Odplata v nemocnici 27.

autor: KaKiNkAaA ^_^

Tom potom, co odešel z Billova pokoje, a vrátil se zpátky na sesternu, si konečně postavil vodu na kafe. Billa ošetřil, takže už měl po práci, a teď už jen mohl v klidu odpočívat a čekat na jeho propuštění. Když si připravil kávu, sedl si s hrníčkem na pohovku a ztěžka vydechl. Už to měl za sebou, a teď už jen čekat, až jeho bratr odejde z nemocnice a on už bude mít po starostech. Věděl, že Bill o noci, kterou s Tomem prožil, nic nepoví, takže v klidu posedával na pohovce a ustrkával z šálku s kávou. Aspoň na chvíli se chtěl od všeho odpoutat a na nic nemyslet. To se mu taky chvíli dařilo. Své myšlenky úplně odvrátil od Billa a věnoval se jen sobě a klidu, který ho obklopoval. Dnešní noční směna mu dala, aby řekl pravdu, zabrat, ale byl se sebou spokojen. Udělal to, co chtěl.  

Když pomalu dopíjel kávu, slyšel, jak patřiční doktoři přicházejí, a také sestry. Stihnul to krásně, a teď už mohl přijít kdokoli, takže to už neřešil. Dokonce do sesterny se už s milým úsměvem přiřítila jeho nejlepší kamarádka Rachel.

„Ahoj, zlato,“ uvítala Rachel Toma polibkem na tvář tak, jak to vždycky dělávala. Tom jí úsměv oplatil a také ji pozdravil.

„Ahoj, kotě. Chceš kávu?“ zeptal se jí Tom, jelikož ještě měli čas, takže ranní kávu si spolu vždycky dávali, než si šli každý po své práci.

„To budeš hodný.“ Přikývla Rachel k Tomovi, a přitom přešla k svojí skříňce, aby se mohla převléct. Nikdy se před Tomem nestyděla a on před ní. Ani jeden z nich neměl problém se převlékat před sebou. Navíc Rachel byla lesbička, takže to bylo jiné.

Tom jen přikývl, a když  dopil dvou kávu, se pomalu zvedl z pohovky a postavil na kávu i jeho kamarádce. Do hrníčku připravil mezitím kávu i s cukrem, než se voda uvařila. Poté kávu zalil vodou a postavil to na menší stolek.  

„Dneska ti odchází milý, co?“ podotkla Rachel, když se pomalu dooblékala.

„Co?“ nechápavě se podíval Tom na svou kamarádku, přitom se zpátky posadil na pohovku. Nějak teď úplně na Billa zapomněl a ani kamarádčina slova mu nějak nedocházela.

„Přeci Billa dneska propouštíme. Dneska po vizitě nebo jsi zapomněl?“ usmála se Rachel a sedal si vedle Toma.

„Jo aha. No jo, dneska jde domů.“ Přikývl Tom o opřel se o opěradlo pohovky. Bylo mu nějak divně a jen co přijde Rachel, začne mluvit o Billovi.

„Ty jsi snad zapomněl?“ podívala se očkem Rachel na Toma, když upila ze svého šálku kávy. Znala už dlouho Toma a moc dobře, a tak jí nemohlo uniknout, že Tom je dneska jiný. Jiný než předtím. Vypadal podrážděně.

„Ne to ne. Jen to víš, noční směna.“ Ušklíbnul se Tom. Na Billovo propuštění nezapomněl, to ani nemohl, když ho měl na starost a byl u něj pořád. Navíc, když si tohle musel hlídat, aby stihnul pokořit svůj plán, který včera v noci zrealizoval.

„To chápu. Bude se ti stýskat, když ti odejde tvůj miláček, co?“ usmála se Rachel. V poslední době, když ty dva viděla spolu, musela se pořád usmívat. Moc jim to spolu slušelo a vypadalo to, že si opravdu skvěle rozumí.

„Jo to bude.“ Řekl jen krátce Tom. Není to jeho miláček, ale bratr, a stýskat se mu rozhodně nebude. Bude jen rád, když odejde z nemocnice a jemu už podruhé zmizí ze života, a teď už doufal, že napořád. Na druhou stranu mu ale chybět bude, ale tuhle možnost si nepřipouštěl.

„Ale určitě se budete vídat po práci, takže nemusí tak moc tesknit,“ dloubla prstem lehce do Toma, který sebou trošku trhnul. Tohle nesnášel, jelikož byl lechtivý, ale úsměv Rachel oplatil.

„Jo, to určitě budeme,“ zalhal Tom. Nechtěl ho už víckrát vidět. Pomstil se mu, takže vídat ho už nebylo nutný. Ale sám nevěděl. Znovu musel přemýšlet nad tím, proč se necítí tak dobře, jak si myslel, když se Billovi pomstí. Necítil úlevu. Když byl u něj a mstil se mu, byl rozzlobený a zuřivý, jelikož se mu všechna ta jeho bolest vybavila, ale teď to bylo jiné. Necítil se zvláštně.  

Po zbytek volné chvíle, kterou ještě měli, si Tom s Rachel povídali nejen o Billovi, ale tak o mnoha věcech. V poslední době spolu moc toho neprobírali. Nebyl čas, navíc Tom byl hodně času právě jenom s Billem. Rachel mu to ale neměla za zlé. Byla ráda a přála jim to.

Poté, když i Rachel dopila svou kávu, po sobě uklidila a trošku se v zrcadle ještě upravila. Pomalu byl čas si hledět každý své práce, než bude vizita. Museli ještě rozdat snídani, a také zkontrolovat pacienty. Vizita měla přijít až po snídani. Proto se oba odebrali ze sesterny, kterou za sebou také zamkli, aby se jim tam někdo nevkradl. Dnešní lidé byli toho schopní.  

Snídaně už byla připravena, a tak ji společnými silami naskládali na pojízdný vozík a spolu rozdali pacientům snídani. Avšak u Billova pokoje se Tom malinko zasekl. Nechtěl tam už znovu chodit. Bude mu stačit, když ho ještě uvidí při vizitě. Proto poprosil Rachel se značnou výmluvou, kterou si rychle vymyslel, aby mu snídani dala ona. Rachel se jen lehce nechápavě podívala na Toma, ale nic k tomu neřekla. Jen přikývla a dala přidělenou snídani i Billovi na pokoj.  

„Ahoj, Bille, nesu ti snídani.“ Usmála se Rachel, když mu položila tác se snídaní na stolek u jeho postele.

„Špatně ses vyspal? Nevypadáš moc dobře.“ Poznamenala tiše, když si všimla Billova výrazu a kruhy pod očima. Bill nasucho polknul a ztěžka vydechl, nakonec ale lehce přikývl. Kdyby se jen špatně vyspal. Bylo mu příšerně. Ještě nikdy se takhle hrozně necítil a nejhorší bylo, že stále nic nehápal.

„Kde… kde je Tom?“ špitnul tiše černovlásek k sestřičce. Neznal moc dobře Rachel, a proto to pro něj byla pouhá sestřička.

„Tom nemohl. Musel si něco zařídit, tak jsem ti donesla snídani já. Doufám, že ti to nevadí.“ Usmála se mile na Billa. Připadal jí jako anděl. Byl opravdu krásný a pohledný mladý muž a měl stejně čokoládové oči jako Tom. Tak hluboké a krásné. Avšak něco v nich chybělo.

„Ne nevadí,“ pípl jen tiše a odvrátil hlavu od Rachel. Už zase mu bylo do breku. Rachel tedy jen přikývla a poté opustila i jeho pokoj. Ještě tu byli další pacienti, a ač by se třeba ráda vybavovala s Billem, nebyl čas.

Pak, když opustila Rachel Billův pokoj, opět s pomocí Toma rozdali zbytek snídaně. Po cestě spolu prohodili pár slov, ale jinak moc nemluvili. Rachel viděla na Tomovi, že mu nějak schází nálada. Jako by byl duchem jinde, tak jako Bill, když ho viděla. Nebyl ale čas se tím teď moc zabývat, tak to raději protentokrát nechala plavat.

Poté, když spolu Tom s Rachel rozdali všem pacientům na patře snídani, se opět na chvíli odebrali oba dva na sesternu. Pacienti museli posnídat, a pak, když uklidili tácy z pokojů po snídani, byl pomalu čas na vizitu.  

Když se sešli všichni doktoři, primář a taky Tom s Rachel, začala pomalu vizita. Každý pokoj procházeli a kontrolovali pacientův stav. Někteří právě dnes, tak jako Bill, už mohli domů. Jeden z doktorů vždy z karty pacienta četl primářovi jeho zdravotní stav. Vyšetření, které prodělal a jak se cítí nyní. Podle toho se taky odvíjelo, co dál. Postupně procházeli všechny pokoje, až nakonec došli i k tomu Billovu. Tom chytil pomalu za kliku a otevřel dveře, aby mohli vejít dovnitř. Poté, když už byl poslední, za sebou zavřel dveře a vrátil se k ostatním. To už jeden z doktorů četl i Billovu kartu.

„Pacient Bill Kaulitz, narozen 1.9.1989 v Leipzig, byl přivezen po těžké autonehodě s poraněním…“

Další slova už Tom ani pořádně nevnímal a raději se díval do země. Nechtěl se na svého bratra dál dívat. Každé další slovo, které  doktor četl z Billovy karty, mu šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.  

„Pacient všechny vyšetření prodělal a dneska už je v pořádku. Komplikace nenastaly a podle všeho má být dneska propuštěn díky svému zdravému stavu.“ Dokončil doktor svá slova která tom lehce zachytil. Slovo propuštěn mu nemohlo uniknout, a proto pomalu zvedl hlavu a dlouze se podíval na Billa, který jen nehybně ležel na posteli a snažil se být klidný, a nic na sobě nedávat znát. Když však uviděl Tomův pohled, bodlo ho u srdce a on myslel, že to nevydrží a přede všemi se rozbrečí.

„Cítíte se dobře? Nevypadáte dneska nejlépe“ podotknul primář, když si Billa kontrolovatelně prohlížel. Podle toho, co bylo v kartě napsáno, všechno bylo v pořádku, ale když se podíval na pacienta, na chvíli zaváhal. Nevypadal nejlépe.

„Ne… já… já jen jsem se špatně vyspal. Jsem… jsem v pořádku,“ vydechl ztěžka černovlásek. Nechtěl si dělat ještě další problémy a Tom mu jasně říkal, nebo dokonce vyhrožoval, aby nic neřekl a on se bál promluvit. Tak moc se Toma bál.  

„Tak dobře. Takže dneska, když skončí vizita, můžete, pane Kaulitzi, jít konečně domů,“ usmál se nakonec primář. Bill jen nepatrně přikývl hlavou. Na jednu stranu tak moc chtěl pryč, ale na druhou stranu nechtěl odejít. Tom mu ublížil a on stále nevěděl proč a takhle se to snad nikdy nedoví. Copak takhle může žít? Nejspíše bude muset, jelikož pohled na Toma mu jasně dávalo najevo, že od něj se nic nedoví. Odejde s bolestí a zlomeným srdcem. A tohle se vyléčit v nemocnici nedá.

„Tak nashle a doufáme, že už nebudete bourat,“ usmál se primář a spolu s ostatními doktory, tak i s Tomem a Rachel, opustili také i Billův pokoj. To byl poslední pokoj na patře, takže se na chodbě rozešli, jelikož skončila vizita, a teď měl každý svou práci. Proto se i Tom s Rachel odebrali pomalu na sesternu.  

betaread: Janule