Najdu tvé srdce 19.

autor: Rachel

Hnědé mandlové  oči černovlasého chlapce spočinuly svým pohledem na dveřích na úplném konci chodby a mladík k nim volným krokem zamířil. Do horního patra nechodil moc často, většinou jen proto, aby uložil malou Hailii, dnes byl však cíl jeho cesty úplně jiný.

Zamířil na opačnou stranu od dětského pokoje a vešel do ztichlé koupelny. Jeho pohled okamžitě spočinul na prádelním koši, plném špinavého prádla, a Bill za sebou s úsměvem zavřel dveře, zvědavě nakukujíc do koše.  

Bylo teprve něco málo před devátou hodinou, když uklidil kuchyň i obývák a šel si hledat další práci. Hailie byla ve škole, Tom v práci a jemu nezbylo, než si na pár hodin odpoledne najít libovolnou činnost. Pomalu si klekl před pračku a přisunul si koš s prádlem k sobě. Tohle byla jeho oblíbená činnost hlavně proto, že přístroj udělal polovinu práce za něj. Pečlivě prohlížel kousek po kousku a prohledával kapsy, kde se ve většině těch Hailiiných nacházela buď plastelína nebo sladký bonbón. Pousmál se a přidal její mikinu do pračky, vracejíc se ke špinavé hromadě, vzápětí se mu však zatajil dech.  

Jeho ruce se zastavily v půli pohybu… a přes Billovu tvář přelétnul jemný úsměv. Pousmál se a dlaněmi pomalu, opatrně spočinul na hebké, jemné  látce. Nemusel přemýšlet nad tím, komu patří. Byla to modrobílá kostkovaná košile na knoflíčky a svou jemností hýčkala bříška Billových prstů, která po ní jen lehce přejížděla. Jako by se jejich majitel bál, aby látku jen jediným nepozorným dotekem nezničil. A on se opravdu bál.

Jeho rty se zvlnily do úsměvu a Bill opět spočinul pohledem svých očí na košili, kterou právě  svíral v dlaních. Pro něj znamenala víc, než by si kdokoli mohl myslet. Znamenala pro něj tolik… a on moc dobře věděl proč. Byla to přesně ta, kterou měl na sobě Tom v den slavnosti. V den, kdy jejich dlouhé pohledy, nesmělé úsměvy a letmé doteky přerostly v něco víc. Jen ta jediná myšlenka dovedla u Billa vyvolat vzpomínku na jejich první noc, na jejich první polibek…

Opatrně vzal látku do dlaní a měkce do ní zabořil svou tvář. Nezmýlil se. Jeho tvář rozzářil zasněný úsměv, když mu do nosu vlétla podmanivá, přitažlivá vůně. Prosycovala celou látku a vyvolávala tak na Billově tváři něžný, zaláskovaný úsměv. Přivřel víčka a naposled se té opojné nádhery nadechl. Kéž by tu teď byl jeho Tom s ním…  

Jedním pohybem plnou pračku zavřel, spustil program a dlaněmi tleskl o sebe. Spokojeně se protáhl jako kotě a seběhl schody dolů do kuchyně. Jeho prázdný žaludek se už delší dobu začínal ozývat, proto Bill neváhal a popošel k velké lednici. Už teď se nemohl dočkat, až se pohodlně uvelebí před velkou plazmovou televizí. S natěšeným úsměvem otevřel dveře lednice… do očí jej však praštilo něco, co by tu ani v nejmenším neočekával.

Nechápavě zamrkal a znova vykulil oči na balíček v úhledném sáčku, naplněný několika potravinami. Bylo to jídlo, které si Tom chystal a brával si ho každé ráno do práce pro případ, že by jej přepadl hlad. O to víc teď Bill nerozuměl tomu, proč je balíček v lednici, když Tom před dvěma hodinami odjel. Natáhnul ruku do lednice, vzal jej do dlaně a pozorně si jej prohlížejíc, svraštil čelo. Netušil, kde a kdy Tom obvykle obědvá, jedno mu však bylo jasné. Jestli si dnes Tom své jídlo nechal doma, mělo to pro něj znamenat celý den o hladu.  

A to pochopil i Bill. Na jeho čele se objevila malinká vráska, když se znova zamyslel… a nato pohledem střelil po hodinách u kuchyňské linky. Ukazovaly mu přesně půl desáté dopoledne, čas, který mu vyhovoval. Na jeho tváři se usídlil spokojený, až nadšený úsměv a Bill shlédl na balíček ve svých dlaních. Možná už věděl, jak a čím se bude v následujících chvílích bavit.

Odložil jídlo na kuchyňskou linku a jako střela vběhl do svého pokoje, rychle otevírajíc přeplněnou skříň a míříc do koupelny. Za půlhodinu veškerých příprav byl konečně hotov, zkontroloval své důležité nezbytnosti a s kabelkou v ruce vyrazil z domovních dveří ven.  

Teplé, jasné slunce zářilo na všechny strany a svými paprsky se opíralo o špičky vysokých berlínských budov, kterých bylo po celém městě nesčetné množství. Billovy kroky se zastavily a Bill zvědavě vzhlédnul k vysoké budově, tyčící se před ním. Z domu to sem nebylo zrovna kousek, metrem to však zvládnul rychle, a teď horečně přemýšlel nad správností právě objeveného cíle.

Jeho srdce poskočilo a rty se zvlnily do úsměvu, když zjistil, že název firmy, ulice i číslo jsou shodné s údaji na vizitce, kterou právě držel v rukou. Zamrkal a rozhlédnul se kolem… a když se jeho pohledu naskytlo známé, nablýskané Audi, věděl už jistě, že se nespletl. Pousmál se a rychle zamířil k velkým proskleným dveřím.  

Budova měla několik pater, nebylo však zase tak těžké se v ní zorientovat. Stačilo pár pater rychlým výtahem a Bill se dostal přesně tam, kam potřeboval. Vystoupil, popošel o pár krůčků a se zaujetím si prohlížel název firmy a logo na dalších prosklených dveřích. Dlaní se zapřel o bílou kliku a vešel do ztichlé chodby, kterou směřovaly jeho další kroky.

Jeho pohled okamžitě  spočinul na postarší recepční za přepážkou, upřeně  sledující monitor počítače před sebou. Sundal si z očí muší brýle, lehce si rukou prohrábl vlasy a s úsměvem zamířil k příjemně vyhlížející paní.  

„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile a přistoupil blíže k přepážce, tisknouc dlaně  k sobě. Paní k němu okamžitě vzhlédla.

„Dobrý den, máte přání?“ zeptala se přívětivě a svým úsměvem vyvolala na Billově tváři ten jeho. Stačil její milý hlas a on cítil, jak z něj veškerá nervozita opadla. Přistoupil blíž.

„Ano, j-já… rád bych mluvil s panem Kaulitzem,“ vykoktal stále ještě trošku překvapeně, odpovědí mu však byl další úsměv.

„Ano, pan Kaulitz… kde ho máme… ach, tady. Ano, ano, ten je právě ve své kanceláři,“ přitakala recepční a prolétla pohledem velký diář. Tázavě vzhlédla k mladíkovi před sebou.

„A vy jste kdo?“ zeptala se automaticky Billa, který zamrkal.

„Omlouvám se, jsem Trümper. Bill Trümper,“ upřesnil, stalo se však něco, co neočekával ani v nejmenším. Její tvář rozzářil široký, zářivý  úsměv a paní si na křesle nadšeně poposedla, zvědavě  si Billa prohlížejíc.

„Oh, tak to vy teď pracujete u Kaulitzů doma a staráte se o Hailii?“ vyhrkla rychle, prohlížejíc si Billa, který však místo odpovědi zamrkal.

„Jak to víte?“ šeptl překvapeně, odpověď se však dostavila ještě dřív, než  stihl otázku vyslovit.

„Pan Kaulitz o vás vyprávěl,“ odpověděla a spatřila v dvou hnědých čokoládách údiv.

„Vážně?“ zašeptal Bill užasle a nemohl uvěřit svým uším. Tom o něm před někým mluvil?

„Ano. Moc pěkně  o vás mluvil. Mám vás ohlásit?“ nabídla stále překvapenému Billovi, který však pohotově přikývl.

„Ano, ale prosím… neříkejte mu, že jsem to já, ano?“ zaprosil a zamrkal nevinnýma čokoládovýma očima na recepční, která mu jeho prosbu mileráda splnila.  

Za okamžik už Bill mohl slyšet začátek jejího hovoru. Jeho srdce se rozbušilo dvakrát  tak rychleji a jeho rty rozjasnil jemný úsměv, když z dálky v telefonu uslyšel známý a tolik milovaný hlas. Jeho hlas. Pousmál se a sklopil pohled. Už jen to, že jej směl slyšet jej činilo šťastným… nemohl se dočkat, až jej opět uvidí.

Nemusel čekat dlouho. Vydal se směrem, který mu ukázala recepční… a po chvíli se jeho krůčky konečně zastavily před tmavými, dřevěnými dveřmi s malým štítkem vedle. Pousmál se, zhluboka se nadechl, a když mu na jeho tiché zaklepání bylo odpovědí souhlasné dále, dlaní spočinul na tmavé klice, nervózně přešlapujíc.  

Tomovy oči se odtrhly od monitoru a spočinuly na několika papírech na desce stolu. Zaslechl klepání  a na jeho následné vyzvání i cvaknutí dveří, už  už chtěl odvětit, že se příchozímu bude hned věnovat… k jeho uším se však dolinulo něco, co by neočekával ani v nejmenším.

„Dobré ráno, pane manažere,“ měkký, jemný hlas se dolinul k Tomovým uším a Tom se po něm jen nevěřícně ohlédl. Ne, tohle určitě  nemohla být pravda… jen krásný sen.

„Bille,“ vydechl tiše a překvapeně vzhlédnul ke dveřím. Jeho oči se rozzářily a na jeho rtech se usídlil ten nejkrásnější úsměv, když v nich spatřil kouzelné, černovlasé stvoření s jemným úsměvem, pohrávajícím na jeho rtech. Vstal od stolu a rychle k němu přešel, stále si jej překvapeně prohlížejíc.

„Jak jsi sem našel cestu? Vůbec… vůbec jsem tě tu nečekal,“ vykoktal zmateně, přesto se však na Billa usmíval tím nejkrásnějším úsměvem, jakého byl schopen. Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill dlaní  sklouzl do otevřené kabelky.

„No, jeden ťula si doma zapomněl jídlo…,“ začal a s úsměvem zaznamenal, jak se Tom plácl do čela. Vložil mu balíček do jeho dlaní a pousmál se.

„A pak… stýskalo se mi… po tobě,“ vydechl tiše, stačil však jen okamžik a on na sobě ucítil pohled dvou oříškových očí, které k němu od balíčku vzhlédly.  

Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a celým Tomovým nitrem se rozlil příjemný, chvějivý  pocit. Nemohl zabránit úsměvu, vkrádajícímu se na jeho rty, když  mu v mysli znovu a znovu vířila poslední Billova slova.

Pomalu vzhlédnul k jeho upřímným, oddaným očím a cítil, jak i jej jeho něžný pohled naplňuje láskou a něhou. Byl nádherný. Sněhobílé, uplé džíny obepínaly jeho štíhlé boky a ještě více zvýrazňovaly jeho dlouhé, hubené nohy. Krátká, černá kožená bundička poodhalovala jemné bílé, volnější tílko, které krásně kontrastovalo s jeho porcelánově bílou, křehkou pokožkou. To vše Bill doplnil černými botami na vysokém klínu a černou, koženou kabelkou. Uhlově černé vlasy měl sčesány do půvabné vlny a malování i make-up nezvolil příliš výrazný, ba právě naopak. I přesto byl v Tomových očích stále tím nejkrásnějším stvořením. Nemohl se na něj vynadívat. Jeho krása byla až nadpozemsky nádherná a okouzlující. On jej okouzlil… už jen jemným úsměvem, který právě zdobil jeho rty.  

Pomalu prsty sjel k Billově  dlani a něžně ji vzal do té své, přikládajíc ji k plným, měkkým rtům.

„Moc ti to dnes sluší. Tak krásné překvapení bych tu nečekal,“ zašeptal a rty jemně přejel po hřbetu Billovy ručky, upírajíc pohled svých očí do těch jeho. Už už se chystal přivinout jej k sobě, a konečně ochutnat jeho rty… všechny jeho plány však zanikly s prvním zazvoněním jeho telefonu na stole.

„Ale ne,“ povzdychl si a omluvným pohledem mrkl na Billa, který pochopil. Cítil, jak Tom pustil jeho dlaň a jen velmi nerad odběhl ke stále zvonícímu telefonu.  

Pousmál se a odložil si černou kabelku do jednoho z volných křesel. A zatímco se Tom v telefonu představil a posadil se do svého pohodlného křesla, on se začal pomalu rozhlížet kolem sebe.