TOM:
„Bille, co tam tak dlouho děláš?? Nevim jestli to víš, ale nejsi jediný obyvatel tohoto pokoje. Já se chci taky umýt,“ snažím se bratra donutit, aby mě konečně vpustil do koupelny. I na jeho poměry je tam neobvykle dlouho. Poslední dobou se mi zdá bráška nějak divný. Při rozhovorech je to pořád ten starý ukecaný Bill, ale jakmile se za ním zavřou dveře pokoje, změní se. Je uzavřený, podrážděný a každá maličkost ho hned vytočí. Není to prostě ten samý Bill, kterého znám už od dob, co si pamatuji. „No tak, Bille, dělej nebo to nestihnem a David bude zuřit,“ zabouchám znovu na dveře.
„No jo, už jdu,“ ozve se z koupelny Bill.
„No to doufam,“ zabručím si pod vousy.
„Máš volno,“ otevře po chvíli dveře Bill a ustoupí, abych mohl projít. Přijde mi nějak zamyšlený. Má i trochu zarudlé oči, jako by brečel.
„Bille, co je s tebou??“ snažím se dopátrat, co se s ním v poslední době děje.
Je to už delší dobou, co jsem si uvědomil, že pro mě Bill není jen bratrem, ale i něčím víc. Něčím, čím by být neměl, ale je. Vím, že je to nejspíš zvrácené, nechutné, ale zamiloval jsem se do vlastního bratra, dvojčete. Proto mám o Billa větší starost, než když jsem ho bral jen jako bratra. Nevydržím se dívat na jeho zoufalý výraz, který tak moc přemáhá kvůli všudypřítomným fotografům a který se mu usadí vždy na tváři, jakmile za námi zaklapnou dveře pokoje.
„Nic,“ skloní hlavu, aby se mi nemusel podívat do očí.
„Tak tomu fakt uvěřim. Poslední dobou jsi nějaký divný. Co se děje??“ zkusím to znovu.
„Nic mi není. Neměj péči,“ vyjede po mě.
„Fajn,“ štěknu po něm zpátky. Naštvaně zabouchnu dveře. „Tak promiň, že ti chci pomoct. Promiň, že se o tebe zajímám,“ bručím si pro sebe. „Promiň, že jsem se do tebe zamiloval,“ vzdychnu si ještě.
Vlezu raději pod sprchu. Snažím se ze sebe smýt špatnou náladu. Částečně se mi to povede, ale že bych byl dvakrát happy, se říct nedá. Pořád přemýšlím nad tím, jak se to mohlo stát mě. Snad nevyhlášenějšímu sukničkáři v Německu. Zamilovat se do kluka a ještě k tomu do vlastního bratra. Hlavu si nad tím lámu od chvíle, co jsem vstřebal informaci,že miluju svého bratra. Hlavou mi běží ještě spousta otázek,ale jedna z hlavních je: Jak mě Bill bere?? Jen jako bratra nebo i něco víc??
BILL:
„Bille, co tam tak dlouho děláš?? Nevim jestli to víš, ale nejsi jediný obyvatel tohoto pokoje. Já se chci taky umýt,“ ozve se za dveřmi Tom. Rychle setřu slzy, koulející se mi po tvářích. Nechci, aby Tom věděl, že brečím. Sice jsem bráchové, ale teď se mu nechci svěřit. Ještě ne. Vysmál by se mi. Pořád si ze mě utahuje, že jsem takový cíťa na holky. A má pravdu. Já tady totiž brečím kvůli holce. Je sice pravda, že jsem hodně citově založenej člověk, ale brečet už skoro týden ráno co ráno kvůli holce?? To je i na mě moc. „Proč je Lisa tak složitej člověk?? Po tom všem, co jsem jí řekl a ona mě, mi řekne, že ještě není připravená?? Proč??“ křičím v duchu. Znovu mi vyhrknou slzy, ale nedovolím jim najít si cestu po mých tvářích. Prudce zamrkám. Díky bohu za voděodolnou řasenku. Jen stačí poupravit tužku a nikdo nic nepozná. „No tak, Bille, dělej nebo to nestihnem a David bude zuřit,“ znovu se Tom dožaduje vstupu do koupelny.
„No jo, už jdu,“ odpovím mu směrem ke dveřím. „Máš volno,“ ustoupím mu tak, aby mohl projít. Trochu skloním hlavu, přeci jenom mám ještě trochu zarudlé oči. Ale pokus o zamaskování zhatí Tomova věta: „Bille, co je s tebou??“ Sakra, všimnul si. Zkusím mu odpovědět prosté: „Nic.“ Jenže Tom není typ člověka, co se nechá jen tak snadno odbýt. Jeho snahu ještě utvrdí fakt, že hlavu skloním ještě víc, takže se na něj vůbec nepodívám.
„Tak tomu fak uvěřim. Poslední dobou jsi nějaká divný. Co se děje??“ snaží se ze mě vypáčit co mi je. Z jeho hlasu slyším opravdovou starost. Ne jen tu hranou, co občas používají lidé ze slušnosti. Jenže já mu to ještě nechci říct. Nemůžu. Vím, že by se mi snažil pomoc, ale to já právě nechci. Chci to zkusit ještě jednou sám.
Nevím proč, ale Tomův zájem mě naštve. „Nic mi není. Neměj péči,“ štěknu po něm.
„Fajn,“ odpoví mi stejně naštvaně a práskne za sebou dveřmi. Povzdechnu si, to jsem nechtěl, ale nemůžu si pomoct. Co začaly potíže se Lisou jsem vznětlivý ještě více než normálně a bohužel to skoro vždy odnese pro mě hodně důležitý člověk. Můj bratr. Vždycky sem si říkali všechno, ale já teď najednou nemůžu. Přiznává se mi to těžko, ale sláva mě trochu změnila. Sice nepatrně, ale ano. Jsem teď opatrnější na to, co a komu říkám. I když nechápu proč to nechci říct právě bratrovi, kterému naprosto věřím. Ano už vím. Moje ego nedovolí ani vlastnímu bratru přiznat porážku. Slavného Billa Kaulitze, po kterém šílí tisíce fanynek, nechce jediná dívka, o kterou by on stál. Opravdu to nechápu. Tom mi říká všechno. I své neúspěchy a já toho nejsem schopen?? Proč?? Proč mám pocit, že by se to bratra dotklo více než by mělo?? Proč mám pocit, že bratra něco trápí a já v tom hraji určitou roli?? Viděl jsem jeho strach v jeho očích, když jsem začal kolabovat před koncertem v Praze. Možná i proto mu to nechci říct. Nechci mu přidělávat starosti. Ano, to bude ono.
TOM:
Ty otázky už mě unavují. Teď tu stojím a nepřítomně na sebe hledím do zrcadla, v noci ležím v posteli, dívám se do stropu, přemýšlím a nemůžu nebo spíš nechci usnout. Vím totiž co přijde. Přijde krásný sen, ve kterém jsem s Billem. Ve kterém mě nic netíží, jen si užívám bratrovy přítomnosti. Jenže pak zazvoní budík a vytrhne mě ze snění. Vytrhne mě ze snu do reality. Do reality, kde jsme s Billem pouhými bratry. Do reality, kde můj bratr vůbec netuší, co k němu cítím. Do reality, kde nasazuji dennodenně sebevědomou masku lamače dívčích srdcí, ale kdyby jen lidé okolo tušili, že se pod tou maskou schovává zmatený 17-tiletý kluk, který nechápe, co se to s ním vlastně děje. Netuší, jak se to mohlo stát zrovna jemu. Zamilovat se do kluka, svého bratra, dvojčete.
Pořád stojím u zrcadla, ale nevnímám svět kolem sebe. Probere mě až něco chladného, dopadajícího na mé ruce, kterýma se opírám o umyvadlo. Při pohledu do zrcadla zjistím, že to jsou mé slzy, které si našly samy cestu z mých očí a spustily se mokrou cestičko po mých tvářích až na mé ruce, kde na sebe svým chladem upozornily. Vzpomínám, kdy jsem naposledy brečel. Kdy naposledy jsem byl takhle bezradný, že jediné, co mi zbývalo, byly slzy?? Ani sám nevím, ale teď vím, že mi opravdu nic jiného už nezbylo. Jen slzy a zoufalství, které svírá mé srdce. Už dávnou jsem se přestal utěšovat myšlenkou, že to přejde.Vím, že ne. Vím, že se mi o něm bude dnes v noci zase zdát.Vím, že ho dnes budu opět pozorovat, když si budu myslet, že se nedívá. Vím to.
Zaplaví mě nová vlna zoufalství a já se svezu bezmocně na zem. Je toho už na mě prostě moc. Stočím se do klubíčka a naplno se rozbrečím. Snažím se tlumit své vzlyky, ale moc se mi to nedaří. Rozléhají se celou koupelnou. Odrážejí se od stěn a vrací se spolu s hlasitou ozvěnou. Nevím jak dlouho tu takhle ležím a snažím se skrýt svůj pláč. Vím jen, že teď už jen vysíleně ležím. Chladná zem mě studí do zad. Já to ale nevnímám. Vše je mi teď jedno. Nápor emocí polevil já se snažím znovu najít ztracený klid. Vím, že se mi to úplně nepovede, ale snažím se uklidnit alespoň do té míry, že budu schopen se zvednout, vyjít z koupelny a znovu se na svého bratra dívat. Znovu cítit jeho přítomnost s vědomím, že se ho nemůžu dotknout, že mu nemůžu říct, co k němu doopravdy cítím.
Ještě chvíli ležím bez síly k čemukoli, pak se ale s vypětím všech sil zvednu. Raději se ani nepodívám do zrcadla a rovnou si oplachuji obličej studenou vodou. Když už skoro necítím ruce a tak půlku obličeje, uznám, že by to mohlo stačit. Utřu si ruce a obličej a konečně se podívám do zrcadla. Sice mám ještě trochu červené oči, ale je to poznat jen při bližším zkoumání. Než dorazíme na focení, nebude už snad nic poznat.
autor: Akkira
betaread: Janule
