Odplata v nemocnici 29.

autor: KaKiNkAaA ^_^

Bill poté, co se převlékl do civilního oblečení, se naposledy ohlédl po pokoji, kde strávil několik dlouhých dnů. I když byl v nemocnici, strávil zde i několik krásných chvilek, pro někoho až směšné, ale pro něj to byly krásné chvíle, až do jednoho okamžiku. Když pohlédl na postel, kde lehával, ale taky kde se to stalo, zachvěl se. To ho utvrzovalo v tom, že ty krásné chvilky byla pouhá zástěrka. Jen jeho naivita. Ztěžka polknul a raději svůj pohled od postele odvrátil pryč. Chtěl zapomenout, ale věděl, že to nedokáže. Ztěžka vydechl a raději se pustil postele a zamířil opatrně ke dveřím. Chůze mu stále dělala problémy, a on si připadal jako naprcaný kačer nebo spíše v jeho případě zneužitý kačer. Snad i ty krásné chvilky tady mu ani nezůstaly. Všechno se to zničilo. Jeho život se sesypal jako domeček z karet.  

Opatrně chytil za kliku a už se ani nechtěl ohlížet za sebou a raději otevřel dveře, a vyšel na chodbu. Byl jako tělo bez duše. Vypadal jako chodící mrtvola, a přesto odchází z nemocnice a vrací se domů. Domů, kde ho vlastně ani nic nečeká. I přes bolest, kterou cítil v každé buňce svého těla, snad i v kostech, se rozešel pryč. Chvíli mu cesta trvala, ale nakonec tenhle zraněný černovlásek opustil nemocnici…

Tom za tu dobu stále seděl na pohovce sám na sesterně. Užíral se svými myšlenkami. Přišlo mu, že už opravdu blázní. Nechápal nic a ani sebe. Nevěděl ani, kdy Bill odešel, nebo zda už opustil nemocnici. Neměl na nic a na nikoho náladu. Sám sobě lezl na nervy. Všechno najednou bylo špatně a on stále nevěděl proč. To, jak se jej jeho bratr stále ptal pořád na tu samou věc dokola, ho nenechávala klidným. Nechápal, proč to po něm chtěl vědět, když to sám moc dobře věděl. Nebo se snad mýlil?

Seděl tam ještě nějakou tu dobu, když ho nakonec vyrušil šum na chodbě. Určitě  se každou chvíli objeví Rachel mezi dveřmi sesterny a na to neměl náladu. Proto se raději, než někdo přijde, zvedl z pohovky a postavil se na nohy. Seděl tady dost dlouho, podle hodin visících na zdi, tak usoudil, že za tu dobu Bill už určitě odešel, a pokud ne, tak to bude řešit později. Doufal v to, že odešel a tak vyšel ze sesterny a zamířil do pokoje, který obýval právě jeho bratr. Musí jej uklidit pro nové pacienty. Sám pořádně nic kolem sebe nevnímal a v tichosti otevřel dveře pokoje. Když nahlédl dovnitř, zjistil, že Bill už opravdu odešel, jelikož pokoj byl prázdný. Pyžamo bylo na posteli. Proto vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře, sevřel se mu žaludek. Snažil se uklidnit, ale něco mu to nedovolovalo.  

Raději se rozešel a přešel až k posteli. Měl tak zvláštní pocit, když si prohlížel postel a zastavil se na pyžamu, které Bill nosil na svém těle. Posadil se na postel a ztěžka vydechl. Chtěl být konečně šťastný a cítit se dobře, jenže to se mu nedostávalo. Ani po tom, co udělal. Možná zezačátku cítil nějakou úlevu, ale teď jako by mu něco uvnitř říkalo, že je něco špatně, že udělal chybu. Jenže co za chybu udělal? Pomstil se snad špatně? Sám tomu nerozuměl, a to ho užíralo ještě víc. Stále se díval na místo, kde ještě před chvíli ležel jeho bratr, a hledal v onom místě nějaký náznak o tom, co udělal špatně. Jakou chybu udělal? Bill se ho stále ptal, proč to udělal, nevěděl to snad? Musel to přeci vědět, když za to mohl, nebo co se stalo? Teď měl spousty otázek právě Tom. A na žádnou se mu nedostávala odpověď, tak jako na ty Billovy. Hryzalo ho svědomí a on nevěděl, co si počít. Teď byl už Bill pryč, a tak nic nezmůže. Ještě před chvíli chtěl, ať zmizí, ale teď snad chtěl, ať je tady. Nerozuměl tomu. Všechno se tak rychle obrátilo, až z toho šílel. Byl snad blázen?  

„Kurva!“ praštil pěstí do postele a ztěžka vzdychnul. Nerozuměl sám sobě. Snad ještě nikdy se necítil tak moc beznadějně. Sám ze sebe byl zmatený a nic mu nedávalo smysl. Na chvíli chtěl aspoň přestat myslet, a proto se prudce postavil na nohy a pustil se do převlékaní Billovy postele. Převlékal ji sice ještě dnes ráno, ale poté v ní taky ještě ležel, proto ji raději ještě podruhé po Billovi převlékl.

Poté vzal do ruky i bratrovo pyžamo, tedy nemocniční pyžamo, ale nosil ho Bill, a i s ním raději opustil pokoj. Tím kapitola Bill skončila…,nebo alespoň musí skončit.

Je to už několik dlouhých dnů nebo snad i týdnů, co Bill byl propuštěn z nemocnice, a tím se o něj Tom přestal starat jako jeho ošetřující „sestra.“ Od té doby o něm Tom neslyšel a nic nevěděl. Ani jednou ho za ten čas neviděl. Jedno se ale nezměnilo. Kapitola Bill neskončila, právě naopak. Tomovy myšlenky i za ten čas nedokázal od Billa odpoutat. Musel si vzít kvůli tomu i na několik dní dovolenou jen aby nebyl v prostředí, kde předtím byl právě i jeho bratr. Myslel si tím, že tak dokáže přijít na jiné myšlenky a zapomenout. Jenže i v tomhle se mýlil. Jako by jej Bill stále pronásledoval. Pronásledovalo ho Tomovo svědomí za svůj čin. Pomalu s nikým nemluvil, a když ano, tak jen proto, že musel. Bylo mu hrozně. Nedokázal se pořádně na nic soustředit, aniž by tak nepomyslel na svého bratra. Viděl ho všude. Slyšel jeho hlas, ale taky jeho pláč. Rvalo mu to srdce na kusy, a on nevěděl, co si má počít. Možná udělal chybu, ale teď už bylo stejně všechno marný. Stalo se, a vzít zpátky to nedokázal. Dlouho si všechno zapíral a nechtěl si nic připouštět, ale teď v tom plaval až po uši. Byl zamilovaný. Zamilovaný do člověka, kterému ublížil. Nic z toho ale nechápal. Nechápal, proč se to stalo. Jak se to vlastně mohlo stát. Nenáviděl jej tak, proč ho teď miluje?  

Stýskalo se mu po Billovi. Stýskalo se mu po jeho úsměvu, kterým se dokázal usmívat pouze on, po jeho rtech, kterými dokázal tak úžasně líbat. Stýskalo se mu po Billově blízkosti a po něm celým. Jenže k čemu všemu tohle, když mu právě Tom tolik ublížil? Proč to teď musí cítit jinak? Dokonce ani za ten čas se ani jednou neotočil za jedinou dívkou či chlapcem. Nemohl, jelikož stále myslel právě na svého bratra. Jenže tohle všechno si uvědomil tak moc pozdě. Po pomstě, která se nedá vzít zpátky. Po pomstě, po které si bláhově myslel, že se mu pomstí, a tím se Tomovi uleví. Jenže nestalo se tak. A co horší bylo, že měl špatné svědomí z toho, co Billovi provedl. Jeho svědomí bylo špatné a on až teď věděl, že si má s Billem promluvit. Promluvit dřív, než jednat. Jenže on jednal, a pak už ani nemluvil. To bylo to nejhorší. Choval se uspěchaně, aniž by věděl, jak to skutečně je. Až teď mu cosi uvnitř říkalo, že udělal chybu. Chybu, za kterou teď platí.

Možná vypadal jako tvrdý chlap, a taky se tak ke konci Billova pobytu v nemocnici choval, jenže uvnitř takový nebyl. Teď už to nedokázal skrývat. Láska k bratrovi byla silnější. Dokonce pro něj i plakal a prosil ho za odpuštění. Jenže to Bill nemohl slyšel, jelikož je od Toma daleko. Všechno bylo úplně jinak, než Tom chtěl. Všechno se mu to vymklo z ruky.

„Tome…,zlato, no tak, jsi v pohodě?“ zeptala se tiše Rachel sedící vedle Toma na pohovce. Zrovna měli čas na svačinu a kafe, ale ani jednoho se Tom ještě ani nedotkl. Stále byl u něj. Alespoň myšlenkami. Rachel měla o Toma v poslední době velké starosti a chtěla mu pomoct, ale nevěděla jak. Nevěděla totiž, co Toma trápí, jelikož Tom se jí nesvěřil. Alespoň ne prozatím.  

„Nejsem, Rachel. Nejsem v pohodě.“ Vydechl ztěžka po chvíli Tom a stále koukal před sebe na to jedno a stejné místo. Někdy si už vážně připadal jako blázen. Blázen, kterého by měli zavřít za to, co provedl. Po celou dobu Tom mlčel, ale možná byl pravý čas se svěřit. Možná mu to alespoň trošku pomůže a jemu se uleví, i když na to moc nespoléhal. Ale Rachel věřil.

„A co se stalo?“ podívala se na Toma a lehce jej pohladila po noze. Vypadal jinak, než když tady byl Bill. V jeho přítomnosti vypadal tak… tak šťastně, a teď? Něco tady chybělo.

„Já… provedl jsem něco strašného.“ Složil si obličej do dlaní. Nechtěl se na nic už koukat. Tak moc se za sebe styděl. Proklínal sám sebe, ale k čemu to všechno? Billa mu to nevrátí. Nevrátí ani ten osudový den, aby všechno mohl udělat jinak. Změnit to…

„A copak jsi udělal, zlato? No tak určitě to nebude nic hrozného,“ snažila se Toma jeho kamarádka nějak utěšit. Bolelo jí ho takhle vidět. Jenže nevěděla, jak mu pomoct, když neznala příčinu.  

„Já… udělal jsem strašnou chybu, Rachel. Nikdy… nikdy si to neodpustím, ale už je stejně pozdě.“ Zanaříkal tiše Tom. Musel to dostat ze sebe ven, jinak se zblázni úplně. Bůhví ale, zda není už pozdě. Už je to jak dlouho a o to to bylo horší a horší. Už nevěděl co dál.

„Tohle neříkej, zlato. Vždycky jde všechno zpravit.“ Chlácholila jej. Pořád ale nevěděla, co tím Tom myslí, kam tím míří. Přesto se jej snažila utěšit. Jeden člověk to potřeboval mnohem víc, a co udělal Tom? Vykašlala se na něj, a ještě mu tolik ublížil. Ublížil svému bratrovi, kterého, jak teď už věděl, miloval. Nic nedokáže vzít zpátky. Ale na tohle bylo už pozdě. Nebo ne?

„Ne, Rachel, tohle nejde. Kdybych mohl vrátit čas… jenže to taky nedokážu.“ Vzdychl rasta tiše. Tohle patřilo do věcí, které vrátit zpátky nešlo. Musel by se snad stát zázrak, který tady ovšem neexistoval.

„Tak mi pověz, co se stalo a já ti třeba pomůžu. Nebo alespoň udělám všechno, co bude v mých silách. To přeci víš.“ Lehce se Rachel pousmála a lehce si Toma o sebe opřela. Objala ho.

„Já… ublížil jsem člověku. Ublížil jsem člověku, kterého miluju.“ Špitnul Tom až plačtivě. Bylo mu jedno, že je tady Rachel. Před ní slzy nikdy neskrýval. Kluci možná tolik nebrečí jako holky, ale on se za své slzy nestyděl. Jenže jeho slzy nebyly nic oproti těm Billovým.

„Jak to myslíš? Rozešel ses s Billem?“ zeptala se tiše Rachel. Měla stále za to, že tihle dva chlapci jsou stále spolu, i přesto, že Bill už v nemocnici není. To přeci nic neměnilo. Tom jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Kdyby jenom rozešel. Pomyslel si v duchu.

„Ne, nerozešel. My… my totiž spolu ani nejsme. Já totiž udělal něco… něco strašného.“ Postěžoval si Tom. Co by teď dal za to, kdyby s ním mohl být. Ani rozchod by nebyl tak moc krutý než čin, který spáchal.

„Nejste? Tak co jsi tedy udělal?“ podívala se krátce Rachel na svého kamaráda. Tak teď už věděla, že nejsou spolu, ale stále ani netušila, co Tom mohl udělat tak strašného, že vypadá takhle. Už nějakou dobu ho pozorovala a přišel jí, jako by tady vůbec nebyl. Tělem možná ano, ale duchem byl pořád pryč. Kolikrát po něm musela dělat práci znovu, ale nezazlívala mu to.

„Já… zná… znásilnil jsem ho.“ Vzdychl ztěžka Tom. Tak těžko se mu tenhle hnus vyslovoval. O to horší bylo to, že to opravdu byla pravda. On to totiž udělal, a ještě tím nejhorším způsobem.

betaread: Janule