autor: RosePhantom
To koukáte, co? :o) No jo… je tady nový překlad. Poděkujte za něj Deni, začala pro vás překládat povídku s názvem „Break the Ice“ od autorky RosePhantom. Název je fráze, znamená něco jako „Překonat počáteční potíže“ nebo „Prolomit ledy“ nebo prostě tak něco :o). Má 18 dílů a bude na blogu pravidelně dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek.
U téhle povídky je důležité, aby tu byla co nejdřív, proto tak rychlé zveřejňování. Autorka nám překlad dovolila, ale zároveň nás upozornila, že povídku nabídla nakladateli, a pokud dostane smlouvu, bude ji muset odstranit ze všech webů, na kterých ji má zveřejněnou, tudíž i od nás. Proto tady asi nebude navždy jako ostatní povídky, takže pokud se vám bude líbit první díl, nečekejte na to, až tu bude celá, nemuseli byste ji tu pak už najít, čtěte ji hned.
Bill a Tom tu nejsou dvojčata, a dokonce ani nejsou stejné národnosti, toť na začátek. :o) Užijte si čtení a komentujte, díky J. :o)
Je to teprve pár týdnů, co to Bill zjistil. Ohromně ho zaskočilo, že se jeho rodiče rozhodli čekat tak dlouho, než mu to řeknou, když oni sami na tom pracovali téměř rok. To ho také trochu zaráželo; jak se tohle mohlo rodičům povést za jeho zády? A chovat se, jako by k tomu Bill neměl co říct.
„Jasně, že jsem rozčilený!“ křičel Bill u večeře.
„Bille, my jsme jen mysleli…“ utrousila Simone a bezmocně se podívala na Gordona.
„Mysleli co? Že budu nadšenej?“ Bill nechal pootevřenou pusu, jak čekal na zpětnou poznámku alespoň jednoho z rodičů. Místo toho viděl jen prázdné, smutné pohledy. „Nějakej kluk, kterého jsem nikdy neviděl, tady bude bydlet jak dlouho, rok?“
„Deset měsíců,“ opravil ho Grodon nevrle.
„V tom není moc velkej rozdíl,“ prsknul teenager a svezl se níž ve své židli, ruce zkřížil na prsou.
„Podívej se na to z našeho úhlu,“ povzdechla si Simone. „Celý život jsi jedináček, bude ti skoro osmnáct a nemáš žádný společenský život.“
„Jsem hodně společenský!“ zalapal po dechu Bill, ublížený matčinými slovy. Sice nechodil na párty každou druhou noc a nezůstával mimo domov tak, jako ostatní z jeho ročníku, ale to ještě neznamená, že je nespolečenský.
„Bille, naposled, když sis vyrazil, tak to bylo na školní ples.“
„A bylo to povinné kvůli známkám,“ dodal Gordon.
„Bože a co?“ zanaříkal Bill. „Když si myslíte, že jsem tak antispolečenský, co vás vedlo k tomu, myslet si, že zrovna s ním si padneme do oka, a že bude výjimka?“
„Nemusí být výjimka,“ řekl Gordon. „S Tomem budeme zacházet tak, jako by to byl náš syn a tvůj bratr. Nemusí pro tebe být víc než kluk, který s námi bydlí, když nebudeš chtít.“
„Ale budeš se k němu chovat slušně, Bille,“ varovala ho Simone.
Bill na chvíli nechal šrotovat své myšlenky. Ticho u stolu začínalo být až trapné, když se rozhodl jen zírat na keramickou misku, jak se probíral myšlenkami. Uchopil vidličku a zapíchl ji do kousku kuřecího, když se najednou postavil.
„Budu jíst u sebe,“ zamumlal a zvedl svůj talíř.
„Na otcově stole je Tomova fotka,“ řekla mu ještě Simone. Bill se choval, jako by nic neslyšel a mrzutě vyšlapal schody nahoru.
Dveře se za ním zabouchly a on si odložil talíř na noční stolek. Choval se, jako by nehodlal svůj pokoj opustit po zbytek noci, což také dodržel; ovšem až poté, co našel Tomovu fotku, samozřejmě.
A teď, sedící na zadním sedadle jejich auta s hlavou přitisknutou k okýnku, svíral přesně tu samou fotku v prstech. Bill vytáhl svůj iPod a stulil se do sebe. Podíval se ven do rušných ulic, sledoval pouliční světla, jak se jedno za druhým střídají na noční obloze. Viděl frmol, který byl před blížícím se letištěm, auta uhýbala před ztracenými turisty a on si uvědomil, že se přes něj přelévá vlna úzkosti.
Billovi rodiče se mu pokoušeli vyprávět, co se během měsíců dopisování o Tomovi dozvěděli, ale vzdali to, když si nasadil sluchátka. Billovi bylo jedno, jestli Tom hraje na kytaru nebo ne, jestli má piercing ve rtu nebo ne. On sám měl vlastní piercingy, a dokonce i pár tetování, ne snad, že by měl nad Tomem navrch. Připadalo mu, jako by o něm věděl dost z fotografie.
Byla pořízena v nějakém domě, asi Tomově, a on seděl na kraji rozházené postele. Lokty měl zapřené o nohy a ruce zvláštně propletené, jeho úsměv jednoznačně pocházel z pořádného výbuchu smíchu. Podle úhlu Tomova pohledu se smál na kohokoliv, kdo držel foťák.
Bill se choval, jako by Tom měl být jen přítěž, ale hluboko uvnitř byl velmi zvědavý.
Konečně se jim podařilo zaparkovat a Bill sledoval své natěšené rodiče do haly. Gordon jim pochopitelně musel sehnat speciální propustky, aby mohli kolem ochranky, takže se Bill usadil na jednu ze židliček, které letiště nabízelo. Nebylo to moc pohodlné, byl akorát víc nepříjemný. Zastrčil ruce do kapes, aby vypnul hudbu a jeho prsty zavadily o Tomovu fotku.
Najednou se ocitl v ruchu a frmolu, které ovládaly letiště. Zakňučel. Bylo skoro deset, a přesto hala vypadala jako za všedního dne. Začínalo ho to otravovat, zavrtěl se na místě a zjistil, že svým nezvyklým zjevem přitahuje pozornost. Zíral na vystresovanou matku, jejíž dvě batolata byla usazená v jejich přenosných sedačkách, a zkroutil se na místě. Simone zavolala jeho jméno a Bill uvítal možnost odejít. Ignoroval uražené odfrknutí ženy, která tak vyhrála jejich souboj v zírání na toho druhého.
Došli k bráně akorát, když letadlo přistávalo a Bill si uvědomil, jak blízko je k setkání s Tomem, studentem na výměnném pobytu z Německa. Zajímalo ho, jak moc anglicky umí a kolik asi pochytí jen z konverzace. Zajímalo ho, jaký bude mít přízvuk, pokud nějaký bude mít; jestli bude silný, nebo naopak sotva postřehnutelný.
V Billově hlavě běželo tolik zvědavých otázek, že až povyskočil, když muž v mikrofonu oznámil přistání letadla. Dveře za informacemi se otevřely a Bill viděl, jak jeho rodiče chytili jeden druhého. Přirovnal by jejich chování k novomanželům, kteří právě zjistili, že manželka je těhotná. Na malý moment pocítil Bill žárlivost. Věděl, že rodiče ho nebudou zanedbávat, nebo se ho Tomem v domě nepokouší nahradit, ale přišlo mu, že jsou až moc zaujatí.
Lidé začali přicházet a Bill podvědomě udělal pár kroků blíž k bráně, za níž dostal nařízeno zůstat stát. Věděl, že nebude těžké Toma poznat, pokud stále vypadá stejně jako na fotce. Tom nosil zbytečně veliké oblečení a vlasy měl spletené do dredů, které nosil pod čepicí. Nevypadal jako běžný teenager, ale to ani Bill. Možná to byl důvod, proč se Bill tak zajímal o setkání s ním.
Bránou prošel na první pohled totálně ztracený kluk, který si upravoval batoh na rameni, a Bill jej okamžitě poznal. Vypadal přesně jako na fotografii, kromě čepice, kterou bezpečně nahradil šátek. Bill ho nechtěl vyděsit tím, že bude vykřikovat jeho jméno, ale nevěděl, jak jinak upoutat jeho pozornost. Podíval se na své rodiče, kteří vypadali stejně bezradně ohledně nastalé situace, a zaskřípal zubama. Dřív, než stihl vymyslet lepší plán, přeskočil zábranu a s máváním se rozešel k Tomovi.
Tom se okamžitě uvolnil, když viděl Billa přicházet, pousmál se a skrze triko si povytáhl obrovské kalhoty. Bill si stoupnul přímo před něj a založil si ruce, zatímco na sebe trapně zírali, a snažil se vymyslet něco, co by řekl. První dojem je rozhodující, a on se cítil, jako by ten svůj podělal jen proto, že se bojí jazykové bariéry, která by mohla nebo taky nemusela nastat. Tom si posunul batoh výš na rameno a odkašlal si.
„Tipuju, že ty jsi Bill?“ Billovi se chtělo smát nad jeho přízvukem, kdyby jen nebyl tak roztomilý. Byl zaražený, že doopravdy promluvil anglicky, a ještě řekl jeho jméno. Potřásl hlavou a natáhl ruku, sledujíc, jak Tom pozoruje jeho prsty.
„Bill Kaulitz,“ představil se a usmál se, když Tom potřásl jeho rukou. „Ty jsi Tom, že?“
„Jo, přesně,“ přikývl Tom. „Tom Trümper.“
„Bille, vrať se zpátky, než se dostaneš do problémů,“ zasyčela Simone a pokoušela se neupoutat pozornost ochrany. Bill přikývl směrem k rodičům a rozešel se jejich směrem. Tom se za ním držel tak blízko, jak jen to bylo možné, aniž by mu narušoval osobní prostor, asi měl strach, že se ztratí. Přešli zpět za hrazení a Tom se vděčně podíval na Billovy rodiče.
„Děkuji,“ řekl k Simone a Grodonovi, vděčný úsměv na rtech. Bill chtěl vyzvídat, za co jim Tom děkuje, ale jeho rodiče vypadali přímo unešení tím jednoduchým gestem. Simone šla vrátit propustky, zatímco Gordon s chlapci přešel k zavazadlům.
Billa zajímalo, kolik zavazadel si s sebou Tom přivezl, a byl překvapený, když viděl jen tři poté, co Tom řekl, že to je všechno. Bill si bral tři kufry, jen když jel na měsíc k babičce. Ani náhodou si Tom nemohl sbalit všechno potřebné na celý rok do třech malých zavazedel. A navíc jen dvě z nich mohla být na oblečení, jelikož třetí bylo pouzdro na kytaru.
S výjimkou, kdy mu byla položena otázka, Tom cestou domů mlčel. Bill to přičítal jeho únavě, už jen proto, že byl nespočet hodin v letadle a všem tom letištním chaosu.
I přesto, že Bill věděl o Tomově únavě, stále na sobě během cesty cítil jeho pohled v různých časových intervalech. Zježily se mu vlasy v zátylku, a když se otočil, viděl Tomův upřený pohled před tím, než stihl dredáč otočit hlavu k okýnku. Bill nevěděl, jestli být sevřený nebo rozklepaný.
Během cesty musel usnout, protože se probudil, jak se auto natřásalo na jejich šikmé příjezdové cestě. Protřel si oči a podíval se na Toma, který byl stále ve stejné pozici, jako když ho viděl naposled. Sledoval ho, když spal? Otřásl se nad zneklidňující myšlenkou, a jakmile auto zastavilo, vyskočil ven.
Vybalení auta nebylo zdaleka tak dlouhé, jak se Bill obával, a dřív, než si to stihnul uvědomit, dům byl tichý a všude tma. Billovi rodiče uložili Tomovy věci do pokoje pro hosty a odešli do postele hned, jakmile si byli jisti, že je ubytovaný. Teď, když mohl Bill spát v pohodlí své postele, místo na okýnku auta, byl až moc neklidný. Tom byl v pokoji přímo naproti tomu jeho, a kromě toho, když tam jednou spali jeho bratranci, nikdy nebyl ten pokoj používaný. Bylo to na nervy jdoucí, že někdo tam bude spávat pravidelně.
Vstal z postele. Tom nechal dveře od pokoje otevřené a lampička na stole stále svítila. Bill nakouknul přes práh a jemně zaklepal, čímž toho druhého vyrušil, od čehokoliv, co škrábal. Každopádně nevypadal naštvaně, soudě podle úsměvu, který mu ukazoval.
„Hey,“ zamumlal Bill a rozhlížel se kolem. Pořád to vypadalo jako dočasný pokoj díky zdem a všemu, nebylo to vůbec osobní.
„Ahoj,“ odpověděl Tom ze svého místa na posteli. Zamrkal nad Billovou nejistotou. „Můžeš jít dál.“
„Oh.“ Bill zašel dál do pokoje a všiml si, že Tomovy dredy už nesvazuje žádný šátek. Většina z nich byla elastickou gumou stažena v jeho týle, až na pár pramenů pohozených sem a tam. Klekl si na zem blízko Toma. „Co děláš?“
„Píšu,“ odpověděl Tom a poklepal kuličkovým perem na kus papíru. Bill vzhlédl, ale nerozuměl ani jednomu z naškrábaných německých slov, která napsal.
„Nejsi unavený?“ zeptal se Bill.
Tom přikývl. „Jsem velmi unavený. Chci napsat o tom, jaká má cesta byla. Kdybych spal, do rána bych zapomněl detaily.“
„Oh,“ řekl Bill znovu. Sledoval Toma, jak píše pár dalších slov, než znovu promluvil. „Kde ses učil anglicky?“
„Škola,“ usmál se Tom. „Není to moc dobré.“
„Ne, je to hodně dobrý,“ uklidnil ho Bill. „Vážně, je.“
Tom se zaculil. „Děkuji.“
Bill seděl dál na zemi a poslouchal Toma psát slova, kterým nerozuměl, zatímco se rozhlížel kolem. Jeho rodina bydlí v tomhle domě snad déle, než si Bill vůbec pamatuje, a tohle je nejdelší chvíle, kterou v tomto pokoji strávil. Chodil kolem něj každý den bez povšimnutí, zapomínal, že tu vůbec je. Došlo mu, že bude tuhle nudnou místnost vídat mnohem častěji.
Bill si uvědomil, že škrábavý zvuk ustal a otočil se na Toma, který už svůj dopis odložil a opět se na něj jen díval. Nervózně polknul a znovu se postavil.
„Omlouvám se, seš vyčerpaný,“ promluvil Bill, když couval z místnosti. „Nechám tě spát. Promiň, že jsem tě zdržoval.“
„To je v pořádku,“ ujistil ho Tom. „Dobrou noc, Bille.“
Bill se napjal při zvuku svého jména, přikývl a zavřel za sebou dveře. „Dobrou noc,“ zašeptal. Všiml si, že světlo zhaslo téměř okamžitě. Přešel přes chodbu a zavřel za sebou dveře, na moment zaváhal před tím, než je zamknul. Nikdy necítil potřebu zavírat dveře, natož se zamykat. Jediní lidé, kterých by se během noci musel obávat, byli jeho rodiče, a ti dávali Billovi prostor, který potřeboval.
Nebylo to tak, že by Tomovi nevěřil; jen potřebuje čas zvyknout si na jeho přítomnost.
Zatáhnul závěsy a stulil se do postele, kde si z peřin vytvořil vlastní hnízdečko. Bolest v jeho svalech začala ustupovat okamžitě, když se zavrtal více do postele. Upadl do spánku během toho, co bezcílně přemýšlel o tom, jak proměnit pokoj pro hosty v pokoj pro Toma.
autor: RosePhantom
překlad: Deni
betaread: Janule
tohle vypadá opravdu dobře….a fakt ráda bych si to přečetla celé… snad se to stihne
Deni, moc diky za preklad! Obdivuju, ze ses do toho pustila i presto, ze vis, ze tady ta povidka bude nejspis jen kratce. Prvni dil vypada moc zajimave, je to zase neco noveho. Uz se tesim na dalsi!
Nádherné♥♥
Samozdřejmě že kdby nebylo Deni asi bych si povídku nikd ynepřečetla 🙁 a to by byla škoda 🙂 Je krásná♥
Děkuju holky :-)♥♥
Páni, jsem nadšená! Naprosto mě to okouzlilo! Líbí se mi, že to tu bude dvakrát týdně, aspoň se mám na co těšit^__^
Jen by mě zajímalo – nějak jsem nepostřehla, jestli jsou v Anglii nebo v Americe? *scratch* Mám pocit, že se to tam ani nepíše 😮 😀
Myslím ale, že Tom v jednom z těch dvou oblečkových kufrů bude mít čepice 😀
Deni? Jsem ráda, že ses pro nás dala na překlad i týhle povídky ♥
Teď nevím,jestli můžu komentovat v češtině,ale snad jo,risknu to =).Takže nejdříve:Deni,ty jsi neúnavná,zasloužíš si velký obdiv za svoji práci!!
Povídka vypadá zatím skvěle,jenom,aby se stihla celá zveřejnit…zdá se,že Bill Toma velice zaujal,a to,jak Bill přemýšlel,jak proměnit pokoj pro hosty na pokoj pro Toma,to bylo nádherné ♥ moc se těším na další díly =)
Vypadá to hodně zajímavě a rozhodně se moc těším na další díly!:)
Jinak Deni, skvělý, vážně tě strašně obdivuju za to, co děláš pro nás ne moc dobrý angličtináře 😀
Myslím, že ta povídka má úroveň, začíná moc dobře a já doufám, že se to stihne, a že i já si ji stihnu přečíst.
Když to vyjde, uděláme velký attack na nakladatelství a dostaneme z nich český překlad ;D
Really good- good luck :*
Holky, překlad se určitě stihne, jde jen o to, jak dlouho tady ta povídka pak vydrží.. to mazání snad nebude dřív, než v příští polovině roku. J. :o)
tak číst nečíst… to by mě naštvalo, kdyby se to muselo přestat zveřejňovat třeba v půlce ;D Ale vypadá to zatim dobře… jenom mě mrzí, jako u všech novějších povídek, že dvojčata nejsou dvojčata – já takovýhle povídky nejdřív uplně odmítala číst, tahle je první, kterou jsem zkusila a asi… asi si budu muset zvyknou no, když už se skoro nic jinýho nepíše. Ale nebudu vůči týhle proto zaujatá, jak už jsem řekla, začíná fakt dobře… uvidíme, jak to bude dál 🙂
I'll love it!:):D *machří, že něco umí* řekla bych, že Tom asi letěm do Ameriky, hmm?? přece by nemohl být tak unavený po letu přes La Manche:D god, nevydržím do čtvrtka! jen tak něco se mi nedostane pod kůži, ale tohle během prvních pár slov.. uááá!♥
krásně to začíná 🙂 jen teda doufám že se to nesmaže tak brzo 🙂
To je hezký… páni. Začátek se mi moc zamlouvá. Oba dva jsou… milí. Sice je to první díl, ale prostě mám dobrý pocit z jejich osobností. A rozhodně podporuju Tomovy voyerské úmysly. 😀
Začíná to bezvadně. A Díky za super překlad 🙂
Povídka nabídnuta nakladateli??? Jestli vyjde, tak ju chcu mít v knihovně! xD
Je to opravdu nádherný… Zažralo se mi to pod kůži už po dvou odstavcích. =) Miluju to. Už je to jasný. ^^
[14]: 🙂 To funguje trošku jinak, než si představuješ, "nakladatel" je jen virtuální, protože to bude zveřejněno na internetu, ovšem za poplatek, proto musí zmizet z webu, kde se dá číst zdarma, a budou pozměněna jména kluků, takže to bude o někom úplně jiným… což teda pro mě okamžitě ztrácí kouzlo. Takže to asi nebude kniha na pultech, ale e-kniha. A samozřejmě v angličtině a v Americe 😀 Za pár dolarů si jí pak můžeš stáhnout. 🙂 J. :o)
[15]: Hey- to už by se mi nelíbilo! 😀
Já to chcu taky právě do knihovny >.<
[15]:to je skoda ,bych si hned koupila kdyby byla na pultech v kramech
[15]: Já chci do knihovny ČASOPROSTOR ♥♥♥!!!!!!!!!!!
Na té fotce vypadá Bill strašně tlustě >.<
Wow, to je úžasné, deset měsíců, jsem strašně zvědavá na další díl 🙂
[19]: Jsi hloupá, viď.
Jinak, děkuji Deni, že se opět pustila do překládání, obdivuji Tě
Jdeme si tisknout hromadně TWC archív 😀
Tak tohle se mi bude líbit i kdybych nechtěl. Naše město dostalo nějaký moliony na vzdělávání jazyků. Měli jsme scio testy a (mechci se chlubit) ale jedu tradá do německa! A anglina mi utekla o něaký blbý minuty..No ale tím chci říct, že se mi to strašně líbí a budu se těšit na každej díl, který tady bude..=)
SKVĚLÉÉÉÉÉ!!!Tahle povídka mě zaujala hned..teda přesněji,její název xDDDD…tenhle dílek fakt super..,prostě super…navíc poslouchám písničku Strange(Tokio Hotel feat Kerli),takže to je docela komický xDDDDDDDDDDDDDDDD
Nikdo si nedokáže představit, jak moc jsem ráda, že tu jsou lidi, kteří jsou ochotní překládat povídky. Opravdu obrovské dík, Deni! 🙂 A ta povídka vypadá pěkně, dobře se to čte a vypadá to zajímavě. Uvidíme, co příjde dál. 😉 <3
jéééé už se na to moc těším…vypadá to krásně
Začína sa to zaujímavo a pekne, ale keby to bolo vydávané s iným menami hlavných hrdinov, asi by to nemalo pre mňa také čaro. Alebo ktovie. Mám rada original fic, ale neviem či by som zaň platila, keď sú ho na na nete mraky zadarmo.
Tak tohle začíná zajímavě 🙂 Moc se mi tenhle nápad líbí a já jsem vážně zvědavá, jak se to bude vivíjet dál 🙂
Ja si mylim že se to podda a budou ne jen kamarádi.