanoušky, to je fajn pocit, už aspoň malinko tuším, jak se ti dva cejtí 😀 Tys myslela, že po tý rádoby svatbě bude ještě vánoční sexík? 😀 No ne… ten by přece předtím, to už nešlo, to bych už asi nedala 😀 Takhle je to snad akorát.
Patnáctiletej Dejv mi dal celkem práci, i když mám doma vlastního puboše tohohle věku, pořád jsem to přepisovala, původně to bylo daleko "troufalejší" nebo jak to nazvat, ale pak jsem si řekla, že ho radši napíšu jako "hodnýho" puboše, co má ty svoje staříky ještě pořád dost rád 😀
Už je to (teď jsem se musela vážně mrknout na datum)tři tejdny a já ještě pořád nenapsala ani čárku, tak snad mě to zase brzo popadne a začnu tvořit další povídku, ale už ne ságu. Budu se krotit. :o) Ať ti ty zkoušky dobře dopadnou, držím palce, pa J. :o)
No super, tak znovu:-D Opět se mi povedlo smazat si komentář, když jsem si ho chtěla pro jistotu zkopírovat.
Ačkoliv mi to trvalo, konečně jsem se k tomu dostala a dočetla jsem to. Neporušila jsem svou tradici na závěr si trochu zaslzet, což tentokrát proběhlo u předposledního dílu, konkrétně při žádosti o ruku. Obzvlášť mě dostala Billova reakce, ta slza se mi spustila souběžně s ním:-D A to jsem se pár sekund předtím chechtala jeho otrávenosti; "co tady blbneš?" tak nějak to tuším bylo, nebo "tak postojíme, no", tyhle hlášky mě zabily:-D Ovšem bylo to krásné, úplně jsem je viděla před sebou. Taky mi to ovšem připomnělo ty jejich staré životy, vždycky je mi to tak strašně líto, jak na konci trpěli… vážně to byl horor. Brr, radši na to nevzpomínat, byli tak zničení a zoufalí…
U tohohle dílu jsem se bavila Dejvem, on je prostě bezkonkurenční v každém věku:-D Nestačila jsem zírat, kolik se toho změnilo a jak to vlastně vypadá po letech v té staré známé domácnosti. Dejvovo myšlení i jeho hlášky byly naprosto autentické, alespoň pokud můžu posoudit, přece jenom nejsem kluk:-) Bill mi přišel roztomilý, ale na Dejvově místě by mě taky štval, s tím kontrolováním. Ono máš sice pravdu, že mladí si myslí, že vynalezli sex, nebo přesněji že si sex jako první generace skutečně užívají, kdežto všichni před nimi to dělali z povinnosti a téměř s odporem… ale rodiče zase mají tendence dělat z dětí nezodpovědné puberťáky, kteří ani pořádně neví, co to sex je, ale chtějí to zkusit, samozřejmě nemají ponětí o ochraně a tudíž si zákonitě zkazí život:-D A přitom jejich potomci vědí víc, než by se rodičům zamlouvalo. Ale tak to prostě je a asi se to nezmění:-) To mi připomíná, že jsem teď někdy viděla článek, kde se psalo o tom, že současná mladá generace je v sexu mnohem zodpovědnější než jejich rodičové. To by si možná měl Bill přečíst:-D
Já vím, protahuju to, ale nějak se mi nechce s Časoprostorem rozloučit. Nechci bilancovat, to tady udělalo už dost lidí, stejně bych opakovala, co už bylo řečeno. Stále platí, že je Časoprostor moje nejoblíbenější povídka, stejně jako ty autorka. Těžko se věří, že uplynulo tolik času a tolik dílů, ale nedá se nic dělat. Pořád zůstává ten neuvěřitelně skvělý příběh, který jsi napsala, je to opravdu spousta práce, až se nechce věřit, kolik jsi toho vymyslela a zrealizovala do psané podoby. Je všeobecně známo, že tvoje příběhy jsou propracované od začátku do konce, ať už píšeš s předstihem nebo od dílu k dílu (přizpůsobila jsem si frázi "od výplaty k výplatě":-D)… za což máš můj bezmezný obdiv. A nejen za to, samozřejmě.
Osobně si myslím, že další řada nebude ani časem, ačkoliv bych proti samozřejmě nebyla, zadní vrátka v podobě Dejvových plánů na cestování časem sis nechala… ale ač to možná bude chvílemi svádět, tak si myslím, že už se ti do toho nebude chtít jít znovu. To ovšem soudím podle sebe:-)
No, už to nebudu protahovat, jinak si to zase smažu a strávím nad tím další hodinu:-D Samozřejmě se budu těšit na tvoje další díla, snad se ti povede vrátit se k psaní po pauze, já s tím mám docela problém… už skoro tři týdny mám volno, ale nejsem schopná začít… místo toho se radši šťourám v gramatických opravách starých povídek, takže správně čárkuju a tak:-))
Na závěr si dovolím vyslovit jedno předsevzetí, a to že si Časoprostor přečtu znovu, hned jak bude dost času a správná nálada:-) Skoro nikdy nečtu nic víckrát, ale Časoprostor je moje výjimka, která potvrzuje pravidlo:-)
Neuvěřitekný. Tuhle povídku.. vlastně všechny 3 série jsem uplně zhltla.. Děj mě vsál do sebe a nedalo se od toho odpoutat.. Je úžasný, jak jsi dokázala vystihnout charakter jednotlivých postav. jejich chování a reakce na určité události.. a jak se vše dokázalo změnit jen jedním skokem v čase. děj byl poutavý a dobře promyšlený až do detailů. je zajímavý, že i když jsou některé scénky v určitou chvíli "nepodstatné", tak dokážou za nějakou dobu pěkně zahýbat s celým dějem. takhle pracovat s příběhem.. (vracet se zpět a pátrat na co navázat atd.. ) dokáže jen někdo s velkým talentem.. a ty ho máš.. 🙂 Jen co dočtu zrovna rozečtený Advent, tak se chystám na tvůj Dar.. už ho mám dokonce zkopírovaný v pc abych si ho mohla dát do mp4 a číst všude 😀 (já vím že nejsem normální :D).. koukla jsem se na pár vět a hned sem věděla, že mě to bude bavit.. ty prostě víš, čím zaujmout a jak vše napsat tak, aby to bylo čtivý.. jen tak dál 🙂
Miluju tuhle povídku! Strašně mě mrzí, že už to skončilo. Každej den, co jsem Časoprostor četla jsem dokázala přečíst i víc jak 4 kapitoly.. Líbil se mi styl, jakým jsi to napsala (měnění pohledů postav).. A jak si popisoval jak si to rozdávali.. 😀 Doufám, že si od tebe budu moc přečíst ještě něco.. :))
[26]: Děkuju moc :o) Snad brzo si přečteš novou povídku… doufám. :o) J.
po dlhých týždňoch vysedávania pri notebooku a každodenného čítania som sa úspešne dočítala až sem a.. no poviem ti, bolo to asi to najlepšie čo som kedy čítala 🙂 často som sa do toho začítala až tak, že som si ani nevšimla ako a už boli dve ráno a je mi strašne moc ľúto že to už končí, najviac mi asi bude chýbať malý Dejv (predstaviť si ho ako puberťáka bolo fakt ťažké xD), určite to neni posledný krát čo to čítam ale už nie tu na blogu, vytlačím si to a budem to čítať znova a znova od začiatku 🙂
PS: mohla by si mi to pls poslať na mail v jednom súbore aby som sa nemusela hodinu a pol babrať so sťahovaním? 🙂
Po týdnu mám tuhle trojdélonou povídku dočtenou…a nezbývá mi nic jiného než ti moc poděkovat. sdtrašně sem si ji užila. Hlavně se mi líbila ta část, když se Bill objevil a dostal se k nim Dejv…Jo a musím ti fakt poděkovat za to tvoje Bratrstvo – prej Velký a Malý Péro…sem se tak chlámala u té s cény, když se Dejv rozkecal před tou redaktorkou o ukradeným kojovotovy, že jsem řvala tak nahlas až na mě vylítla máma, co se tu mám co ve dvanáct v noci, co chlámat. Ale jinak super. Škoda, že tahle povídka už končí….moc sem si oblíbila Fila…ráda bych se s ním potkala….Jo a taky sem si fakt nedokázala představit jeho soužití s Tomem…on vědátor – analytik a Tom muzikant – bohém…:D
Šíleně se mi tahle povídka líbila…škoda, že už skončila, ale co se dá dělat…všechno dobré jednou zkončí…
Moc děkuju
Chvíľu som nevedela ako poďakovať. Neviem čo napísať aby som vyjadrila všetko čo cítim. Je to krásna poviedka, určite jedna z najkrajších akú som čítala z oblasti TH. Nádherne precítená, prepracovaná do detailu. Klaniam sa pred Tebou pani spisovateľka.
Nenudila som sa ani sekundu, vyplakala som sa, zasmiala (občas to bol doslova rehot) a tá neha, ktorá mi celý čas brala dych sa nedá opísať.
Posledný diel z pohľadu Davida (Malého Péra – to je niečo nezabudnuteľné) ma prekvapil, myslela som si, že to o Billovi a Tomovi zistí, ale páči sa mi ako si to napísala, oni si po tom Tomovom dopise vážne dali pozor a kontroly do budúcnosti tiež nezanedbávali. Urobila si z nich nádherne zodpovedných rodičov, ako podotkol David dvoch fotrov v jednom balení. A som rada, že sa podarilo vyliečiť aj Franka. Trochu mi je ľúto, že David s Kirsten nezostanú spolu, ale keďže on bude naozaj tou hviezdou, je to pochopiteľné…
Neviem čo by som ešte napísala, snáď len, že naozaj ďakujem za tento poklad za všetky pocity a keď sa k nemu raz vrátim (a ja sa určite vrátim) tak znovu napíšem čo som prežívala 🙂
[30]: Díky moc, Zuzko, já si zase na oplátku užívala tvoje komentáře, zvlášť při poslední řadě jsem trnula, že to tak šíleně prožíváš. 🙂 Ještě jednou ti nabízím to, co pod 68. dílem, kam ses nejspíš už nešla znovu podívat, napiš mi na e-mail pro povídky a já ti pošlu všechny tři řady jako dokumenty ve wordu, aby ses s tím nemusela stahovat. Jsou rovnou upravené pro tisk, takže to budeš mít bez větší práce. 🙂 Díky moc za čtení a komentování, i za ty komplimenty, to každého autora potěší. 🙂 Pa J. :o)
[31]:🙂 ďakujem, poslala som Ti e-mail (ale pod 68-mičkou som našla adresu na centrum a vidím, že tu vyššie je gmail, ja som to poslala na centrum, snáď dorazí)
Viem, že som to prežívala dosť drasticky 😀 ale to preto, lebo si to napísala tak perfektne 🙂 a viem, že aj na druhý, tretí krát to budem prežívať rovnako 🙂
Yahoo, zlupnuté celé za…. 3 dni a 3 noci! 😀 máš na svedomí môj spánok! 😀
Inak som ale dokonalo spokojná, plávam si niekde na obláčiku a je mi dobre 😀
Len by ma vážne zaujímalo, ako na fakt o našich dvojčatách zareaguje Dejv… 😀
Dnes v noci jsem šla spát ve dvě hodiny a vstávala v šest… chybělo mi asi pět posledních kapitol a kdybych nevěděla, že bych se tu dnes beze spánku mlátila ode zdi ke zdi, tak to fakt dočtu najednou!
Během čtení jsem ti psala o svých pocitech, protože to nebylo k vydržení. Musela jsem ti napsat o tom, jak s nima trpím a že mi to drásá nervy, protože moje máma by to asi nepochopila, kdybych na ní najednou vybalila jaký ti dva chudáčkové mají problémy a že je život krutá svině… i když je to pravda!
Tvoje povídka mě až do konce nutila zůstat ve střehu, protože jsem si nedokázala představit, jak by mohlo jít skloubit tvoje realistický podání s happy endem… právě v případě Billa a Toma.
Sama jsem se zkoušela v minulosti vrátit zpátky, jestli by nešlo udělat něco, co by všechny ty katastrofy odvrátilo úplně, ale je fakt, že tys to výlety do budoucnosti vyřešila skvěle. Pořád je tu prostor pro napětí a nejistotu. Nikdo z nás nemůže se vším počítat najisto a oni už vůbec ne, když je jejich život jeden velkej risk.
Moc díky Janule za další skvělý zážitek. Díky tvý realitě jsem na chvíli zapomněla na tu svou a to je přesně to, co při čtení potřebuju. Časoprostor je úžasná povídka a hrozně ráda se k ní zase někdy vrátím!:-)
[34]: :-* Díky, jsem poctěna,že jsi to dočetla, byl to fakt maraton. 🙂 Díky za krásný hodnocení, od autorky tak skvělých povídek to potěší zvlášť 🙂 J. :o)
Do Časoprostoru jsem ze začetla úplnou náhodou někdy před čtyřmi roky a okamžitě si jej oblíbila. Úplnou náhodou jsem si na něj před šesti dny vzpomněla a začala jsem číst znovu od začátku. Je to nejúžasnější povídka, jakou jsem kdy četla. Každý ráno jsem se těšila, až zase vstanu a budu číst… Probouzely se ve mně podobné pocity, jako kdysi. Časoprostor neztratil své kouzlo a líbil se mi snad ještě víc, než když jsem ho četla poprvé. Mám hlavu plnou pochval pro tebe, Janule, až nejsem schopná to napsat. Jedním slovem dokonalost! Mám takový pocit, že se zase za pár let ke čtení vrátím… 🙂
[36]: 🙂 Díky moc, Ev, jsem ráda, že to ani po letech neztratilo obsah. To autora vždycky potěší. :o) J.
A celá povídka je za mnou 🙁 Vůbec se mi nechce věřit tomu, že už je konec a že už tady nemám žádné další díly povídky. Je to strašně zvláštní. Samozřejmě, že je mi vždycky líto, když nějaká moje oblíbená povídka končí, ale u téhle je to ještě o něco víc horší, než vždycky. Možná je to tím, že měla tahle povídka tolik dílů a já si proto na ni tak zvykla a o postavách jsem vážně věděla skoro všechno. Strašně ráda jsem si v každé volné chvíli povídku četla a kolikrát jsem kvůli ní i zanedbávala učení. Kolikrát jsem se celý den těšila na to, až večer sednu za počítač a budu se moct v klidu zase ponořit do příběhu Toma, Billa a toho prokletého Bédy, kterého jsem se ze začátku tak bála.
Přiznávám se, že při posledním odstavci mi začaly téct slzy, protože jsem viděla, že je to to poslední, co si přečtu. Vůbec se mi s touhle povídkou nechce loučit. Tak moc se mi vryla do srdce, že mi to teď to srdce pomalu trhá na kusy. Vím, že se k povídce můžu kdykoli vrátit, ale je mi líto, že už nebudu vědět, jak pokračují jejich životy dál a jak moc se ti dva pořád milují. Ale včera jsem si už celou povídku stáhla do počítače a dneska jsem si všechny 3 řady vytiskla a o prázdninách si s sebou tenhle skvost beru na dovolenou místo normální knihy! ♥ Úplně se na to už těším. Zrovna jsem v takové náladě, že bych se nejraději do téhle povídky pustila zase znova od začátku od první řady. Vůbec by mi to nevadilo, naopak bych si to stále užívala a už i dokonce s tím, že bych věděla, jak skvěle všechno dopadne, takže bych se při tom nemusela tolik natrápit. Ale skláním Ti obrovskou poklonu, protože jen málo povídek ve mě dokáže vyvolat tolik pocitů, jako jsem měla při téhle. Někdy jsem se smála tak, až jsem nemohla přestat (zrovna si vzpomenu na scénu Malé a Velké Péro a Praštěná Veverka. Ta scéna byla naprosto legendární a už několikrát jsem si na ni vzpoměla běhěm dne 😀 ), pak jsem se zase vztekala tak, že se mi chtělo naštáním práskat do stolu a jindy jsem seděla jako zařezaná ze strachu o ty dva. Ty chvíle, co jsem u povídky prožívala byly naprosto nepopsatelné a vlastně se mi to nikdy ani pořádně nepovedlo v komentáři všechno sepsat. Tahle povídka mi bude vážně neuvěřitelně chybět.
A ještě přímo k poslednímu dílu téhle povídky. Wow, já jsem byla totálně překvapená, že je to z pohledu Dejva a o 11 let později! Jsem strašně ráda, že vím, jak všichni skončili, jak se jim daří nebo nedaří, co všichni dělají. Za Franka jsem skutečně ráda, že se uzdravil. To udělali kluci moc dobře 🙂 Dejv ty svoje dva rodiče popsal naprosto skvěle a dokonce jsem mu až záviděla, že má takové dva rodiče! 😀 Ale taky se přiznávám, že to pro mě bylo zvláštní tenhle díl číst. Nějak jsem si vždycky Dejva spojovala s malým prckem, který řádí s Tomem ve vaně a vymýšlí jednu kravinu za druhou. A teď? Teď už je z něho velký kluk, který má před sebou neuvěřitelný život, a zajímá se o holky 😀 Úplně se mi u toho chtělo brečet. Je zvláštní vidět, jak tohle dítě vyrostlo. Teď už aspoň chápu, jak to je pro všechny rodiče zvláštní, že jsou už jejich děti dospělí. Dejva jsem jakoby brala za ´svoje dítě´ 😀 nepovede se mi asi vysvětli proč to tak je. Ale nejspíš proto, že jsem byla po celou dobu u toho, jak vyrůstal, zdokonaloval se..prostě u všeho, u čeho byli kluci. Takže číst si, jak tam dovádí s Kirsten..no, popravdě se Billovi nedivím 😀 Asi bych je chodila taky pořád kontorolovat 😀 Jediný, kdo je jako vždy klidný a nad věcí, je samozřejmě strejda Tom 😀
Achjo, mě je teďka úplně smutno z toho, že zítra si už žádný nový díl téhle povídky nepřečtu. Ale všechno jednou končí a já Ti chci vážně poděkovat, že jsi povídku takhle nádherně a šťastně zakončila ♥ Špatné konce nezvládám moc dobře a věřím, že u téhle povídky bych se pomalu složila 😀 Už tak jsem kolikrát měla na mále 😀 Děkuji Ti za tuhle povídku celým svým srdcem, protože jsem si každý řádek téhle povídky užívala! Miluju to, jak se tady kluci bezmezně milovali, nikdy se nehádali a vlastně všechny problémy, které na ně číhaly přicházely ´zvenčí´. Že nikdy ani jeden z nich neměl toho druhého dost, že ani jeden nepodváděl (když opominu chybu s Karin :D) a že se neustále milovali a všechny problémy spolu vždycky dokázali vyřešit ♥ Přesně takhle si představuju lásku a jsem ráda, že si o ní alespoň můžu číst, když to ve skutečném životě trochu pokulhává 😀
Janule, děkuji, děkuji, děkuji! ♥♥♥♥ Ani pořádně nevím, jak přesně Ti za ni poděkovat, protože všechno je málo. Totálně jsem se do téhle povídky zamilovala a vím 100%, že tohle není naposled, co se k povídce vracím. Všechny Tvoje povídky se mi moc líbily a patří mezi moje oblíbené, ale musím se přiznat, že Časoprostor u mě vede na celé čáře ♥♥♥
[38]: Díky, Mischulko, nic jinýho ani nemůžu napsat. Tvoje komentáře mi neustále připomínaly, co jsem napsala, občas jsem si některej díl musela přečíst, protože mě zajímalo, co že to přesně komentuješ :-D. Jsem ráda, že se ti to tak moc líbilo, a mrzí mě, žes nenapsala, a ručně jsi to stahovala, protože bych ti to mohla poslat ve wordu jako ostatním a nemusela bys s tím mít tolik práce. 🙂 Ale už to máš, tak je to v pohodě.
Na začátku třetí řady jsem si říkala, že tahle závěrečná pro tebe asi nebude procházka růžovou zahradou, a kolikrát mi tě bylo i líto :-D, ale věděla jsem, že se nakonec svého dobrýho konce dočkáš, tak jsem byla v klidu. Jsi opravdu čtenář k nezaplacení, protože napsat komentář ke každýmu dílu je práce jak blázen, a za to ti děkuju. Jsem ráda, že je povídka i po těch letech živá a pořád se líbí. Takže ještě jednou dík. J. :o)
A je to tady, slovíčko KONEC, a já tu bulím dojetím ještě z předposledního dílu.
Má to celé tak nádherný konec a zároveň mi to připadá tak smutné, že tu svoji lásku musí tajit až do konce života… I přes to, že to spousta jejich přátel ví, tak kvúli Dejvovi to prostě jinak nejde.
Já chápu, že by se s tím David nesmířil. Rozhodně ne teď v tomhle věku. Musel by to vědět od mala, aby to bral v pohodě,ale to by zas nešlo kvůli okolí. Určitě by to vykecal…
Ale myslím, že časem by se to určitě dozvěděl. Třeba za 15-20let. Určitě není hloupý, je přece celý po strejdovi 😀 ale opravdu netuším jak by to vzal….
Každopádně Janulko, já vím, že už ti to tu psalo spoustu lidí, a že už to zní ohraně, ale celý tvúj Časoprostor je ohromné dílo. Naprosto úžasně napsané. Nemůžu to ani porovnávat s ostatníma povídkama, protože to ani nejde, časoprostor je úplně jiný. Máš úžasnou fantazii, máš to vše skvěle promyšlené. Žádné zbytečné zdrobnělinky (i když kocourek mi trošičku způsoboval skřípání zuby 😀 ), všechno tak naprosto reálné, až mi to bralo dech.
Strašně moc si přeju, abych se jednou dočkala toho, že si od tebe zase přečtu něco nového, i přes to, že tvrdíš opak, protože všechny tvě povídky jsou úžasné, a přitom každá jiná.
Jen tě moc prosím, nepiš už další šadu časoprostoru, nechej to takhle. Já už nechci, aby nekdo z nich trpěl, zažili si toho už dost. I když si to vlastně nepamatujou a ani se to nestalo 🙂
[40]: 🙂 Ahoj Zuzu, tak jsi to zvládla až do konce, jsi borec 😀 Jsem ráda, že to na čtenáře pořád působí stejně, i když je to už tak starý. 🙂 Žádenj komentář se nikdy neohraje, neboj se, všechny jsou pro mě úžasný. Jsem ráda, že Časoprostor pořád ještě žije.
Když jsem psala třetí řadu, konzultovala jsem toho Dejva se svým psychologem. Shodli jsme se na tom, že pokud by mu to ti dva incesťáci 😀 řekli na rovinu, udělali by z něj spolupachatele nebo aspoň někoho, kdo musí mít tajemství, na kterým stojí jeho život, což je pro dítě šílená zátěž, takže jsem prozrazení zavrhla a necháme to tak. Neboj, další řadu už psát nebudu, do toho už bych se asi vrátit nedokázala.
Ale… potěším tě, mám právě dopsaných 5 dílů nové povídky. Jsi skoro první, komu to píšu, začala jsem ji psát na silvestra, a je to podobná cvokárna jako tohle. 🙂 Dlouho jsem nebyla schopná najít téma, takže když mě někdy před vánocema praštilo do palice, napsala jsem si ho na papírek a začala ho realizovat. Ještě netuším, jak dlouho mi bude trvat, než to začnu zveřejňovat, ale jako u každý povídky, minimum je 10-15 napsaných dílů, abych si byla jistá, že už nepotřebuju nic měnit. 🙂 Tak doufám, že tě to potěšilo a že to bude mít ještě kdo číst.
Za komentáře a hlavně za přečtení díky, vždyky mě to znova a znova nakopne. 🙂 J. :o)
JUCHÚÚÚÚÚ!!!!!!! Tys mi udělala takovou radost! 🙂
Tak držím všechny palce, ať se tě můza drží zuby nehty a budu se těšit! 🙂
Jo a ještě dodatek k předchozímu komentáři. Celé si mi to teď četlo lépe taky kvúli jejich věku, je teď prakticky aktuální, takže jsem neměla problěm si kluky představit. Protože jč si vše, co čtu, musím do detailu představit. Takže jsem si tam musela dosadit i aktuální vzhled.
Omlouvám se, ale dredy a dlouhě černě vlasy už jsem si na nich představit nedokázala 😀
Mila Janula. Neuveritelne strasne moc ti dakujem za najuzasnejsiu poviedku aku som kedy citala 🙂 Vzdy ma bavili 'casocestovatelske' pribehy, ktore mi vsak po kratkej dobe vyfucali z hlavy. Jednoducho sa tam vzdy nasla chyba v 'pravidlach' cestovania. A som si na 100% ista, ze v tomto pripade sa mi to nestane 😀 Na take perfektne prepracovane detaily som este nenarazila. Vzdy hoci len drobna malickost sa nakoniec znova ukazala v minulosti/buducnosti. Hlavne ta diera vo dverach pre Scottyho ma neskutocne pobavila, ked som si v druhej casti uvedomila, ze to bude predstavovat Tomov vchod do domu 😀 Pri tvojej poviedke som stravila pre mna rekordnych 5 dni, pocas ktorych som chodila aj do prace a travila cas s priatelom. Neustale sa ma vypytoval co to stale citam. Uprimne, ak by som mu to povedala, tak by som si pravdepodobne musela spravit vlastneho Bedu, aby som si v tom zabranila 😀 Takze vo vysledku som takmer nespavala, nemohla som sa od tvojho pribehu odtrhnut. Zato stale som chodila vysmiata akoby som vedela nejake uzasne tajomstvo. Tak som sa presne citila. Vtiahla si ma do deja akoby som bola jeho sucastou. Najradsej by som bola, ak by si v tom pokracovala, ale ako sa hovori, treba skoncit v najlepsom. Nikdy na tvoju poviedku nezabudnem a este raz ti velmi dakujem za skvely zazitok 🙂
P.S. Este jedna dolezita vec, ktoru som si odniesla z tvojej poviedky. A to, ze kedze zatial nemam vlastneho Bedu 😀 tak je velmi dolezite mysliet na to ako velmi milujem ludi okolo mna a ako prezivam svoj zivot,aby som nikdy drobnou chybou nespustila lavinu nestastnych udalosti, ako sa stalo Tomovi a Billovi. Este raz vdaka 🙂 Kaťa
Este jeden koment 😀 Popis aktualnej situacie po dopisani predosleho komentu: neuveritelny zachvat placu so smiechom pri spominani na celu poviedku 😀 😀 😀 Jednoducho nemozem prestat! (esteze priatel nie je doma 😀 ) pred citanim som uz takmer vzdala citanie aj cakanie ma comeback chalanov, ale toto ma neuveritelne nakoplo! 😀 Este raz diky!!! 😀
[44]: Ach bože, to mě vždycky tak potěší a nakopne, když mi někdo napíše takovou věc jako ty, Kaťo 🙂 Poslední dobou mě úplně přestalo bavit psát, nemůžu se k tomu dokopat, a ty snad budeš ten důvod, proč se k tomu zpátky vrátím. 🙂 Doufám. Číst takový věci je něco neuvěřitelnýho. Moc děkuju za tvůj úžasný komentář, a doufám, že na žádnou chybičku už nepřijdeš. 😀 J. :o)
Milujem dodatky typu – za desať rokov. Ale, popravde, tento dodatok nebol podľa môjho gusta. TH skončili? Tá predstava je des, obzvlášť keďže je už rok 2015 a podľa tohto by to znamenalo, že už vlastne končia. Niééééé! Nesúhlasím!!! Veď sú aj kapely, ktoré spolu hrajú 30 rokov a v pohode… hoci po poslednom výpadku to vyzeralo, že TH už skutočne končí, ale je to príšerná predstava. Potom to, ako sa musia celý život skrývať ešte aj pred Davim. Ja teda chápem, že by to pre malé dieťa bol isto šok, ale možno by to nemuselo tak ostať už natrvalo. Ja som skôr dúfala, že to vyplynie akosi prirodzene. Veď spávali spolu v jednej posteli, žili spolu v jednej domácnosti… Ale nevadí. Ono je to v tomto prípade ťažko. Len je mi ich ľúto. A bojím sa o nich, aby ich to časom neunavilo. Nehovoriac o tom, že sa mi nezdá, že by si to Davi celé roky nevšimol – že obaja jeho "rodičia" vždy miznú naraz, a že keď jeden ide na lov, druhý neostáva doma s ním. Minimálne kým bol mladší… No a potom ten začiatok. Možno som v tomto divná, ale predstava 15ročného chalana, aby myslel na takéto veci… Ja viem, že sa to deje, ale čítať o tom tak ľahko je des. Keby mal aspoň 16, 17… najlepšie 18násť!!! A potom to ďalej, že z Daviho bude vlastne síce slávny, ale hodne promiskuitný jedinec, to je hrôza.( Možno by to – pre mňa – zmiernilo, keby tam bola zmienka, že sa k sebe s Kirs po nejakých 10tich – 15tich rokoch vrátia, :-p ) Už aj ten záletník Gordon bol na mňa dosť. Ale to je samozrejme moja predstava a moje, povedzme, životne predstavy a komplexy… Samotný príbeh bol super a keď si to budem ešte niekedy čítať, tak toto si radšej neprečítam, :-p Pretože až doteraz to bolo úplne super. A samozrejme aj tento posledný odstavec, :-p
To byla pěkná povídka. Strávila jsem u ní pěkných pár dní, než jsem ji zdolala, ale stálo to za to! 😀
Velké díky za úžasný zážitek!
Tak jsem se po třech letech opět dohrabala na konec 😊 A stejně si pořád myslím, že pokud je David dost chytrý po obou tatíncích, tak by na to určitě časem přišel sám. A navíc, než kluvi všechna ta opatření zavedli, tak už měl víc než čtyři roky a z té doby si já už například pamatuju spousty věcí, například to, jak jsem se vžycky ráno vkradla k našim do postele a koukala tam na pohádky, takže má určitě někde v paměti ještě vzpomínky na to, jak spolu taťka se strejdou spávali v jedné posteli…. Prostě věřím tomu, že teď je to možná ještě patnáctileté hormonama ovládané tele, ale v dospělosti by si nakonec dal dvě a dvě dohromady a nakonec na to přišel. Jen aby pak nenesl špatně spíš to, že mu celou dobu lhali…
No, zase toho teď budu mít několik týdnů plnou hlavu…
A koukám, že na můj minulý komentář jsem tu dostala odpověď s úžasnýma zprávama o nové můze a prvních dílech nové povídky, tak si tak říkám, když jsem se tím Časoprostorem znovu prokousala, jestli by se to třeba nemohlo opakovat…? Mohli bychom z toho udělat takovou tradici 😁
[48]: Seš dobrá! 😀 To ti vůbec nevadí, že víš, jak to všechno bude dál a jak to dopadne? 😀 Já vim, zas má člověk radost, že všechno špatný je jen dočasný. 🙂 Když to čteš poprvé, tak netušíš, co se cvaklý autorce vylíhne v makovici, takhle je to bez nervů. 🙂
Co se týče psaní, tuhle mě na záchodě něco napadlo (to je u mě normální, záchod nebo vana, tam je asi největší koncentrace múz u nás na sídlišti :-D) a hned jsem si to zapsala, ale netuším, jestli se k tomu někdy odhodlám. Zatím jsem se do toho podruhý nepodívala. Jo, a když jsem vycházela z toho záchoda, tak jsem si ukopla malíček. Svinská bolest! 😀 😀 Ještě furt to trochu bolí, takže to není ani tejden… možná to má nějakou naději. Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že jo… 😀
Dííííííííííííííky. J. :o)
[49]: Vážně? Ale asi to působí jen na vyvolené, protože mě teda u vás na záchodě ani ve vaně žádné múzy nepřepadly… 😂 Kdybys mi to řekla, tak si tam zkusím posedět trochu dýl 😂
Mně vůbec nevadí, že už znám konec. Naopak, užívám si to tak daleko víc a některé pasáže už se dopředu vyloženě těším. Nejoblíbenější povídky mám přečtené klidně i desetkrát a znám je už skoro slovo od slova, a to včetně svých překladů. Třeba k Fotografům, Rough nebo k Cynikovi se vracím pravidelně, a pořád si to užívám. Ale asi nejvíckrát mám přečtenou Family secrets. To je prostě bomba!
Jo a ten ukopnutý malíček tě určitě bude bolet tak dlouho, dokud se na ten nápad znovu nepodíváš. To byly určitě ty múzy, abys na to náhodou nezapomněla a nenechala to zahrabané někde v těch svých nedokončených složkách!!! 😛 Těším se, co z toho bude 😊
Ahojky Jani. Nejsem z těch, které se vyjadřují, ale řekla jsem si, že teď prostě musím. Když jsem začala číst Časoprostor, říkala jsem si, že námět je úplně úžasný nápad a byla jsem strašně zvědavá, co všechno hlavní aktéry čeká. Nesmírně obdivuju způsob jakým jsi to všechno dokázala napsat. Četla jsem spousty příběhů a musím říct, že jsem nikdy nic lepšího nečetla. Taky sama píšu a musím přiznat, že jsem nikdy nic tak skvělého nenapsala a určitě ani nikdy nenapíšu. Byl to skvělý čas strávený v Časoprostoru. Je mi hrozně líto, že už je konec. Děkuju za to všechno a blahopřeju ke skvělému dílu. 🙂 <3
[51]: Díky moc, LovAlien. 🙂 Čím starší je povídka, tím víc mě těší občasné komentáře, jsem ráda, že sis čtení užila a napsala mi o tom. 🙂 Nic nepotěší autora víc, než když ví, že napsal něco, co má pro někoho význam a zůstane mu z toho dobrý dojem. 🙂 Díky, J. :o)
Fakt super 🙂 Vůbec nemáš za co 🙂 Je mi docela i líto, že už dál nepokračuje 😀
Jestli to není problém měla bych takovou otázku trošku mimo téma. 🙂 Moje kamarádka taky píše. Má skvělý příběh a já bych jí ráda nechala udělat knihu tak jak Tobě dcerka. Chtěla bych vědět kde to nechala udělat, protože ať se snažím jak chci, nemůžu sehnat tiskárnu kde by mi udělali jednu kopii. Tak jestli bys byla hodná a dala mi prosím nějaký tip? 🙂
[54]: Jo, tak to ti bohužel nepomůžu, protože dcera ji nechala udělat u kamarádky, která tehdy studovala obor knihtisk, přípravu v programu udělala sama, na to nějaký měla, ale tu zbývající manuální práci udělala kamarádka ve škole. To bys asi musela najít nějakého knihaře, nebo taky třeba studenta oboru, ale bylo by to určitě hodně drahý. Co vím, i tak ji to tenkrát se vším všudy stálo snad tisíc korun, takže hodně drahej dárek. 🙂
Tak to by nebyl problém, cena ani extra nehraje roli, ale spíš bude problém najít někoho kdo by to udělal.
Jani, mužů tě poprosit, že by ses mi ozvala na email? 🙂
A co ted? Docteno jest. Achjo, me to vzdycky dojme. 🙂 krasny to bylo, casoprostor je proste topka. Jsem uz uplne zapomnela ze tady vypravi i Davidek, teda velken Dejv. Bill je strasnej prdola, jak kdyby on sam uz v te dobe neocumoval Tomum neexistujici zadek a nebyl do nej zamilovanej…
Ja len hlásim, že som si to tiež opäť prečítala. Po tých rokoch som už na veľa vecí zabudla a tak to bolo skoro, akoby som to čítala po prvý krát. Je tu na stránke mnoho poviedok, len bohužiaľ nie všetky sú skutočne kvalitné a tak je niekedy ťažké niečo začať čítať. Ale poviedka od teba je rozhodne dobrý nápad, ťa nikdy nesklame. Tak ešte raz ďakujem, že si ju napísala a snáď sa ešte pri nejakej stretneme. Isto si ešte prečítam opäť niečo staršie ( mám rest v tej jednej, kde sa Bill vymenil sám zo sebou z inej reality, tak hádam sa ukecám a ju dočítam, a ak aj nie, tak tam máš našťastie ešte ďalšie ), alebo ako som tu zahliadla, tak je možno aj nádej, že nás jedného dňa prekvapíš aj niečím novým. To by bolo tiež fajn. Nechám sa prekvapiť. 😁
Díky za hlášení, Jas 🙂 Tos to četla celou noc? 😀 Jsem ráda, že tě to pořád baví. S tou nadějí na novou povídku už to nevidím moc optimisticky, nějak se mi už vůbec nechce psát. Třeba se to nadšení někdy ještě vrátí, ale pochybuju, že to bude twincest… to asi bude muset být jiné téma. Ty kilometry napsaného twincestu už nejspíš byly dost. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, kdo ví, co se mi v hlavě ještě přihodí. 🙂 Kadopádně ještě jednou díky za hlášení. 🙂