Otravná ozdravovna? Ne, něco víc! 19.

„Bille, tohle by už stačilo, ne?“ mírnil ho Tom, když Bill už v sobě něco měl. „Sestřičky tě zabijou, pokud však…“  
„Ještě jednu…“ Zakňučel. Vnímal, ale bylo na něm poznat, že pil.  
„Ne, ani jednu.“ Zakroutil hlavou a všechny skleničky, svou, Billovu, Georgovu i Gustavovu, od něj odsunul.  
„Prosím…“  
„Řekl jsem ne.“ Odsekl tvrdě. Alespoň se o to snažil.  
„Seš zlej,“zamračil se, nafoukl tváře, ruce založil na prsou a opřel se o opěradlo lavice.  
„Ne, nejsem zlej. Je to pro tvoje dobro. Ještě mi budeš vděčnej.“ Odvrátil pohled, ale hned se na něj jen podíval. Jeho výraz se nijak nezměnil. „Koukni, zlato, až budeme někde spolu a sami, můžeš se opít, jak chceš, jo, ale teďka se musíme vrátit. Je sedm a než tam dojdem…“ naklonil se a políbil ho na líčko. „Půjdem, kluci?“ otočil se na ty dva, kteří to s pobavením sledovali.  
„Jo, jasně že jo.“ Postavil se Georg a Gustav hned po něm. Tom se podíval na Billa, ale ten, když se k ničemu neměl, se Tom rozhodl následně. Postavil se a vzal si ho do náruče.  

„Můžem.“ Prohodil Tom a všichni se vydali k východu.

„Ty, Tome, on ti asi usnul.“ Začal se smát Gustav.  
„No a? Tak ho nechte. Ať spí. Alespoň se líp dostanem přes sesternu.“  
„To je fakt, tak jdeme.“ 

Tom položil Billa do postele a všechno z něj svlíkl. Vlastně, kromě spodního prádla, a navlíkl na něj nějaké svoje tričko. Potom ho jen přikryl ke krku a políbil ho do vlasů. Potom si vyndal schovaný kufr a pomalu si začal balit věci. Nechtěl, ale musel. Nic jiného mu nezbývalo. Jedno tričko však nechal vytáhnuté. Po hodině byl sbalený, nastavil si budíka na mobilu a zalehl do postele vedle Billa…

Vzbudil ho dotěrný budík. Nesnášel ho. Kdo taky ne, že? Posadil se na posteli a koukl se na to nejkrásnější stvořeníčko vedle něj. Pořád spal. Vypadal tak sladce. Ze spánku špulil rty a Tom nedokázal odolat. Políbil jej. To Billa vzbudilo.  
„Co je?“ zamručel.  
„Víš, co je dneska za den?“ začal Tom opatrně. 
„Hm…“ Zauvažoval. „Jo.“ Povzdechl si. „Musím se sbalit.“ Posadil se taky. 
„Něco jsem ti sbalil včera já.“ Usmál se na něj Tom.  
„Děkuju.“ Úsměv opětoval.  
„Není za co. Tak vstávej, nebo to všechno nestihneš.“ Popohnal ho a sám vstal. 
„Už lezu.“ Zabručel a opět sebou plácl na měkký polštář s tím, že se opět přikryl po krk.  
„Bille.“ Začal se smát Tom. „Takhle by to nešlo.“ Přešel k němu a pokoušel se mu stáhnout peřinu, jenže se nedařilo. Bill si ji pevně držel.

„A proč ne?“  
„Protože se musíš sbalit a potom musíme domů.“  
„Nechci domů.“ 
„Musíš. Máš tam někoho, kdo tě potřebuje.“  
„Ale já potřebuju tebe, Tome.“ 
„Budu s tebou, vážně…“

„Je čas vyrazit.“ Vpadl do pokoje Gustav. „Bille, za hodinu nám to jede, zjišťoval jsem to.“  
„Už za hodinu?“ zděsil se černovlásek.  
„No… jo. Tak jak jsi na tom?“ 
„Už mám sbaleno.“  
„Skvěle. Za deset minut jsem tu. Tak se připrav na odchod, pak půjdem podepsat ještě ty papíry a vyrážíme!“ zavřel za sebou dveře.  
Bill si povzdechl a smutně se podíval na Toma. Ten mu pohled opětoval…

Kdokoli, kdo procházel na hlavním nádraží v Berlíně, nemohl přehlídnout loučící se dvojici. Oba se pevně objímali a Bill i plakal.

„Tome, nechci, aby tahle chvíle skončila.“ Popotáhl a ještě víc se k němu přitiskl.  
„Neboj se. Skončí, ale budou další. Slibuju.“  
„Dobře… ale… Nezvládnu to, Tomi.“  
„Zvládneš to. Já ti věřím, lásko. A ještě k tomu tam máš Gustava.“  
„Já vím, ale on nejsi ty.“  
„Bille, měli bychom už jít. Vlak odjíždí za pět minut.“ Zakřičel na něj zmiňovaný Gustav. 
„Tomi, já nechci.“ Rozbrečel se ještě víc.  
„Billi, uklidni se, hm? Poslouchej,“ odtáhl si jej od sebe a chytil ho za ramena. „Budeme si volat, budeme za sebou jezdit, ano? Ale teďka se hlavně uklidni.“  
„Dobře…“  
„Zvládneš to. Miluju tě… a jdi už, nebo vám to ujede.“ Naposledy si jej k sobě přitiskl a políbil.  
„Budu na tebe myslet.“  
„Já na tebe taky, ale už utíkej. A kdybys cokoliv potřeboval, zavolej, jo? A kdykoli chceš.“  
„Jo… Miluju tě.“ 
„Já tebe taky.“ Pustil jej a Bill už musel utíkat za Gustavem, který držel otevřené dveře, do vlaku.  

Posadil se k oknu, aby byl nejblíže k Tomovi. Naposledy mu poslal vzdušnou pusinku, ale to už se vlak rozjel. Koukal z okna, a když ztratil Toma i Georga z dohledu, opřel se hlavou o opěradlo a zavřel víčka, zpod kterých se mu kutálely hrachy slz.

 „Poslouchej, Bille, pomůžu ti, ano? Vím to o tobě.“ Začal opatrně Gustav.  
„Co víš?“ otevřel oči.  
„Vím o tom, kdo všechno tě čeká doma a i jak to máš ve škole. Tom mi to řekl. Pomůžu ti. Budeme spolu chodit ven, i s těma prckama. Spolu to zvládneme, jo?“ 
„Tom i to řekl?“ 
„Jo.“ 
„Gustave… děkuju ti moc… Vlastně, ty a Georg jste jediní kamarádi, které mám.“ 
„Na nás se můžeš spolehnout. A už nebreč.“ Usmál se na něj.

„Bille! No konečně!“ uvítala jej Sim hned ve dveřích.  
„Ahoj, mami.“ Pokusil se o úsměv, ale moc to nešlo.  
„Stalo se něco?“ všimla si toho a zavřela za ním dveře.  
„Ne, nic. Co Chris a Seb?“  
„Spí.“  
„Děkuju moc, mami.“ Objal ji. 
„Prosím tě, není za co. Nechceš se vybalit? Potom si popovídáme a tak…“ 
„Jo, jasně že jo. Jdu nahoru.“ 
„Dobře.“ Pustila ho a on odešel nahoru a začal si vybalovat. Když si vybaloval poslední věci, našel na spodu kufru náhrdelník a tričko. Okamžitě položil všechny věci na zem a druhou vzal tričko. Bylo Tomovo. Chvíli ho jen tak držel v ruce, ale pak si uvědomil, že je tam ještě ten náhrdelník. Opatrně, jako by to byla ta nejcennější věc na světě, položil tričko na postel a náhrdelník si vzal do rukou. Byl ve tvaru srdce a na něj bylo vyryto ‚Miluju tě‚. Opět se naplno rozvzlykal. Jak tohle zvládne…?