autor: Disturbed Angel
4.listopad 2006
Zrovna sedím v letadle a letím do Belgie. Nechápu to. Vlastně nerozumím vůbec ničemu. Táta mě sebral a odtáhl pryč z Německa, od mámy, z Magdeburgu a hlavně od Toma. Řekl mi, že to dělá pro mé dobro, ale to neví, jak moc mi tím ublížil. Neustále mi říká, jak se budeme mít dobře, že na nějaké Německo zapomenu. Ale já nechci zapomenout.
6.listopad 2006
Bydlíme v bytě, který je naprosto příšerný. Je špinavý, malý a je tu takový hluk. Táta mi tu domluvil školu, ale já nechtěl. Rozmlouvat mu to bylo zbytečné. Dělá si, co chce. Teprve teď zjišťuju, jaký doopravdy je. Hrozně se mi stýská po Tomovi. Neměl jsem vůbec odkud ani kdy mu zavolat, ale hned jak půjdu do té školy, zavolám mu.
Tom bolestně přivřel oči. Moc dobře si pamatoval na ten telefonát. Bill byl vystrašený a zoufalý. Tom za ní chtěl okamžitě odletět, ale jeho matka mu to zakázala. I po těch letech jí to vyčítal. Byla to totiž poslední možnost, jak dostat svého bratra zpátky. Nebo být alespoň s ním. Ale ona jen kontaktovala právníka a policii. Stejně nic nevyřešili. Začalo se něco dít až po několika měsících, kdy už Bill dávno nebyl se svým otcem v Belgii.
Až po půl roce přikázal soud otci, aby Billa dovezl zpátky do Německa. Dokonce mluvil s mámou a slíbil, že Bill bude za pár dní v pořádku doma. Říkal, jak ho neuvěřitelně mrzí, co udělal. Já jsem mu ale nevěřil ani slovo. Do dvou měsíců byli pryč. Ani belgická policie, která začala po více jak půlroce spolupracovat s tou německou, nic nezmohla.
29.listopad 2006
Volám si s Tomem čím dál míň. Nemám totiž vůbec žádné peníze a táta mě hlídá. Často mě vyzvedává u školy. Našel mi práci, ale všechny vydělané peníze mi sebere. Pracuju v jednom fast foodu Jediný pach, který mám v nose, je přepálený olej z hranolek. Ale je to tu nechutné. Nehorázně se mi stýská, ale nemůžu nic dělat. V noci brečím, protože chci být s Tomem a mámou. Chci si zase hrát se Scottym a chci, aby mi Kazimír zahříval moje studené nohy.
15.prosinec 2006
Od dnešní ho dne nechodím do školy. Musím se, ale učit doma. Táta chce, abych se to naučil všechno dopředu, abych dodělal školu. Je to blázen. Chce, abych dodělal školu tak brzy. To se prostě nedá zvládnout. Ven můžu vyjít jenom do práce. Kontroluje mě jako nějakého vězně. Je to vážně jako vězení.
19.prosinec 2006
Dneska jsem volal z práce Tomovi. Jenomže táta se to dozvěděl. Jen co jsme došli domů, zbil mě. A když chtěl vědět, co umím, nic jsem mu neřekl, tak mě zbil ještě jednou. Bolí mě celé tělo, ale hlavně srdce. Nechápu to. Nerozumím tomu. Nic jsem mu neudělal. Měl jsem svýho tátu rád, ale on mi takhle ublížil. Nenávidím ho za tohle utrpení.
Tomovi už tekly slzy proudem. Vzpomínal na to, jak byl rád, že Billa slyší. Kdyby ale věděl, jaký trest ho potom čekal, nechtěl by, aby mu jeho bratr volal. Tolik ho mrzelo, že jeho dvojče někde tak moc trpí a on tomu nemůže zabránit.
24.prosinec 2006
To je opravdu smutné. Jsem tu sám, zamknutý v malém smradlavém bytě někde v Belgii. Táta je někde venku a já se musím učit. Chtěl bych tak utéct, ale nemůžu. Už jsem tolikrát přemýšlel, jak utéct, ale nemám odvahu. Snad to jednou dokážu. Pořád přemýšlím o Tomovi. Tak moc se mi stýská. Už jsem s ním tak dlouho nemluvil. Chtěl bych být s ním. Jsou Vánoce, o Vánocích by lidi, kteří se mají rádi, měli být spolu. Tak to přece má být a o tom jsou Vánoce. Vím, že nedostanu žádný dárek a ani žádný nechci. Mám jen přání, abych mohl být s mým bráškou. Alespoň malou chvíli bych ho chtěl obejmout a říct mu, jak moc ho miluju a že ho nikdy nepřestanu milovat.
„Taky tě nepřestanu milovat, Bille,“ šeptl do prázdné místnosti chlapec s copánky. Seděl na posteli a v ruce svíral malý deník, ze kterého si četl každé slovíčko. Chtěl začít číst další odstavec, další datum a další utrpení do jeho srdce, když mu mobilní telefon na nočním stolku začal vibrovat. Chvíli se na něj koukal, a pak jej zvedl. „Tome, jsi v pořádku?“
„Jistě, Mario, děje se něco?“
„Já jen, že jsi nedorazil. Nenechal jsi mi žádný vzkaz, nic, tak jsem měla strach.“ Teprve nyní očima Tom vyhledal nástěnné hodiny. Bylo skoro poledne. Cítil se opravdu odpočinutý a nenapadlo ho, že bude spát tak dlouho. S Andreasem dorazili pozdě večer. Vzpomněl si na celé včerejší odpoledne. Ale večer už byl trochu rozmazaný v jeho mysli. Vzal sklenici z nočního stolku a zadíval se na dno, kde zůstal zbytek bílého prášku. Už to udělal zase. Andy mu už zase dal něco na spaní. Tom nikdy nechápal, jak ho může kamarád, který je drobnější než on, donutit vypít sklenici s rozpuštěným práškem na spaní. Povzdechl si, Andy věděl, že kdyby to neudělal, Tom by celou noc četl Billův deník. Měl pravdu – jako vždycky.
„Všechno je v pořádku. Možná jen dneska vůbec nedorazím, kdyby byl nějaký problém, zavolej mi.“
„Žádný nebude, neboj. Ty si užij den. Odpočiň si,“ řekla mile a oba hovor ukončili v tu samou chvíli. Tom vstal a vydal se do koupelny, ovšem ne bez deníku, který byl jistě tak blízko jeho bratrovi.
13.únor 2007
Zrovna jsem se ocitl znovu v našem hnusném, malém bytě, který tolik nesnáším. Byl jsem pár týdnů v nemocnici. Pokusil jsem se uprchnout. Naplánoval jsem si to dlouho dopředu. Pár dnů po novém roce, kdy mě táta nevyzvedával, jsem z práce šel místo domů na nádraží. Jakmile jsem se ocitl na nádraží, rozhlížel jsem se nervózně okolo sebe. Něco málo jsem měl. Když jsem jednou dělal místo v kuchyni obsluhu, dostal jsem nějaké spropitné. Věděl jsem, že mi to nevyjde až do Německa. Já se chtěl dostat jenom z Bruselu a z Belgie jako takové. Nemůžu sem snad ani napsat, co se stalo. Když jsem stál na zastávce, táta s autem najel přímo na mě.
Tom několikrát zamrkal a oči se mi mu zvětšily. Vykulil je a pozoroval beze smyslu slova na papíře. Tohle snad vážně nemyslí vážně. Jestli doteď svého otce nenáviděl, tak nevěděl, co cítí k té osobě právě teď.
Doteď vidím jeho oči plné hněvu a vzteku. Ještě vím, že jsem upadl a předtím kousek letěl. Pak jsem se probral až v nemocnici. Sestřičky mi říkaly, jako bych se jmenoval Ronald. Pořád zmiňovali Rona, Roníka. Táta mi tehdy vyhrožoval, že nesmím říct ani slovo. V hlavě mi pořád zní ta věta. „Jestli cekneš, tak pojedu do Německa a vlastnoručně Toma zaškrtím. Doslova!!“ dodal výhružně. Raději jsem ustoupil. Nikdy nemám jistotu, že by se Tomovi nic nestalo.
24.duben 2007
Jsem naprosto zoufalý. Dneska přišel jeho chlap s tátou. Co se stalo potom, na to nechci ani vzpomínat. Ten muž mě přehnul přes stůl. Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, projela mým tělem bolest. Následující okamžiky si ani moc nevybavuji a jsem za to rád. Cítím se jako kus hadru. Proč mi to jenom dělá? Já jsem nikdy nikomu neublížil, tak proč je teď ubližováno mně? Svět není spravedlivý. Chtěl jsem věřit v Boha, modlit se, aby mě vrátil zpátky. Aby zastavil moje trápení. Ale Bůh neexistuje. Kdyby byl, nedovolil by to. Kdyby byl tak spravedlivý, nestalo by se to.
autor: Disturbed Angel
betaread: Janule
to je smutnéé 🙁 to bude šílená reakce tom .. chudáci 🙁
páni. no konečně něco o Billovo.. chudák..
Konečně sem si přečetla i něco z pohledu Billa…a je to horší než jsem čekala..:( Mě je ho tak strašně líto..nechápu, jak může otec udělat tohle svému synovi…ale nejspíš se někde s někým zapletl a potřebuje peníze…a nechává Billa aby mu je vydělal…Bojím se toho, co všechno ještě přijde..:(
Strašně moc se těším na další díleček, takže doufám, že přibude brzy..;-)
Musím říct, že tady jsem wážně měla na krajíčku. Možná mi aj nějaká ta slza ukápla. Wždycky jsem moc citliwá na tohle a moc si to beru. Nemůžu za to.
Jsem ae moc ráda, že pomalu se už wyjasňuje Něco málo o Billowi i když jen z deníku. Přesto to psal on takže i tohle k začátku stačí. Musím říct, že to co Tom četl a já s ním bylo hrozný. Tak moc kruté a smutné. Tak moc Billa lituju. Mylsím si, že tomhle se neříká táta ae spíše hnusná krysa. Nechápu jak tohle Billowi může dělat. Jeho wlastní táta. Jeho krew! Bože je mi z něj zle. Nechci ani wědět jak moc musí Billowi být. Jak mu bylo když tohle psal, když to zažíwal. Chudáček malinkej.
Jsem zwědawá jak na těhle posledních pár řádku které Tom četl z Billowa deníku zareaguje. Bude to tak moc šílené. Bože nedokážu si to ani předstawit. Ae jsem ráda, že má alespon něco po Billowi a tím se může toho wíc dowědět. A pak už zbejwá jen Billa najít a toho hnusáka nejraději zabít!
Doufám, že tady bude brzy další díl jelikož jsem zwědawá jak to bude pokračowat 🙂
Ubohý Bill,tak moc je mi ho líto….ani nechci myslet,co všechno se mu asi stalo..=(
OMG.. týý woe.. tak to je hooodně hustý.. chudáčínek Billí.. chci hned další díl.. a ať mu to nedělají nebo je všecky zbiju.. 🙁
Tak tohle je kruté. Opravdu kruté. Chudáčci… Těším se na další díl.
a ted se bere normálně rok 2010? jako v přítomnosti toho příběhu?
Ach bože, to je smutné 🙁 Moc doufám, že ho Tom najde!!! Jen se bojím, v jakém stavu…
[8]: Ooch, omlouvám se, asi to nejde úplně poznat. No přítomnost je rok 2012. V prvním dílu to vlastně začalo 1.zářím, takže jejich narozeninama. Tam Tom říkal,že je to 5 let a 10 měsíců od doby,kdy Bill zmizel. Já doufám, že teď už to aspoň trochu chápeš. 😉
To je hrozný…!:( Doufám, že to skončí dobře a Tom, Billa najde…
chudák maleeeej…..
chudák Bill….