Únos, bordel a láska 19.

autor: Kiki

Toma nevzbudil ani Billův vyděšený a zoufalý křik. Probral se až po čtvrthodině  Billova zmizení z domu. Když na sobě necítil vyhublé tělíčko, zděsil se. Okamžitě se probral a začal běhat z jedné místnosti do druhé.  
„Bille!“ Volal na celý dům. Nic. Seběhl do přízemí, a až potom si všiml otevřených dveří. Podlomila se mu kolena a padl na ně. „Bille…“ zašeptal a tvář složil do dlaní. Zklamal. Neochránil ho. Co když se mu něco stalo? Moment! Ten chlap! Co když je sledoval? A pak, když usnuli, tak ho zase unesl? Co s ním dělá? Co když ho odvezl zpátky? Neodešel sám? Má ho vůbec on?  

Po pár minutách se probral ze šoku a uvědomil si, že když tady bude takhle vysedávat, ničím mu nepomůže. Proto vběhl do pokoje, něco na sebe hodil, ani nevěděl co. A ani mu to nevadilo. Porval klíče, mobil a za chvíli už si to mířil na to hnusné místo. Neobtěžoval se zaparkovat, zastavil před vchodem a vběhl do budovy. Naproti němu šel nějaký chlap, tak si ho okamžitě zastavil.

„Znáte Billa Kaulitze?“ Nepozdravil. Šel hned k věci. 
„Bill Kaulitz? Jo, ten! Znám. Je to ten nejlepší-“ 
„Kde je?“ 
„To nevím, ale majitel tohoto podniku říkal, že zmizel a-“ 
„To vím, ale kde je teď?“  
„Říkal, že když ho najde, tak ho nedá sem, ale-“ 
„Dáte mi adresu?“ 
„Jistě. Bude určitě rád.“ Podal mu lísteček s adresou. 
„Taky si myslím. Díky a nashle.“ Na nic nečekal a vrátil se do auta, kde do GPS navigace zadal adresu, protože tam nikdy nebyl, a vyjel. 

Ve tři čtvrtě  cesty ho ale něco zarazilo. Byla tam sanitka. Zastavil a koukal se. Nemohl projet. Zpozorněl, když viděl, jak z lehátka spadají černé vlasy. Srdce se mu šíleně rozbušilo. Vylezl z auta a běžel tam.  
„Bille!!!“ Zakřičel a přiběhl k němu. 
„Jste příbuzný?“ Zeptal se sanitkář. 
„Jsem jeho dvojče!“  
„V sanitce už není místo. Promiňte.“ 
„Mám tady auto. Dojedu tam.“ 
„Dobře.“ Zavřel dveře a sanitka vyjela. Tom samozřejmě taky. Celou cestu myslel na něj. Co tu dělá? Co se mu stalo?

„Jsem Tom. Tom Kaulitz. Přivezli sem mého bratra. Billa Kaulitze.“ Vybafl na sestřičku u recepce. 
„Jo, Jistě. Musíte počkat. Je na sále.“ 
„Co se mu stalo?“ 
„To vám řekne doktor.“ Ukázala na židle před velkými dveřmi. 
„Děkuju.“ Pokýval hlavou a sedl si na nejbližší židli k těm dveřím. Nevěděl, co má dělat. Jestli se třást strachy o své dvojče, plakat, nebo věřit tomu, že se mu nic nestalo a je v pořádku. Rozhodl se pro všechno.

Ze sekund se stávaly minuty, z minut hodiny… Alespoň si to myslel. Začínal být zoufalý. Ale za chvíli se rozrazily dveře s lehátkem, na kterém bezmocně ležel chlapec s černobílými dredy, se zavřenýma očima, obklopen několika sestřičkami vezoucími ho na pokoj. Okamžitě se k němu vrhnul

„Bille, Bille.“ Mluvil na něj opatrně. 
„Teď ho nechejte. Potřebuje odpočívat.“  
„Můžu za ním?“ 
„Počkejte prosím na doktora.“ Co je to za divnou nemocnici? Nikdo mu tu nechce říct, co je s jeho dvojčetem. Nikdo… Konečně se rozrazily dveře a v nich doktor. Tom se k němu rozběhnul. 

„Dobrý den. Jsem Tom. Tom Kaulitz. Jeho dvojče. Co se mu stalo? Jak je na tom?“ chrlil jednu otázku za druhou.  
„Počkejte. Nevím, co se stalo, ale podle svědků vběhl na cestu, kde se zastavil a srazilo ho auto. Má zlomenou pravou nohu, kterou jsme dali do sádry. Lehké vnitřní krvácení, ale to jsme zastavili. Auto jelo pomalu, ale ne tak, aby mohlo zastavit.“ Shrnul to jednoduše. Věděl, že kdyby to Tomovi vysvětloval těmi odbornými názvy, nerozuměl by.  
„Oh, díky bohu.“ Oddechl si. „Můžu za ním?“ 
„Určitě. Bude vás teď potřebovat. Ale spí. Pravděpodobně se probere až zítra.“ 
„To je mi jedno. Musím být hlavně u něho.“ 
„Dvojčata. To je pochopitelné. Můžete tu zůstat, jak jen dlouho chcete, ale musí se šetřit.“ 
„Nebojte se.“ 
„Nebojím. Tak jděte.“ 
„Pane doktore?“ 
„Ano?“ 
„Děkuju. Zachránil jste mi ho.“ 
„Je to naše práce… kterou dělám rád.“ 
„Vážně moc děkuju.“ 
„Není za co, Nashle.“ Rozešel se pryč.  

Tom se rozběhnul do Billova pokoje. Věděl, kde je. Stál před ním, když ho tam ty sestřičky vezly. Tohle už nikdy nechce zažít.

Potichu otevřel dveře a Bill, ležící na nemocniční posteli, byl bílý jako stěna. Přístroj vedle něj pravidelně pípal, což bylo dobré znamení. Zavřel za sebou dveře, a židli, co tam byla, si přisunul k posteli. Opatrně vzal jeho dlaň do té své. 
„Proč ty? Proč ne já?“ zašeptal. „Neboj, jsem tu s tebou. Už se ti nic nestane. Slibuju…“ políbil ho. Musí odsud Billa dostat co nejdříve. Tohle už nemůže víckrát dovolit. Ne, když tomu může zabránit. Odveze ho k mámě. Tam bude v bezpečí. On mezitím najme lidi, co vymalují byt, jak řekne, a v klidu si tu v Magdeburgu zabalí jeho i své věci. Zvládne to bez něj. Musí odpočívat. Nesmí se namáhat. I když věděl, že tohle chce organizovat taky, nepovedlo se. Bude smutný, to jo, ale je to pro jeho bezpečí. Máma se o něj postará. Byl si tím jist. Jak by ne, když se o ně stala od narození a i před tím?

Židle začala být celkem nepohodlná. Rozhodl se tedy pro něco lepšího. Měkké křeslo. Jasně, Že si tam nesedl hned. Přesunul se tam, a to znamenalo, že musí pustit jeho ruku. Nechtěl. Odstrčil židli a místo toho tam přesunul křeslo. Udělal to, co předtím. Uchopil jeho dlaň. Byla tak hladká a bílá, jako jeho obličej.

‚Asi bych mu měl zajet pro nějaké oblečení.‘ Řekl si. Jo, měl pravdu. Bill nesnášel nemocnice, a ještě více ty nepřirozená pyžama. Jestli se to takhle dá nazvat. Začal by vyšilovat, kdyby zjistil, že má celou dobu zůstat v tomhle kusu látky. Povzdechl si a zvedl se. Co nejrychleji.  

U dveří se na něj ještě  koukl. Nechtěl odejít. Ale je to jen pro něj. Vždyť se hned vrátí. Choval se, jako by ho opouštěl snad navždy. Tohle on ale nehodlá udělat nikdy.

Co nejrychleji zavřel dveře, vyběhl z nemocnice, jel domů, kde sbalil pár jeho věcí a zase se vracel za ním.

Tašku položil vedle křesla, kde se opět svalil. Pohled na něj mu přišel ještě horší. Připadal mu tak bezmocný, unavený, nevinný, krásný… Venku byla tma, byl už večer, ani nevěděl, kolik hodin, ale po tom nechtěl ani pátrat. Pohodlně se zakroutil v křesle… Tahle nemocniční atmosféra ho hned uspala. Všude klid, tlumené světlo z chodeb, pípání přístrojů…