autor: B-kay
„Jsem v pořádku,“ Bill se na Toma usmál jedním ze svých měkkých úsměvů, kterými v něm dokázal vyvolat nesmírné chvění. Tom však zavrtěl hlavou a pořád si říkal své. Billův stav se mu nelíbil. Opravdu se o něj moc bál. Od začátku sice moc dobře věděl, že jej ta práce ničí, ale netušil, že by to mohlo být až takhle vážné.
„Zblázním se, pokud se ti něco stane,“ zašeptal proti Billově kůži a dál se zoufale tulil k jeho bokům. Bill si hrál s jeho vlasy a šeptal mu chlácholivá slova. Nebylo mu sice dobře, ale po výborné večeři mu bylo mnohem lépe. Všechny své zdravotní problémy hodil za hlavu a užíval si jenom Tomovy blízkosti. Byl si jist, že jej to brzy přejde a zase bude všechno jako dřív.
Láskyplným pohledem sledoval svého malého synovce, který pro něj kreslil další a další obrázky. Jakmile na sobě ucítil Billův pohled, zvědavě se na něj zadíval a poté mu s veselým úsměvem zamával. Bill mu jeho úsměv oplatil a poslal mu malinkou vzdušnou pusinku. Samyho tvář se rozzářila ještě víc. Pustil své pastelky a rozběhl se k posteli.
„Z tebe bude určitě jednou malíř, špunte,“ Tom si jej vysadil na klín, jednou dlaní jej lechtal na bříšku, zatímco tou druhou držel za ruku lásku svého života. Bylo jim v tu chvíli tak krásně. Chantelle šla někam pryč, Simone si dole v obýváku chystala věci do práce a oni měli chvilku jenom pro sebe.
„Už je ti líp?“ Sami se smutně zadíval na svého strýčka.
„Jsem jenom unavený. Nic mi není, Sami. Zítra budu určitě jako rybička,“ Tom se nedokázal déle dívat do jeho překrásné tváře. Zoufale jej k sobě přitiskl, Sami omotal jednu svou malou packu kolem Billova krku, takže se v příštích vteřinách objímali všichni tři…
Pro člověka, který většinu svého života trpěl samotou a jeho jediným společníkem byly slzy, to bylo něco neskutečného. A přesně tak se cítil i Bill. Byl šťastný. Mezi ním a Tomem už nebyla žádná překážka. Žádná Chantelle… v tu chvíli mu nenapadlo nic, co by jim ještě mohlo stát v cestě za vzájemným štěstím a láskou. Měli přeci jeden druhého, a to bylo pro něj ze všeho nejdůležitější. Minulost už pro něj nebyla důležitá. Trápil se přeci až příliš dlouho. Až příliš dlouho žil v smutném koloběhu práce a povinností a teď chtěl konečně začít žít. Chtěl porozumět významu toho slova a zapomenout na všechno, co bylo…
„Stejně si myslím, že bychom ještě neměli jezdit. Bojím se,“ Bill už nad tím jenom zavrtěl hlavou, pečlivě přikryl Samyho spící tělíčko a krátce jej políbil do vlasů. Několik vteřin zůstal nehybně stát nad postýlkou svého synovce, než jej něco napadlo. Nesměle si skousl rty a obrátil se tváří k Tomovi, který jej ustaraně pozoroval.
„Pojď,“ zašeptal a snažil se nevnímat Tomův pohled, kterým mu dával jasně najevo, že si o něj dělá starosti. Natáhl k němu dlaň a něžně se na něj usmál. Tom to vzdal. Bill byl prostě až příliš tvrdohlavý a konec konců, nechtěl tuhle chvíli kazit přednáškou o tom, že by měl v té práci skončit úplně. Proto poslušně vstal a předtím, než jej chytil za ruku, jej dlouze políbil.
„A kam to jdeme?“ pomalu následoval Billa, který jej vedl do té části domu, kterou ještě nestihl navštívit.
„Ty jsi ale zvědavý,“ Bill jej rychle políbil, zrychlil tempo svých kroků, ale na jeho otázku mu neodpověděl. Chtěl jej překvapit.
Přešli kolem dvou pokojů, vylezli malými schůdky a ocitli se na rozlehlé půdě. Hned u dveří byla malá lucerna, kterou Bill rozsvítil, vzal ji do rukou a vedl Toma dál. Kdyby už nebylo pozdě v noci, bylo by to všechno jednodušší, postrádalo by to však to krásné kouzlo, které se prostorem neslo. Bill se na Toma vesele pousmál, položil lucernu na staré piáno a spokojeně rozhodil rukama. Místnost, nebo spíše prostor, ve kterém se nacházeli, nebyl příliš uklizený ani čistý, podlaha jim pod nohama zvláštně pukala, přesto to Tomovi přišlo kouzelné. V matném světle lucerny rozeznával různé předměty a hračky, starší kusy nábytku nebo dokonce malou dětskou postýlku.
„Ta byla moje,“ zašeptal Bill, jakmile si uvědomil, kam se Tom dívá. Propletl s ním prsty a společně popošli blíž.
„Nemůžu uvěřit, žes byl někdy takhle malinký,“ Tom se na něj něžně usmál, dlaní se dotkl dřevěné ohrádky a pocítil zvláštní záchvěv radosti.
„A s tímhle plyšákem jsem spával celé své dětství,“ Bill vytáhl z postýlky roztomilé plyšové slůně a chobotem pohladil Toma po tváři. Ten se na něj pobaveně usmál a vzal si do rukou plyšáka, s kterým Bill spával už jako malé miminko.
„A co je tohle?“ vydechl najednou a až tehdy si všiml velikého piána, které bylo osvětleno lucernou.
„To patřilo mamce když byla ještě malá. Nikdy jsme na něm nehráli, ale ona jej přesto nedokázala vyhodit. Je moc krásné, ale zřejmě na nic,“ Bill překvapeným pohledem sledoval Toma, který rychle popošel k staré dřevěné židli, posadil se na ni a zkoumavým pohledem sledoval klávesnici. Přiložil k ní ukazováček, zatlačil, ale místo zvuku, který očekával, se ozvalo jenom jakési zadunění. Zřejmě bylo až příliš zaprášené. Zvenku však vypadalo čistě.
„Je to škoda, protože je moc krásné,“ řekl mírně zklamaným hlasem a utkvěl pohledem na Billovi, který se na piáno posadil a dlaní pohladil jeho lesklý povrch.
„Vždy tě tak fascinovala piána?“ Bill se na něj spokojeně usmál, nataženou dlaní jej pohladil po tváři.
„Fascinuješ mě ty. Piána jsou sice moc krásná, ale to není nic v porovnání s tebou. A když takhle sedíš, jsi ještě krásnější,“ Bill se stydlivě pousmál, odsunul lucernu stranou a potlapkal po místě vedle sebe. Tom na chvilku zaváhal, přecijen mu bylo ubohého hudebního nástroje líto, ale když si uvědomil, co všechno může získat tím, že se na něj posadí, rozmyslel si to. Chtěl být Billovi co nejblíž. Potřeboval se jeho blízkostí ujistit, že už je všechno v pořádku.
Opatrně si vylezl vedle něj. Piáno bylo dost veliké, takže neměli problém, vejít se tam oba dva. Chvilku se na sebe jenom dívali, Tom však po chvilce ucítil lehký tlak v podobě Billových prstů, které mu rozepínaly knoflíčky na tričku…
Netrvalo dlouho a jeho tričko leželo na zemi, stejně jako to Billovo. Roztouženě se líbali a snažili se co nejrychleji zbavit zbývajícího oblečení. Nikdy by si nepomysleli, že by se to mohlo stát, ale oni skutečně skončili na piáně úplně nazí. Bill seděl Tomovi na klíně, nohama objímal jeho boky, jeho jazyk se ztrácel v hloubce Tomových rtů.
„Jsi všechno, co mám, Bille. Stal ses mým celým světem,“ ta věta mu zněla v uších jako tichá zvonkohra. Ještě nikdy nebyl šťastnějším. A když v sobě opět ucítil Toma, jeho štěstí dosáhlo maximum. Jejich milování bylo pomalé, a přesto prosycené emocemi. Z každého doteku nebo polibku, který věnovali tomu druhému bylo cítit, jak moc se potřebují.
Vůbec si nevšimli šokovaného pohledu, který se od nich nedokázal odpoutat. Chantelle si až tehdy uvědomila, jak moc se ve svém bratrovi spletla. On nebyl jejím stínem. Dosáhl něčeho, čeho ona nikdy nedosáhla. Získal to, o čem ona jenom tajně snila. Získal si Toma… I bez hloupých balících řečí, nebo povyšování se nad ostatníma. Získal jej jenom svou něhou a byl mu schopný dát to, co ona nikdy nedokázala. Dal mu pochopení a s ním i sebe samého…
autor: B-kay
betaread: Janule
Miluju tuhle povídku … Naprosto ji zbožňuju … Dokonalé, dokonelé, dokonalé … Už se moc těším na další dílek ♥
Tak už je ta potvora nachytala…krásná scéna,jak byli oba i se Samim u Billa v pokoji,úplná rodinná idylka ♥♥♥ Znova opakuji,nádherná,úžasná a dokonalá povídka ♥♥♥
Ta a je to tady……bojím, bojím.
Ale jinak samozřejmě krása!!! 🙂
Nemám slov prostě jako vždy dokonalé..
Sem zvědavá na Chantelle, jak bude reagovat…
Já už newím co bych napsala na tak dokonalou povídku..,bždycky když je to napínavý,tak se mi stáhne žaludek…a zase naopak. A s tou Chantelle se mi žalůdek stáhl…..a jak si sedali na to piano..,tak jsem myslela,že se rozbije a oni spanou na zem xDDDDD..jinak DOKONALEJ DÍLEK(JAKO VŽDY)TĚŠÍM SE NA POKRÁČKO HEHE 😀
Ja už proste nemám čo dodať, jednoducho nádherné ako vždy!
Přečetla jsem si to až teď, ale komentovat to musimxD Tenhle dílek je naprosto dokonalej♥ta scéna s tím Samim nebo na tý půdě..DOKONALÍ!♥ale nelíbí se mi,že je Chantelle nachytala:(z toho bude určitě nějakej problém a špatně to skončí:(